»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Slovo „dětský“ je výraz, jehož lidé ve svém lehkomyslném a nerozvážném způsobu řeči používají většinou nesprávně.

Duchovní pohodlností zdržováni neprociťují dostatečně tento výraz, takže jej nemohou správně chápat. Kdo jej však nepochopil v celém rozsahu, nebude ho moci nikdy ani správně používat.

A přece je to právě dětskost, která lidem poskytuje spolehlivý most pro vzestup do světlých výšin a umožňuje uzrávání každého lidského ducha a jeho zdokonalování, aby směl věčně pobývat v tomto stvoření, které je domem patřícím Bohu Otci. On dal tento dům lidem k používání, jestliže ... v něm zůstanou jemu vítanými hosty. Hosty, kteří nepoškozují místnosti, jež jim byly milostivě přenechány jenom k používání při stále bohatě prostřeném stole.

Ale jak nesmírně je dnes člověk vzdálen od této dětskosti, která je pro něho tak nutná!

A přece bez ní nemůže pro svého ducha ničeho dosáhnout. Duch musí být dětským, neboť jest a vždy bude dítětem stvoření, i když dosáhl plné zralosti.

Dítě stvoření! V tom spočívá hluboký smysl; vždyť k tomu, aby se stal dítětem Božím, musí se teprve vyvinout. Zda toho dosáhne, to závisí jedině na stupni poznání, které je ochoten si přisvojit na své pouti všemi hmotnostmi.

Tato ochota se však musí také projevit činem. V duchovních úrovních je vůle současně i činem. Vůle a čin jsou tam vždy nerozlučně spojeny. Tak je tomu ovšem jen v duchovních úrovních, nikoli ve hmotnostech. Čím hutnější a těžší je některá úroveň hmotnosti, tím vzdálenější jest čin od vůle.

Že hutnost překáží, vidíme již na zvuku, který se musí pohybem probojovat hmotností, která jej podle stupně své hustoty brzdí. To je možno jasně pozorovat i na kratší vzdálenosti.

Štípá-li člověk dříví nebo zatlouká-li na stavbě hřebíky do trámů, můžeme sice vidět úder jeho nástroje ihned, ale zvuk dospěje k nám až za několik vteřin. To je tak nápadné, že každý to jistě již někdy pozoroval.

Podobné, ale ještě mnohem obtížnější je to na zemi s lidskou vůlí a činem. Vůle vyšlehne v duchu, v duchu je okamžitě činem. Aby však tato vůle mohla být viditelně uskutečněna ve hrubohmotnosti, k tomu je zapotřebí ještě hrubohmotného těla. Jen v impulsu jedná každé tělo již za několik málo vteřin po vyšlehnutí vůle. Při tom je vypnuta zdlouhavá práce předního mozku, který má jinak za úkol zprostředkovat cestu vůle až ke vlivu na tělesnou činnost.

Obvyklá cesta trvá poněkud déle. Mnohdy následuje jen slabší čin nebo dokonce žádný, poněvadž chtění bylo na delší cestě oslabeno nebo hloubavým rozumem docela zastaveno.

Přestože to sem přímo nepatří, chtěl bych při této úvaze ukázat na účinky zákona přitažlivosti stejnorodého, které unikají pozornosti, ačkoliv se zřetelně projevují v lidském jednání.

Pozemské zákony lidí jsou vypracovány pozemským rozumem a jsou jím také prováděny. Proto rozumem uvážené plány, tedy promyšlené činy, jsou posuzovány a trestány přísněji než skutky provedené v afektu, tedy neuváženě. Neuvážené činy bývají zpravidla posuzovány shovívavěji.

I když to lidé nepozorují, souvisí to ve skutečnosti se stejnorodostí rozumového působení, s tlakem zákona stvoření na všechny ty, kdož se rozumu bezpodmínečně podřizují. Těm je to úplně srozumitelné.

Aniž by kdo o tom věděl, přisuzuje se tak při skutku spáchaném v afektu největší část viny duchovní úrovni. Zákonodárci ani soudci nic z toho netuší, poněvadž vycházejí z úplně jiných, pouze rozumových zásad. Ale při hlubším přemýšlení a při znalosti zákonů, jež působí ve stvoření, objeví se všechno ve zcela jiném světle.

