»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Světový učitel (Učitel světa) jako vůdce vědy - podnět k zamyšlení

Dr. Kurt Illig, 1929

M o t t o: „Kdo nad realitu se neodváží, 
k pravdě se nikdy nedostane." (Schiller)

Naši přítomnost nelze charakterizovat ničím lépe, než heslem „materialismus". Materialismus stojí na praporu politických a stranických bojů. Obsahuje ve své celé hloubce neutěšenou propast mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; křičí ze šlépějí vpřed pronikající civilizace, zírá ze sutin a trosek vypuzované přírody. Kam pohlédneme a poznáme příznaky moderní lidské činnosti, utvrzujeme se dnes již téměř podvědomě: U díla je materialismus.

Jen ještě daleko venku ve světě, tam kde železnice, moderní lodě a jiné dopravní možnosti zcela nebo částečně chybí, stojí příroda ještě v původním nádherném hávu nedotčené vznešenosti, tak jak v přizpůsobování a přirozeném vývoji v dějinách stvoření na zemi vznikla.

Pohlédneme-li nazpět, ne o tisíciletí, ne o mnoho století, nýbrž o jedno, nanejvýš dvě století, a uvědomíme si, jakým vývojem technika a vše, co s ní souvisí, prošla, unikne nám bezděky zvolání obdivu vůči tomuto obrovskému výkonu, který byl v tak krátkém, překotném čase vykonán lidským mozkem a lidskýma rukama.

Před našim duchovním zrakem vidíme v tomto obdivování pokrok, kterého podle našich dosavadních pojmů člověk dosáhl ovládnutím přírody, napodobováním jejích zákonitostí, nahrazením přirodních pracovních elementů a sil umělými ekvivalenty, nasazením strojů, syntézou atd. Srovnávajíce pozorujeme, jak lze dnes lehce překonat obrovské vzdálenosti ve dnech a hodinách, k čemuž bylo dříve zapotřebí mnoho měsíců a týdnů. S potěšením nasloucháme hudebním přenosům u reproduktorů, díky radiotelegramům a karoluszellovým přenosům obrázků sledujeme události na druhém konci světa se spožděním několika málo hodin.

Věříme v náš pokrok!

Národy spolu soupeří ve vytvoření největšího, nejrychlejšího letadla. V každé zemi má stát největší věž, má být postavena největší loď a provozován nejrychlejší vlak. Země se navzájem předstihují v objemech těžby důležitých surovin, které považují za svůj majetek. S nejmenšími náklady chtěji dosáhnout největšího exportu a tím docílit největšího importu peněz.

Rekord triumfuje!

Je toto pokrok?

K čemu tento chvat, takové překračování mezí? Ke službě lidstvu? Je takto rozséván mír?

Existují mnohé kousíčky země, o které se dnes mezi hraničními národy vede zuřivý boj, diplomaticky, válečně nebo hospodářsko-politicky. Boj miliónů o území, která kvůli jejich nepatrným velikostem nebyla předtím na žádných mapách zakreslena.

Proč tento boj, proč tato závist?

Protože tam leží uhlí nebo nějaká ruda, popřípadě obojí, a protože nikdo, kdo s tímto ůzemím sousedí, ho druhému nechce dopřát, jenom aby sám poklady těchto pozemků mohl vyzvednout a proměnit za peníze.

Peníze! Honba za dolary! To je konečný cíl každého pokroku naší doby, výraz toho, co je označováno pojmem materialismus v jeho konečných důsledcích.

Teprve tento hospodářský boj koncentroval velké množství pracovníků, vytvořil velkoměsta, průmyslová centra, stranické boje a připravil půdu pro moderní revoluci. A jaký je konečný cíl, kvůli kterému je generací za generací takto plýtváno?

Podíváme-li se jednou přesně na to, co je dnes vytvářeno, musíme s úlekem poznat, že nejde o nic jiného, než o zběsile rychlou spotřebu přírodního bohatství, které je nám k dispozici jako výsledek po miliony let trvajících dějin jeho vzniku.

