»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Lze klidně říci, že člověk dosud vůbec nepochopil, a tím méně prováděl, nezbytnou samozřejmost uctívání Boha. 

Zamyslete se jednou nad tím, jak dosud lidé uctívali Boha! Vždyť znají jenom prošení, nebo ještě lépe řečeno žebrání! Jen tu a tam se také někdy stává, že stoupají vzhůru modlitby děkovné, které proudí opravdu ze srdce. To jsou však řídké výjimky, ke kterým dochází jenom tehdy a tam, když člověk zcela neočekávaně dostane nějaký zvláštní dar, nebo když je náhle vysvobozen z velikého nebezpečí. Jen něco neočekávaného, náhlého dovede člověka přimět, aby se vůbec někdy vzchopil k modlitbě díků.


Mohou mu nezaslouženě padat do klína třeba ty největší věci, přesto mu nenapadne nikdy nebo jen velmi zřídka, aby pomyslil na dík, jde-li všechno klidně, normálně.

Jsou-li on a ti, které miluje, nápadně obdařeni trvalým zdravím, a nemá-li pozemských starostí, pak sotva se někdy povznese k vážné děkovné modlitbě.

Aby člověk v sobě probudil silnější cit, k tomu je žel vždycky nutný zcela zvláštní popud. Nikdy se k tomu nevzchopí dobrovolně, když se mu daří dobře. Snad to tu a tam má na jazyku, nebo jde i do kostela, aby příležitostně mumlal děkovnou modlitbu, ale aby to procítil celou svou duší, i kdyby to bylo jenom na jedinou minutu, to mu vůbec nenapadne.

Jen když ho zasáhne skutečná nouze, potom se velmi rychle rozpomene, že jest přece někdo, kdo mu může pomoci. Úzkost žene ho k tomu, aby konečně také jednou koktal modlitbu! Ale ta je potom vždycky jenom prosbou, nikoliv velebením.

Takový je člověk, jenž si o sobě ještě myslí, že je dobrý, že je věřící! A to jsou jen nemnozí na zemi! Chvályhodné výjimky!

Podívejte se teď sami na ten žalostný obraz! Jak se jeví vám, lidem, když jej správně pozorujete! Avšak jak mnohem žalostněji vypadá takový člověk před svým Bohem! Žel skutečnost je však taková! Můžete to kroutit a obracet jak chcete, nic se tím nezmění na tom, co je, když se konečně namáháte důkladně to prozkoumat, aniž byste něco okrašlovali. Jistě se vám přitom trochu sevře srdce; vždyť ani prosby ani dík nepatří k uctívání a velebení.

Vzývání a velebení je uctívání! To však nenajdete opravdu nikde na celé zemi! Podívejte se jen na sváteční slavnosti, které se mají konat ke cti Boží, a při nichž se výjimečně jednou upouští od proseb a žebrání. Jsou tu oratoria! Vyhledejte zpěváky, zpívající ke chvále Boží! Pozorujte je, když se k tomu připravují v sále nebo v chrámě. Všichni chtějí něco dokázat, aby se tak lidem zalíbili. Na Bohu jim přitom celkem nezáleží. Právě na Něm, jemuž je to přece určeno! Pohleďte na dirigenta! Chce slyšet potlesk, chce lidem ukázat, co umí.

Jděte dále. Podívejte se na hrdé stavby, kostely, chrámy, které tu mají státi ... ke cti Boží. Umělec, architekt, stavitel usiluje jenom o lidské uznání, každé město se honosí těmito budovami ... aby jemu samému byly ke cti. Chrámy musí dokonce sloužit tomu, aby vábily cizince. Avšak nikoli snad k uctívání Boha, ale aby takto zvýšeným cizineckým ruchem plynuly místu peníze! Jen snaha po pozemském zevnějšku, kamkoli se podíváte! A to všechno s předstíráním, že velebí Boha!

