»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
 

Toto přikázání dal kdysi Bůh lidstvu teprve prostřednictvím Mojžíše. Ale ono vyvolalo nevýslovné duševní boje. Jak mnohé dítě, jak mnohý dospělý těžce bojovali, aby neporušili nejhrubším způsobem právě toto přikázání.

     Jak může dítě ctít otce, který se snižuje na opilce, nebo matku, která zle ztrpčuje dny otci i celému domu svými rozmary, svou nezkrocenou povahou a nedostatkem sebekázně. Znemožňuje tak mnohým vznik klidné nálady!

     Může dítě ctít rodiče, když slyší, že si navzájem hrubě nadávají, že se podvádějí nebo se dokonce bijí? Mnohý manželský výjev zavinil, že se toto přikázání stalo pro děti často utrpením a že je nemohly plnit.

     Bylo by to konečně jen pokrytectví, kdyby dítě chtělo tvrdit, že ctí matku, když tato se chová vůči cizím lidem mnohem vlídněji než vůči svému vlastnímu muži, otci dítěte. Když u ní pozoruje sklon k povrchnosti a vidí, že v nejsměšnější marnivosti klesá v bezmocnou otrokyni kdejaké módní pošetilosti, která se často vůbec nedá sloučit s pojmem vážného, vznešeného mateřství a ubírá krásu a vznešenost mateřské důstojnosti! … Kde má pak ještě dítě najít dobrovolnou úctu k matce? Co spočívá již v tom jediném slově: »matka« !  Co to ale také vyžaduje.

     Dítě, které není ještě otráveno, musí bezděčně v nitru cítit, že člověk zralého, vážného ducha nebude se moci nikdy odhodlat, aby své hrubohmotné tělo obnažoval jen kvůli módě. Jak může pak matka zůstat dítěti ještě posvátnou! Přirozená úcta klesá náhle na prázdnou formu povinnosti ze zvyku, nebo podle výchovy na samozřejmou společenskou zdvořilost, tedy pokrytectví, jemuž chybí každý vysoký vzlet duše. Právě ten vysoký vzlet, který má v sobě vroucí život! Je pro dítě nepostradatelný a při dospívání a vstupu do života je provází jako bezpečný štít, chrání při pokušení všeho druhu a zůstává mu vnitřně mocným útočištěm, ocitne-li se kdy v nějakých pochybnostech. Až do vysokého stáří!

     Slovo „matka" nebo „otec" by mělo vždy vzbudit vřelý, upřímný cit, v němž vynoří se před duší obraz plný čistoty a důstojnosti, aby varoval nebo souhlasil jako vůdčí hvězda v celém pozemském životě!

     A jaký poklad bere se každému dítěti, když svého otce nebo matku nemůže ctít celou duší! A přece podnětem pro tato duševní muka jest jen nesprávné lidské pojetí čtvrtého přikázání. Dosavadní názor, který omezoval smysl a činil ho jednostranným, byl nesprávný. Co Bůh poslal, nemůže být jednostranným.

     Ještě nesprávnějším však bylo, že se toto přikázání znetvořilo a mělo být opraveno a podle lidského měřítka zformováno ještě zdůrazněním: Cti otce svého a matku svou ! Tím se vše zosobnilo. To muselo vést k omylům, protože přikázání ve správné formě zní jen: Cti otce a matku!

     Nemíní tedy jednotlivé určité osoby, jichž druh nelze předem stanovit a předvídat. Něco tak protismyslného v Božských zákonech není. Bůh nežádá v žádném případě, aby se ctilo něco, co úcty nezasluhuje!

     Toto přikázání místo osobnosti obsahuje naopak pojem otcovství a mateřství. Neobrací se tedy v první řadě na děti, ale na rodiče samotné, od nich žádá, aby měli v úctě otcovství a mateřství. Přikázání ukládá rodičům nezbytné povinnosti, aby si byli stále dokonale vědomi svého vznešeného úkolu a měli před očima zodpovědnost, v něm spočívající.

     Na onom světě a ve Světle nežije se ve slovech, nýbrž v pojmech.

