»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Následky (dědičný hřích a výzkum mozku)

 „Starý mozek", jak se domnívá Köstler („Strašidlo ve stroji"), „...lze srovnat s primitivní televizní obrazovkou, která kombinuje projekce z vnitřního světa s projekcemi z vnějšího okolí, často ale obě vzájemně zaměňuje." Letmou zmínkou o takovém zaměňování vystihl jeden z nejhorších následků nerovnoměrného růstu mozku, o kterém již v Poselství Grálu bylo řečeno:

„Poměrně příliš malý zadní mozek působí dnes opravdu hledajícím lidem potíže, protože nemohou rozeznat, co je v nich ryzí cit, a co pouhý pocit...

Zde je patrný rozdíl mezi projevem citu jako následku činnosti ducha, a mezi projevy pocitu, vycházejícího z tělesných nervů. Obojí činnost vytváří obrazy, které těžko rozlišuje nebo vůbec nemůže rozlišit ten, komu schází vědění, přestože je mezi nimi tak veliký rozdíl...

U obrazů citu, tedy vzniklých z činnosti malého mozku, který pracuje jako můstek ducha, objevuje se nejdříve a bezprostředně obraz a ten teprve potom přechází v myšlenky. Myšlenky pak ovlivňují tělesné pocity.

U obrazů vytvořených předním mozkem je tomu však obráceně. Zde myšlenky předcházejí, aby vytvořily základ pro obrazy. To se ovšem děje tak rychle, že se to zdá být oboje téměř stejné. Avšak při jistém cviku v pozorování může každý velmi brzy rozpoznat, jakého druhu je ten který děj." (PG „Cit")

Tato možnost rozlišování: zde cit - tu pocit, je ale ohromně důležitá. Neboť člověk by měl být především citovým člověkem. Vždyť cit je řečí ducha, kterou nás má duch vést. Jak ale může duch vést, když znění jeho hlasu nerozpoznáme? S nerovnoměrným růstem, se zakrněním zadního mozku narušil člověk onen kompas, který by měl ukazovat ten nejdůležitější směr: ten, co vede vzhůru do duchovního domova.

„Všechny příznaky naznačují, že toto neštěstí nastalo tehdy, když se Neocortex (pozn.: velký mozek) začal náhle zvětšovat rychlostí, pro kterou v celé evoluční historii neexistuje jiný příklad," domnívá se zcela správně Köstler, neboť nyní, jak míní stejný autor, jeho funkce „...vyklouzly normální kontrole, takže se řítily dál jako parní stroj, u kterého se ztratil regulátor."

Přesně tak to je! Regulátor, který provádí porovnávání mezi požadovanou hodnotou (MÁ BÝT) a skutečnou hodnotou (JE), mezi správným a nesprávným, již není spolehlivý, neboť

„Ta část mozku, která má tvořit most k duchu, nebo lépe most od ducha ke všemu pozemskému, je tím tedy ochromena, spojení přerušeno, nebo alespoň velmi silně uvolněno. Tím člověk sám sobě znemožnil uplatnění ducha a současně potlačil možnost svůj rozum ‚oduševnit', produchovnit jej a oživit." (PG „Bylo jednou...!")

Toto v Poselství Grálu vylíčené nedostatečné spojení nyní rezignovaně konstatuje i Köstler („Člověk - bludný běžec evoluce"): „Exploze nemívají harmonické účinky a v tomto případě je výsledek zřejmý: onen myslící příklop, který se s takovou razantností vyvinul a nadělil člověku jeho rozum, již není se starými na emoce vázanými strukturami v náležitém spojení."

Lidstvo, zmatené a zapletené v pozemském houští, se dnes v mnohém ohledu nálézá ve zdánlivě bezvýchodném sevření následkem tohoto chybného vývoje.

„Povýšení k zemi připoutaného rozumu na modlu stačilo, aby celá cesta člověka dostala jiný směr, než jaký člověku vytyčil Stvořitel ve svém stvoření." (PG „Zkřivený nástroj")

Nenaplnila se mezitím tato slova Poselství Grálu - budiž ještě jednou upozorněno: napsaného před více jak půl stoletím - přímo hrozivě? Neprožíváme jejich správnost v úděsných zprávách denně znovu a znovu?

Lidský mozek, jak popisuje Theo L
öbsack, „... se v průběhu času naučil systematicky obcházet základní přírodní zákonitosti, které zachovává mnoho zvířat i rostlin, a podněcuje činnosti, které v důsledku mohou být pro člověka smrtelné... 
Z někdejšího orgánu s funkcemi, které zvyšovaly šanci jeho nositele na přežití v boji o existenci, se z velkého mozku mezitím stal katastrofický orgán, jemuž se již nedaří udržet pod kontrolou svá vlastní díla tak, aby je mohl uvést v soulad s podmínkami života na Zemi."

Právě tato skutečnost ale naplňuje onen mnohými lidmi nepochopený, často mylně s neplněním formálních předpisů spojovaný pojem „hřích". Je proviněním vůči moudrému řádu stvoření, nevřazením se do nezvratných a samočinně v něm působících zákonů, kterými je vyjádřena Boží vůle. Poselství Grálu k tomu naprosto srozumitelně říká: „Kdo jedná proti vůli Boží, kdo tedy ve stvoření hřeší, ten je podroben následkům tohoto přestoupení. Nezáleží na tom, kdo to je a pod jakými záminkami to kdysi prováděl." (PG „Bylo jednou...!")

Nepovažujte to za pouhou nábožensko-filozofickou reflexi světa. Shoduje se to již s vědeckým názorem, třeba biologa Ruperta Riedla („Živé roucho božství", Verlag Franz Deuticke): „Také Bůh zachovává jím stvořené zákony. A tyto zákony jsou nezlomné. Jsou dané k zachování a touto zákonitostí vzniká při nejmenším účel v životě, možná ale dokonce i smysl."

Co nenaplňuje smysl postrádá krásu, nemá trvání. To uznává a vystihuje i Hoimar von Ditfurth („Nepochopitelná realita"): „Následky víry v rozum, následky racionalismu jako náboženství, jsou nejen ošklivé a nedůstojné. Jako se králi Midasovi všechno proměňuje ve zlato, tak se onomu homo sapiens všechno, čeho se chopí, převrací ve zkázu."

Tato zkáza - nevyhnutelný a zákonem zpětného působení vyvolaný následek jednání proti řádu stvoření - se však neomezuje jen na hrubohmotně-pozemské účinky. Sahá mnohem dále. Neboť v důsledku chybného vývoje mozku stojí člověk „... nyní osamocen, neupotřebitelný ve stvoření. Je odříznut od možnosti duchovního poznávání a vzestupu, tím je oddělen i od Boha!“ (PG „Zkřivený nástroj")

Tomu, kdo obsah Poselství Grálu ještě nepochopil jako nezvratnou pravdu, mohou tato slova připadat jako okázalá dedukce, jejímž cílem je „nás vystrašit". Jenže nyní, více jak po padesáti letech, na základě stavu současného světa potvrzuje Hoimar von Ditfurth (v.d.) svým zjištěním výsledek neomezeného panství rozumu: „Všechny formy víry, které se nemohly vědecky prokázat, byly zbořeny. Člověk je s tímto pozemským světem a se svým rozumem konečně sám. Chlad by nemohl být větší."

Nepřichází nám zde na mysl biblická zpráva o vyhnání z ráje? Je to vlastní vinou způsobené vypadnutí z bezpečí starostlivého, podporujícího řádu stvoření.

10.02.2016 14:28:13
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2019  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one