Na univerzitě v Kaliningradu je pamětní deska se slavným citátem:
„Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“
Immanuel Kant, 1724 - 1804
(vých. Prusko, Královec/ Königsberg; dnes ruský Kaliningrad)
“Obě, jednu ani druhou nesmím hledat jako zahalené v temnotách nebo nadsmyslnu, mimo svůj obzor a pouze tušit, vidím je před sebou a spojuji je bezprostředně s vědomím své existence.
Ta první začíná od místa, které zaujímám ve vnějším smyslovém světě, a rozšiřuje souvislost v níž stojím, do nedozírných dálek se světy nad světy, systémy nad systémy, nadto ještě v neomezené časy jejich periodického pohybu, jeho počátku a trvání.
Ta druhá začíná u mého neviditelného Já, u mé osobnosti, a ukazuje mne ve světě, který má opravdovou nekonečnost, avšak je postižitelný jen rozvažováním, a s nímž (tím však zároveň i se všemi oněmi viditelnými světy) se poznávám, ne jako tam jen v náhodném, nýbrž v obecném a nutném spojení.“
... to jsou slova německého filosofa Immanuela Kanta, jednoho z nejvýznamnějších evropských myslitelů, zakladatele německé klasické filosofie a tvůrce takzvaného kritického čili transcendentálního idealismu, jenž významně ovlivnil pozdější romantické a idealistické filosofy 19. století a novější filosofii vůbec.
________
V roce 1740 začal studovat nejprve teologii, tu ale záhy opustil a věnoval se filosofii a přírodním vědám, zejména matematice a fyzice. Po smrti otce musel přerušit studium a vydělával si jako domácí učitel. Promoval v roce 1755 a na univerzitě zůstal jako soukromý docent. Hlavním zákonem Kantovy etiky je kategorický imperativ, mravní povědomí vrozené člověku. (encykl.: IES)
_______
Roku 1781 vydává Kant v Rize své stěžejní dílo, „Kritiku čistého rozumu“, kde úkol filosofie vymezuje třemi otázkami:
„Co mohu vědět?“ na niž odpovídá jeho teorie poznání (epistemologie); „Co mám činit? na niž odpovídá jeho etika a „V co mohu doufat?“ na niž by měla odpovědět filosofie náboženství.
Pozn.: „Kritikou čistého rozumu“ z roku začíná nové pojetí filosofie, zejména v epistemologii (teorii poznání) a v etice.
_______
Kantova transcendentální estetika čili nauka o smyslovém vnímání:
... smyslové vjemy nejsou nepodmíněné, nýbrž předpokládají podle Kanta „vnější smysl“ prostoru a „vnitřní smysl“ času: vnější (smyslová) zkušenost je vůbec možná jen v prostoru a každá zkušenost se nutně děje v čase. Dokonce i logická věta o vyloučeném třetím tvrdí, že nějaké tvrzení A a jeho opak non-A nemohou platit současně; závisí tedy také na čase. Naše smysly jsou receptivní a vnímají působení věcí, jejich jevy čili fenomény, nikoli věci samé, tak jak jsou o sobě. Věc o sobě (Ding an sich) patrně existuje, neboť podněcuje naše smysly, je nám však přístupná pouze v tomto působení a nijak jinak.
... samy smyslové vjemy však nejsou ještě ani jevy. K tomu je nejprve třeba spojit vjemy různých smyslů a zasadit je do rámce apriorních, tj. před-zkušenostních forem názoru, totiž prostoru a času. Je to tedy teprve myslící já, Descartovo cogito čili vědomí sebe, jež z nich činí počitky (Empfindung) a jevy (Erscheinung) v prostoru a čase...
R: Kant rozdělil skutečnost na: svět jevů, který vnímáme smysly a na: „věci o sobě“, které naši zkušenost přesahují, tj.: můžeme poznat pouze to, jak se nám věci jeví, svět jevů, nemůžeme poznat podstatu věci, „věc o sobě“!
Pozn.: „Čas sám o sobě není," řekl například starořímský přírodovědec a básník Lucretius Carus (97-55 př. n. l.). A filosof Immanuel Kant k tomu později dodává: „Čas není empirický pojem... je jen nezbytnou představou tvořící základ všech možných náhledů."
_______
V díle „Kritika praktického rozumu“ z roku 1788 zdůrazňuje Kant autonomii mravního citu, čili schopnosti rozhodnout se pro jednání podle určitých zásad a norem, nezávisle na vnějších podmínkách, jak to vyjadřuje kategorický imperativ v jeho „Základech metafysiky mravů“ (1785):
... Jednání člověka se nejčastěji řídí jeho náklonnostmi, čímž se ostatně neliší od jiných živočichů a nezaslouží si za to žádnou chválu... Mravní jednání je tedy jednání z povinnosti čili na základě imperativů. Kant odlišuje imperativy hypotetické, zdůvodněné něčím jiným, nějakou potřebou nebo cílem, a imperativ kategorický či nepodmíněný, který je pouze jeden a platí nutně pro každou rozumovou a svobodnou bytost. Opírá se totiž pouze o postuláty svobody a rovnosti, jež rozumová bytost uznat musí, neboť jinak by se octla sama se sebou ve sporu. Potom Kant formuluje kategorický imperativ mravního zákona (encykl.: Universum) takto:
„Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“
Z toho pak odvodí i druhou formulaci kategorického imperativu:
„Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“
__________
Note:
„ ... duše se zachvěje při spatření krásy, protože cítí, že je v ní vyburcováno něco, co není přineseno zvenčí prostřednictvím smyslů, nýbrž co v ní v nějaké hluboce nevědomé oblasti již vždy uloženo bylo.“
»Zákonitosti a etický světonázor«