»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
Při četbě povídky „V den poslední" sledujeme duši, která právě opouští pozemské tělo a „její skutky ji následují" a ona se marně snaží ospravedlnit se: „V našem těle, v naší povaze nesídlí nic dobrého!" pravila duše, „avšak moje myšlenky nebyly uskutečněny, svět neviděl zlého ovoce!" Leč černí ptáci - tedy formy jejích dřívějších myšlenek - ji dále s křikem obletovali.
     Klopýtala přes ostré kamení, a když se ptala, co to je, uslyšela: „To jsou neprozřetelná slova, tebou pronesená, jež srdce tvého bližního mnohem hlouběji zraňovala než nyní kameny nohy tvé!" „To bych si nebyla pomyslila!" pravila duše.Nesuďte, abyste nebyli souzeni!" znělo vzduchem.
     Když duše prošla vším, co si na zemi připravila, smí na sobě pocítit Boží lásku: „Slitování!" znělo to nekonečným prostorem a brána nebeská se otevřela a duše letěla širému blaženství vstříc.
      Avšak světlo, tam pramenící, bylo tak oslňující, tak pronikavé, že duše ucouvla jako před taseným mečem. Tóny zněly tak jemně, tak úchvatně, že to lidský jazyk vypovědět nemůže, a duše se chvěla a klonila se hlouběji a hlouběji, ale jas nebeský ji pronikl, a nyní cítila a chápala, co nikdy dříve tolik nepocítila: tíži své pýchy, své zatvrzelosti a svých hříchů. - Tak se v ní vyjasnilo. „Pokud jsem v světě dobře činila, činila jsem tak proto, že jsem nemohla jinak, avšak zlé - mělo původ ve mně!"
     A duše cítila, že čistým jasem nebeským je oslněna, omdlévajíc, klesala jakoby hloub a hloub, sama v sebe zhroucena, zdrcena, nehodná nebeské říše, netroufala si v myšlenkách na přísného, spravedlivého Boha zašeptat: „Slitování!" A slitování se jí dostalo, nečekaného slitování. - Andersen nám ukazuje, co znamená pokora, pokora jako vnitřní, duchovní prožití.

18.03.2013 16:28:48
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2018  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one