»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
                                                                                                                                                                                                .
Probuďte se, lidé, z olověného spánku! Poznejte to nedůstojné břímě, které nesete, které nevýslovně tvrdě tlačí miliony lidí. Odhoďte je! Což stojí za to, abyste je nesli? Ani po jedinou vteřinu!
Co skrývá? Prázdné plevy, jež se rychle rozptýlí při závanu Pravdy. Vyplýtvali jste čas a sílu pro nic. Proto rozlomte okovy, jež vás poutají, a konečně se osvoboďte!
Ten člověk, který je vnitřně spoután, bude věčně otrokem, i kdyby byl králem.
Spoutáváte se vším, čemu se snažíte naučit. Uvažujte: Učením se nutíte stále do cizích forem, které vymysleli druzí, připojujete se dobrovolně k cizímu přesvědčení a osvojujete si jenom to, co jiní prožili v sobě a pro sebe.
Přemýšlejte: Jedno a totéž se nehodí pro všechny. Co jednomu prospívá, může druhému škodit. Každý jednotlivec má jít svou vlastní cestou ke zdokonalení. Jeho výzbrojí k tomu jsou schopnosti, které má v sobě. Podle těch se má řídit, na nich má stavět! Nečiní-li tak, zůstává sám sobě cizincem a bude stát vždy vedle naučeného, jež v něm nikdy nemůže ožít. Nemá z toho proto žádný užitek. Živoří bez možnosti pokroku.
Dávejte pozor, vy, kdož usilujete vážně o Světlo a Pravdu:
Cestu ke Světlu musí každý jednotlivec prožít v nitru, musí ji sám objevit, chce-li po ní bezpečně putovat. Jenom co člověk vnitřně prožije, co procítí ve všech obměnách, jen to dokonale pochopil!
Utrpení i radost ustavičně tlukou, aby povzbudily, aby vyburcovaly k duchovnímu probuzení. V jediné vteřině bývá pak člověk osvobozen od veškeré nicotnosti všedního života, a ve štěstí i v bolesti vyciťuje spojení s Duchem, který proudí vším, co žije.
všechno je přece živým, nic není mrtvé! Blaze tomu, kdo prožije a uchovává takové okamžiky spojení a jde jimi vzhůru. Nesmí se při tom přidržovat ztrnulých forem, nýbrž každý se má vyvíjet sám, z vlastního nitra.
Nevšímejte si posměvačů, jimž je dosud vzdálen duchovní život. Jako opilí, jako nemocní stojí před velikým dílem stvoření, jež nám tolik poskytuje. Jako slepci, kteří se tápavě vlekou pozemským životem a nevidí všechnu tu nádheru kolem sebe!
Jsou zmateni, oni spí. Neboť jak může na příklad člověk ještě tvrdit, že existuje jenom to, co vidí? Že tam, kde nemůže zrakem nic pozorovat, není života. Že tělesnou smrtí přestává být i on sám, jen proto, že se ve své slepotě nemohl dosud svým zrakem přesvědčit o opaku? Což neví již podle mnohých věcí, jak úzce je omezena schopnost oka? Což dosud neví, že to souvisí s možnostmi jeho mozku, pevně spojenými s prostorem a časem? Že z toho důvodu nemůže svým okem poznat nic z toho, co je povzneseno nad prostor a čas? Neujasnilo se dosud žádnému z těchto posměvačů takové logické a rozumové odůvodnění? Duchovní život, jinak řečeno onen svět, je přece jen něčím, co je úplně nad pozemským rozdělením prostoru a času a co tedy vyžaduje stejnorodou cestu, aby bylo poznáno.
Ale naše oko nevidí někdy ani to, co je možno zařadit do prostoru a času. Vzpomeňte jen na vodní krůpěj, jejíž naprostou čistotu dosvědčí každé oko, a která, pozorujeme-li ji drobnohledem, chová v sobě miliony živých bytostí, které se v ní nemilosrdně potírají a ničí. Což nejsou často ve vodě a ve vzduchu bacily, které mají sílu zničit lidské tělo, a přece nejsou oku patrné? Stávají se však viditelnými pomocí zvětšovacích přístrojů.
