»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Neblahé dědictví (dědičný hřích a výzkum mozku)

 „Staré a nové struktury na sebe stále vzájemně působí, vzdor jejich nedostatečné koordinaci a absenci onoho dohledu, který propůjčuje dobře vyvážené hierarchii stabilitu," popisuje Köstler („Strašidlo ve stroji") nutný, ale nanejvýš nedokonalý stav, přičemž je dobré povšimnout si výrazu „hierarchie", který zahrnuje vztah nadřízenosti a podřízenosti.

„Pokud bychom nevěděli, že je to naopak, potom bychom vlastně očekávali, že evoluční vývoj by primitivní starý mozek postupně přeměnil ve zjemnělý nástroj," připojuje Köstler. Tím potvrzuje, co zdůraznilo Poselství Grálu:

„Jinak by se byly musely obě části mozku vyvinout zcela stejnoměrně ke společné harmonické činnosti jako všechno v těle. Vedoucím měl být duch, provádějícím zde na Zemi rozum." (PG „Bylo jednou...!")

K lepšímu porozumění, jak mohlo dojít k tomu, že vývoj neproběhl stejnoměrně, obraťme pozornost ještě jednou k oběma polovinám předního mozku. Také tyto mají, jak dnes víme, odlišné úkoly. Ale:

„Většina lidí v západních společenských systémech má sklon k tomu, aby využívali spíše funkcí levé než funkcí pravé poloviny. Přesto tato dominance není vrozená, nýbrž je možná výsledkem kulturních a pedagogických systémů, které kladou důraz na schopnosti, které jsou přiřazeny levé polovině,"

domnívá se Peter Russell („Lidský počítač", Heine-Buchreihe „Kompaktwissen"). S tímto názorem, který není pouhou domněnkou, nestojí osamocen, neboť

Výzkumy lotyšského vědce dokázaly velmi rozdílné zatížení obou polovin mozku. Krauklis (pozn.: jméno tohoto vědce) zjistil, že levá strana, která řídí řečové funkce a abstraktní myšlení, je podstatně intenzivněji namáhána než strana pravá, která víceméně řídí obrazné pochody poznávání.

Lze dokonce údajně dokázat, že příliš intenzivní činnost levé poloviny mozku vede k zakrnění potenciálních vloh pravé poloviny mozku." („Obraz vědy", č.2/1982, s.21)

Krauklis pak „kvůli zlepšení celkového zdravotního stavu" navrhuje opatření k lepší činnosti pravé poloviny předního mozku a vychází tak vstříc Russelovu názoru (viz výše), který se domnívá: „V ideálním případě bychom měli obě poloviny používat stejnoměrně."

Zde tedy, a to se zdá zvláště významné, jsme tento následek nedostatečného zatěžování - tj. zakrnění a nutnost změny chování - uznali. Uvědomujeme si také příčinu, která k tomu vedla. Pro její dalekosáhlý a zásadní význam budiž ještě jednou krátce shrnuta slovy jedné knižní anonce v „Obrazu vědy" (9/1982): „V naší společnosti je jednoznačně požadována levá polovina mozku, rozum. Tvůrčí síly pravé poloviny mozku jsme si odvykli využívat."

Nepřehlédněte: Ještě jsme uvnitř oblasti předního mozku. Ale není to jen snadno pochopitelné, nýbrž přímo samozřejmé, že se účinky takovéto jednostrannosti musí projevit právě ve vztahu mezi předním mozkem a zadním mozkem, který je určen k nesrovnatelně jemnějším a dál sahajícím úkolům, a oboustranný most vedoucí k němu - již pouze v důsledku zakrnění pravé strany velkého mozku - se stal jen málo schůdným.

Tím jsme opět u Poselství Grálu jako u již dlouho dosažitelného zdroje pochopení dosahu toho, co věda teprve nyní postupně a oklikou začíná poznávat:

Největším proviněním lidstva však je od počátku právě to, že tento rozum, schopný vytvářet jen kusá díla bez života, dosadilo na vyvýšený podstavec a v uctívání kolem něho tančilo. Nabídlo mu místo, které smělo být vyhrazeno pouze duchu...