Tu a tam se ovšem najde ještě člověk, jehož duše se otevírá v lese nebo na horách, který dokonce přitom letmo vzpomene i vznešenosti Toho, kdo stvořil všechnu tu krásu kolem, ale Stvořitel je pro něho daleko v pozadí. Člověku se otvírá duše, ale ne k jásavému vzletu do výše, nýbrž ... na všechny strany, doslovně se rozbíhá v blaženém požitku.

Něco takového nesmí se zaměňovat se vzletem do výšin. Nelze to hodnotit jinak než jako spokojenost poživačného člověka při bohaté hostině. Takovéto jihnutí duše je mylně považováno za uctívání Boha. Je to vždy povrchní blouznění, pocit vlastního uspokojení, který je mylně považován za dík Tvůrci. Je to ryze pozemské dění. I mnozí z těch, kdo horují pro přírodu, se domnívají, že právě toto opojení je správným uctíváním Boha, cítí se být při tom vysoko povzneseni nad jiné, kteří nemají možnost těšit se z těchto krás zemských útvarů. Je to veliké farizejství, pramenící jenom z vlastního pocitu blaha. Pozlátko, které postrádá jakoukoli hodnotu.

Až budou tito lidé jednou shledávat poklady své duše, aby je zhodnotili ke svému vzestupu, najdou schránku ve svém nitru zcela prázdnou, neboť domnělý poklad bylo jen opojení krásou, jinak nic. Chyběla jim pravá úcta ke Stvořiteli. -

Opravdové uctívání Boha se neprojevuje v blouznění, neprojevuje se mumláním modliteb, ani žebráním, klečením, spínáním rukou, ani blaženým rozechvěním, nýbrž radostným činem! Jásavým přitakáním životu na této zemi! Vychutnáváním každého okamžiku! Vychutnávat jej, to znamená využívat jej. A využívat znamená ... prožívat! Avšak prožívat nikoli ve hře a v tanci, ani v promarňování času, které škodí tělu a duši, a jež hledá a potřebuje rozum na vyrovnání a k podněcování dalšího svého působení, nýbrž prožívat se zraky upřenými vzhůru ke Světlu. Tak, že chceme jenom to, co podporuje, povznáší, zušlechťuje všechno, co ve stvoření jest!

Základní podmínkou toho však je přesná znalost zákonů Božích ve stvoření. Tyto zákony ukazují člověku, jak má žít, chce-li být zdráv tělesně a duševně, ukazují mu přesně cestu, která vede vzhůru do duchovní říše. Ale dávají mu také jasně poznat hrůzy, které se pro něho musejí vytvořit, když se Božím zákonům protiví!

Protože zákony ve stvoření působí samočinně a živě, neúprosně, neochvějně, se silou, proti níž jsou lidští duchové naprosto bezmocní, je proto vlastně jen samozřejmé, že pro každého člověka musí být velmi naléhavou nutností to, aby tyto zákony, jejichž účinkům je v každém případě podroben zcela bez obrany, dokonale poznal!

A přece je lidstvo tak omezené, že hledí lhostejně přejít přes tuto tak jasnou, prostou nutnost, ačkoliv není nic naléhavějšího! Lidstvo jak známo nikdy nepřichází na ty nejjednodušší myšlenky. Každý živočich je v tom směru kupodivu moudřejší než člověk. Vřadí se do stvoření a to ho podporuje, pokud se člověk nesnaží mu v tom překážet.

Člověk však chce ovládat něco, co působí samostatně a čemu je stále podroben a podroben zůstane. Ve své domýšlivosti věří, že již ovládl mocné síly, když se pro své účely naučil používat jenom malých výběžků záření, nebo když zcela nepatrně využívá účinků vzduchu, vody a ohně! Přitom si neuvědomuje, že má-li jich upotřebit, což je vždy jen v poměrně malé míře, že se musí dříve učit, že musí pozorovat, aby již hotových vlastností nebo sil využil zcela podle jejich zvláštní povahy. Musí se v takových případech snažit přizpůsobovat se, chce-li mít úspěch! Musí to činit jedině on sám!

To není ovládnutí ani zdolání zákonů, nýbrž pokoření se a vpravení do zákonů, které zde jsou.

