»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
.
Lidé mluví o zaslouženém a nezaslouženém osudu, o odměně a trestu, o odplatě a karmě.
 
To všechno jsou jenom dílčí označení zákona spočívajícího ve stvoření: Zákona zpětného působení!
 
Je to zákon jsoucí v celém stvoření od prapočátku, zákon, který byl neodlučitelně vetkán do velkého, nikdy nekončícího rozvoje jako nutná část samotného tvoření a vývoje. Jako obrovitý systém nejjemnějších nervových vláken drží a oživuje mocný vesmír a podporuje ustavičný pohyb, věčné dávání a přijímání!
 
Prostě a jednodušše, a přece tak výstižně to řekl již Ježíš Kristus: „Co člověk zasévá, to sklidí!"
 
Těchto několik slov podává obraz činnosti a života v celém stvoření tak znamenitě, že to sotva lze říci jinak. Pevně vetkán je smysl těchto slov v celém bytí. Nezměnitelně, nedotknutelně, neúplatně v trvalém působení
 
Můžete to vidět, jestliže to vidět chcete! Začněte s tím při pozorování vám nyní viditelného okolí. To, co nazýváte přírodními zákony, jsou přece Boží zákony, je to Tvůrcova vůle. Rychle poznáte, s jakou neochvějností se nacházejí v ustavičné činnosti; vždyť zaséváte-li pšenici, nesklidíte žito, a rozséváte-li žito, nemůže vám vzejít rýže!
 
To je každému člověku tak samozřejmé, že o vlastním dění při tom vůbec nepřemýšlí. Neuvědomuje si proto vůbec nesmlouvavý a mocný zákon, který v tom spočívá. A přece stojí před rozřešením záhady, která mu nemusí být záhadou.
 
Tentýž zákon, který můžete pozorovat při setbě, působí se stejnou jistotou a silou i v tom nejjemnějším, co jste schopni rozpoznat jen pomocí zvětšovacích skel, a působí ještě dál i v jemnohmotné části celého stvoření, která je mnohem větší. Nezměnitelně spočívá v každém dění, také při nejjemnějším vývoji vašich myšlenek, které přece také mají ještě určitou hmotnost
 
Jak jste se mohli domnívat, že je tomu jinak právě tam, kde byste si to vy přáli? Vaše pochybnosti nejsou ve skutečnosti nic jiného než vyslovená vnitřní přání!
 
V celém vám viditelném i neviditelném bytí není tomu jinak, než že každý druh dává opět týž druh, lhostejno z jaké je látky. Právě tak stále stejný je i vznik a růst, přinášení plodů a rození stejného druhu. Toto dění je všude jednotné, nečiní rozdíly, nepřipouští mezery, nezastaví se před jinou částí stvoření, nýbrž podobno neroztržitelnému vláknu působí skrze ni, aniž by se zastavilo nebo přerušilo.
 
I když se většina lidstva ve své omezenosti a domýšlivosti od vesmíru izolovala, přesto Boží nebo přírodní zákony nepřestaly lidstvo pokládat za jeho součást a pracují dále nezměněným způsobem, klidně a stejnoměrně.
 
Zákon zpětného působení má však také za následek, že všechno, co člověk zasévá, tedy to, v čem dává podnět k nastoupení účinku nebo následku, musí také sklízet!
 
Na počátku jakéhokoli činu má člověk jen svobodu volby, svobodné rozhodnutí vždy jen v tom, že sám určuje, kam, kterým směrem má být vedena skrze něj proudící síla všehomíra. Následky, které vznikly z toho, že síla působila směrem, který člověk chtěl, musí pak nést sám. Přesto trvají mnozí na tvrzení, že člověk přece nemá svobodnou vůli, je-li podroben osudu!
 
Tato pošetilost má za účel jen omámení sebe samého, nebo je to zlobné podvolení se něčemu neodvratnému, reptavá rezignace, hlavně však sebeomluva; vždyť každý z těchto následků dopadajících zpět na člověka měl svůj začátek a na tomto začátku se nacházela příčina pozdějších účinků v předcházejícím svobodném rozhodnutí člověka.
 
