»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Neboť, co nám chybí, abychom se mohli dostat ze slepé uličky, ve které se nacházíme?

Dvojí. Za prvé odvaha a poctivost chtít si přiznat, že to, co dnes nazýváme vědou, si ve vlastním slova smyslu takové označení zcela nezaslouží, nýbrž že to není nic jiného, než posuzování a výzkum toho, co můžeme vidět našim zrakem, čeho se můžeme dotknout našima rukama a pocítit našim hmatem, co přináší zvuková vlna k uchu a dovoluje rozpoznávat chuť i čich, a spekulace o běhu podivuhodných, stále se opakujících, námi neovlivnitelných událostí.

To druhé, co nám chybí nebo lépe, chybělo, je opravdové, pravé učení o všech dějích v kosmu, nad námi i pod námi, ve viditelném i v neviditelném. Když je splněn první předpoklad, tj. když se roztrhnou pouta našeho způsobu uvažování v důsledku lepšího chtění, pak se v poctivém opravdovém hledání najde sama od sebe cesta k tomu učení, které nám může zprostředkovat všechno to, co nás uvede do stavu, který dovolí vznik nového způsobu myšlení, nového vědeckého postupu uvažování.

Neboť to, co nám nejvíce chybí je: Skutečný všeobsáhlý světonázor, jenž nám může být podnětem k novému myšlení, pobídkou k proniknutí nad naši materiální hmotnost výše - tak jako u již zmíněných starců, kteří jejich nezkaleným, čistým vyciťováním mohli přijímat to, co k nim proudilo, a co, poznávajíce jako jedině správné, v nich rostlo, a co následně - jako světonázor, jako filozofii, jako kosmické učení, nazývané astrologie, a jako životní moudrosti - mohli srozumitelnou formou lidem zprostředkovat.

K čemu je to těm, kteří se cítí být těmito řádky ve své vědecké hrdosti hluboce raněni a pisatele by chtěli označit vinným z velezrady na tradičním dogmatu, nebo těm, kteří by mu rádi odepřeli smysl pro realitu a logiku, když se ještě proti tomu tak ostře vyhraňují písmem a slovem. Pravdu nemohou za to trestat lží!

Měli by jednou vejít do své tiché komůrky, zavřít za sebou dveře, a jednou se zcela poctivě sami sebe zeptat, zda vlastně již častokrát necítili ve svém životě něco docela jiného jako správné, přesvědčivější a srozumitelnější než to, co jim bylo jejich učiteli a v jejich učebnicích s pracnou vykonstruovaností předkládáno. Pro zpřístupnění opravdového a pravého citu - tedy toho, co jako spoluzachvívající se součást reality vesmíru je v nás živé a chtělo by proniknout, aby mohlo být zachyceno a pochopeno námi samými- musí být jednou odsunuto stranou vše, čím bylo dosud tělo napěchováváno a čím si nejeden, korunován mnoha poctami, vydobil velké jméno, uctíván těmi, kteří si jeho učení, jeho poznání přivlastňovali, na něhož hleděli s úžasem ti, kteří jeho učenosti nerozuměli.

Veškerá tato přítěž a suť rozumových výtvorů musí být někdy odsunuta. Nepochybně je v tom hodně cenného a je v tom také skryta mnohá velkolepá práce. Přesto ale bude lepší, když to vše bude jednou vyřazeno. A potom si představme, že bychom o těchto všech učeních, učenostech a plodech rozumu dosud nic nevěděli. Takto volní, nezatížení a bez předpojatosti bychom se pak pohroužili do živoucího dění, do stvoření a jeho nezměnitelného řádu a nechali na sebe působit celou velikost jeho tepu. Když následně do nás pronikne veškerá tato úchvatná podivuhodnost a necháme ji na nás zapůsobit tak, jak jedinečně a sama o sobě existuje, jaká již nesčíslně dlouho byla a také nikdy ani jiná být nemůže, stojíc nad každou lidskou schematičností. Co prožijeme v tomto zaposlouchání se do sebe pak? A kdo navzdory všem okolním tlakům již takové hodiny někdy nezakusil?

Prožijeme, že náš cit, byť se ještě našemu rozumu může jevit směšným, nám přiblíží děje s takovou jasností, s takovou logikou a jejich průběhy tak přirozeně, že v tom určitě správně poznáme - tím samým našim citem, se kterým jinak ostatně např. chceme také s jistotou rozlišovat lidi pravdivé od neúpřímných - velikost a pravost.

Cožpak každý člověk sám nemůže zachytit a přijmout to veliké a přesahující, co je ve stvoření samotném již obsaženo ?

Vždyť není to podivuhodné, že máme atomy a že se atomy rozpadají? Nezdravíme dennodenně opět Slunce v jeho světle a teple? Není to zázrak, že toto teplo stále znovu a znovu k nám zářením proniká, a nejsou všechny výpočty ohledně entropie, tj. tepelné smrti Země, vzhledem k takřka bezčasovému chodu věčného zákona, dávno uvrženy na hranici?

25.04.2013 21:17:01
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2019  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one