Člověk měl by zde přijít konečně k názoru, že mu může prospívat jenom to, když se bude učit, jak by se vřadil a podřídil! Měl by jít takto vděčně kupředu. To však ne! Nafukuje se a ukazuje ještě větší drzost než dříve. Právě tehdy, když se člověk jednou jako služebník sklonil před Boží vůlí ve stvoření a má z toho hned viditelný užitek, snaží se to dětinsky překrucovat a dokazovat, že on je vítězem! Vítězem nad přírodou!

Toto pošetilé myšlení stává se vrcholem vší hlouposti tím, že člověk jde pak slepě kolem toho, co je opravdu důležité. Vždyť při správném stanovisku byl by opravdu vítězem ... vítězem nad sebou samým a nad svou ješitností, protože, jsa náležitě osvícen, při všech slavných vynálezech jako žák by se sklonil před tím, co existuje. Jedině tehdy by dosáhl úspěchu.

Každý vynálezce a všichni ti, kdo vykonali opravdu něco velikého, vřadili své myšlení a své úsilí do existujících přírodních zákonů. Co se proti nim chce vzpírat nebo dokonce proti nim působit, to bývá vždy potlačeno, rozdrceno a ztroskotá. Není možné, aby se to někdy stalo něčím, co má v sobě opravdu život.

Jaké jsou zkušenosti v malém, nejinak je tomu s celým bytím člověka a s ním samým!

Protože je mu určeno proputovat nejen krátkým pozemským životem, ale celým stvořením, potřebuje k tomu člověk bezpodmínečně znalosti zákonů, jimž je podrobeno celé stvoření, nikoliv pouze to okolí, které je každému pozemskému člověku nejblíže a které je mu viditelné! Nezná-li tyto zákony, je zdržován a brzděn, zraňován, vrhán zpět nebo dokonce drcen, protože následkem své nevědomosti nešel stejným směrem s mocným prouděním zákonů, nýbrž zaujal k nim tak nesprávné stanovisko, že ho musely zatlačovat dolů místo povznášet.

Lidský duch se nejeví nijak velikým a obdivuhodným, ale pouze směšným, jestliže se snaží tvrdošíjně a zaslepeně odmítat skutečnosti, které musí denně všude poznávat v účincích, a jakmile jich má použít jako základu nejen pro svou činnost a v technice, ale i pro sebe a svou duši! Má ve svém pozemském životě a při svém působení vždy příležitost vidět naprostou pevnost a rovnost všech základních účinků, pokud nespí a neuzavírá se před nimi lehkomyslně nebo dokonce ve zlé vůli.

Pokud jde o působení zákonů, není v tom výjimky v celém stvoření, a to ani pro jedinou lidskou duši! Musí se podrobit vesmírným zákonitostem, má-li jejich působení duši pomáhat! A tuto prostou samozřejmost člověk dosud velmi lehkomyslně zcela přehlížel.

Zdála se mu tak prostou, že právě proto se musela pro něho státi tím nejtěžším, co má poznat. A splnit to, co bylo tak těžké poznat, to už bylo pro něho časem naprosto nemožné. Tak stojí dnes před úpadkem, před duševní zkázou, která musí rozdrtit všechno, co vystavěl!

Zachránit může ho jenom jediné: dokonalá znalost Božích zákonů ve stvoření. Jedině to může mu pomoci znovu kupředu, znovu vzhůru, a současně přivést k pokroku všechno, co se v budoucnosti bude snažit vybudovat.

Neříkejte, že jako lidští duchové nemůžete tak snadno poznat zákony ve stvoření, že lze těžko rozeznat pravdu od mylných závěrů. Tak tomu není! Kdo říká něco podobného, snaží se tím opět zastřít lenost, kterou v sobě skrývá, nechce, aby byla patrná jeho duševní lhostejnost, nebo se chce sám sobě omlouvat, aby se uklidnil.