Živé Boží zákony ve stvoření působí však i při jiném pozemském odsuzování a posuzování naprosto nezávisle a samostatně, neovlivněny pozemsky lidskými zákony a pojmy. Snad žádnému vážnému člověku nepřijde na mysl, že by skutečná vina, nikoli snad jenom to, co lidé za vinu označují, mohla být také současně před Božími zákony odčiněna odpykaným trestem, který nadiktoval lidský rozum!

Již po tisíciletí jako by se tu jednalo o dva naprosto rozdílné světy, které byly od sebe odloučeny lidským jednáním a myšlením, ačkoliv to měl být jenom jeden svět, v němž by vládly pouze Boží zákony.

Takovým pozemským trestem může nastat odpykání jenom tehdy, jestliže pozemské zákony a tresty úplně souhlasí s Božími zákony ve stvoření.

Afekty jsou však dvojí. Takové, které jsem již vylíčil a jež by vlastně měly být nazývány impulsem, a pak afekty, které vyšlehují v předním mozku, tedy nikoliv v duchu, a které patří proto k rozumu. Jsou nepředložené, ale neměly by požívat stejných úlev jako činy impulsivní.

Ale najít zde spravedlivé rozlišení budou moci jenom takoví lidé, kteří znají všechny Boží zákony ve stvoření i jejich účinky. To musí zůstat vyhrazeno budoucnosti, kdy lidé již nebudou páchat svévolné činy, poněvadž budou duchovně tak zralí, že se budou moci zachvívat jen v zákonech Božích ve všem svém jednání a myšlení.

Toto odbočení nechť je jenom podnětem k přemýšlení, ono nepatřilo k vlastnímu námětu této přednášky.

Je třeba si zde jen zapamatovat, že vůle a čin jsou v duchovních úrovních jedno, zatím co ve hmotných úrovních jsou rozděleny druhem hmoty. Proto Ježíš říkal již kdysi lidem: „Duch jest zajisté hotov, ale tělo je slabé!“ Hrubohmotné tělo tedy neuskutečňuje všechno, co v duchu bylo již vůlí a činem.

A přece by duch mohl i na zemi ve hrubohmotném šatě prosadit, aby se jeho chtění stávalo vždy hrubohmotným činem, kdyby k tomu nebyl příliš líný. Nemůže činit tělo odpovědným za tuto lenost. Vždyť tělo bylo dáno každému duchu jenom jako nástroj, který se musí naučit ovládat, aby s ním správně zacházel. -

Duch je tedy dítětem stvoření. A musí v něm být dětský, chce-li splnit úkol, který ve stvoření má. Nadvláda rozumu vzdálila člověka od dětskosti, protože ji nemohl „chápat“ tak, jakou opravdu je. Tím však ztratil ve stvoření oporu, a stvoření ho musí nyní vyloučit jako cizince, rušitele míru a škůdce, aby samo mohlo zůstat zdravé.

A tak se stane, že si lidé sami vykopou hrob svým nesprávným myšlením a jednáním. -

Zvláštní je, že každý člověk, který chce jednou nechat na sebe opravdu působit vánoce, musí se pokusit o to, aby se nejdříve přenesl do svého dětství!

To je přece dosti zřetelným znamením, že jako dospělý již není naprosto schopen, aby prožíval vánoce citem. Je to také zřejmý důkaz, ze ztratil něco, co měl jako dítě! Proč o tom lidé nepřemýšlejí?

Je to opět duchovní lenost, která jim brání, aby se těmito věcmi vážně zabývali. „To je pro děti“, myslí si, „a dospělí na to nemají přece vůbec čas! Musí myslet na něco důležitějšího.“

Něco důležitějšího! Těmito důležitějšími věcmi myslí jenom honbu za pozemským, tedy práci rozumu! Aby neztratil převahu, rozum zatlačuje rychle vzpomínky daleko zpět, poskytne-li se někdy svoboda citům!