     Proto se stává, že při vyjádření ve slovech dojde snadno k omezení těchto pojmů, jak je zřejmo v tomto případě. Ale běda těm, kdo nedbali tohoto přikázání a nestarali se, aby je poznali v pravém smyslu. Neplatí jako výmluva, že dosud bylo namnoze jen špatně vykládáno a falešně procítěno.

     Následky nedodržení přikázání uplatnily se již při plození a při vstupu duše. Zcela jinak by bylo na zemi, kdyby lidé byli chápali a plnili toto důležité přikázání. Zcela jiné duše mohly tu přijíti ke vtělení, které by nemohly připustit úpadek mravnosti a morálky v takové míře, jak je tomu dnes!

     Pohleďte na vraždy, na pusté tance, na orgie, k nimž se dnes všechno stupňuje. Jako vrchol vítězství dusných výparů temna. A pohleďte na tu nepochopitelnou lhostejnost, s jakou se přijímá, ba podporuje tento úpadek jako něco správného, ba jako něco, co tu bylo vždy. Kde jest člověk, který se snaží správně poznávat vůli Boží, který hledí ve vysokém vzletu chápat obsáhlou velikost, místo aby stále a stále tuto velikou vůli svévolně vtěsnával do ubohého omezení pozemského mozku, který učinil chrámem rozumu? Sám si tím klopí zrak k zemi jako otrok, který chodí v poutech, místo aby upíral rozšířený pohled radostně vzhůru, kde by se setkal s paprskem poznání.

     Což nevidíte, jak ubozí jste při každém chápání všeho, co vám přichází ze Světla? Nechť jsou to přikázání, zaslíbení, poselství Kristovo nebo i celé stvoření! Nic nechcete vidět, nic poznat! Ani se nesnažíte něčemu doopravdy porozumět! Nepřijímáte to tak, jak to je, ale snažíte se křečovitě vždy znovu všecko přeformovat do nízkých názorů, jimž jste se oddávali po tisíciletí.

     Osvoboďte se konečně od těchto zvyklostí. Sílu k tomu máte přece k dispozici. V každém okamžiku. Není vám při tom třeba přinášet oběti. Musíte to však od sebe odvrhnout naráz, jediným činem vůle! Nic si z toho nesmíte jako zálibu ponechat. Jakmile usilujete najít přechod, nezbavíte se dosavadního nikdy. Vždy vás to bude houževnatě táhnout zpět. Může to pro vás býti snadné, oddělíte-li všechno staré jediným řezem a přistoupíte-li tak k novému bez starého břemene. Jen pak otevře se vám brána. Jinak zůstává pevně uzavřena.

     K tomu je zapotřebí jen skutečně vážného chtění, je to děj okamžiku. Právě tak jako probuzení ze spánku. Nevstanete-li ihned ze svého lůžka, opět se unavíte a radost z nového denního díla ochabne, neztratí-li se docela.

     Cti otce a matku! To si učiňte posvátným přikázáním. Zjednejte otcovství a mateřství úctu! Kdo dnes ještě ví, jaká veliká vážnost v nich spočívá.  A jaká moc k zušlechtění lidstva! To měli by si ujasnit lidé, kteří se dnes na zemi spojují. Pak bude také každé manželství skutečně manželstvím, zakotveným v duchovnu! A všichni otcové a matky budou podle Božských zákonů hodni úcty!

     Pro děti bude toto přikázání skrze jejich rodiče posvátným a živým. Nebudou moci vůbec jinak, než ctít otce a matku z celé duše. Nechť jsou tyto děti jakkoliv uzpůsobeny. Budou již nuceny skutečností druhu a způsobu rodičů.

     Běda pak těm dětem, které neplní přikázání dokonale. Bude jim uložena těžká karma. Pak je k ní také dán plný podklad. Ale poslušnost stane se ve zvratném působení samozřejmostí, radostí a potřebou. Proto jděte a dbejte přikázání Božích opravdověji než dosud. To jest dbejte jich a plňte je, abyste byli šťastni! -

27.01.2015 18:25:31
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2020  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one