»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Musíme dojít k poznání, že tato materie, tento svět, ve kterém žijeme, a souhvězdí, která můžeme postřehnout, představují jen určitý druh celkové hmotnosti a že všechno to, co jako zázraky se pozorovatelně odehrává před našim zrakem - jako rozpad atomu, tepelné záření, elektrické a magnetické děje v jejich vnitřní podstatě, právě tak, jako všechna ostatní záření - přísluší jiné hmotnosti; tato je opět jen určitým druhem celkové hmotnosti.

Nemluvíme často o tvoru, když hovoříme o nějakém zvířeti? Nestává se pro nás strom, rostlina, květina, které máme v našem pokoji něčím důvěrným, něčím živě bytostným? Není kůň a pes, tito nejvěrnější průvodci člověka, bytostí se zcela zvláštním sloužícím „já". A co je to, co nazýváme duchem, co v nás utváří myšlenky, co jásaje do nebeských výšin nebo otřásaje do hlubin v nás tká a žije, námi proniká, nechává nás žít, dává popud k největšímu úsilí a k nevětším výkonům, co nás sráží a odebírá nám sílu, abychom žili dále a může způsobit rozpad a smrt?

Ty, k nimž tyto řádky směřují, míjí toto vše beze stopy? Nepocítil nikdo jen jedinkrát ve svém životě alespoň na minutu něco takového? Nevyžaduje kdekdo takové poznání, které nám dovolí proniknout nad naši pozemskou hmotnost do oněch sfér, o nichž jsme tušili, že tu jsou, ale o kterých jsme přece nic nevěděli, z nichž přijímáme záblesky ducha a ze kterých je vyživován veškerý náš cit? A co se děje při rozpadu atomu radia? Co se děje s veškerým zářením, které při tom vzniká a s teplem? Odkud se kdysi vzala tato záření, která tento atom v jeho přezrálém stavu nepřipouštějícího již jeho další trvání, zformovala? Nemusíme pátrat po zákonech, které této pozemské změně stavu hmnoty vládnou a které v nejopravdovějším smyslu slova jsou základem materiálních dějů?

Také zde máme před sebou vznik a zánik, tak jak je to u příchodu a odchodu člověka, u onoho pověstného „zemři a buď" („Stirb und Werde"). Nepozorujeme tu prokazující se vnitřní zákonitou souvislost mezi vznikem a zánikem v její obecnosti? Stejně jako u tepla, jež k nám proniká a nám uniká?

Musíme poznat a poctivým hledáním a chtěním také poznáme, že světový názor a přírodovědný výzkum musí být neoddělitelně vzájemně spojeny. Teprve tehdy, až dojdeme k tomuto poznání a nalezneme skutečný světový názor, můžeme poctivě hovořit o tom, že u díla je věda, která nám poskytuje přírodovědné a moudré učení, tak jak to bylo kdysi ve starověku u těch několika vědoucích, o kterých jsme mluvili výše.

Až toto poznání dozraje, budou existovat také jiné hranice mezi přírozeným a nadpřirozeným. Nepatří právě to, co dnes označujeme jako nadpřirozené, mezi nejpodivuhodnější procesy a děje v přírodě? Stavíme sami sebe do středu dění a úvah, neboť vše, co nemůžeme pojmout našimu smysly a našim věděním, označujeme jako nadpřirozené, tj. jako stojící mimo naši schopnost poznání. Opět slovo, které má pomoci z rozpaků, jen nepřijít o trůn, na který věda a jí sloužící lidé, proti všem ostatním zákonům, sami vznášejí nárok.

Co je mystika? Také něco, co jsme nemohli pochopit.

V našich dosavadních úvahách budeme muset namísto subjektivity uplatňovat objektivitu. Musíme se naučit, při současném přiznání naši omezenosti, záležitosti ve velkém dění posuzovat tak, jaké jsou a jaké jedině ve skutečnosti být mohou. Objektivními budeme vždy, pokud necháme hovořit čistý, neporušený, rozumu nepodřízený cit. A pokud rozum zůstane tím, čím být má: nástroj našeho citu, aby vyjadřoval myšlenky a uspořádával činy, které jako správné ustanovuje cit.

Vše, co bylo řečeno dříve, by muselo odeznít do ztracena a nemělo by dnes žádný účel, kdybychom mezitím nedostali možnost onu výhradně správnou a skutečnou Pravdu, o které byla předtím tak často řeč, nyní konečně poznat.

08.05.2015 21:56:16
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2020  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one