Je zvykem, že při různých příležitostech je někdo dotazován na své vyznání či náboženství a podle odpovědi je posuzován.

Zřídka kdo si však při tom uvědomuje, kolik je v tom bezmyšlenkovitosti a to jak u toho, kdo se táže a posuzuje, tak i u odpovídajícího, který se často s pocitem hrdosti na své „vyznání" bije v prsa.

Posouzení člověka může se přece dít jenom podle nadání a schopností, která má a podle toho, jakým způsobem tyto své schopnosti rozvíjí, čili podle toho, jak hospodaří s dary jemu svěřenými. Tázající by se byl musel zabývat tím, co je v člověku hodnotného a musel by se tím zabývat podrobně, mělo-li by mu to poskytnout užitek takovým způsobem, pro nějž posuzování vůbec může přijít v úvahu.

Cožpak se kterýkoliv z tázajících natolik zabýval vyznáním, náboženstvím nebo světovým názorem - lhostejno jak to nazveme - že tím získal hodnot, jež mu umožňují vynést rozsudek nad někým, nebo jež mu mohou sloužit jako měřítko?

A nyní si povšimněme toho, čemu se dnes říká náboženství.

Aniž zde bereme v úvahu děje při inkarnaci, musíme si přiznat holou skutečnost, že se člověk zrodí v rodině, která již k nějakému náboženskému vyznání přísluší. Zakladatelé této rodiny se však právě tak do ní zrodili a tento postup je možno sledovat stále dál do minulosti. Ve škole nebo náboženských hodinách se pak učí člověk bez námahy, s chutí a horlivostí nebo také velmi namáhavě a s velkou nechutí velkému počtu formulek, podání a modliteb, které však v pozdějším životě z větší části zapomíná nebo se jimi již nezabývá, ale přesto dle mravu a obyčeje se označuje za příslušníka vyznání, do něhož se zrodil.

Jen zřídka bývá tomu jinak. Dosud řečené bylo předesláno z toho důvodu, aby bylo předem upozorněno na to, že mluví-li se o „náboženství", musí být přiloženo zcela jiné měřítko k poznání, pochopení nebo posouzení toho, čím má náboženství člověku být, a že bezmyšlenkovitost je nejhorším nepřítelem.

Termín „náboženství" je však používán bezmyšlenkovitě již odedávna, i když bylo uváděno, že jeho smysl znamená uctívání Boha nebo bázeň před Bohem. Ptáme-li se však, kdo nebo co jest Bůh, obdržíme již vyhýbavou odpověď a klademe-li ještě další otázky, tu bývá řečeno: Ano, tomu se právě musí věřit. Tím pak přestává každé hlubší myšlení a je dán průchod myšlenkovému pohrávání a povrchnosti myšlení za spolupůsobení holého rozumu, který často a zvláště v takových případech se mine cílem. Při tom jsou jeho zdůvodnění různého, ne však vždy ideového druhu a zapříčinil proto vznik tak zvaných náboženských vyznání a světových názorů, zatímco ve skutečnosti je přece jen jeden „svět" a následkem toho může být a v něm trvat jen (principiálně) jeden „světový názor".

Správně pozorováno, je náboženství totožné se světovým názorem, nebo přesněji vyjádřeno - s věděním o běhu světa. V tomto vědění je pak obsaženo všechno trvající, veškeré vznikání a bytí a teprve takové vědění přináší člověku poznání Boha a dále také správné pojmy uctívání a bázně, o kterých se dnes mluví bezmyšlenkovitě a nevědomě. Pak se stává člověku „náboženství" tím, čím ve skutečnosti je, stává se mu svátostí, kterou sice nechce vidět skrytou, avšak také ne bezmyšlenkovitě bloudící a popíranou nepřáteli a pošpiněnou. Stalo se mu pak cestou k Pravdě. A náboženství má spět k Pravdě. Pravda se však může jevit různě, ona jest a zůstane však vždycky stejná. O tom nebude pochybovat ani ten nejzatvrzelejší pochybověč a bude nucen přiznat, že v žádné z mnoha cirkví, sekt nebo tak zvaných duchovních sdružení, jejichž nauky a vyznání se od základu různí a odlišují, nemůže být zastoupena Pravda celá.

Pravdu poznávat, pro Pravdu žít - to musí být snahou a cílem každého člověka, který o sobě říká, že věří v Boha, že má náboženství a který slova Bůh a náboženství vůbec vyslovuje.