Toto svobodné rozhodnutí předcházelo kdysi každému zpětnému působení, tedy každému osudu! Počátečním chtěním člověk vždy zplodil, vytvořil něco, co musí dříve nebo později sám jednou prožívat. Kdy to nastane, je však velmi různé. Může to být ještě v témže pozemském životě, v němž k tomu dalo podnět počáteční chtění, ale právě tak se to může stát po odložení hrubohmotného těla v jemnohmotném světě, nebo dokonce ještě později opět v hrubohmotném pozemském životě.
 
Tyto proměny nehrají při tom roli, ony od toho člověka neosvobozují. Spojovací vlákna nosí člověk stále s sebou, až je od nich osvobozen čili „oproštěn" posledním vyrovnáním, které přivodí zákon zpětného působení.
 
Každý, kdo něco formuje, je vázán na své vlastní dílo, i když jím obmyslil druhé!
 
Když se tedy dnes člověk rozhodne někomu jinému udělat něco špatného, ať již myšlenkami, slovy nebo skutky, pak tím něco „postavil do světa", a je lhostejné, zda je to všem viditelné nebo ne, tedy zda je to hrubohmotné nebo jemnohmotné, má to sílu, a tím v sobě život, který se vyvíjí dále v zamýšleném směru a činně se projevuje.
 
Jak to však zapůsobí na toho, jemuž to platí, záleží zcela na duševním stavu dotyčného, kterému to může proto uškodit buď mnoho nebo málo, snad i jinak, než bylo zamýšleno, nebo dokonce vůbec ne; neboť jedině duševní stav dotyčného je pro něho samého směrodatný. Nikdo tedy není vydán takovým věcem bez ochrany
 
Jiné je to s tím člověkem, který svým rozhodnutím a svým chtěním dal příčinu k tomuto pohybu, kdo byl tedy jeho původcem. Jeho výtvor s ním bezpodmínečně zůstává spojen a po krátkém nebo dlouhém putování vesmírem se k němu vrací, posílen, obtěžkán jako včela následkem přitahování stejnorodého.
 
Zákon zpětného působení se při tom projeví tak, že každý výtvor během svého putování vesmírem přitáhne k sobě různé výtvory stejného druhu nebo je jimi sám přitažen, a jejich semknutím vzniká pak pramen síly, který vysílá jako z centrály zvětšenou sílu stejnorodosti zpět na všechny ty, kdo jsou svými výtvory jako provazy spojeni se shromaždištěm stejných druhů.
 
Tímto posílením nastává také stále větší zhuštění, až konečně z toho vzniká hrubohmotná sraženina, v níž si musí někdejší původce sám vychutnávat to, co kdysi nesprávného chtěl, aby se od toho konečně osvobodil.
 
Takový je vznik a vývoj tak obávaného a zneuznávaného osudu! Je spravedlivý až do nejmenšího a nejjemnějšího odstínu, protože následkem toho, že se přitahují jenom stejné druhy, nemůže ve zpětném záření přinést nikdy nic jiného, než co člověk sám původně skutečně chtěl.
 
Přitom je lhostejné, platilo-li chtění určité jiné osobě nebo bylo-li jen všeobecné; neboť stejný vývoj nastává samozřejmě také v případě, když člověk své chtění nezaměřuje bezpodmínečně na jednoho člověka nebo na více lidí, nýbrž když vůbec žije v nějakém druhu chtění.
 
Druh chtění, pro který se rozhoduje, je směrodatný pro ovoce, které nakonec musí sklízet. Tak visí na každém člověku nesčetná jemnohmotná vlákna, nebo on visí na nich, a všechna tato vlákna nechávají k němu nazpět proudit to, co kdysi chtěl. Tyto proudy vytvářejí směs, která trvale a silně působí na utváření charakteru.
 
Tak je v mocném vesmírném soustrojí mnoho věcí, které spolupůsobí na tom, jak se člověku „vede", ale nepotká ho nic, k čemu dříve sám nezavdal příčinu.
 
Člověk dodává vlákna, z nichž je mu na neúnavném tkalcovském stavu bytí utkán plášť, který bude muset nosit.
 
Kristus jasně a zřetelně vyjádřil totéž, když pravil: „Co člověk zasévá, to sklidí." Neřekl „může sklidit", nýbrž „sklidí". To je totéž jako: musí sklidit to, co zasévá.
 
Jak často slýcháme jinak velmi rozvážné lidi říkat: „Že Bůh dopustí něco takového, to je mi nepochopitlené!"
 