Avšak nebude mu to nic platné; neboť každý lhostejný, každý pohodlný bude nyní zavržen! Jenom ten, kdo sebere všechnu svou sílu, aby jí použil bezvýhradně k získání toho nejnutnějšího pro svou duši, jenom ten může ještě doufat v záchranu. Každá polovičatost je totéž jako nic. Také každé váhání, odkládání je již úplným promeškáním. Lidstvu nebude už dán čas, protože čekalo až do doby, která je posledním mezníkem.

Lidem to samozřejmě nebude tentokrát tak usnadněno, nebudou to mít lehké, protože se dosavadním bezstarostným loudáním v tomto směru připravili o jakoukoli schopnost, aby ještě vůbec uvěřili v hlubokou vážnost nutného posledního rozhodnutí! A právě tento bod je největší slabostí, bude příčinou nevyhnutelného pádu mnohých lidí!

Po tisíciletí bylo vykonáno mnoho, aby se vám vysvětlila Boží vůle čili zákonitost ve stvoření, přinejmenším alespoň natolik, jak to potřebujete, abyste mohli vystoupit do světlých výšin, z nichž jste vyšli a kam jste měli nalézt zpáteční cestu! Boží vůli vám neobjasňovaly tak zvané pozemské vědy, rovněž ne církve, nýbrž Boží služebníci, proroci starých dob, jakož i samotné poselství Syna Božího.

Ačkoli vám bylo dáno tak prostě, přece dosud o tomto poselství jenom mluvíte, ale nikdy jste se opravdu nenamáhali správně mu porozumět, tím méně podle něho žít! Podle vašeho líného uvažování žádalo se tím od vás příliš mnoho, ačkoliv je to jediná vaše záchrana! Rádi byste byli zachráněni, aniž byste se sami při tom nějak namáhali! Budete-li o tom přemýšlet, jistě dojdete k tomuto smutnému poznání.

Z každého Božího poselství udělali jste náboženství! Abyste to měli pohodlnější! A to bylo falešné! Pro náboženství zřídili jste zcela zvláštní, vyvýšený stupeň, stranou od své každodenní práce! A v tom byla největší chyba, jakou jste mohli učinit. Vždyť tím jste postavili stranou od všedního života i Boží vůli, anebo, což je totéž, sami sebe jste postavili stranou od vůle Boží, místo abyste se s ní ztotožnili, místo abyste ji vnesli doprostřed života a do shonu svého všedního dne! Abyste se s ní sjednotili!

Měli jste každé Boží poselství přijmout docela přirozeně a prakticky, měli jste je vtělit do své práce, do svého myšlení a celého svého života! Nesmíte z něho udělat, jak se to již stalo, něco zcela osamoceného, k čemu přistupujete jenom v době odpočinku jako na návštěvu! Kde se snažíte oddati se na chvíli zkroušenosti, nebo díku či zotavení. Tím se vám nestalo poselství něčím samozřejmým, co k vám náleží jako hlad nebo spánek.

Pochopte to již správně: v této Boží vůli máte žíti, abyste se vyznali na všech cestách, které vám mohou přinést dobro! Poselství Boží jsou vzácné pokyny, které potřebujete znát, a neznáte-li je a neřídíte-li se jimi, jste ztraceni! Proto je nesmíte ukládat do nějaké skleněné skříňky, ve které byste si je blaženě rozechvěni prohlíželi jako něco posvátného jenom o nedělích, nebo abyste se k tomu místu uchylovali jen v utrpení a ve strachu, chtějíce tam načerpat sílu! Nešťastní, nemáte přece Boží poselství uctívat, nýbrž používat! Máte z něho důkladně čerpat nejen ve svátečním šatě, ale i s tvrdou upracovanou rukou, která nikdy nezahanbuje, nikdy nesnižuje, nýbrž každého ctí! Skvost září v ruce plné mozolů a špinavé od potu a hlíny mnohem čistěji, mnohem ušlechtileji než v pečlivě pěstěných prstech líného zahaleče, který svůj pozemský život tráví jenom pozorováním!

Každé Boží poselství bylo určeno pro vás, to znamená, mělo se stát částí vás! Tento smysl se musíte snažit správně pochopit!