Avšak s přibývajícím věděním o běhu světa se nám zjevuje zákonitost, která v něm proudí, buduje a zachovává, která také při výstavbě a udržování nepotřebné vylučuje a potřebné opět obnovuje. Zákonitost, která umožňuje poznat čistotu, lásku a spravedlnost.

Záře a nádhera čistoty, mír lásky a důstojnost jasného posudku spravedlnosti krouží v kruhu, zapadají do sebe, jsou jednotou, působí harmonii a tvoří půdu, na níž může všechno dojít k pravému rozvoji, rozkvětu, životu a ke službě.

Do této zákonitosti je však postaven zcela zákonitě také člověk sám; táž půda je jeho původem, polem jeho působnosti, jeho ložem, na stejné zákonitosti je závislý a zůstane závislý - přesto je to však závislost, jež se projevuje jako bezpodmínečná volnost.

Čistota, Láska a Spravedlnost, působíce společně, tvoří tuto ve volnosti kroužící zákonitost a v této zákonitosti spočívá Pravda, tato zákonitost jest - Pravda.

Čistota - dávající vědomí a osvobození od viny, Láska - prokazující spojení svorně si navzájem pomáhající, Spravedlnost - ničící rušivé a vřazující opět očištěné: tyto tři ctnosti jsou - je-li v této souvislosti takový výraz správný - služebníky a strážci Pravdy. Pravdy, to jest toho, co skutečně jest! - to jest jádra všech náboženství, což opět slučuje v sobě pojem všeho, co souvisí s Bohem a s Bohem souvisí přece všechno! Neboť nemůže nic být, nic vzniknout, nic žít a nic působit bez Boha, který k tomu stvořil teprve základy a předpoklady.

Náboženství musí mít možnost dát člověku takové vědění a kdo si je osvojil, ten může teprve říci, že věří v Boha, že má náboženství. Ten však také potom Boha poznal, získal názor na světové dění, ten ví, jak Boha uctívat a jak Jemu sloužit. Toto poznání vede k čisté bohoslužbě, kterou je bezpodmínečně nutno žít a to zejména ve výkonu denního zaměstnání. Náboženství a denní život, služba Bohu a denní život musejí být jedno a totéž, musejí splývat v celek.

Kdo však má takové vědění, které je tak přesvědčivé a jak ho lze dosáhnout? To jsou veliké otázky, které se vynoří po tom, co jsme si dosud řekli.

Kdo poznal souvislost ve světovém dění, může je zodpovědět: Bůh jest dokonalost. Z této dokonalosti dal všemu, také člověku „život", aby se v rámci Jeho zákonů vyvíjel a byl činným. Kdo je schopen tomu porozumět, aniž opět upadl do bezmyšlenkovitosti, bude moci dále vyvozovat, že tomuto životu, odvozenému z dokonalosti, je připravena také síla a pomoc k umožnění správného pohybu a správné činnosti. Pomoc, která se musí stát znatelnou oživením vnitřních vlastností v člověku.

Zde použitému slovu „život" musí však být správně porozuměno a to ve vztahu k člověku, o němž se v této úvaze jedná. Značí životní sílu, hnací sílu, ono pohánějící, co člověku vůbec umožňuje bytí a dopřává mu „žít".

Tento „život" v člověku, který k němu mluví téměř jako vůdce, je tak zvaný vnitřní hlas, cítění. Ono nutká, napomíná a varuje, vplíží-li se překážky a úchylky od správného pohybu, od správné činnosti „života". Toto cítění se může takto projevovat proto, poněvadž má spojení s oním místem, které je z dokonalosti odvozeným východiskem lidského „života", kde bylo postaveno pod působení zákona k samostatnému působení.

Každý člověk ví něco o svém vnitřním hlase; nazývá ho též svědomím. Nechce ho však brát v úvahu. Čeho si však nevšímáme, časem se samočinně vyřadí, zakrní a takovouto nevšímavostí si člověk během času uzavřel přirozenou cestu, po které mohl bez námahy kráčet ke splnění svého poslání na zemi, zatarasil si cestu, která by ho přivedla k poznání Boha a tím ke službě Bohu, která by mu přinášela pravé náboženství a která by v něm vzbudila pravou úctu k Bohu.

Avšak ani potom, kdy vnitřní hlas, cit, nemohl již promlouvat k člověku, poněvadž se mu člověk svou nevšímavostí uzavřel, ani potom nezůstal ještě člověk bez pomoci.