Nepochopitelné však je to, že něco takového mohou lidé říkat! Jak malého si představují podle tohoto výroku Boha. Dokazují tím, že si jej představují jako „Boha jednajícího libovolně".
 
Ale Bůh do všech těch malých i velkých lidských starostí, do válek, do bídy, a co všechno ještě na zemi je, přímo vůbec nezasahuje! Od počátku vetkal do stvoření své dokonalé zákony, které konají samočinně svou neúplatnou práci, takže se všechno splňuje navlas přesně, vše probíha věčně stejně, a proto je nadržování někomu právě tak vyloučeno, jako znevýhodňování a jakákoli nespravedlnost.
 
Není tedy třeba, aby se Bůh o to zvlášť staral, jeho dílo je bez mezer.
 
Hlavní chybou tak mnohých lidí je však to, že usuzují jen podle hrubohmotného a sebe v něm považují za střed, stejně jako to, že počítají s jediným pozemským životem, ač ve skutečnosti za sebou mají již více životů na zemi. Tyto životy, jakož i mezidobí v jemnohmotném světě, jsou jediným bytím, jímž se bez přerušení táhnou napjatá vlákna, takže v nynějším pozemském životě se v účincích viditelně projevuje jen malá část těchto vláken.
 
Proto je velký omyl domnívat se, že narozením začíná naprosto nový život, že je tedy dítě „nevinné", a že všechny události smějí být vztahovány jenom na krátky pozemský život. Kdyby tomu tak opravdu bylo, musely by být samozřejmě příčiny, účinky a zpětná působení vtěsnány do lhůty jednoho pozemského života, protože existuje spravedlnost.
 
Odvraťte se od tohoto omylu. Potom ve všech událostech rychle objevíte nyní tak často postrádanou logiku a spravedlnost!
 
Mnozí se vyděsí a budou se obávat toho, co je podle těchto zákonů ve zpětném působení z dřívějška ještě čeká.
 
Jsou to však zbytečné starosti pro ty, jejichž dobré chtění je opravdové; vždyť v samočinně působících zákonech je zároveň také bezpečná záruka milosti a odpuštění!
 
I když odhlédneme od toho, že s pevným rozhodnutím k dobrému chtění si člověk ihned určuje krajní mez pro okamžik, kdy řetěz špatných zpětných účinků musí dosáhnout svého konce, nastupuje tu ještě jiný děj, který má nesmírnou hodnotu:
 
Díky trvale dobrému chtění ve všem myšlení a jednání proudí rovněž následkem zpětného působení ze zdroje stejnorodých sil stálá posila, takže dobro v člověku samém se stále více upevňuje, proudí z něho a v přímé blízkosti podle toho formuje jemnohmotné okolí, které člověka obklopí jako ochranný obal, podobně jako zemi chrání vrstva vzduchu.
 
Vracejí-li se pak k tomuto člověku zlá zpětná působení z dřívějška, aby vyrovnala vinu, sklouznou po čistotě jeho okolí nebo obalu a jsou tak od něho odvrácena.
 
Proniknou-li však přesto do tohoto obalu, pak se zlá záření buď ihned rozloží nebo alespoň značně zeslabí, a proto škodlivý účinek nemůže vůbec nastat nebo nastane jen ve zcela nepatrné míře.
 
Kromě toho je uskutečněnou přeměnou také vlastní vnitřní člověk, na něhož směřují zpětná záření, mnohem jemnější a lehčí následkem trvalé snahy o dobré chtění, takže již není vůči větší hustotě nepříznivých či nízkých proudů stejnorodý. Podobně jako při bezdrátové telegrafii, když přijímač není nařízen na stejnou vlnovou délku jako vysílač.
 
Přirozeným následkem je to, že hutnější proudy, protože jsou jinorodé, se nemohou zakotvit a projdou bez nepříznivého účinku, aniž by uškodily, vyrovnány nějakým nevědomky provedeným symbolickým jednáním, o jehož druzích promluvím někdy později.
 
Proto neprodleně k dílu! Stvořitel vám vložil ve stvoření všechno do rukou. Využijte času! Každý okamžik skrývá pro vás zkázu nebo vítězství!

Abd-ru-shin
 

17.12.2013 15:35:48
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2020  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one