Ve všech těchto zdánlivě tak malých skutečnostech bylo by možno poznati ty největší věci, jen kdyby k tomu rozum dopřál dosti času. Ale on vládne a bojuje proto se vší lstivostí a zákeřností. To znamená, ne on, ale ve skutečnosti bojuje to, co ho používá jako nástroje a za ním se ukrývá: temno!

Temno nechce dovolit, aby člověk ve vzpomínkách nalezl Světlo. A jak duch usiluje najít Světlo a čerpat z něho novou sílu, poznáte z toho, že současně se vzpomínkami na dětské vánoce probouzí se neurčitá, téměř teskná touha, která je schopna přechodně přivést mnoho lidí do citlivé nálady.

Tato citlivá nálada by se mohla stát nejlepší půdou k probuzení, kdyby byla využita, a to ihned a s veškerou silou. Avšak žel, dospělí se při tom dostanou nejvýše jen do snění, při čemž promarní vznikající sílu a prohrají. A ve snění odejde i příležitost, aniž by mohla přinést užitek nebo být použita.

A když při tom mnohý uroní několik slz, tu se za ně ještě stydí, snaží se je ukrýt, vzchopí se trhnutím těla, v němž je tak často patrný podvědomý vzdor.

Jak mnohému by se mohli lidé naučit z toho všeho. Ne bez příčiny zaznívá do vzpomínek na dětství tichý žal. Je to podvědomé tušení, že je ztraceno něco, po čem zůstala prázdnota a neschopnost dětsky cítit.

Naopak jste přece jistě často pozorovali, jak překrásně a osvěživě působí pouhá tichá přítomnost člověka, jehož oči tu a tam dětsky zazáří.

Dospělý nechť nezapomíná, že dětské není dětinské. Nevíte také asi, proč dětskost může tak působit a co vlastně jest! A proč Ježíš pravil: „Buďte jako děti!“

Abyste vyzkoumali, co je dětské, musíte si nejdříve ujasnit, že dětskost není naprosto vázána na dítě. Jistě sami znáte děti, jimž vlastně chybí krásná dětskost! Jsou tedy děti, které dětskost neznají! Zlomyslné dítě nebude nikdy působiti dětsky, právě tak jako nezpůsobné, či lépe řečeno nevychované dítě!

Z toho jasně vyplývá, že dětskost a dítě jsou dvě různé samostatné věci.

To, čemu se říká na zemi dětské, pramení z čistoty jako část jejího působení! Z čistoty ve vyšším smyslu, nikoli jen v pozemsky lidském. Člověk, který žije v paprsku Boží čistoty, který ve svém nitru ponechává místo pro paprsek čistoty, získal tím také dětskost, nechť je to v dětském věku nebo již jako dospělý.

Dětskost je projevem vnitřní čistoty, je to znamení, že se takový člověk oddal čistotě, že jí slouží. To všechno jsou přece jenom rozličné druhy vyjádření, ve skutečnosti je to stále totéž.

Tedy jen dítě, které je vnitřně čisté, může působiti dětsky, a pak dospělý, který má v sobě čistotu. Proto občerstvuje, oživuje a probouzí i důvěru!

A kde je pravá čistota, tam může vzejíti také pravá láska. Vždyť láska Boží působí v paprsku čistoty. Paprsek čistoty je pro ni cestou, po níž kráčí. Jinou cestou by nemohla jít.

Kdo nepřijal do svého nitra paprsek čistoty, k tomu nebude moci nikdy zavítat paprsek Boží lásky!

O dětskost se však člověk sám připravil tím, že se odvrátil od Světla svým jednostranným rozumovým myšlením, jemuž obětoval všechno, co ho mohlo povznést. Tak se tisícerými řetězy pevně přikoval k této zemi, tedy ke hrubé hmotnosti, která ho bude držet ve svém zajetí tak dlouho, dokud se sám od ní neosvobodí. To se však nemůže stát pozemskou smrtí, nýbrž jedině duchovním probuzením.


Abd-ru-shin

31.12.2012 19:02:33
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2019  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one