Kdo by se pak odvažoval ještě tvrdit, že neuvidíte již nic nového, dosud neznámého, jakmile ještě zostříte tyto přístroje? Můžete je zostřit tisíckrát, milionkrát, a přece vaše zření nedospěje ke konci, ale budou se před vámi otvírat vždy nové světy, které jste dříve nemohli vidět, ani je tušit, které tu však přece vždy byly.
Logické myšlení vyvodí stejné důsledky též ze všeho toho, co dosud mohly nashromáždit vědy. Je výhled na trvalý další vývoj, ale nikdy se nedosáhne konce.
Co je tedy onen svět? Mnohé mýlí toto slovo. Záhrobní svět je prostě všechno to, co nelze poznat pozemskými prostředky. Pozemské prostředky jsou však oči, mozek a ostatní tělesné orgány, jakož i přístroje, které napomáhají k jejich bystřejší a přesnější činnosti a k jejich většímu rozsahu.
Mohlo by se tedy říci: Onen svět je všechno to, co je za poznávací schopností našeho tělesného zraku. Ale není oddělení mezi tímto a oním světem! Není ani propasti! Všechno jest jediný celek, jako celé stvoření. Jedna síla proudí tímto i oním světem, všechno žije a působí z tohoto jediného proudu života a je tak vzájemně nerozlučně spojeno.
Tím se objasňuje následující: Onemocní-li jedna část tohoto celku, objeví se nutně účinek i v části druhé, tak jako je tomu v těle. Nezdravé látky této druhé části proudí pak následkem přitažlivosti stejnorodého k části onemocnělé a zesilují tak chorobu ještě více. Jakmile se však stane taková nemoc nevyléčitelnou, vyplývá z toho nutnost odstranit nemocný úd násilím, nemá-li trvale trpět celek.
Proto se obraťte a zaujměte správné stanovisko! Není tohoto a onoho světa, ale jenom jedno jediné bytí. Pojem odluky vynalezl jedině člověk, protože nemůže všechno přehlédnout a považuje se za střed a hlavní bod jemu viditelného okolí. A přece okruh jeho působení je větší. Následkem onoho omylu o oddělení těchto dvou světů se však člověk jen omezuje, násilně překáží svému pokroku a uvolňuje místo nespoutané fantasii, která vyvolává zkreslené obrazy.
Může pak někoho překvapit, mají-li následkem toho mnozí lidé pro záhrobní svět jenom nevěřící úsměv, zatím co druzí naopak chorobné zbožňování, které se stává otrockým, nebo vyústí ve fanatismus? Kdo se pak může divit bázlivé ustrašenosti, ba dokonce úzkosti a děsu, který se tak u mnohých pěstuje?
Pryč s tím vším! Nač ta muka? Rozbijte tuto závoru, kterou se snažil zřídit lidský omyl, která však ve skutečnosti nikdy nebyla. Dosavadní nesprávné stanovisko dává vám také nesprávný základ, na němž se marně snažíte vystavět pravou víru, tedy vnitřní přesvědčení. Tato námaha nemá konce. Narážíte při tom na místa, na úskalí, před nimiž v pochybnostech nutně kolísáte, nebo která vás nutí, abyste sami zase rozbořili celou stavbu a pak se snad malomyslně nebo rozhněvaně všeho vzdali.
Škodu máte při tom jen vy sami, poněvadž nemůžete postupovat kupředu, nýbrž zůstáváte stát nebo jdete nazpět. Cesta, kterou jednou přece budete muset projít, se vám tím jenom prodlužuje.
Pochopíte-li však konečně stvoření jako celek, jímž ve skutečnosti jest, neděláte-li rozdílu mezi tímto a oním světem, pak máte přímou cestu, vlastní cíl se vám přiblíží, a vzestup vám způsobí radost, dá vám uspokojení. Potom budete moci také mnohem lépe vyciťovat a chápat zpětné působení, které jako životní teplo pulsuje oním jednotným celkem. Všechno působení jest přece puzeno a udržováno jedinou silou. Zasvitne vám tak Světlo Pravdy!
Brzy poznáte, že u mnohých lidí je příčinou posměchu jenom pohodlnost a lenost, protože by vyžadovalo námahu, zbořit všecko dosud naučené a vymyšlené a  stavět nové. U jiných to opět zasahuje do obvyklého způsobu života a je jim to proto nepohodlné.
