»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Je zvykem, že při různých příležitostech je někdo dotazován na své vyznání či náboženství a podle odpovědi je posuzován.

Zřídka kdo si však při tom uvědomuje, kolik je v tom bezmyšlenkovitosti a to jak u toho, kdo se táže a posuzuje, tak i u odpovídajícího, který se často s pocitem hrdosti na své „vyznání" bije v prsa.

Posouzení člověka může se přece dít jenom podle nadání a schopností, která má a podle toho, jakým způsobem tyto své schopnosti rozvíjí, čili podle toho, jak hospodaří s dary jemu svěřenými. Tázající by se byl musel zabývat tím, co je v člověku hodnotného a musel by se tím zabývat podrobně, mělo-li by mu to poskytnout užitek takovým způsobem, pro nějž posuzování vůbec může přijít v úvahu.

Cožpak se kterýkoliv z tázajících natolik zabýval vyznáním, náboženstvím nebo světovým názorem - lhostejno jak to nazveme - že tím získal hodnot, jež mu umožňují vynést rozsudek nad někým, nebo jež mu mohou sloužit jako měřítko?

A nyní si povšimněme toho, čemu se dnes říká náboženství.

Aniž zde bereme v úvahu děje při inkarnaci, musíme si přiznat holou skutečnost, že se člověk zrodí v rodině, která již k nějakému náboženskému vyznání přísluší. Zakladatelé této rodiny se však právě tak do ní zrodili a tento postup je možno sledovat stále dál do minulosti. Ve škole nebo náboženských hodinách se pak učí člověk bez námahy, s chutí a horlivostí nebo také velmi namáhavě a s velkou nechutí velkému počtu formulek, podání a modliteb, které však v pozdějším životě z větší části zapomíná nebo se jimi již nezabývá, ale přesto dle mravu a obyčeje se označuje za příslušníka vyznání, do něhož se zrodil.

Jen zřídka bývá tomu jinak. Dosud řečené bylo předesláno z toho důvodu, aby bylo předem upozorněno na to, že mluví-li se o „náboženství", musí být přiloženo zcela jiné měřítko k poznání, pochopení nebo posouzení toho, čím má náboženství člověku být, a že bezmyšlenkovitost je nejhorším nepřítelem.

Termín „náboženství" je však používán bezmyšlenkovitě již odedávna, i když bylo uváděno, že jeho smysl znamená uctívání Boha nebo bázeň před Bohem. Ptáme-li se však, kdo nebo co jest Bůh, obdržíme již vyhýbavou odpověď a klademe-li ještě další otázky, tu bývá řečeno: Ano, tomu se právě musí věřit. Tím pak přestává každé hlubší myšlení a je dán průchod myšlenkovému pohrávání a povrchnosti myšlení za spolupůsobení holého rozumu, který často a zvláště v takových případech se mine cílem. Při tom jsou jeho zdůvodnění různého, ne však vždy ideového druhu a zapříčinil proto vznik tak zvaných náboženských vyznání a světových názorů, zatímco ve skutečnosti je přece jen jeden „svět" a následkem toho může být a v něm trvat jen (principiálně) jeden „světový názor".

Správně pozorováno, je náboženství totožné se světovým názorem, nebo přesněji vyjádřeno - s věděním o běhu světa. V tomto vědění je pak obsaženo všechno trvající, veškeré vznikání a bytí a teprve takové vědění přináší člověku poznání Boha a dále také správné pojmy uctívání a bázně, o kterých se dnes mluví bezmyšlenkovitě a nevědomě. Pak se stává člověku „náboženství" tím, čím ve skutečnosti je, stává se mu svátostí, kterou sice nechce vidět skrytou, avšak také ne bezmyšlenkovitě bloudící a popíranou nepřáteli a pošpiněnou. Stalo se mu pak cestou k Pravdě. A náboženství má spět k Pravdě. Pravda se však může jevit různě, ona jest a zůstane však vždycky stejná. O tom nebude pochybovat ani ten nejzatvrzelejší pochybověč a bude nucen přiznat, že v žádné z mnoha cirkví, sekt nebo tak zvaných duchovních sdružení, jejichž nauky a vyznání se od základu různí a odlišují, nemůže být zastoupena Pravda celá.

Pravdu poznávat, pro Pravdu žít - to musí být snahou a cílem každého člověka, který o sobě říká, že věří v Boha, že má náboženství a který slova Bůh a náboženství vůbec vyslovuje.