Neměli jste se dívat na Boží poselství jako na něco vám vzdáleného, co je mimo vás, k čemu jste zvyklí přicházet plaše a ostýchavě. Uložte Slovo Boží do vás samých, aby každý věděl, jak má žít a jak postupovat, aby došel do Božího království!

Proto se konečně probuďte! Učte se poznávat zákony ve stvoření. K tomu vám však nedopomůže pozemská chytrost, ani malé vědění z technických poznatků. Něco tak nepatrného nestačí pro tu cestu, kterou se musí ubírat vaše duše. Musíte pozvednout zraky vysoko vzhůru nad zem a pochopit, kam přicházíte po svém pozemském životě, abyste současně s tím také došli k poznání, proč a za jakým účelem jste na této zemi.

A opět právě v těch okolnostech, v jakých jste v tomto životě, buď chudí nebo bohatí, zdraví nebo nemocní, v míru nebo v boji, radujíce se nebo trpíce, poznáte příčinu a účel toho a budete se z toho radovat a bude vám lehko. Pocítíte dík za všechno, co jste dosud prožili. Naučíte se vysoko hodnotit každou vteřinu a především ji využívat! Zužitkovávat ke vzestupu do života plného radosti, k velikému, čistému štěstí.

A poněvadž jste se sami příliš mnoho zapletli, protože jste pobloudili, přišlo k vám kdysi jako záchrana Boží poselství prostřednictvím Božího Syna, když výstrahy proroků nenalezly sluchu. Boží poselství ukázalo vám cestu, jedinou cestu, abyste se na ní zachránili z bahna, které již hrozilo vás udusit! Syn Boží se snažil přivést vás na tuto cestu ve svých podobenstvích! Kdo chtěli věřit a hledali, ti to přijali svým uchem, ale hlouběji to nedošlo. Lidé se nikdy nesnažili, aby podle toho také žili.

Náboženství a všední život chápali jste stále jako dvě věci.Vždycky jste stáli jen vedle náboženství místo v něm! Působení zákonů ve stvoření, vysvětlené v podobenstvích, jste naprosto nepochopili, protože jste je v nich nehledali!

Nyní přichází v Poselství Grálu vysvětlení zákonů v takové podobě, která je dnes vám srozumitelnější! Ve skutečnosti jsou to přesně tytéž zákony, o nichž kdysi již mluvil Kristus formou tehdy vhodnou. Ukázal lidem, jak mají myslit, jak mluvit a jednat, aby duchovně uzrávali a stoupali ve stvoření vzhůru! Více lidstvo přece nepotřebovalo. Proto také není v tehdejším poselství žádná mezera.

Kdo se podle něho již řídí v myšlení, v řeči i v činech, ten tak nejčistším způsobem uctívá a velebí Boha, neboť toto uctívání spočívá jedině v činu!

Kdo se ochotně podrobuje Božím zákonům, ten jedná vždycky správně! Tím dokazuje, jak hluboce si váží moudrosti Boží, radostně se skláněje před jeho vůlí, která spočívá v zákonech. Je proto jejich působením podporován a chráněn. Je prost všeho utrpení a vysoko povznesen do říše světlého ducha, kde za jásavého prožívání bude moci každý nezkaleně spatřovat všemoudrost Boží, a kde uctívání Boha je život sám! Kde každé vydechnutí, každý cit, každé jednání jsou prodchnuty radostnou vděčností a stávají se tak trvalým požitkem. Ze štěstí zrozen, štěstí rozsévá a proto i štěstí sklízí!

Uctívání Boha životem a prožíváním tkví jedině v zachovávání Božích zákonů. Jen to zajišťuje štěstí. Tak má tomu být v budoucí tisícileté říši, která se bude jmenovat království Boží na zemi!

 

„Ve světle Pravdy  - Poselství Grálu“
II/ 21. 
Uctívání Boha, Abd-ru-shin

 

Nahoru

Na seznam přednášek Poselství Grálu

 

14.09.2014 11:12:10
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2020  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one