Nechte takových lidí a nehádejte se s nimi, avšak nabízejte, ochotni pomáhat, své vědění těm, kdo nejsou spokojeni s pomíjejícími požitky a hledají v pozemském životě více, než aby jen naplňovali svá těla jako zvířata. Dáváte-li jim však poznání, kterého se dostává vám, pak nezakopáváte hřivnu; vždyť zpětné účinky dávání současně obohatí a posílí vaše vědění.
Ve vesmíru působí věčný zákon: že se může přijímat jenom tehdy, když se dává, pokud se jedná o hodnoty trvalé ceny! Tento zákon zasahuje tak hluboko, že proniká celým stvořením jako svatý odkaz Stvořitele. Nesobecky dávat, pomáhat, kde je třeba, a mít porozumění pro utrpení bližního i jeho slabosti, znamená přijímat, neboť to je ta přímá, pravá cesta k Nejvyššímu!
A chcete-li to opravdově, přinese vám to ihned pomoc a sílu. Jediné poctivé a hluboce procítěné přání k dobru, a jako plamenným mečem rozpoltí se současně z druhé pro vás nyní ještě neviditelné strany ta stěna, kterou si samy vaše myšlenky dosud budovaly jako překážku. Neboť pak jste přece zajedno s oním světem, jehož jste se obávali, jej popírali, nebo po něm toužili, jste s ním spojeni úzce a nerozlučně.
Pokuste se o to. Vždyť vaše myšlenky jsou poslové, které vysíláte. Vracejí se zpět obtíženy tím, co jste myslili, nechť je to dobré nebo zlé. Taková je skutečnost. Pamatujte na to, že vaše myšlenky jsou věci, které se duchovně formují a stávají se často útvary, které přetrvávají život vašeho pozemského těla. Pak se vám ujasní mnohé.
Proto se také zcela správně říká: »Jejich skutky jdou za nimi«! Myšlenkové výtvory jsou skutky, které budou na vás jednou čekat! Vytvářejí kolem vás světlé nebo temné kruhy, jimiž musíte projít, abyste vnikli do duchovního světa. Zde nepomůže žádná ochrana, žádný cizí zásah, protože všechno určujete vy sami. První krok ke všemu musí tedy vycházet od vás. Není těžký, spočívá jenom ve chtění, které se projevuje myšlenkami. Tak sami nesete v sobě nebe stejně jako peklo.
Rozhodovat se můžete, ale následkům svého myšlení, svého chtění jste pak bez výjimky podrobeni! Sami si je tvoříte, ony následky, a proto k vám volám:
Udržujte krb svých myšlenek čistým, tak založíte mír a budete šťastni!
Nezapomínejte, že každá myšlenka, kterou jste vytvořili a vyslali, přitahuje na své cestě všechno stejnorodé, nebo ulpí na jiných stejnorodých myšlenkách. Tím se stává stále silnější a silnější a konečně najde i cíl, mozek, který, jednou snad jenom na vteřinu zapomene na sebe a umožní takovým vznášejícím se myšlenkovým útvarům, aby k němu pronikly a zapůsobily.
Pomyslete jen na to, jaká odpovědnost padá pak na vás, když se stane z myšlenky jednou čin prostřednictvím někoho, na něhož mohla zapůsobit! Tato odpovědnost se projevuje již tím, že každá jednotlivá myšlenka je s vámi trvale spojena jakoby neroztržitelným vláknem, a vrací se zpět se silou, kterou cestou získala, a vás znovu obtíží nebo oblaží, vždy podle druhu, jaký jste vytvořili.
Tak stojíte v myšlenkovém světě, a dopřáváte svým současným způsobem myšlení také místa myšlenkovým útvarům, které se vašemu myšlení podobají. Neplýtvejte proto silou myšlení, ale soustřeďujte ji k obraně a k jasnému myšlení, které vychází jako kopí a na všechno působí. Vytvořte tak ze svých myšlenek posvátné kopí, bojující za dobro, hojící rány a povzbuzující veškeré stvoření!