Těžíme uhlí, které spalujeme nebo zkapalňujeme, vyrábíme parní sílu, elektřinu, světlo. Uhlí je přitom spotřebováváno aniž by současně vznikalo nové.

Spalujeme i dřevo a využíváme ho k mnoha věcem, ale na rozdíl od uhlí nám každý rok nebo alespoň během každé generace dorůstá nové. Ne tak uhlí. Těží se ze stále hlubších štol a nalézat uhelná ložiska ve velkých hloubkách je pro horníky stále těžší ... dokud jednoho dne nedojde k vyčerpání zásob. Co potom?

V dnešní době se člověk rychle utěší: Někde ve světě se najdou nové zásoby uhlí, třeba na Jižním pólu, ke kterému se snad do té doby budeme moci dostat již pohodlně. A když se vyčerpají i tyto zásoby? Co pak?

Pak - myslí si takový člověk dále - pak budou lidé sílu, kterou potřebují, možná čerpat z latentní energie atomů … jejich štěpením.

A jak to bude s kovy, pokud se jednou vyčerpají také jejich zásoby? Co bude potom? Lze i tyto vyrobit stěpením atomů? Jaké prvky mají být štěpeny a přeměňovány, abychom pak obdrželi kovy?

Kam povede tato cesta, pokud ji promyslíme dále?

Nezáleží na tom, že je někde s menší nebo větší spolehlivostí vypočteno, že zásoba uhlí např. v Německu je ještě na 300 let, nebo že zásoby mědi v celém světě budou vyčerpány během několika desetiletí. I kdyby to měla být záležitost několika staletí! Nezvratně trvá skutečnost, že světové zásoby uhlí, mědi, nebo jakéhokoliv jiného kovu, budou jednoho pěkného dne, pokud se dřív svět neocitne v troskách, pro lidské využití vyčerpány.

Přijde nějaká zvlášť chytrá hlava, která se bude domnívat, že se vlastně nic neztrácí, neboť měď zůstává mědí, železo železem, zinek zinkem, nemůže se tedy nic ztratit, pokud by tedy právě tyto prvky nepadly za oběť štěpení atomů. Ale proč také právě tyto, existuje přece dost jiných.

Kde ale zůstávají kovy? Kam jde stříbro, které fotografové na svých deskách používají jako bromid stříbrný? Zůstává na deskách nebo jde do vývojky či ustalovače a občas je sbíráno, - většinou se však vylévá.

Kde zůstává patice od žárovky, když se rozbije a nepoužitelné vinutí přijde do odpadního koše? Většinou je to vyhazováno tam, kde odpadky nikoho neruší. Jen v málo případech se shromažďují nebo při spalování odpadu vrací zpět.

Avšak co jsou drobky oproti bochníku chleba!

Nakonec budou z mnoha takových drobků, které jsou formovány v nové předměty, opět sesbírany jen další drobky, až bude jednou spotřebováno vše. A byť by i trvalo tisíciletí, než se všechno beze zbytku roztrousí, rozdělí a prohospodaří do takové jemnosti, že se již nikde na nějakém místě toho nebude moci nasbírat ani jeden kilogram, potom je to již pro užitek lidí ztraceno, a tak to touto nebo podobnou cestou jde konec konců se vším. Jde právě o to, že je to skutečně rozprášeno do tisícero stran.

Možná se objeví i takový vynálezce, jemuž se podaří nejen štěpit atomy, nýbrž také přeměňovat prvky, z křemíku hliník, z olova měď - třeba také zlato. Ale co potom? Budou pak lidé šťastnější? Neroztrousí do všech stran také tyto produkty přeměn?

Na čem záleží, je mít možnost poznat, chtít poznat, že naše uvažování je nesprávné, že celé naše konání je nastaveno pouze na spotřebu, ničení, drancování.

Čím vlastně my lidé vyplňujeme náš život? Bereme to, co v důsledku stvoření na zemi vzniklo, vytvořilo se a zušlechtilo, těžíme to, zhodnocujeme a spotřebováváme. A k čemu?