Mojžíš s „desaterem" přikázání, které se pro lidstvo zachovalo až do dnešní doby jako stavební kameny pro pozemské doby, i každé nezkalené podání slov a podobenství velikého nositele Pravdy Ježíše Krista a před nimi i v mezidobí zvěstování a učení mnohých, kteří připravovali cestu k Pravdě, to vše byly v mezích přirozených zákonů připravované pomoci k tomu, aby člověka vyburcovaly, aby ho přivedly k přemýšlení, aby si našel opět přirozenou a zákonům odpovídající cestu pro své bytí, aby si našel ztracenou Pravdu a tím i náboženství. Neboť náboženství je služba Pravdě.

A obzvláště v době, kdy lidstvo úplně otupělo ke všemu vyššímu poznání, v době, kdy jenom dění tohoto okamžiku zaujímá lidskou mysl bez otázky po příčinách a vlivech, v době plochého rozptylování, jež dalo vznik šířící se bídě, která skýtá neutěšený obraz budoucnosti pro vidoucího pozorovatele, v době, kdy toto vše je přehlíženo, naskýtá se těm nemnohým, kteří očekávají od života něco více než pomíjivé radovánky, příležitost získat vědění o běhu světa. Neboť byla dána jako nová pomoc pro bloudící a hledající.

Náboženství je službou Pravdě. Pravdu je však třeba napřed znát. Všimněme si nyní, proč je tak těžké mluvit o Pravdě. Proč je tak nesnadné donutit mysl člověka k pohybu, k přemýšlení, i když je zaujat četbou nebo upozorněn přednáškou. V rozmluvě se musí přece zabočit k oněm skutečnostem, že všem světovým událostem a vůbec každé viditelné příhodě předcházejí vývojové fáze v jiném světě, který není pozemským očím viditelný. Žádná pozemská událost, kterou vnímáme svými smysly, v tomto pozemském údobí nezačíná ani nekončí, nýbrž obraz nebo model pozemské události je dán před jejím, abychom tak řekli „pozemským zrozením", byl připravován a formován. Tedy kolem života nám viditelného existuje ještě jiný život, který je jiného druhu a formuje tento pozemský. To je jen zhruba nastíněný obraz dění, v němž není ani zmínky o náplni života, o jeho původu a o jeho zákonitosti. Pro povrchního člověka je však tím pověděno již tolik, že říká, že spisovatel nebo přednášející nemůže být počítán mezi normální lidi. Dokonce i jeho dobrý přítel, se kterým se o tom rozhovořil a se kterým si v jiných případech před tím dobře rozuměli, dává najevo, že asi utrpěl nějakou poruchu, nebo že snad podléhá hypnoze, sugesci nebo něčemu podobnému. A tím je často tato záležitost pro něho odbyta. Přemýšlení? Nepřichází vůbec v úvahu: knihy nebo přednášky takového druhu jsou zavrhovány a ten, který chtěl v dobrém úmyslu a radostně něco poskytnout již o tom nemluví, poněvadž správně vycítil stanovisko svého bližního a zřejmě poznal stav spoutaného ducha. Následuje ovšem odcizení a uvolnění bývalých přátelských svazků.

Tak se chová jedna část lidí, počtem velmi silná, když se někdo pokusí v dobrém úmyslu hovořit o nejvnitřnějších myšlenkách. Těmto lidem nebude nikdy možné něco sdělit o souvislostech každodenních příhod a událostí. Chybí jim úplně cit. Jsou to lidé, kteří by podle svých schopností mohli přemýšlet, jejichž životní podmínky jsou, jak se říká, příznivé a o ni se domnívají - právě proto, že žijí v příznivých poměrech - že mají všechno; přirozeně ale nevědí, že chybějícím pohybem myšlení je zcela zakopána hlavní hřivna - cit.

Jsou jiní lidé - ve svém počínání pravý opak dříve zmíněných. Ti když zvědí o takových děních, vzplanou okamžitě, vzruší se, ba dostanou se až do extáze, kladou otázky neuvěřitelného druhu, nebo začnou sami vyprávět lidem, aniž pochopili to, o čem vyprávějí, aniž se o tom přesvědčili. Nedá se s nimi vážně počítat; ani oni nepřinášejí pohyb do svého myšlení a jsou hodnotově na stejném stupni s předchozími, není-li je nutno považovat za horší, poněvadž blouznivci a fantastové mohou být škodliví, mohou i vážným záležitostem již v zárodku uškodit, nemluvě vůbec o fanaticích.