Proto zaměřte své myšlení k činorodému postupu vpřed! Aby se to stalo, je nutno otřást mnohým sloupem, který podpírá zděděné názory. Bývá to často nějaký pojem, který, jsa špatně chápán, nedovolí najít správnou cestu. Je nutno se vrátit nazpět k bodu, kde se pojem vytvořil. Záblesk světla zboří celou stavbu, namáhavě budovanou desetiletí, a po krátkém nebo delším omámení jde se pak znovu do díla! Musí tak být, protože ve vesmíru není zastavení. Uvažujme na příklad o pojmu času.
Čas míjí! Časy se mění! Slýcháváme to všude říkat, a při tom se bezděčně vynoří v duchu obraz: Vidíme kolem sebe míjet časy v neustálé změně!
Tento obraz se stává zvykem a tak je také pro mnohé pevným základem, na němž staví dále a podle něhož řídí veškeré své bádání a hloubání. Netrvá však dlouho a již narazí na překážky, které si navzájem odporují. Při nejlepší vůli se již všechno neshoduje. Lidé ztrácejí cestu a ponechávají mezery, které se žádným hloubáním nedají vyplnit.
Mnozí lidé jsou pak toho názoru, že na takových místech, kde logické myšlení nenachází oporu, nutno to nahrazovat vírou. To však je nesprávné! Člověk nemá věřit věcem, které nemůže pochopit! Musí se snažit, aby jim porozuměl, neboť jinak otvírá dokořán bránu omylům, a omyly vždy znehodnocují Pravdu!
Věřit bez pochopení je pouze myšlenková lenost! To nevede ducha vzhůru, ale stlačuje ho dolů. Proto vzhůru pohled, máme zkoumat, pátrat. Touha po zkoumání není v nás nadarmo.
Čas! Plyne skutečně? Proč narážíme při této zásadě na překážky chceme-li to domyslit? Zcela prostě proto, že základní myšlenka je nesprávná, neboť čas stojí! Ale my spěcháme času vstříc! My se ženeme do času, který jest věčný, a pátráme v něm po Pravdě.
Čas stojí. Zůstává týž, dnes, včera, i za tisíc let! Jenom formy se mění. Noříme se do času, abychom čerpali z klína jeho záznamů, abychom obohatili své vědění ve sbírkách času! Neboť nic se mu neztratilo, všechno uchoval. Nezměnil se, protože je věčný.
I ty, ó člověče, jsi vždy týž, nechť se jevíš mladým nebo starým! Zůstáváš tím, kterým jsi! Necítil jsi to již sám? Nepoznáváš zřejmý rozdíl mezi svým zevnějškem a svým »já«? Mezi tělem, které je podrobeno změnám, a tebou, duchem, který jest věčný?
Hledáte Pravdu! Co je Pravda? To, co dnes ještě cítíte jako Pravdu, uznáte zítra již za omyl, a později v tomto omylu opět objevíte zrnka Pravdy! Neboť i zjevení mění formy. Tak to jde s vámi v ustavičném hledání, ale v těchto změnách dozráváte!
Pravda zůstává však stále stejnou, nemění se; vždyť je věčná! A poněvadž je věčná, nelze ji nikdy čistě a skutečně pochopit pozemskými smysly, které znají jenom změny tvarů!
Proto se staňte duchovními! Osvoboďte se ode všech pozemských myšlenek, a budete mít Pravdu, zůstanete v Pravdě, abyste se v ní koupali, trvale ozařováni jejím čistým světlem, neboť vás úplně obklopí.
Pak nebudete již potřebovat namáhavě získávat vědecké znalosti, nemusíte se bát omylů, protože na každou otázku budete mít již odpověď v Pravdě samé. Nebudete pak mít dokonce ani otázek, protože budete vědět a chápat vše, aniž byste museli přemýšlet, poněvadž váš duch bude žít v čistém Světle, v Pravdě!
Proto se duchovně osvoboďte! Rozlomte všechna pouta, která vás drží dole! Naskytnou-li se při tom překážky, jásejte jim radostně vstříc, neboť pro vás znamenají cestu ke svobodě a síle! Považujte je za dar, z něhož budete mít užitek, a přemůžete je hravě.