Abychom něco živého přeměnili na peníze. Pojem, jenž démoničtější nemohl v tomto světě povstat. Neboť právě tyto peníze, toto materiální a zároveň mrtvé, je přece tím, čím chceme ovládat život. Nejsou jen otroci peněz.

Hluboká proluka zeje v naši schopnosti chápání, v našem myšlení, v užívané metodice naší vědy, kterou nás chce věda poučovat.

A proč? Protože i naše věda je nakažená a zamořená touto dobou materialismu. Jistě, většina z těch, kteří jsou ve vědě činní, naprosto nevědí, že metodika jejich vědeckého uvažování je nesprávná; o sobě samých se domnívají, že jsou největšími idealisty a nepochybně jimi také jsou, v mnohem praktičtějším vztahu k jejich způsobu života, avšak nikoliv v jejich vědě.

A v čem vlastně spočívá podstata současného vědeckého učení a výzkumu?

Toto materiální, jako konečný produkt vývoje, tak jak nám je k dispozici, nalézáme, analyzujeme a zároveň ze všech stran strukturálně zkoumáme. Pokoušíme se stanovovat zákonitosti s tím cílem, abychom vypátrali faktory, které jsou rozhodující pro vývoj druhů. Jsou zkoumány biologické souvislosti v celistvé domácnosti přírody - natolik, nakolik je můžeme postřehnout našim zrakem. Kosmické souvislosti a zákonitosti, podle kterých se jednotlivé viditelné hvězdy pohybují vesmírným prostorem, jsou uspořádávány pomocí experimentálních fyzikálních metod a matematických výpočtů do číselných vzorců.

Nezůstali jsme u toho, abychom látku pouze izolovali a popsali v jejím přirozeném stavu; šli jsme dále, a děláme to dodnes, abychom vyzkoumali, jak jsou atomy sestaveny, z čeho se skládají a jaký životní impuls se v nich zachvívá.

Mnoho svazků je již napsáno, aby zaznamenaly v celé velikosti a hloubce ony podivuhodné pochody, které směřují k životu, život plodí a život uzavírají.

Tady jsme se ale dostali již k bodu, kde pro jakoukoli úvahu o viditelném a hmatatelném životě narážíme na hromově znějící příkaz přicházející z trůnu naší vědy: Stop!

Fyzika se mimo jiné zabývá zářením. Známe záření rentgenové, záření alfa, beta a gama; známe čárové spektrum a víme, že se nejedná o nic jiného, než o projev odlišných frekvencí obsažených v záření světelného spektra. Známe ony podivuhodné děje při rozpadu rádia. Víme, že dosud nedisponujeme prostředky nebo možnostmi k vyvolání síly, která by rozpadu prvků mohla zabránit nebo ho urychlit. S údivem a zároveň s obdivem stojíme před tímto zvláštním jevem. Avšak můžeme ho jen konstatovat. Více nedokážeme. Jako bychom byli bezmocní.

Naučili jsme se zvuk a řeč, tedy zvukové vlny jakéhokoli druhu měnit v elektrické kmity a vysílat je do světového prostoru a někde na jiném místě země je malým přístrojem, který potřebuje jen nemnoho energie, zachytávat a měnit zpět ve stejné zvukové vlny, libovolně zesílené, hlasitější než jak byly původně na druhé straně světa do vysílajícího zařízení namluveny nebo nazpívány. Přitom je lhostejné, zda sedíme v domě za silnými, pevnými zdmi nebo zcela hluboko ve sklepě, nebo zda se na toto vysílání naladíme v letadle vysoko v oblacích, tato vlnění (kmitočty) lze přijímat na kterémkoli místě této země.

Jedinečný div! Kdo se nad ním někdy důsledně zamyslí? Kdo pochopí hluboký smysl oněch dějů, které toto zázračné dílo umožňují?

