»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Historická bádání (Turínské plátno: „Podvržené" pohřební roucho)


Z historického hledání cesty, po které rubáš - v případě jeho pravosti - musel putovat, vyplynulo:

Brzy po Ježíšově smrti přinesl jeden z jeho učedníků tajuplný „portrét Pánův" (vhodně složený rubáš skutečně poskytuje pohled pouze na tvář) ke králi Abgaru V. z Edessy, nynější Urfy v jižní Anatolii. Ten kvůli nemoci hledal u Ježíše pomoc. Byl vyléčen a obrátil se ke křesťanství. Jeho nástupci se však od něho opět odvrátili a tak plátno upadlo v zapomnění. Bylo nalezeno teprve při nové výstavbě edesských městských hradeb, které byly rozbořeny při povodni v roce 525; bylo ukryto v jednom z výklenků hradeb. Jako „obraz Kristův nezhotovený rukou" se toto plátno označované nadále jako „Mandylion" (mando/lat. = svěřit, propujčit, pověřit) těšilo tak velké úctě, že císař Romanos Lakapenos z Konstantinopole dokonce podnikl polní tažení, aby si vydání tohoto plátna z Edessy vynutil. Tak se roku 944 dostalo do Konstantinopole, kde, nadále vysoce uctíváno, zůstalo až do roku 1204.

Dobytím a vydrancováním města křižáky v tomto roce se jeho stopa nejdříve ztrácí.

Teprve v roce 1352 se objevuje plátno dnes známé jako „turínské" ve vlastnictví jistého Geoffreye (II.) z Charny v Lirey ve Francii. Za předpokladu, že toto plátno je s výše uvedeným „Mandylionem" identické, lze mezičas téměř 150 roků přemostit dedukcí, pro kterou existují oprávněné důvody. Templářskému řádu, který byl v roce 1307 králem Filipem Sličným rozpuštěn, bylo totiž mimo jiné vyčítáno, že provozuje modloslužbu; měl uctívat jako modlu tajemný obraz nějakého mužského těla. Mohlo se přitom jednat o „Mandylion", který se po dobytí Konstantinopole ocitl ve vlastnictví řádu. Pro tuto domněnku hovoří také další pozoruhodná okolnost: Zároveň s velmistrem Templářského řádu Jacquesem z Moulay skončil v roce 1314 na hranici i řádový mistr Normandie Geoffrey (I.) z Charnay. Je nápadné, že několik desetiletí poté se pohřební roucho objevuje zrovna v rodině muže, jehož podobnost jména s popraveným řádovým mistrem - odhlédneme-li od nepatrné odchylky v psané podobě jména - ukazuje oprávněně na příbuzenský vztah. Předpoklad, že pohřební roucho považované za tak drahocenné bylo představenými řádu uschováno do bezpečí, není nepochopitelný.

Roucho uctívané jako relikvie přišlo přes vdovu Geoffreye z Charny do domu Savoyenů. Potom se kratší dobu nacházelo v Chambéry, kde bylo v roce 1532 v důsledku požáru lehce poškozeno, a konečně se dostává do Turína.
07.09.2015 09:25:31
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2019  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one