»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Zbytnění (dědičný hřích a výzkum mozku)

Objev „dědičného hříchu“Sedm osmin (7/8) vnitřního prostoru lebeční schrány zaujímá přední mozek, který je proto označen také jako „velký mozek". Vědci to zaznamenali s nemalým údivem, neboť tento růst nastal - podle zesnulého vědce a filosofa Arthura Köstlera („Člověk - bludný běžec evoluce", Nakladatelství Scherz):

„ … přímo explozívní rychlostí, která v historii evoluce nezná příkladu - mnozí anatomové tento průběh srovnali s rapidním nárůstem nádoru.

Zdá se, jakoby tato mozková exploze probíhala po dráze oné exponenciální křivky, která se nám v poslední době stala tak důvěrně známou."

Jiní autoři vzhledem k takové rychlosti hovoří přímo o „patologickém růstu" tohoto předního mozku (Theo Läbsack, „Člověk - selhání přírody", Nakladatelství C. Bertelsmann), o určitém „naroubování" (Arthur Köstler), které se „nad starší částí mozku rozprostírá jako nějaký poklop." (Gordon Rattrey Taylor, „Narození ducha", Nakladatelství S. Fischer)

Ve stejném období ale byly ony starší části mozku - jak to formuloval Köstler - „hbitými prsty evoluce stěží dotčeny", nedoznaly tedy žádných změn.

V současnosti je také pro vědu již mimo jakoukoliv diskuzi, že přední neboli velký mozek, zajišťuje procesy našeho myšlení, ovládá řeč a početní úvahy, krátce, umožňuje smyslový kontakt s tímto pozemským světem. Je to tedy velký mozek, který vykonává ono věcné vypořádávání se s okolním světem, jež stručně shrnujeme pod pojem rozum.

Tento rozum je tedy nejdůležitějším nástrojem k pozemskému začlenění člověka, je ale pro něj - podle Poselství Grálu - také charakteristické, že „ ... jako výplod lidského mozku, musí mít v sobě samozřejmě omezení, kterým zůstává vždy podrobeno všechno tělesně hrubohmotné v důsledku své vlastní podstaty … Proto má rozum zcela přirozeně velmi zúženou pozemskou schopnost poznávání, těsně spjatou s prostorem a časem." (PG „Bylo jednou!")

Jakkoliv mnoha lidem může ještě připadat těžké, aby toto omezení rozumu uznali, věda nemůže jinak, než ho připustit.

Sotva to lze vyjádřit vystižněji, než prostřednictvím porovnání slov biologa Heinricha K. Erbena (citováno podle Hoimara von Ditfurtha, „Nepochopitelná realita", Nakladatelství Rasch a Röhrig): „Inteligence, především ta technicky orientovaná, se projevuje jen (!) na hmotných základech lidského mozku" a slov známého vědeckého publicisty Hoimara von Ditfurtha samotného, který říká: měli bychom, „ … ať si to již představit umíme nebo nikoliv, jednou provždy vzít na vědomí, že skutečná podstata světa je našemu rozumu definitivně nedostupná a každopádně je totálně jiná, než jak nám ji presentuje zevnějsek" („Nepochopitelná realita").
 

Neboť - jak se domnívá Herbert Gruhl - „Nepřehledné formy života dokazují, že jsou zde u díla řídící síly, jejichž podstatu a cíl člověk svým rozumem nemůže pochopit." („Pozemská rovnováha", Nakladatelství Erb)

Také vědě je důvod této nemožnosti již zřejmý. Její stručné vyjádření zní:

Protože je myšlení ohraničeno časem, nemůže pochopit, co leží na opačné straně prostorově - časového rámce." (René Weber, „Holografický obraz světa", vydavatel Ken Wilber)

Jak ale došlo k tomuto neharmonickému růstu právě té části mozku, která je ve své chápavostí ohraničena jen na pozemské záležitosti, že to Köstlera podnítilo k uvažování o „konstrukční chybě"? („Strašidlo ve stroji", Nakladatelství Fritz Molden)

U dříve již jmenovaného vědeckého publicisty Thea Löbsacka můžeme najít příznačnou větu: „Lze totiž vyvodit, že pro vývoj velkého mozku musela být silným původním impulsem také zvědavost."