Avšak s přibývajícím věděním o běhu světa se nám zjevuje zákonitost, která v něm proudí, buduje a zachovává, která také při výstavbě a udržování nepotřebné vylučuje a potřebné opět obnovuje. Zákonitost, která umožňuje poznat čistotu, lásku a spravedlnost.

Záře a nádhera čistoty, mír lásky a důstojnost jasného posudku spravedlnosti krouží v kruhu, zapadají do sebe, jsou jednotou, působí harmonii a tvoří půdu, na níž může všechno dojít k pravému rozvoji, rozkvětu, životu a ke službě.

Do této zákonitosti je však postaven zcela zákonitě také člověk sám; táž půda je jeho původem, polem jeho působnosti, jeho ložem, na stejné zákonitosti je závislý a zůstane závislý - přesto je to však závislost, jež se projevuje jako bezpodmínečná volnost.

Čistota, Láska a Spravedlnost, působíce společně, tvoří tuto ve volnosti kroužící zákonitost a v této zákonitosti spočívá Pravda, tato zákonitost jest - Pravda.

Čistota - dávající vědomí a osvobození od viny, Láska - prokazující spojení svorně si navzájem pomáhající, Spravedlnost - ničící rušivé a vřazující opět očištěné: tyto tři ctnosti jsou - je-li v této souvislosti takový výraz správný - služebníky a strážci Pravdy. Pravdy, to jest toho, co skutečně jest! - to jest jádra všech náboženství, což opět slučuje v sobě pojem všeho, co souvisí s Bohem a s Bohem souvisí přece všechno! Neboť nemůže nic být, nic vzniknout, nic žít a nic působit bez Boha, který k tomu stvořil teprve základy a předpoklady.

Náboženství musí mít možnost dát člověku takové vědění a kdo si je osvojil, ten může teprve říci, že věří v Boha, že má náboženství. Ten však také potom Boha poznal, získal názor na světové dění, ten ví, jak Boha uctívat a jak Jemu sloužit. Toto poznání vede k čisté bohoslužbě, kterou je bezpodmínečně nutno žít a to zejména ve výkonu denního zaměstnání. Náboženství a denní život, služba Bohu a denní život musejí být jedno a totéž, musejí splývat v celek.

Kdo však má takové vědění, které je tak přesvědčivé a jak ho lze dosáhnout? To jsou veliké otázky, které se vynoří po tom, co jsme si dosud řekli.

Kdo poznal souvislost ve světovém dění, může je zodpovědět: Bůh jest dokonalost. Z této dokonalosti dal všemu, také člověku „život", aby se v rámci Jeho zákonů vyvíjel a byl činným. Kdo je schopen tomu porozumět, aniž opět upadl do bezmyšlenkovitosti, bude moci dále vyvozovat, že tomuto životu, odvozenému z dokonalosti, je připravena také síla a pomoc k umožnění správného pohybu a správné činnosti. Pomoc, která se musí stát znatelnou oživením vnitřních vlastností v člověku.

Zde použitému slovu „život" musí však být správně porozuměno a to ve vztahu k člověku, o němž se v této úvaze jedná. Značí životní sílu, hnací sílu, ono pohánějící, co člověku vůbec umožňuje bytí a dopřává mu „žít".

Tento „život" v člověku, který k němu mluví téměř jako vůdce, je tak zvaný vnitřní hlas, cítění. Ono nutká, napomíná a varuje, vplíží-li se překážky a úchylky od správného pohybu, od správné činnosti „života". Toto cítění se může takto projevovat proto, poněvadž má spojení s oním místem, které je z dokonalosti odvozeným východiskem lidského „života", kde bylo postaveno pod působení zákona k samostatnému působení.

Každý člověk ví něco o svém vnitřním hlase; nazývá ho též svědomím. Nechce ho však brát v úvahu. Čeho si však nevšímáme, časem se samočinně vyřadí, zakrní a takovouto nevšímavostí si člověk během času uzavřel přirozenou cestu, po které mohl bez námahy kráčet ke splnění svého poslání na zemi, zatarasil si cestu, která by ho přivedla k poznání Boha a tím ke službě Bohu, která by mu přinášela pravé náboženství a která by v něm vzbudila pravou úctu k Bohu.

Avšak ani potom, kdy vnitřní hlas, cit, nemohl již promlouvat k člověku, poněvadž se mu člověk svou nevšímavostí uzavřel, ani potom nezůstal ještě člověk bez pomoci.

