»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Další návaznosti jsou tak ohromující, že bych zde rád odcitoval vícero vědců. Právě v tomto tak významném bodě by neměl vzniknout dojem, že se jedná o domněnky nebo spekulace ojedinělého samotáře ovládaného fantazií.

Hoimar von Ditfurth (viz závěr předchozí kapitoly) pokračuje: „Přitažlivá síla uvažované sluneční hmoty stlačené do poměrně tak nepatrného prostoru je tak obrovská, že tíhové pole takového nebeského tělesa již nemohou opustit ani světelné fotony."

J. Brian Dance z university Birmingham píše v „Bild der Wissenschaft", č. 11/1970: „Když … se hvězda zhroutí v důsledku působení jejího vlastního gravitačního pole, může mohutná gravitace na jejím povrchu zadržet dokonce i světlo, které dosud vysílala. Proti jejímu tíhovému poli tedy již nic nepořídí ani světelná kvanta. Tím se stává hvězda neviditelnou, tedy „černou dírou". Protože z „černých děr" nemůže unikat ani světlo ani hmota, lze je dokázat jen prostřednictvím jejich gravitačních účinků."

Felix Jurewitsch Zigel to popisuje takto: „Hvězda se potom jakoby propadá do gravitačního hrobu neviditelnosti. Jen její hmota, která se projevuje působením tíhové síly, prokazuje ještě známky života."

A Volker Weidemann píše: „Vzniká černá díra, do které je umírající hvězda navždy uzavřena …

Hvězda v černé díře disponuje tak obrovskou povrchovou tíhovou silou, že ji nemůže opustit již žádné elektromagnetické záření.

Spojení mezi hroutícím se objektem a vnějším světem se tím stává nemožným ..."

Vraťme se ještě jednou na začátek tohoto sotva představitelného děje a shrňme to prostými slovy: Zatímco se hvězda - zhutněná za danou mezní hodnotu - hroutí sama v sobě, vymršťuje ještě malou část své hmoty a v posledním, gigantickém rozzáření, v odborné terminologii označené jako výbuch supernovy, přechází z hvězdy na světlo vše co ještě může, dříve než všechno ostatní co zbývá bude navždy sevřenou tmou.

Je to tedy - čistě astrofyzikálně - konečné oddělení světla od tmy. Přesně to ale říká Poselství Grálu o „posledním soudu": „Potom je rozdělení mezi světlem a temnotou s konečnou platností dokonáno a soud naplněn."

Pro lidského ducha, který se nachází ještě ve hmotě, ale toto hrubohmotné dění znamená také

„… poslední rozhodnutí! Lidé v obou světech (pozn.: hrubohmotnost a jemnohmotnost) jsou buď tak dalece zušlechtěni, že mohou být povzneseni k oblastem Světla, nebo zůstávají z vlastní vůle poutání ve svém nízkém způsobu, a proto se nakonec zřítí do tak zvaného „věčného zavržení". To znamená, že budou spolu s hmotou, od níž se nemohou odtrhnout, strženi do rozkladu …„ (PG „Svět")

Člověk, který s Poselstvím Grálu není dobře obeznámen, zde může namítnout, že určitou vázanost ducha na hmotu představuje také inkarnace do pozemského těla. To se děje však jen po ohraničenou dobu a za účelem nutného zrání. Připoutanost na pomíjivou hmotu vzniká však naproti tomu následkem dokonaného nesprávného vývoje.

Astrofyzika nyní stojí před něčím dosud nepředstavitelným: Vypadá to, jako by hmota tím, že se stala nadměrně těžkou, držela světlo v zajetí. Podle toho postihlo světlo to, co popisuje Poselství Grálu ve vztahu k duchu: Zatímco jedna část záříc uniká, zůstává druhá část svázána s hmotou.

Přitom se zdá být příznačné, že vyzářené světlo pochází z ještě - relativně zkypřené - vnější vrstvy, zatímco uvnitř kolabující hvězdy se stále více rozpíná „černá hvězda". O podobném takovém zkypření hovoří i Poselství Grálu.

Ale nejen že nakonec nemůže již z „černé díry" světlo uniknout, obrovský vír způsobený její tíhou spolkne i světlo, které je jí příliš blízko.

Jakow Seldowitsch, astrofyzik Akademie věd SSSR, o tom píše v „Bild der Wissenschaft", č. 3/1974: „Samotné jméno - černá díra - znamená, že světelný paprsek nebo částice, tedy vše, co se přibližuje k povrchu černé díry, je gravitační silou neodolatelně přitahováno a v této díře mizí."

Stejným způsobem je ohroženo také vnitřní světlo člověka, jeho duch (PG „Tajemství Lucifera"):

Když se odchýlí k směrem k temnu, pak se vydává v nebezpečí, že ho to strhne do hlubin za nejzazší mez jeho normálního putování a že již nenalezne zpáteční cestu ke vzestupu … a tak bude neustále vlečen spolu s mocným koloběhem hmotného stvoření a ž k jeho rozkladu ..."

Poselství Grálu v přednášce „Strnulost" hovoří také o „tíži temnot". Procesy v hroutící se hvězdě skutečně ukazují, že nadměrná tíha způsobuje tmu, ano, úzká sounáležitost těchto dvou pojmů se v kosmických vzálenostech prokazuje dokonce s konečnou platností.

Anglický astronom sir Fred Hoyle to komentuje tak, že „takové světové těleso se pak svoji vlastní obrovskou tíhou do jisté míry vylučuje z vesmíru" (citováno podle Hoimara von Ditfurtha („Kinder des Weltalls").

Není tedy nepochopitelné, proč Abd-ru-shin volal na adresu nepoučitelných:

Propadnete se do oné smrtonosné hrůzy, kterou jste si přichystali svým tvrdošíjným úsilím! …

V neodvratném sevření budete tam připoutáni …" (PG „Nutné slovo")

Neměla to být žádná děsivá výhružka, nýbrž burcující, mobilizující varování před něčím, čemu nelze uniknout, čemu se ale pokračováním v jejich nastoupené cestě ženou nutně vstříc.

Něco obdobného se můžeme dočíst u Johna Taylora v jeho nedávno vydané knize „Černá slunce" (Nakladatelství Scherz), která se černými děrami zabývá: „Nachází-li se člověk již jednou uvnitř tohoto strašlivého útvaru, neexistuje pak pro něho žádná možnost, ať by se již namáhal sebevíce, jak by ho mohl opět opustit.

03.09.2015 14:15:55
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2020  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one