»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

O vzniku hrubohmotné materie, Dr. Kurt IlligPod pojmem „fyzika" obecně rozumíme zkoumání jevů spojených s přeměnami skupenství látek „Chemie" se naproti tomu zabývá přeměnami látek. Skupenství rozeznáváme plynné, kapalné a pevné - procesy, které vedou ke změně jedné v druhou fázi nebo naopak, posuzujeme tedy fyzikálně. Víme, že můžeme vodu odpařovat, nebo kondenzovat, právě tak je nám známo, že vodu můžeme změnit v led. K dosažení těchto změn musíme přivádět nebo odvádět teplo. Víme také, že můžeme přeměňovat teplo v elektřinu, právě tak víme, že teplo můžeme převést na mechanickou práci, tj. v každém z těchto případů měníme pouze formu projevu jedné a té samé energie a obdržíme účinky tomuto projevu odpovídající. Je nám ale také dále známo, že můžeme teplo i elektřinu přeměnit ve světlo, tj. měníme energii do takové formy, která má sice viditelné účinky, ale vzhledem k našim běžným pojmům je zdánlivě nehmotná.
 

Chemie, jak bylo řečeno, se zabývá přeměnou látky. Co je látka? Označujeme tím dobře definovanou chemickou sloučeninu nebo v širším smyslu konglomerát sloučenin, tak jak je nám přírodou např. ve formě dřeva apod. - způsobem vlastním každému rostlinnému druhu - opětovně poskytován. Pokud tedy dřevo spalujeme a přitom získáváme teplo, můžeme tento proces, který jsme předtím podrobili fyzikálním pozorováním, právě tak dobře podrobit i chemickému rozboru. Během tohoto procesu spalovaní přestává dřevo jako takové existovat, tj. směs sloučenin, která představuje příslušný druh dřeva, je destruována oxidací a dalšími komplikovanými vedlejšími ději, přičemž celkové látkové množství, které dřevo předtím obsahovalo, zůstává zachováno v jiné látkové formě. Na jedné straně zůstává popel, který obsahuje fosforečné a vápencové soli, oxid křemičitý a mnoho dalších sloučenin, které byly součástí předtím existujících sloučenin a nyní zůstaly, jakožto nezplynovatelné, izolovány, zatímco zbývající části sloučenin, jako uhlík, vodík, kyslík, dusík apod. unikly formou různých plynů. Teplo samotné, které během tohoto procesu spalování vzniklo, bylo již předtím obsažené ve dřevě a v kyslíku, který, přicházejíce ze vzduchu, svými oxidačními účinky spalování umožnil. Energii spočívající v těchto sloučeninách a ve vzdušném kyslíku nazýváme energií skrytou nebo lépe latentní energií.
 

Vyvstává tu otázka, jakou cestou se tato energie před tím do těchto látek dostala. Strom, ze kterého dřevo pocházelo, vyklíčil kdysi ze semínka a vyrostl. Pro umožnění jeho růstu mu byly z půdy dodávány rozličné soli a sloučeniny. Strom je vstřebával jemnými kořeny a uvnitř svých buněk je přeměňoval ve sloučeniny, které jako vyživující a výstavbové látky musel stále přivádět svým trvale se množícím a dělícím růstovým buňkám. Jeho listy vdechovaly ve vzduchu v malém množství obsažený kysličník uhličitý a uhlík v něm obsažený spolu s vodíkem, jež byl získáván z vody a z jiných přiváděných sloučenin vodíku přeměňovaly na uhlovodíkové sloučeniny. Vytvářené uhlovodíkové sloučeniny jsou základem pro celulózu, kůru, chlorofyl a různé zbarvující a vonné látky listů a květů stromu. Víme, že stromy nebo každá jiná rostlina mohou růst jen tehdy, když mají přístup ke světlu a nejsou odstíněny od vesmírného záření. Není tedy snad řečeno příliš mnoho, když předpokládáme, že výše uvedená latentní energie se nashromáždila  z energie popsaných rozličných výstavbových látek a ze světla a tepla, které byly rostlině přiváděny z vesmíru a ze slunce. Jsme tedy svědky podivuhodné hry, kdy světlo a teplo jsou přeměňovány do latentní energie, spočívající ve veškerých částech rostliny, kterou můžeme v každém okamžiku dále proměňovat do nám dobře známých forem energie. I když rostlina není podrobena procesu hoření prostřednictvím lidského zásahu nebo vzniklým požárem a tím nedochází k vylíčeným přeměnám latentní energie v teplo, můžeme tuto přeměnu pozorovat i v jiném ději. Každá rostlina musí jednou odumřít, tj. v ní obsažená životní síla, bytostné jádro, vyprahne, nové výstavbové látky již nejsou asimilovány, ztrácí listy a květy, kmen zvětrává nebo je vyvrácen, protože kořeny jsou narušeny tlením a též samotný kmen podléhá postupně práchnivění a rozkladu.
 