Mojžíš s „desaterem" přikázání, které se pro lidstvo zachovalo až do dnešní doby jako stavební kameny pro pozemské doby, i každé nezkalené podání slov a podobenství velikého nositele Pravdy Ježíše Krista a před nimi i v mezidobí zvěstování a učení mnohých, kteří připravovali cestu k Pravdě, to vše byly v mezích přirozených zákonů připravované pomoci k tomu, aby člověka vyburcovaly, aby ho přivedly k přemýšlení, aby si našel opět přirozenou a zákonům odpovídající cestu pro své bytí, aby si našel ztracenou Pravdu a tím i náboženství. Neboť náboženství je služba Pravdě.

A obzvláště v době, kdy lidstvo úplně otupělo ke všemu vyššímu poznání, v době, kdy jenom dění tohoto okamžiku zaujímá lidskou mysl bez otázky po příčinách a vlivech, v době plochého rozptylování, jež dalo vznik šířící se bídě, která skýtá neutěšený obraz budoucnosti pro vidoucího pozorovatele, v době, kdy toto vše je přehlíženo, naskýtá se těm nemnohým, kteří očekávají od života něco více než pomíjivé radovánky, příležitost získat vědění o běhu světa. Neboť byla dána jako nová pomoc pro bloudící a hledající.

Náboženství je službou Pravdě. Pravdu je však třeba napřed znát. Všimněme si nyní, proč je tak těžké mluvit o Pravdě. Proč je tak nesnadné donutit mysl člověka k pohybu, k přemýšlení, i když je zaujat četbou nebo upozorněn přednáškou. V rozmluvě se musí přece zabočit k oněm skutečnostem, že všem světovým událostem a vůbec každé viditelné příhodě předcházejí vývojové fáze v jiném světě, který není pozemským očím viditelný. Žádná pozemská událost, kterou vnímáme svými smysly, v tomto pozemském údobí nezačíná ani nekončí, nýbrž obraz nebo model pozemské události je dán před jejím, abychom tak řekli „pozemským zrozením", byl připravován a formován. Tedy kolem života nám viditelného existuje ještě jiný život, který je jiného druhu a formuje tento pozemský. To je jen zhruba nastíněný obraz dění, v němž není ani zmínky o náplni života, o jeho původu a o jeho zákonitosti. Pro povrchního člověka je však tím pověděno již tolik, že říká, že spisovatel nebo přednášející nemůže být počítán mezi normální lidi. Dokonce i jeho dobrý přítel, se kterým se o tom rozhovořil a se kterým si v jiných případech před tím dobře rozuměli, dává najevo, že asi utrpěl nějakou poruchu, nebo že snad podléhá hypnoze, sugesci nebo něčemu podobnému. A tím je často tato záležitost pro něho odbyta. Přemýšlení? Nepřichází vůbec v úvahu: knihy nebo přednášky takového druhu jsou zavrhovány a ten, který chtěl v dobrém úmyslu a radostně něco poskytnout již o tom nemluví, poněvadž správně vycítil stanovisko svého bližního a zřejmě poznal stav spoutaného ducha. Následuje ovšem odcizení a uvolnění bývalých přátelských svazků.

Tak se chová jedna část lidí, počtem velmi silná, když se někdo pokusí v dobrém úmyslu hovořit o nejvnitřnějších myšlenkách. Těmto lidem nebude nikdy možné něco sdělit o souvislostech každodenních příhod a událostí. Chybí jim úplně cit. Jsou to lidé, kteří by podle svých schopností mohli přemýšlet, jejichž životní podmínky jsou, jak se říká, příznivé a o ni se domnívají - právě proto, že žijí v příznivých poměrech - že mají všechno; přirozeně ale nevědí, že chybějícím pohybem myšlení je zcela zakopána hlavní hřivna - cit.

Jsou jiní lidé - ve svém počínání pravý opak dříve zmíněných. Ti když zvědí o takových děních, vzplanou okamžitě, vzruší se, ba dostanou se až do extáze, kladou otázky neuvěřitelného druhu, nebo začnou sami vyprávět lidem, aniž pochopili to, o čem vyprávějí, aniž se o tom přesvědčili. Nedá se s nimi vážně počítat; ani oni nepřinášejí pohyb do svého myšlení a jsou hodnotově na stejném stupni s předchozími, není-li je nutno považovat za horší, poněvadž blouznivci a fantastové mohou být škodliví, mohou i vážným záležitostem již v zárodku uškodit, nemluvě vůbec o fanaticích.