Nepochybně, posuzováno experimentálně-fyzikálně na hrubé materii, existují teorie, hypotézy, které poskytují vysvětlení. Avšak člověk, především vědec, přísně vychován ve své disciplíně, si tyto děje vysvětluje vždy jen čistě hmotně pozemsky. Hovoří o vlnách, o letu elektronů; éterické vibrace (Ätherschwingungen) jsou něčím, co vědec nedokáže lépe objasnit a je spokojen, když nalezl vysvětlení, které se mu zdá logické a které je jen slovem bez obsahu, pouhou výmluvou, protože nezná právě nic lepšího.

Co je éter? Existuje mnoho jeho výkladů. Avšak extrakt všech těchto vysvětlení spočívá - poctivě přiznáno - v tom, že právě éter je něčím, co ve skutečnosti vůbec neznáme. Je tam, kde není nic z toho, co jsme dosud mohli pochopit. - Více o tom ještě pohovoříme později.

A chemik? Co říká na ono klíčové slovo „katalýza"? I katalýza je jednou velkou výmluvou pro všechny ty chemické pochody, které proběhnou tak nenadále, že pro to není jiné vysvětlení, než že se řekne: Zde musí působit nějaký katalyzátor. Na téma katalyzátoru a podstaty katalýzy, bylo již provedeno mnoho studií. Ale nikde v našich výzkumech, nikde v naší dnes nepsanými zákony přípustné vědě se nenajde odkaz na to, že se zabýváme zjištěním, proč éter, proč katalýza, jsou záležitosmi, které našim materiálním způsobem uvažování nemůžeme pochopit. Bylo by však jistě jednou zajímavé, tento zcela protichůdný předpoklad výzkumného úkolu uvést předem.

Tak jak je to obvyklé v obchodním a ve všeobecném hospodářském životě, snaží se také věda, aby byla věrná zásadám materialistického světového názoru: spekuluje. Musí být jednou otevřeně vyřčeno, že vědecké spekulace a dohady operují se zcela vágními, rozpaky budícími pojmy.

Omračovat a vynášet se bezobsažnými hesly je rys naší doby a proto, žel, je to oblíbené i ve vyjadřování vědy; je to zcela nevědomé, je to výrazem současného způsobu myšlení.

Není to naprosto obyčejným podfukem, když se na místo toho, co vůbec nevíme, dosadí jednoduše pojem éter nebo katalyzátor? Jen proto, aby se laickému publiku nemuselo přiznat, že skutečná podstata těchto jevů není známá.

A proč je nám něco takového předkládáno?

Protože každý, kdo je odchovaný ve vědě a smí se proto označovat jako nositel této vědy, vyrůstal nepozorovaně ve svém vědeckém dogmatu tak důsledně, že největší strach z možného nejhoršího prohřešení se vůči tomuto dogmatu ho olupuje o svobodu myšlení, bere mu odhodlání vymanit se z těchto pout a zdí, kterými je svou výchovou svázán a obklopen.

Myšlenkami, které by nás vynesly ven z tohoto zajetí, nepronikneme, protože železná falanga vědecké omezenosti nedovolí, aby se vyskytlo něco - a všemi prostředky to také potírá - co by mohlo způsobit, že svatozář, kterou jsou jejich dogmata ověnčena, bude rozcupována a pohasne.

Pohleďme jednou zpět. Co zpočátku v nejdávnějších dobách utvářelo poznání a vědění? Kdo především byli ti, kteří poznávali a chápali nejpodivuhodnější souvislosti všech kosmických zákonitostí a zprostředkovávali je lidem? Byli to filozofové, hvězdopravci a astrologové. A co bylo ono Delfské Orakulum, o jehož podivuhodně moudrých výrocích nemůže historie nikdy psát dostatečně oslavně? O prorocích v dobách před a po Kristu ani nemluvě.

Byli to lidé, kteří nebyli předpojati dogmaty svých otců, lidé, kteří svůj nejniternější cit v celé jeho velikosti a celé jeho dokonalosti udržovali čistým, kteří ho nechávali znít a kteří konali, hovořili a oznamovali jen to, co jim - jako něco výhradně správného - tento jen čistý cit předpovídal. Jak jinak mohla vzniknout astrologie? Jak ony výroky z Delf? A nebyla Kassandra také historickou osobností, onou největší jasnovidkou, jakou dosud světové dějiny poznaly?

