»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Zhroucení  (Co nám říkají „černé díry“)


I odborníci projevují nesmělost a nechuť k líčení následujících dějů. Felix Jurewitsch Zigel předesílá: „Pokud bychom se nyní pokusili vysvětlit co vlastně kvasar je, obáváme se, že by to mohlo být zaměněno za vědeckofantastickou historku.“ Teprve po tomto úvodu pokračuje:

Vědci došli k poznání, že u těles extrémně velkých hutností je tíže tak velká, že ji nelze již žádným tlakem záření zpřetrhat nebo zrušit. Pouze tíže pak určuje osud takového nebeského tělesa. Jejím účinkem zažije taková hvězda ´gravitační kolaps´, který ji nechá „v sobě samé zhroutit“ jako domek z karet a sbalí ji do hustoty asi 1030 gramů na kubický centimetr, vskutku neuvěřitelného zhuštění, které člověk může pochopit teprve tehdy, když ví, že celá země váží jen 5,87 x 1027 gramů.

Hoimar von Ditfurth popisuje toto dění ve spise „Kinder des Weltalls“ takto:

O těchto procesech, které se odehrávají, jakmile hmotnost nějaké hvězdy překročí tyto osudové … hranice, se čte přímo fantasticky: Dávno dnes nejsou pouhými teoriemi. Výpočty … ukazují, že hmotnost takové hvězdy je tak velká, že její vlastní vnitřní přitažlivá síla postačuje k tomu, aby způsobila destrukci atomární strukturu hmoty …

To je okamžik takzvaného gravitačního kolapsu: Během sotva jedné sekundy se zhroutí celá ještě stále mocná planetární hvězda na objem o průměru jen ještě deseti až dvaceti kilometrů.“

Vědci vypočítali, že kritická hranice, na které dochází ke kolapsu, leží na 1,44 hustoty Slunce. Naše Slunce jistě není měřítkem všech kosmických procesů. Přesto se zdá, že s tímto poměrem souvísí působení zákonitosti, která je hodna krátké úvahy. Neboť 1,44 je 1,2 x 1,2, tedy stonásobné zmenšení od násobku dvanáct krát dvanáct. S číslicí dvanáct se setkáváme právě tam, kde se jedná o celistvá, komplexní uspořádání či pravidla: dvanáct znamení obsahuje zvěrokruh, na dvanáctce je založeno naše dělení času. Dvanácti apoštoly se obklopil Ježíš; ve Zjevení Janově je počet zpečetěných vyčíslen násobkem dvanáct krát dvanáct tisíc (kap.7, verš 4-8); při popisu „nebeského Jeruzaléma“ (kap 21, verš 10-21) se dvanáctka opakuje stále znovu, a „jeho zdi měří sto čtyřicetčtyři loktů“.

V Poselství Grálu je zmínka, že existuje – se všemi odstupněními – dvanáct temperamentů (viz „Temperament“), z jiné oblasti je známo, že dvanáct „meridiánů“ protíná lidské tělo (na tom spočívá akupunktura). Těchto několik odkazů může tedy ukazovat na to, že číslo dvanáct, a ještě více její druhá mocnina, představují nějaké hranice, určitou v sobě uzavřenou, nepřekročitelnou míru celistvosti či úplnosti. Na tomto starém vědění se snad zakládá i zakořeněný strach před třináctkou. Setkat se nyní se součinem dvanáct krát dvanáct jako se skutečnou astrofyzikální, „vědecky“ stanovenou hraniční hodnotou, dovoluje tedy nejen vhled do zákonitosti všeho stvoření, nýbrž také posunutí citovaných míst Písma z pouhé symboliky ke skutečné interpretaci, která je přístupná standartnímu uvažování.

Také vztah ke třináctce ztrácí zdání pověry, když spočívá v kosmických okolnostech a poměrech. Neboť s překročením násobku dvanáct krát dvanáct - i kdyby to bylo jen v jeho zmenšené nápodobě - začíná skutečně katastrofa: v gravitačním kolapsu, fyzikálně označovaném jako „imploze“, se nadmíru zhutněná materie hroutí sama v sobě. Tím probíhá ve hmotě to, o čem Poselství Grálu v dalekosáhlém významu říká: Nesprávné se hroutí samo v sobě a rozpadá se.

Jak věda dovozuje, odehrává se toto zhroucení „během sekundy“, tedy během okamžiku. Je-li tím dotčen nebo ovlivněn také člověk pobývající v hrubohmotnosti nebo jemnohmotnosti, jak to líčí Poselství Grálu, je pochopitelné, že se tam říká: „Budete odsouzeni, dříve než budete moci zajíkavě vyslovit jediné slovo omluvy … „ (PG „Kniha života“)

Neboť co se odehrává při gravitačním kolapsu, vypadá skutečně jako konečné oddělení. U Hoimara von Ditfurtha ("Kinder des Weltalls") čteme:

Přitom přibližně desetina z celkové hmoty hroutící se hvězdy je vymršťována v mocném atomárním explozivním záblesku rychlostí až deset tisíc kilometrů za sekundu do vesmíru.

To je ten mechanismus, který způsobí explozi hvězdné stálice a tím rozzáření zdánlivě zcela nové hvězdy, supernovy, která může několik týdnů zářit intenzívně tak jasně, jako by zařilo dvěstě milionů Sluncí.

Co po katastrofě jako je exploze supernovy zůstává, je hvězda o hmotnosti našeho Slunce, která je však nyní stlačena do objemu koule s průměrem jen deset až dvacet kilometrů.“

03.09.2015 15:10:39
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2020  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one