»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Zakrnělý ... (dědičný hřích a výzkum mozku)

„Pro každou strukturu, organizaci a instituci existuje optimální velikost; pokusí-li se člověk jednu z proměnných tohoto systému maximalizovat … nezadržitelně tento obsáhlý systém zničí," těmito slovy popisuje atomový fyzik Fritjof Capra („Doba obratu", Nakladatelství Scherz) zákonitost dnes již uznanou za obecně platnou. Na její účinek na vývoj mozku, který nyní věda s úlekem poznává, upozornil již Abd-ru-shin:

Protože se po tisíciletí napínal co nejvíce jenom přední mozek, zvětšil se jeho růst daleko nad všechno ostatní.

Následkem toho byla zatlačena do pozadí činnost všech zanedbaných částí, které musely zůstat slabší, protože byly méně používány. Patří k nim především malý mozek, který je nástrojem ducha." (PG „Cit")

Právě těchto důsledků si všímá také biolog Rupert Riedl:

Lidský mozek je dnes extrémním orgánem. Svůj objem v průběhu jen čtyř milionů let exponenciálním růstem ztrojnásobil … Svojí specializací potlačuje evoluci téměř všech ostatních orgánů." („Strategie geneze", Nakladatelství Piper)

V předchozím citátu z Poselství Grálu byla řeč o „duchu". Je zde tak tedy uváděn pojem, který pro vědu v jejím sebeohraničení na prostor a čas není uchopitelný. Tím, že pro vědu má platnost jen co lze vážit a měřit, váže se věda na to, co je dostupné tělesným smyslum a jejich prodlouženým pomocným nástrojům, krátce tedy na rozum připoutaný k zemi. Mohou zde proto být uvedena na místě vědeckých zjištění jen osobní vyznání či přiznání.

Právě ti vědci, kteří si zcela přirozeného omezení jejich výzkumných možností uvědomují, jsou těmi, kteří se takových přiznání nebojí. Několik z nich - v zastoupení mnoha dalších - zde budou uvedeni.

Tak třeba britský neurolog a nositel Nobelovy ceny sir John Eccles vyslovil své přesvědčení o mimohmotném původu „svého, sebe sama si vědomého ducha" („Rozum a duch", Nakladatelství Kindler), a vědecký publicista Gordon Rattrey Taylor dospěl na závěr své knihy „Narození ducha" k názoru: „Člověk je podivuhodný stroj, avšak v žádném případě není pouhý stroj. Je stroj plus něco."

Právě toto přidané „něco" je tím, co Arthur Köstler ve své zmíněné knize označil jako „Strašidlo ve stroji", které v této hmotné tělesnosti provozuje svoji neprozkoumanou existenci.

Přicházeje ze zcela jiného směru poznává C. G. Jung přesně ono omezení, které odlišuje rozum od živého jádra člověka, ducha: „Věřím jednoduše, že nějaká část lidského Já nebo duše, zákonům prostoru a času nepodléhá." (citováno podle Paula Daviese „Bůh a moderní fyzika", Nakladatelství C. Bertelsmann)

A Hoimar von Ditfurth („Duch nespadl z nebe", Nakladatelství Hoffmann und Campe) právě ve vztahu k mozku říká: „Proto se smíme domnívat, že náš mozek je důkazem pro reálnou existenci dimenze ducha, která je nezávislá na materiální rovině."

Neurolog Wilder Penfield se nakonec s překvapivým souzněním přibližuje slovům Poselství Grálu, podle kterého je to jedině duch, který dělá člověka člověkem, a to, pro vědce neobyčejně upřímným, prostosrdečným výrokem: „Duch je člověk, kterého znám." (podle J. Ecclese/Hanse Zeisera, „Mozek a duch", Nakladatelství Kindler)

Pro naše úvahy ale dostačuje již ona věta, kterou Ken Wilber (vydavatel sborníku „Holografický obraz světa", jenž obsahuje příspěvky nejvýznamnějších současných fyziků) tuto problematiku opatrně shrnul: „Tak nebo tak - moderní přírodověda ducha již nepopírá. A to je nyní skutečně epochální."

Co ale ví věda o „malém mozku", který - podle Poselství Grálu - je nástrojem tohoto při nejmenším dnes již nepopíraného ducha? U Hoimara von Ditfurtha („Duch nespadl z nebe") čteme prostě a jednoduše: „Malý mozek, uložený pod zátylkem … nemá nic co dělat s psychickými funkcemi. Tvoří centrální řídící a přepočítávací středisko pro všechny pohybové procesy."

Löbsackův přiléhavý popis zní: „V zátylku se nachází část mozku podobná pěsti, tzv. malý mozek neboli cerebellum. Obsahuje regulační centrum pro udržení rovnováhy a má v kompetenci pohybovou koordinaci."

Právě v souvislosti s koordinací pohybu ovšem již věda něco zcela rozhodujícího objevila: že totiž malý mozek každopádně nemá nic do činění s rozumovým uvažováním. Wolf-Dieter Heiss, ředitel Max-Planckova institutu pro neurologický výzkum, tak v průběhu televizního rozhovoru (ORF Wien) uvedl:

Když se učíme motorickým postupům, musí být tyto odsunuty, vytěsněny z vědomé činnosti velkého mozku. Na příklad při tanci: Nejdříve jsou kroky velmi neohrabané, neotesané, a pak se stánou „zaokrouhlené" - jakmile se malý mozek naučí tyto pohyby správně odehrávat. Takové řízení obstarává potom malý mozek bez aktivních nároků a požadavků na vědomí." („Nový svět z nuly a jedničky", Nakladatelství Franz Deuticke)

Přesto věnuje Gordon Rattrey Taylor („Narození ducha", viz dříve) této části našeho mozku - „širší, zvrásněné, dvoulaločné struktuře", kterou označuje jako „automatického pilota" - v knize o 455 stranách ne více než několik následujících řádků:

Tento malý mozek se skládá z navzájem si podobných dlouhých datových bank, které, podobně jako u počítače, jsou plněny a dohlíženy daty přicházejícími z určitých skupin nervů. - Nicméně si někteří vědci nejsou jisti, zda cerebellum nemá také další, dosud jednoduše ještě neobjevené funkce. Přijímá nejen informace z cortexu (pozn.:velký mozek), nýbrž také ze středního mozku, který se zabývá emocemi. To je vskutku zvláštní. Proč by měl mít automatický pilot cokoli společného s emocemi? Ať již je tomu jakkoli, zůstanu u toho a o cerebellum nechci již nic více říci."

10.02.2016 14:15:26
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2019  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one