Tím, co bylo řečeno, je samočinně zodpovězěna otázka po příčině nedostatečného porozumění, po příčině chybějící schopnosti lidstva poznávat vznikání a bytí, jak v jednotlivostech tak i v celku, otázka po příčině nezpůsobilosti k poznání a pochopení správného názoru na světové dění. Shrneme-li nyní odpověď na otázky po příčinách, zjistíme, že u jedné části lidí je to lenost v myšlení podporovaná příznivými životními podmínkami, u druhé části pak schází klidné a věcné uvážení. V obou případech je cit spoután a nemůže být osvobozen, i když se snad někdy dostaví jakési vnitřní hnutí. K osvobození vede jenom pohyb, činnost myšlenková, doplněna zkoumáním.

Bez citu není poznání, není poznání celého života, bez citu není člověk schopen poznat své poslání a určení, to poslání, k jehož splnění má kráčet po celé své bytí. Úkolem člověka zde na zemi je vyvíjet se v souhlase se zákony, vřadit se do zákonů, podporovat vývoj světa a tím sloužit Bohu, původci všeho života, sloužit Pravdě a pro sebe si tím v tomto pomíjivém světě vybudovat a připravit cestu do života v nepomíjivém věčném království Božím. To musí být nejvnitřnější touhou a úsilím, ke kterému je popud uložen jenom v citu. A dnes je možno tuto touhu a úsilí vyvinout již jenom tehdy, když člověk zná světové dění v jeho celistvém utváření, když si vytvořil správný a věcný názor na svět, když má tedy skutečné „náboženství".

Pravda, Náboženství, Zákon! V tomto smyslu je to jeden pojem. Zákon však dává svobodu, svobodu nejvyšší; avšak takovou svobodu může získat jenom ten, kdo si sám v sobě zákon vybuduje.

Ještě několik málo lidí zbývá k dokreslení celého obrazu stavu dnešního lidstva. Jsou to lidé, kteří podstupují často zoufalý boj ze životem, ale při tom chovají neukojitelnou touhu po Pravdě.

A konečně poslední část lidí, dosud počtem nejmenší, kteří směli Pravdu na sobě a v sobě prožít. Ti chovají také žhavou touhu, aby něco ze svého vědění mohli odevzdat druhým a často by byli ochotni přidat ještě něco ze své zářivé vnitřní pohody. Spravedlivý a krásný je zákon, který tyto dva poslední druhy hledajících lidí přivádí na společné cesty, takže každému z těchto toužících se dostává příležitosti, aby se jejich touha stala nejkrásnějším skutkem.

Milost, která dala poznat Pravdu, klade však také povinnosti a to povinnosti radostné: býti služebníky a strážci Pravdy.

To znamená předně: býti v pravdě upřímným. Upřímnost v každém případě, předně k sobě samému a také k jiným, dá poznat, jakým způsobem se v životě projevuje Čistota, Láska a Spravedlnost.

Skvost a krása Čistoty musí být každému člověku zřetelně viditelná jako výraz vnitřního života. Musí se přece stát zjevným to, co touží v hloubi ducha po projevu. Nezáleží na tom, co je to a jakého je to druhu. Vyumělkované stavění na odiv, sobecké zkoumání, jak by to a ono se jevilo nápadným je falešné, prostá Pravda se takto nejeví. Láska pak v sobě musí spojovat dobro a přísnost a je jistě dobré rozeznávat hranice mezi dobrem a přísností a vážit a posuzovat spravedlivě. Tak na příklad v úctě k nadání a schopnostem druhého a v pomocném přispívání k jejich dalšímu rozvoji spočívá kladná výstavba, kterou vyžaduje zákonitost stvoření, zatím co přání odkrýt slabosti druhého a tím sklízet úspěchy skrývá v sobě zárodky rozkladu.

Je-li v pozemském bytí učiněno zadost Čistotě a Lásce tak, jak mají působit správně v zákonech Stvořitelových, pak se splní zákonitě i Spravedlnost, která může odměnit, zatímco by v opačném případě musela trestat.

Dbejme toho, abychom vůči Pravdě nikdy neklesli do bezmyšlenkovitosti, abychom se neocitli mezi lhostejnými a povrchními lidmi. Bděme a mluvme o Pravdě takovým způsobem, abychom nechtěně nevychovávali fanatiky a blouznivce, nýbrž ucelené lidi, kteří si jsou vědomi toho, že musí svědčit o pravdě svým žitím a konáním.

Přátelé! Jsme sestrami a bratřími v původu svého ducha. Jsme v Pravdě, pro Pravdu do Pravdy zrození; máme a chceme se na zemi najít jako lidé, kteří se navzájem podporují v čistém konání a žijí podle vůle Boží.

A.L. (Plamen, časopis pro přírodní filosofii, vánoce 1938)

Studium sekt, církví, (anti)kultovních směrů a konfesí