Všechny tyto pochody, vadnutí a rozklad listů, jejich postupná proměna v tak oblíbený jemný zemitý kompost, trouchnivění kmenů, to všechno jsou procesy hoření, tedy oxidační procesy, během kterých se uvolňuje teplo, jen s tím rozdílem, že tyto reakce probíhají velmi pomalu a nejsou tedy vůbec nebo jen vzácně postřehnutelné ihned, zatímco hoření v přímém plameni se odehraje v několika málo minutách či sekundách a tím se veškerá latentní energie přemění v teplo již během krátkého času. Množství energie je v každém případě stejné.
 

Při takovém rychlém nebo pomalém hoření je pro velikost (množství) uvolněné energie doba trvání oxidačního procesu naprosto bezpředmětná. Všichni víme o možnosti vytápění rašelinou nebo uhlím. Tyto produkty nejsou nic jiného než zásobník (uložiště) tepla. Různými procesy je odumřelým rostlinám zabráněno přijímat okolní kyslík, takže nemůže docházet k oxidaci. Rašelina vzniká tak, že se půda s odumřelými rostlinami vnoří do spodních vod, nové rostliny zakoření v napůl zetlelém rostlinném bahně a svým hustým porostem nad ním vytvoří neprodyšný povlak; nebo po odumření klesají zvláštní bažinné rostliny, které rostou na okrajích jezer, do mělkých pobřežních vod, tvoříce tak nový základ pro osídlení stejnými rostlinami. Pobřežní rostliny naprosto ponenáhlu prorůstají do středu jezera, které postupně zanášejí, až se jednou místa, kde bylo jezero čeřeno vlnami, pokryjí bujnými rašeliništními pláněmi.
 

Uhlí vzniklo před mnoha tisíciletími. Počátkem a podnětem k jeho zrodu jsou zřejmě mocné zemské pohyby. V tak zvaných amerických uhelných lesích se ještě houfně nacházejí celé kmeny stromů, sestávajících ze „skrz na skrz" černě lesknoucího se uhlí. Jsou nalézány i jemné otisky listů zkamenělých pravěkých kapradin a přesliček. Uhlí mohlo vzniknout jen tak, že došlo k náhlému přemístění zemských vrstev, takže vše co žilo a kvetlo, bylo náhle pohřbeno pod silnou vrstvou zemské hmoty. Mocný tlak hornin svým přispěním ulehčil odloučení uhlíku z tisíceronásobných uhlovodíkových vazeb. Možná také zemská atmosféra dočasně strádala nedostatkem kyslíku.
 

Co nás zde zajímá, je skutečnost, že jsme vznikem rašeliny a uhlí získali z rostlin rezervoáry, které jako latentní energii uchovávají ono teplo, které rostliny během svého růstu uskladňovaly ve svých stavebních látkách. Nebudou již však - poté co se dříve přeměnily na rašelinu a uhlí - oxidovat sami od sebe, nýbrž k hoření může dojít teprve tehdy, pokud bude k dispozici dostatečně vysoká zápalná teplota.
 

Zavedlo by nás to příliš daleko od tématu předchozího výkladu, kdybychom chtěli blíže rozebrat odpověď na otázku původu této velmi zajímavé skutečnosti. Těmito procesy, které se speciálně týkají procesů oxidačních  - a zcela obecně jsou základem procesů chemických přeměn, tedy změn látek - se však budeme podrobněji zabývat později. Jsou to otázky týkající se afinity, chemické rovnováhy, exotermických a endotermických reakcí.
 

Přeměnu látek nalézáme všude ve veškerém organickém a anorganickém světě. Můžeme ji často reprodukovat a máme možnost, což dosud patřilo k nejdůležitějším náležitostem chemiků, nacházet stále nové a jednodušší cesty k rozkládání stávajících látek na jednoduché stavební látky nebo je přeměnit na důležité a cenné produkty nebo, konečně, z těchto jednoduchých stavebních látek skládat, syntetizovat látky složitější. Každý ví zajisté o rozsáhlých technologiích, které se těmito procesy zabývají. Budiž zmíněna syntéza amoniaku a lučavky (kyseliny dusičné) z dusíku obsaženého ve vzduchu a z vodíku, který je získáván elektrolytickým rozkladem vody nebo generátorového plynu.
 

