»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

V posledním oddíle jsme mluvili o duchovním stanovisku církví. V jak velké, ano rozhodující míře ovlivňuje toto stanovisko veškeré pozorování a posuzování, uvidíme nyní.
 
      Katolická církev

K dogmatům katolické církve, která od doby vatikánského koncilu, jak může každý poznat, stojí pod výsostným znamením nedotknutelnosti, patří také všechny závazné poučky o osobě a spasitelském díle Kristově. V Algermissenově  „Nauce o konfesích" se říká: „S učitelským úřadem své církve spojil Kristus dar neomylnosti."  /14/  Proto není možné dodatečně zrušit nebo jenom pozměnit učení, které bylo jednou povýšeno na dogma. 

církevní modloslužba nejen o vánocích.jpg
Spása skrze oběť (Kristus) a kult (mše)

V rámci tohoto spisu není třeba se dopodrobna zabývat závaznými články víry katolické církve a spasitelském činu Kristově, nýbrž postačí se stručně zmínit o jejich podstatě:

Když Ježíš zemřel na Golgatě, vydal sám sebe „Bohu v čistou a dokonalou oběť za hříšné lidské pokolení", když „místo lidstva přinesl zadostiučinění za jeho hříchy, smířil lidstvo s Bohem, vysvobodil je z otroctví hříchu, ďábla a smrti a obnovil hříchem porušený vztah milosti mezi lidstvem a Bohem".  /15/

Tato oběť, kterou Kristus dobrovolně přinesl z lásky k padlému lidstvu, je při každé mši „v nekrvavém zpřítomnění" stále znovu připomínána věřící obci. Nejedná se zde o obnovení a opakování oběti na kříži, neboť ta se stala jen jednou, ale o „opakování oběti Poslední večeře, v níž Kristus předem nekrvavě vykonal, co příštího dne dokonal, když sám sebe vydal v krvavou oběť.  /16/

Eucharistická oběť ve Večeři Páně je srdcem katolické zbožnosti. Spása spočívá pro každého v to věřícího v oběti, kterou přinesl Kristus pro všechny lidi a všechny věky. Z tohoto „spásného dění" logicky vyplývá, že po Kristu a po apoštolské době na něho navazující nemůže již přijít žádné zjevení. Dalším důsledkem je to, že každý, kdo po smrti posledního apoštola podle svého tvrzení přináší nové zjevení, propadl sebeklamu a tím bludařství.¨

Zde tkví příčina, proč se v Algermissenově „Nauce o konfesích" všechny snahy, které v poslední době vznikly na základě nových zjevení, posuzují souhrnně pod označením „sekty spásy"  /17/.  Najdeme zde i „Hnutí Grálu" a krátké odmítavé hodnocení Poselství Grálu /18/.

Je zbytečné zmiňovat se zde o podrobnostech z onoho negativního hodnocení a podrobovat je zkoumání, protože v podstatě podobné argumenty přináší kniha protestantského teologa Kurta Huttena „Věštci, dloubalové, blouznivci". Zde se můžeme omezit na to, že řekneme vysvětlující slovo k pojmu „sekta spásy". Přitom se vrátíme k tomu, co jsme si vyložili v předešlém oddíle.

„Spasitel" v tom smyslu, že Vyslanec sestoupí k zemi, aby spasil lidstvo božským aktem milosti sám ze sebe, nemůže vůbec existovat, poněvadž každý jednotlivý člověk je odpovědný sám za sebe a jeho činy ho následují a nikdo mu je nemůže odejmout. /Mat. 5, 25 a 26; Gal. 6, 7-9; Zj. 14, 13/  Člověku může být pomoženo jenom tím, že se mu ukáže, jak se od toho osvobodí. Ani na Krista nesmíme pohlížet jako na Spasitele v tomto smyslu.

Spasitelské působení Kristovo záleží spíše v tom, že pro nás přinesl velkou oběť tím, že se stal člověkem, aby lidem, kteří svým vzdálením se od Boha trpí, přinesl spásonosné Slovo Pravdy. To jediné nám otevírá cestu z bludiště mylných pojmů a představ, z bludiště, které jsme si sami vytvořili, a tím otvírá cestu z jednání s tím spojeného, jímž jsme se proviňovali. Avšak jakmile nám ve svém Slově jednou ukázal tuto cestu, záleží na nás, abychom touto cestou šli. Jedině v následování Ježíše spočívá skutečně spása.

Spása není tedy skutečnost, která nastala jednou provždy nějakým aktem milosti, nýbrž bolestiplné zbavení se pozemských pout, jestliže nás pozemské spoutává a brání nám v duchovním vzestupu. Sílu k takovému odtržení přijímáme z Kristova Slova, které na rozdíl ode všech lidských slov je „život" a „Pravda".

Kristus o sobě říká: „Já jsem chléb z nebe sestupující, takový, že kdo z něho jí, nezemře." /Jan 6, 50/  Požívání tohoto chleba neděje se však ve způsobu svátosti, nýbrž duchovně, tím, že si živé Slovo vnitřně zcela přisvojíme, takže může bydlit v našem srdci. /Kol. 3, 16; Ef. 3, 14-17/   Tento skutečný a pravý klíč k nebeské říši se žel lidem opět ztratil vinou znalců Písma. Církve udělaly z Krista „Spasitele", který jim pomocí svátostí ušetří všechnu vážnou duchovní práci na sobě samých. Tím se však nastoupila cesta, která lidem nikdy nedovolí, aby dospěli ke své pravé duchovní vlasti.
 

Což to není Stvořitelova milost, když vysláním posla dá lidstvu ještě jednou příležitost, aby poznali Jeho pravé Slovo a tím správnou cestu ke spáse? Ani tento nový vyslanec není „Spasitel", který by snad přišel, aby lidi „spasil". Ukazuje nám jenom tutéž cestu, kterou již kdysi ukázal Kristus, na niž však lidé již nedbali, protože ji zcela zakryl plevel tradice. A každý, kdo vděčně poznal tuto cestu jako cestu k záchraně, musí pak po ní sám jít, aby jako lidský duch dosáhl svého cíle.

Jestliže někdo řadí Hnutí Grálu k moderním „sektám spásy", nezná obsah Poselství Grálu. Budí to zcela mylné představy, které se úplně rozcházejí s duchem Poselství Grálu. Proto je také omylem domnívat se, že Abd-ru-shinův náhrobek „platí za největší posvátnost". Tato pyramida není poutním místem v katolickém smyslu. Ten, jenž přinesl Poselství Grálu, odmítal vždy ostře každý kult osobnosti. Nějakému „uctívání" nepřikládal žádnou cenu. Říká výslovně, že duchovní užitek z jeho Poselství může mít jenom ten člověk, který „vnitřním souhlasem s tím, co bylo řečeno," dozraje při tom k vlastnímu přesvědčení. Pouhá víra, která se chce řídit podle autority, je bezcenná. /19/  Jak málo si on sám cení osobního uctívání Abd-ru-shina jako „Syna Člověka" nebo „Imanuele", to objasňují jeho slova:

„Jestliže je někomu doručen dar prostřednictvím služebníků, neděkuje se za něj služebníkovi, ale dárci samému. Nejinak i zde. Je-li mi dopřáno čerpat z pramenů, které jsou jiným nepřístupné, mám sám přece největší důvod děkovat tomu, kdo mi to dopřává!" /20/
 

zpět na "Kristovo poselství a jeho dovršení"

26.08.2015 16:19:25
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2019  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one