Tím, co bylo řečeno, je samočinně zodpovězěna otázka po příčině nedostatečného porozumění, po příčině chybějící schopnosti lidstva poznávat vznikání a bytí, jak v jednotlivostech tak i v celku, otázka po příčině nezpůsobilosti k poznání a pochopení správného názoru na světové dění. Shrneme-li nyní odpověď na otázky po příčinách, zjistíme, že u jedné části lidí je to lenost v myšlení podporovaná příznivými životními podmínkami, u druhé části pak schází klidné a věcné uvážení. V obou případech je cit spoután a nemůže být osvobozen, i když se snad někdy dostaví jakési vnitřní hnutí. K osvobození vede jenom pohyb, činnost myšlenková, doplněna zkoumáním.

Bez citu není poznání, není poznání celého života, bez citu není člověk schopen poznat své poslání a určení, to poslání, k jehož splnění má kráčet po celé své bytí. Úkolem člověka zde na zemi je vyvíjet se v souhlase se zákony, vřadit se do zákonů, podporovat vývoj světa a tím sloužit Bohu, původci všeho života, sloužit Pravdě a pro sebe si tím v tomto pomíjivém světě vybudovat a připravit cestu do života v nepomíjivém věčném království Božím. To musí být nejvnitřnější touhou a úsilím, ke kterému je popud uložen jenom v citu. A dnes je možno tuto touhu a úsilí vyvinout již jenom tehdy, když člověk zná světové dění v jeho celistvém utváření, když si vytvořil správný a věcný názor na svět, když má tedy skutečné „náboženství".

Pravda, Náboženství, Zákon! V tomto smyslu je to jeden pojem. Zákon však dává svobodu, svobodu nejvyšší; avšak takovou svobodu může získat jenom ten, kdo si sám v sobě zákon vybuduje.

Ještě několik málo lidí zbývá k dokreslení celého obrazu stavu dnešního lidstva. Jsou to lidé, kteří podstupují často zoufalý boj ze životem, ale při tom chovají neukojitelnou touhu po Pravdě.

A konečně poslední část lidí, dosud počtem nejmenší, kteří směli Pravdu na sobě a v sobě prožít. Ti chovají také žhavou touhu, aby něco ze svého vědění mohli odevzdat druhým a často by byli ochotni přidat ještě něco ze své zářivé vnitřní pohody. Spravedlivý a krásný je zákon, který tyto dva poslední druhy hledajících lidí přivádí na společné cesty, takže každému z těchto toužících se dostává příležitosti, aby se jejich touha stala nejkrásnějším skutkem.

Milost, která dala poznat Pravdu, klade však také povinnosti a to povinnosti radostné: býti služebníky a strážci Pravdy.

To znamená předně: býti v pravdě upřímným. Upřímnost v každém případě, předně k sobě samému a také k jiným, dá poznat, jakým způsobem se v životě projevuje Čistota, Láska a Spravedlnost.

Skvost a krása Čistoty musí být každému člověku zřetelně viditelná jako výraz vnitřního života. Musí se přece stát zjevným to, co touží v hloubi ducha po projevu. Nezáleží na tom, co je to a jakého je to druhu. Vyumělkované stavění na odiv, sobecké zkoumání, jak by to a ono se jevilo nápadným je falešné, prostá Pravda se takto nejeví. Láska pak v sobě musí spojovat dobro a přísnost a je jistě dobré rozeznávat hranice mezi dobrem a přísností a vážit a posuzovat spravedlivě. Tak na příklad v úctě k nadání a schopnostem druhého a v pomocném přispívání k jejich dalšímu rozvoji spočívá kladná výstavba, kterou vyžaduje zákonitost stvoření, zatím co přání odkrýt slabosti druhého a tím sklízet úspěchy skrývá v sobě zárodky rozkladu.

Je-li v pozemském bytí učiněno zadost Čistotě a Lásce tak, jak mají působit správně v zákonech Stvořitelových, pak se splní zákonitě i Spravedlnost, která může odměnit, zatímco by v opačném případě musela trestat.

Dbejme toho, abychom vůči Pravdě nikdy neklesli do bezmyšlenkovitosti, abychom se neocitli mezi lhostejnými a povrchními lidmi. Bděme a mluvme o Pravdě takovým způsobem, abychom nechtěně nevychovávali fanatiky a blouznivce, nýbrž ucelené lidi, kteří si jsou vědomi toho, že musí svědčit o pravdě svým žitím a konáním.

Přátelé! Jsme sestrami a bratřími v původu svého ducha. Jsme v Pravdě, pro Pravdu do Pravdy zrození; máme a chceme se na zemi najít jako lidé, kteří se navzájem podporují v čistém konání a žijí podle vůle Boží.


A.L. (Plamen, časopis pro přírodní filosofii, vánoce 1938)


Studium sekt, církví, (anti)kultovních směrů a konfesí

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one