Již v dřívějších tématických přednáškách jsem zaměřil pozornost na atom. Pokud hovoříme o přeměně látky, dojdeme nakonec vždy opět k tomu, že k objasnění těchto procesů využijeme ty nejjednodušší úvahy. Víme, že nejmenší částí nějaké látky získané fyzikálním dělením je molekula. Molekula je zase sestavena z atomů. Poznali jsme dosud 90 chemických druhů či základních prvků a z těchto 90 prvků  a dvou dalších ještě nenalezených elementů je vystavěn veškerý anorganický a organický svět. (Pozn. překl.: Údaje se vztahují na stav vědeckého poznání ke konci dvacátých let 20. století - od té doby došlo k objevům dalších, tj. - podle Universum 2006 celkem 114 zákl. prvků)
 

Když jsme výše hovořili o přeměně látky, rozuměli jsme tím změnu chemické sloučeniny, tedy molekuly, v nějakou jinou chemickou sloučeninu, tedy opět v molekulu. Jsou to tudíž procesy, které se uskutečňují s již existujícími hrubohmotnými konstrukčními prvky nebo soustavami vícero takových prvků. Naskýtá se otázka, jakým způsobem těchto 92 základních prvků původně vzniklo nebo jak možná také dnes ještě vznikají. Abychom na tyto otázky mohli zevrubně a důkladně odpovědět, musíme na jedné straně provést kombinované fyzikální a chemické rozbory, ale na druhé straně se musíme vzdát rozumářského hrubohmotného způsobu uvažování, abychom se pokusili proniknout do zákonitostí a procesů, které spočívají nad hrubohmotnými fyzikálními a chemickými rozbory.
 

Jak již bylo řečeno v předešlých přednáškách, setkávají se fyzika a chemie v atomové fyzice. Můžeme říci, že chemické přeměny, přísně vzato, přestávají tam, kde přecházíme od molekul k atomu. Fyzikální pozorování naproti tomu hrají při vzniku chemických prvků nebo atomu samotného nadřazenou roli. Již mnozí fyzikové a také nikoliv fyzikálně vzdělaní vynálezci se zabývali problémem přeměny prvků za účelem libovolné změny nějakého chemického prvků v jiný chemický prvek. U mnohých bylo, žel, směrodatné přání, aby z libovolných, lehce dostupných chemických látek, získali pomocí transformačních postupů zlato, nedbaje na nebezpečí, které prostřednictvím takových metod hrozí celému dnešnímu světovému hospodářství. Většině skutečně ideálně bádajícím, hledajícím fyzikům a chemikům, zabývajících se touto problematikou, jde však hlavně o proniknutí do oněch tajuplných procesů přírody a velkých zákonitostí, které jsou základem jak skladby tak i původu základních prvků.
 

Pro krátké zopakování: Podle dnešního stavu fyzikálních výzkumů a výpočtů se atom skládá z kladně nabitého jádra a záporných elektronů obíhajících kolem tohoto jádra po eliptických drahách. Důkladné výzkumy a velkolepé výpočty ukázaly, že se stoupající atomovou hmotností se stále navyšuje počet kladných nábojů jádra a adekvátně tomu krouží kolem tohoto jádra - do jisté míry jako planety - stále více elektronů. Musel by tedy podle toho ten prvek, který má jeden kladný náboj v jádru a jeden záporný elektron, být základním prvkem, ze kterého všechny ostatní prvky byly nějakým způsobem postupně sestavovány. Budeme tedy v následujících úvahách zkoumat, zda je tato domněnka správná.
 

V našich předchozích úvahách jsme již konstatovali, že dosavadní pojetí fyziků týkající se kladného náboje jádra a elektronů je v mnohém pohledu chybné. Teprve zohledněním zákonitosti v celém vesmíru, kterou objasnil Abd-ru-shin v učení Grálu, a pozorováním vývojových stupňů a dějových úseků tohoto obrazu vesmíru, můžeme dojít k poznání, že kladný náboj jádra je funkce hmoty jako takové, tj. že kladný náboj a jádro jedno jsou. Viděli jsme také dále, že neexistuje „kladná" a „záporná" elektřina, nýbrž, že elektřina je výrazem pro směr síly vtékající z jemnohmotnosti do hrubohmotnosti, tak jak původně pronikala z čistě duchovní sféry skrze různé stupně dění k nám do hrubohmotnosti - za podmínky přijetí formy odpovídající danému stupni dění. Domněnka fyziků, že se u elektronů jedná o těleso se zdánlivou hmotností (Masse) nebyla tedy správná, viděli jsme ale, že elektrony jsou jemnější hrubohmotné podstaty a svou povahou jsou nositeli síly, která ve formě elektrické energie proniká do hrubohmotnosti. Stejným způsobem můžeme konstatovat, že kladné jádro není zdánlivé, ale naopak vykazuje skutečnou hmotnost.

O vzniku hrubohmotné materie, Kurt Illig

O vzniku hrubohmotné materie, Kurt Illig

18.03.2016 23:52:48
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2020  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one