»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Konec se stává začátkem (Co nám říkají „černé díry“)

Co následuje nyní, je pověstným posledním tahem. Seznamme se s ním v podání Hoimara von Ditfurtha:

Ani toto stadium neutronové hvězdy, jak hlásí výsledky počítačových simulací, není konečným bodem v biografii hvězdy …

Každopádně po krátkém přerušení dochází i v této již nepředstavitelně hutné kouli opět ke kontrakčnímu pohybu, a pak již následuje jen nezadržitelný další krok: Neutronová hvězda se smrští, stáhne do jednoho matematického bodu, k naprostému abstraktu …

Jak máme rozumět této poslední informaci, je zatím ´ve hvězdách´. V žádném případě již neexistuje síla, která by se mohla postavit proti takovému sebesmrštění až k nejzazší hranici výpočetně možného … Hvězda v každém případě, jak to hlásí počítače, odstupuje z jeviště. Nějakým nepředstavitelným způsobem patrně skutečně mizí z vesmíru.“

Neodpovídá takové zmenšování se až k faktickému zmizení jakoby úniku skrz „trychtýř rozkladu“, o kterém hovoří Poselství Grálu? Ale: „Rozklad není totéž jako zničení. Skutečně zničeno nemůže být nic. Jde pouze o uvedení do původního stavu.“ (PG „Já jsem vzkříšení a život…“)

Tento okruh vzniku hmoty, který se uzavírá ve styčném bodě konce a začátku, se nyní začíná rýsovat i pro vědu - Volker Weidemann píše: „Je velmi zajímavé, že ´velký třesk´, který měl zahájit vznik vesmíru, je v matematickém smyslu obecné teorie relativity téměř opakem gravitačního kolapsu.“

Objev černých děr nutně podněcuje otázky, co se potom děje s materií, která se do nich propadla, kam vlastně mizí? Poselství Grálu hovoří o „obrovském trychtýři“, „kde probíhá rozklad, aby bylo na druhé straně opět jako prasémě vypuzeno k novému koloběhu“. (PG „Svět“)

Obraz obdobného dvojitého trychtýře nalezneme též u Johna Taylora (v.d.). V protikladu k pohlcující „černé díře“ označuje její dávající a tvořící protistranu jako „bílou díru“, a dále k tomu podotýká:

Vývoj takové bílé díry si můžeme představit přesně obráceně, než je vývoj tělesa, které prodělává kolaps; vypadalo by to tak, jakoby film pořízený o kolapsu rotující hvězdy byl nyní puštěn pozpátku. Poznamenali jsme ale již, že toto těleso by muselo pocházet z jiného vesmíru … !

Jak velkolepě jednoduše již byl obrovský rozsah tohoto dění shrnut v Poselství Grálu („Já jsem vzkříšení a život ...“)

Hmotnost přechází nyní z přezrálosti do rozkladu, a tím současně spěje vstříc svému znovuzrození.“

Stejným způsobem se ale naplňuje také osud ducha, pokud se nemohl od hmoty odpoutat:

Jakmile se hmotnost zcela rozloží a navrátí zpět k původnímu stavu prahmoty, uvolňuje se pak to, co se stalo opět nevědomě duchovním, a vznese se vzhůru ke svému druhu. Avšak nevrací se tam jako vědomý lidský duch, nýbrž jako nevědomé semeno, které bude jednou znovu od počátku začínat své putování v nové části světů, až v něm opět procitne touha po uvědomění.“

Zůstává nakonec ještě poslední, úzkostlivá otázka: Kdy? Poselství Grálu k tomu říká: „Poslední, to znamená konečný soud, ale nadejde jednou pro každé hmotné světové těleso, ale neděje se tak v celém stvoření současně.“ (PG „Svět“)

Díky této skutečnosti je nám tak umožněno, abychom jednotlivé úseky tohoto dění dokázali vůbec stanovit. Také Hoimar von Ditfurth proto nyní připouští: „Hvězdy, které vidíme na obloze, nejsou jen od nás různě vzdálené a různého stáří, patří také různým po sobě jdoucím hvězdným generacím. Cesta až k tomuto poznání byla dlouhá …

Dnes je více než jisté, že … také hvězdy procházejí vývojem a mohou se prokázat zcela regulérním, podle zcela určitých zákonů odvíjejícím se životopisem.“

Pro každou hvězdu se tedy jednou naplní její čas, neboť „ ... v průběhu mnoha miliónů let nadejde jednou určitý rok jako rozhodující rozhraní nutného roztřídění toho, co je upotřebitelné, od nepotřebného. (PG „Já jsem vzkříšení a život ...“)

U Johna Taylora (v.d.) se dočteme: „Miliardy let uběhnou, ale na konci nás pohltí černé díry.“ Blaze tomu lidskému duchu, jehož vývoj mu umožní včasné uvolnění se od hmoty! Neboť záchrana z nebezpečí spočívajícího ve spolustržení do rozkladu hmoty, znamená vejít do věčného života.

03.09.2015 14:25:18
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2020  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one