Někdejší pochybené jednání lidí, které tak zásadně odporovalo Stvořitelově vůli, tedy přírodním zákonům, bylo vlastním „pádem do hříchu", a nic nepředčí jeho hrozné následky; vždyť přerostl v „dědičný hřích", protože povýšení rozumu na výhradního vládce mělo opět své přirozené důsledky: Jeho jednostranné pěstování a činnost vedly časem k jednostrannému posílení mozku tak, že se rozvíjela jen část, obstarávající práci rozumu, a druhá část musela zakrnět." (PG „Bylo jednou...!)

Na základě dnešního vědeckého poznání nyní prozkoumejme, jak se tento defekt mohl stát dědičným.

Na možnost dědit změny, ke kterým došlo používáním nebo nepoužíváním orgánů, již poukázal Lamarck. Darwinisti a neodarwinisti nakonec takové mutace spojili s geny; objev genetického kódu dovolil ještě hlubší proniknutí do souvislostí. Vyplývá z něho, že DNK (deoxyribonukleová kyselina) je onou molekulou „...s jejíž pomocí příroda genetické informace daného druhu zaznamenává do jader buněk," což Hoimar von Dirfurth („Nepochopitelná realita") nazývá „mechanismem dědičnosti".

Dnes tedy víme - a také jakým způsobem -, že změny ve struktuře daného druhu jsou předávány potomkům.

Konec konců nedávný objev kybernetiky vedl k opětovně zdokonalené možnosti porozumění. „Kruhová příčinná souvislost", která je základem této zákonitosti vede k tomu, že účinek vycházející z nějaké příčiny zase zpětně působí na příčinu. Jedná se přitom o v Poselství Grálu již popsaný zákon zpětného působení, jehož dalekosáhlý význam začíná věda teprve znenáhla poznávat:

„Zákon zpětného působení! Je to zákon jsoucí v celém stvoření od prapočátku, zákon, který byl neodlučitelně vetkán do velkého, nikdy nekončícího rozvoje jako nutná část samotného tvoření a vývoje. Jako obrovitý systém nejjemnějších nervových vláken drží a oživuje mocný vesmír a podporuje ustavičný pohyb, věčné dávání a přijímání!" (PG „Osud")

Toto poznání i vzhledem ke vzniku genetických změn genotypu vedlo k hlubšímu pochopení:

„Mezi chováním a jeho biologickou základnou existuje tedy proces zpětné vazby: Chování není jen příčinou změn genových frekvencí, chování je také následek takových změn. Proces evoluce tak získává vlastní dynamiku a nedá se vztáhnout na prostý mechanismus příčiny a účinku; lze jej vysvětlit jako postupující, tedy stále se rozvíjející systém...

Podmínky životního prostředí a vlastní chování tudíž nabývají dodatečného významu tím, že inicializují, podporují nebo také znemožňují morfologické vývojové procesy (pozn.: morfologie = věda zabývající se vnitřní a vnější stavbou živočichů), čteme u Johna Ecclese („Mozek a duch").

Zjednodušeně řečeno: Genotyp - způsob chování - životní podmínky - způsob chování - genotyp... představuje vzájemně podmíněný a tvalé změny produkující cyklus, kterým mohou být podporovány nebo potlačovány i určité dědičné vlohy. Tak třeba biolog Rupert Riedl činí školy zodpovědné za to, že cíleně ovlivňovují levou, rozumovým záležitostem sloužící stranu předního mozku, kdežto tvůrčí pravou stranu zanedbávají. Nikdo z těch, kteří znají učební plány veřejných vyučovacích ústavů, nebude oprávněnost této výčitky popírat. Riedl dodává: „Není to dobré. Snad tomu bude někdy obráceně!" (Rozhovor v televizním pořadu ORF/ Vídeň 30.8.1983)

Na několika příkladech zde ukážeme zesilující účinek bezpodmínečného zdůrazňování rozumu:

Poté, co badatelské úsilí umožnilo umělé oplodnění i u lidí, byly zřízeny takzvané „spermiové banky": V anonymitě zůstávající dárci dávají své genotypy - lze objednat v katalogu - za „kupní cenu odpovídající kvalitě" k dispozici ženám toužícím po početí! Robert Graham, zakladatel „Repository for Germinal Choice" („Depozitář pro výběr embrií", Lakeside / Kalifornie) vychvaluje svůj podnik slovy: Náš prvotřídní genový materiál od nositelů Nobelovy ceny a jiných vynikajících vědců dodáváme pouze sezdaným párům. Chceme našim dětem dát co možná nejlepší startovní podmínky." („Obraz vědy", č.11/1984)

To je tedy to, na co se nahlíží jako na náležitý předpoklad smysluplného života! Jaká samolibost vědy však za tím vězí, že se nechá vychvalovat jako nějaké zboží ke geneticko-biologickému rozmnožování! A žena, které takovou nabídku využije, aby si tímto způsobem „pořídila" dítě, musí být velmi silně rozumářsky zaměřená.

Rakouská televize před nějakým časem o jedné takové matce přinesla dokument. Ukazoval mimo jiné, jak matka nechává teprve dvouleté „zázračně inteligentní dítě" řešit počítačové úkoly!

Podobná je zpráva jedněch vídeňských novin o „Institutu pro zlepšování lidské výkonnosti". Podle názoru jeho ředitele „je třeba se stimulací mozku začít ihned po narození. Mozek se musí plnit daty jako počítač, aby tréninkem rostl"(!). Ti, kteří služby tohoto institutu údajně využívají, jsou většinou akademici. („Kurier", Vídeň 2.8.1981)

Další příklad: V jedné televizní relaci, ve které měli čtyřleté až osmileté děti popisovat určené pojmy, byl šestiletý chlapec schopen přímo „odborně" vyložit pojem „počítač" se všemi nutnými vstupními údaji a jejich účinky.

Co z takových dětí bude? Jaké hodnoty budou předávat dále? Vzdělání, škola, jsou jen pokračování rozšířené iluze, že pouze rozum sám o sobě umožní dosažení světového blaha. Tuto iluzi ovšem vzdělávací instituce podporují a posilují.

Ujasněme si však, že se přitom jedná jen o nám dnes viditelnou „špičku ledovce". K rozumářskému zdůrazňování nedošlo teprve s objevením vědy a techniky. Své kořeny má již v dávné historii lidstva, když bezohledné sebeprosazování se vším vychytrale účelovým chováním namísto vděčného vřazení se do řádu stvoření určovalo směřování lidského vývoje. Opět zde budiž citován Hoimar von Ditfurth („Nepochopitelná realita"):

Sklon k agresivitě namířené proti členům vlastního druhu se působením ‚přírozené selekce' postupně projevil v dědičné konstituci našeho rodu."

Vezměme naproti tomu k doplnění opět do rukou Poselství Grálu:

„Neblahým důsledkem je nakonec to, že s neustále pokračujícími účinky dědičnosti si již po tisíciletí každé tělo novorozeněte s sebou na tuto zemi přináší tak velký přední rozumový mozek, že jakmile tento mozek naplno rozvine svou činnost, je již předem každé dítě opět hravě podrobeno rozumu." (PG „Bylo jednou...!")

Dnes se pro nás tato slova Poselství Grálu, tato skutečnost „neustále pokračujícího dědictví" kdysi započatého chybného vývoje, stala pochopitelná prostřednictvím kybernetického, do genů promítnutého „přebuzení", známého pod pojmem „kladná zpětná vazba". Vedlo to k onomu prudkému růstu předního mozku, který Köstler srovnal s křivkou exponenciály, s křivkou, která nesleduje rovnoměrné narůstání číselné řady 1, 2, 3, 4... atd., nýbrž jejich druhé mocniny 1, 4, 9, 16…, zvětšuje se tedy skokově. Jednou nastavený směr ovlivnil osud celého lidstva, neboť - podle Viktora K. Wendta („Polarita"): „Každý člověk působí jako autonomní článek celku, tedy lidstva, a tak je jeho osud spojený a propletený s osudem tohoto celku."

10.02.2016 14:23:47
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2019  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one