»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

V Poselství Grálu se dočteme:

Pokud je lidský duch ve hmotnosti, koná spolu s ní část věčného velikého koloběhu, aniž to ovšem sám pozoruje. Tak příjde jednoho dne spolu s ní také na onu hranici, kde část světa, v níž žije, začne se zvolna blížit rozkladu.“ (PG „Já jsem vzkříšení a život, nikdo nepříchází k otci, jedině skrze mne!“)

Osud lidského ducha je tedy na jedné části jeho cesty svázán s osudem hmoty. Komplex hmotných světů ve své celistvosti, zahrnuje podle slov Poselství Grálu nejen nám viditelnou hrubohmotnost, nybrž také svými vlastnostmi zcela jinak uzpůsobenou jemnohmotnost. Z první pochází naše pozemské tělo, z druhé naproti tomu duševní tělo, které po odložení pozemské schrány zbývá duchu jako jeho plášť. Věda může pozorovat pouze tuto hrubohmotnou část, Poselství Grálu ale líčí hrubohmotné a jemnohmotné děje, především však jejich účinky na hmotou ještě zahaleného ducha. Jeho výpovědi jdou mnohem dále. Pro porozumění následujícím vývodům je třeba mít tento rozdíl na paměti.

Zde pojednávaná záležitost přináší ovšem sama sebou, že oblažující, vzhůru ke světlu ukazující cesta, kterou Poselství Grálu svou znalostí zákonů ve stvoření zpřístupňuje, tu může být sotva zmíněna nějak podrobněji. Budiž proto zdůrazněno: Není účelem Poselství Grálu hrozit „věčným zavržením“, pojmem, nad kterým se nápadně mnoho lidí pohoršuje. Nechtějí o takových hrůzách slyšet, ačkoliv - nebo možná právě protože - to záleží jen na nich, zda se jich vyvarují. Místo aby s radostí přijali odpovědnost takto jim přenechanou, obelhávají sami sebe přáním a představou vše promíjejícího Boha, jehož „láska“ něco takového nemůže připustit. Přehlížejí, že tato láska spočívá již v tom, že jim poskytuje prostřednictvím opakovaných životů ve hmotě příležitost ke zrání a napravení chyb, kterých se dopustili. Shovívavost, benevolence bez konce, by ale stála proti jakémukoliv vývoji. Kdo ji očekává, dává tím najevo, že se mu nedostává vůle k dosažení cíle.

Boží zákony, které jeho vůli nesou a které se v podobě přírodních zákonů stávají v dílčím rozsahu patrné, se musí na základě jejich dokonalosti bezpodmínečeně naplnit.

Lidský duch, kterému jako svébytnému druhu je svobodná vůle vlastní a neoddělitelná, zapříčiňuje svými rozhodnutími, ať již dobrými nebo špatnými, zákonité účinky. Kdo se tedy leká těchto hrůz, které tyto zákony neúprosně musí připravit tomu, kdo se staví tvrdošíjně proti nim a ukazuje se tak být nehodným toho, aby směl vědomě žít v tomto stvoření, ať uváží, že to není záměr Stvořitele. Pouze takto chtěné, trvale od světla odvrácené chování může člověka přivést tam, kam by se při zachovávání jemu určené cesty nikdy nemohl dostat. Jen tak se ale může přihodit, že jako člověk, který se stal neupotřebitelným, musí na sobě protrpět rozklad. Neboť:

Podle svého duchovního stavu v hrubohmotném tak jako v jemnohmotném světě musí se duchovní člověk, vlastní jeho „já“, buď pohybovat vzhůru, nebo zůstat připoután ke hmotě.

Vážná snaha po Pravdě a Světle a spojená s tím změna učiní každého duchovně čistším a tím i světlejším, což ho přirozeně musí postupně vždy více uvolňovat od hrubé hmotnosti a přiměřeně podle jeho čistoty a lehkosti hnáti do výše.

Ten však, kdo věří jenom ve hmotu, váže se na ni sám svým přesvědčením a zůstává k ní připoután, takže nemůže být nesen vzhůru. Dobrovolným rozhodnutím každého jednotlivce nastává tedy třídění mezi těmi, kdo usilují ke Světlu, a těmi, kdo jsou poutáni temnotami. To se děje podle platných přirozených zákonů duchovní tíže.“ (PG, „Svět“)

Shora citované jsem chtěl předeslat a nyní se opět obraťme k „QUASistellAR-ním rádiovým zdrojům“. Jsou to - podle Gustava A. Tamanna - „ ... nejjasnější objekty ve vesmíru, které vyzařují i přes jejich nepatrnou velikost stokrát více světla než jasná soustava mléčné dráhy.“

S ohledem na to co přichází, to budí dojem, jako by této hvězdě „zdegenerované“ přetížením chtělo světlo ještě zavčasu uniknout. Světlo vzniká uvolněním energie vázané na hmotu. Energie je ale, jak ukázal Abd-ru-shin, sice daleko menším odstupněním než je tomu u lidského ducha, ale přesto také odstupněním duchovního základního druhu (viz „Otázky a odpovědi“). To, co zde ve velkém množství opouští umírající světové těleso má tedy duchovní podstatu:

Potom je však nejvyšší čas pro všechny lidské duchy nacházející se ještě ve hmotnosti, aby si pospíšili stát se takovými, aby mohli vystoupit vzhůru k bezpečnému světlému přístavu věčné říše. Aby tedy našli pravou a především nejkratší cestu, na níž by se dostali z dosahu začínajících nebezpečí ve hmotnosti dříve, nežli je tato nebezpečí budou moci strhnout s sebou. (PG „Já jsem vzkříšení … “)

Jakého druhu jsou tato nebezpečí, která nakonec ve hmotnosti hrozí? Poselství Grálu říká:

Zákon rovnováhy … podpírá a udržuje také celý svět, neboť jenom při neustálém zachovávání rovnováhy mohou hvězdy, mohou světy jít svými drahami a na nich se udržovat!“ (PG „Dítě“)

Ke stejnému poznání dospěl i vědec Felix J. Zigel:

Nakonec musí být každá hvězda pokládána za druh rovnovážného systému, který může existovat jen tak dlouho, dokud zůstane tíha a tlak vnitřních atomárních reakcí v rovnováze: Snaží-li se tíhová síla hvězdu stlačovat, usiluje naopak ohromné rozpínání plynů o její roztrhnutí.“

Zde je podobnost hmotných a duševně-duchovních pochodů zřetelná: Také člověk potřebuje duševní rovnováhu. Pokud ho stísňují těžkosti, může to vést ke zhroucení. Na druhé straně by ale mohl blažeností nebo zlostí „puknout“, protože se vnitřní tlak jednoduše stal příliš velkým. Je zde tedy oprávnění k vyvozování paralel.

Zhušťuje-li se nyní hmota stále více, zvyšuje se zároveň její tíže, zatímco vlastní pohyb atomů jí nakonec již nemůže odolávat.. Rovnovážný stav je narušen, což je únosné jen k určité hranici. O jedné z takových hranic byla řeč v citátu z Poselství Grálu uvedeném na začátku této kapitoly.

03.09.2015 14:14:14
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2019  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one