Tak tomu bylo tenkrát ve starověku. Ještě dnes bychom to rádi ponechali v platnosti a věřili tomu. A pak přišla doba upalování čarodějnic, doba alchymistů.

Není příznačné pro hmotně materiální postoj lidí, že upalují své bližní, když tito svým jemnějším založením a badatelskou prací poznávají něco, co jim dosud bylo neznámé a co jim připadalo nezvyklé?

A jak je to dnes? Nenechali bychom právě tak rádi zmizet v propadlišti ty, kteří strhávají oponu před rozevírající se mezerou nevědění?

Proč lékař píše své recepty latinsky, a proč dává nemocem latinská jména? Ó ten slavnostně odsouhlasený divotvůrce, jak mnoho dokáže v očích těch, kterým je tato latina cizí! Není také zrovna takovým kouzelníkem a šamanem, jak přírodní národy nazývají podivína svého kmene, který má, jak věří, přímé spojení s jejich bohy?

Proč se naše moderní teoreticko-fyzikální bádání vyjadřuje tak nesrozumitelně, že ničemu z toho nerozumí ani ti jinak vědecky školení kolegové, kteří se zrovna tuto disciplínu a tajemství jejího způsobu vyjadřování neučili?

Není to všechno nimbus do nebe volajícího druhu?

Nepochybně: to, co je matematicky stanoveno a vyjádřeno, je matematicky správné. Neboť matematika má přede všemi ostatními vědeckými disciplínami tu výhodu, že nikdy nelže. Ale v čem to spočívá? Přece jistě v tom, že předpoklady, které jsou základem výpočtů, se shodují se skutečností.

Avšak je všechno, co se dnes např. v teoretické fyzice vypočítá, skutečností? Nikoliv! Ne nadarmo to nazýváme hypotézou, když si předpoklady vymyslíme, vybájíme a pak, provádějíce operace se znamenitou matematikou, spekulujeme.

Kdo tyto skutečnosti jednou věcně uváží a upřímně se udeří v prsa a zeptá se, jakou nemocí trpíme, musí poznat, že jde o neúprosné panování rozumu. Již nikoliv původní cit jako u oněch velikánů starověku, nýbrž vychytralý, praktický a spekulativně vypočítavý rozum, je pohnutkou k úvahám a základnou nové a dnešní metodiky myšlení. Neboť, když dnes někdo přijde a řekne: „Kdyby to mělo jít podle toho, jak to cítím, muselo by být něco tak a tak, dokázat to ještě nemohu," potom se setká jen s pokrčením rameny. Co chce tento fantasta, tento utopista vzhledem k již pěkně vypočteným hypotézám? Bude mít punc směšné figury; všemi prostředky bude postaráno o to, aby nikým nebyl brán vážně.

Všechno myšlení, tak jak je v našich výzkumech prováděno, jako konečný efekt zaznamenalo následující: analýsa, zjištění, statistika, rozbor, demontáž. Zkoumáme hmotnou materii, posuzujeme ji a máme radost z každého poznaného zákona, který je základem viditelného průběhu děje. A všechno, co hrdě nazýváme výstavbou, není nic jiného než spojování nebo shlukování hmoty s hmotou, tedy úkony prováděné s hmatatelnou materií. O původu a vzniku této hmoty samotné se však mystifikujeme dobře znějícími hesly a frázemi. Otázka „odkud", s níž je spojeno vážné hledání oné hmotnosti, jež je jemnější, než tři fyzikální stavy skupenství a jež má primární vliv na vznik naši hrubé stavební hmoty, na chemické prvky, nebude moci být dosavadními cestami vědeckých postupů uvažování nikdy spolehlivě zodpovězena. Krátce vyjádřeno: Pozorujeme hmotu.

08.05.2015 21:59:46
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2019  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one