 
Zvědavost znamená chtít vědět. To samo o sobě by nebylo nic špatného, neboť „ … máme zkoumat, bádat. Nutkání k tomu v nás nespočívá nadarmo" (PG Probuďte se!"), je nám řečeno v Poselství Grálu.

Přání, abychom dosahovali stále lepšího, našemu chápání přiměřeného porozumění tomuto světu, je v nás zakořeněno jako nutný předpoklad k využívání pozemských možností. Ale krok od „chtění vědět", které nachází své dobrovolně položené hranice v pokorném údivu před podivuhodným působením Tvůrce, k bezohledně egoistickému „chtění vědět lépe" je jen velmi malý - a přesně tento krok lidstvo učinilo. Podvolilo se v Bibli vylíčenému pokušení „být jako Bůh a chtít sami rozhodovat o tom, co je dobré a zlé" (1. Mojžíš 3/5) Tohoto cíle mohlo dosáhnout, jak se domnívalo, pomocí rozumu, který nejen zdánlivě svět odkrýval, nýbrž zdál se být vhodný i k jeho vylepšování.

Tento nástroj bylo tedy nutné uplatnit, zvětšit a zdokonalit. Tím byl zahájen onen neblahý proces, jehož jednostrannost prokázal věhlasný biolog Ludwig von Bertalanffy: „Co se nyní ve všeobecnosti označuje jako lidský pokrok, je čistě intelektuální záležitost, která byla umožněna enormním růstem našeho předního mozku." (Citováno podle A. Köstlera, „Strašidlo ve stroji")

O ceně, kterou jsme za to zaplatili, hovoří Theo Löbsack: „Příroda u lidí postupně stále více ztrácela hodnotu a postavení, být měřítkem všech věcí. Její místo převzal lidský velký mozek a jim vytvořený okolní svět, na kterém se stával člověk stále více závislým."

Tím člověk sklouzával stále hlouběji do rozumové sebevztažnosti, o které již v Poselství Grálu bylo řečeno:

Je snadno pochopitelné, že rozumová činnost chová v sobě i snahu všemu lépe rozumět, chová v sobě vzdorovité trvání na všem, co taková činnost považuje za správné, protože si člověk při tom přece „myslil" to, co byl schopen myslit. Dosáhl své nejvyšší hranice v myšlení.

Že je tato hranice nízká, protože přední mozek je připoután k zemi a člověk proto s rozumem dále nemůže, to člověk není s to pochopit, a z toho důvodu bude si nadále myslet a tvrdit, že svou hranicí dosáhl také toho správného." (PG „Zkřivený nástroj")

Fyzik David Bohm („Implicitní a explicitní řád") tomu dnes v plném rozsahu přisvědčuje konstatováním, že rozumové myšlení „ … zhmotňuje (zpředmětňuje) sebe samo a domýšlí (namýšlí) si pak, že neexistuje nic jiného než to, co si může myslet o sobě samotném a o čem uvažuje." (citováno z „Holografického obrazu světa")

Kam to vedlo?

Nejočividnější triumf slavila věda. Je protějškem zbožňovaného rozumu a světa, který již není Božím stvořením, nýbrž nese znaky úkolu, stát se myšlenkovým přístavem pro lidstvo", čteme u Hoimara von Ditfurtha („Nepochopená realita").

Kvůli tomuto egoistickému odvrácení se od Stvořitele označil Abd-ru-shin rozum jako nástroj Antikrista. A hle: Nikoliv snad náboženský horlitel, ale zcela věcně posuzující vědec jako Hoimar von Ditfurth („Nepochopená realita") dospěl dnes k názoru:

Lidský rozum se demaskoval jako odpůrce Boha , a z lidské snahy po využití lidských možností se stal totalitní požadavek.

Výraz ´Bůh´ je pouze terminus technicus pro zatím ještě neobjasněný zbytek vesmíru, který může být principiálně zcela vysvětlen rozumem. Největší inteligence je čistý rozum."

Ze zkušenosti a pozorování přece víme, že používáním se nějaká schopnost nebo orgán posiluje a zvětšuje, nepoužíváním naopak vše zakrňuje. Stále silnější podněty na rozum musely tedy přední mozek nechat vyrůst k onomu „katastrofickému orgánu", jak ho žel přespříliš oprávněně označil Theo Löbsack.

12.03.2016 15:20:49
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2020  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one