Buď se vám předkládají, abyste se na nich učili a rostli, čímž rozmnožujete svou výzbroj ke vzestupu, nebo jsou to zpětné účinky viny, kterou tím odpykáváte a od níž se můžete osvobodit. V obou případech vás vedou kupředu. Proto svěže přes ně, je to k vaší spáse!
Je pošetilé mluvit o ranách osudu nebo o zkouškách. Pokrokem je každý boj a každé utrpení. Lidem se tím dává příležitost odstranit stíny dřívějších pochybení. Vždyť z nich nemůže být nikomu prominut ani haléř, neboť i to řídí ve vesmíru nezměnitelný koloběh věčných zákonů, v nichž se projevuje tvůrčí vůle Boha Otce, který nám tím odpouští a všechno temné smazává.
Nejmenší odchylka od těchto zákonů, a svět by se rozpadl v trosky, tak jasně je vše zařízeno a tak moudře.
Kdo má však z minulosti velmi mnoho vyrovnávat, zdali pak nemusí nutně zmalomyslnět, zda se v něm nevzbudí hrůza před odpykáním vin?
Může s tím začít směle a radostně, může být bez obav, jakmile poctivě chce! Vždyť vyrovnání viny může nastat protiproudem síly dobré vůle, která se duchovně stejně jako jiné myšlenkové formy stává živou a je silnou zbraní, jsouc schopna odstranit každé břímě temnoty, každou tíhu, a vlastní »já« přivést ke Světlu!
Síla chtění! Tato moc, tak mnohým neznámá, která jako nikdy neselhávající magnet přitahuje k sobě stejné síly, roste tak jako lavina. Ve spojení se silami duchovně podobnými působí zpětně, až dojde znovu k východisku a zasáhne tak počátek nebo lépe řečeno původce, a vynese ho vysoko vzhůru ke Světlu, nebo přitiskne hlouběji do bahna a špíny! Vždy podle způsobu, jak to původce sám kdysi chtěl.
Kdo zná toto stálé, jistě se dostavující zpětné působení, které tkví v celém stvoření a probouzí a rozvíjí se s neochvějnou jistotou, ten ho umí použít. Bude je milovat, bude se ho i obávat! Pro takového člověka oživuje znenáhla neviditelný svět kolem něho, neboť on cítí jeho působení tak jasně a zřetelně, ze každá pochybnost se rychle rozptýlí.
On zajisté vyciťuje, jakmile jenom poněkud na to dbá, silné vlny neúnavné činnosti, které na něho působí z velikého vesmíru. Konečně cítí, že je ohniskem silných proudů jako čočka, která zachycuje sluneční paprsky, soustřeďuje je do jednoho bodu a budí tam sílu, působící zápalně, buď že spaluje a ničí, nebo také léčí a oživuje a přináší požehnání. Dovede i rozdmýchat planoucí oheň!
A takovými čočkami jste i vy, neboť jste schopni svým chtěním vysílat k dobrým nebo zlým účelům tyto vás zasahující neviditelné proudy sil, soustředěné v sílu jedinou, čímž můžete přivodit lidstvu požehnání nebo i zkázu. Můžete a máte tím zapalovat planoucí oheň v duších, žár nadšení pro dobro a ušlechtilost, pro zdokonalování!
K tomu je zapotřebí jenom síly chtění, která činí člověka v jistém smyslu pánem ve stvoření a způsobuje, že si sám určuje svůj vlastní osud. Jeho vlastní chtění přivodí mu zničení nebo spásu! Vytvoří mu odměnu, nebo jej potrestá, a to s neúprosnou jistotou.
Neobávejte se však, že toto vědění odvádí od Stvořitele a oslabuje vaši dosavadní víru. Naopak! Znalost těchto věčných zákonů, kterých můžete využít, ukazuje vám celé dílo stvoření ještě vznešenějším a nutí hlouběji přemýšlejícího, aby před touto velikostí pln zbožnosti poklekl.
Nikdy nebude pak člověk chtít něco zlého. Chopí se s radostí nejlepší opory, která pro něho jest: lásky! Lásky k celému tomu obdivuhodnému stvoření, i lásky k bližnímu, aby i jeho vedla vzhůru k nádheře tohoto oblažujícího vědomí síly.

Abd-ru-shin

17.12.2013 15:05:40
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2019  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one