»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
 
„Tam, kde muž není schopen vzhlížet k ženě v jejím ženství, nemůže vzkvétat národ ani lid!“ ... „Zde již nepomohou zákony nebo nové formy. Záchrana spočívá jedině v pochopení všech prazákonů stvoření.“  Abd-ru-shin  

„Za věčným ženstvím jsme neseni výš."  Goethe

„Co je vlastně - žena?"

V této době hledá žena samu sebe více než kdy jindy. Z mnoha stran je patrné úsilí po jejím novém začlenění, přičemž touha po modernosti by chtěla přeměnit i pohlaví. Avšak protože je to prováděno právě těmi, kteří neznají ani základní podmínky, má tu být učiněn pokus, zprostředkovat ženě na základě Poselství Grálu možnost porozumění sobě samé. Otázkou je, zda jsem k tomu jako muž vůbec způsobilý. Uvažte ale, že žádný člověk nemůže sám sebe vidět celého. Každý k tomu potřebuje zrcadlo. Tak je muž v řádu stvoření postaven přímo proti ženě. Tím, že její obraz přijímá s odstupem, je pro něho poznávání celku snazším, protože jak správné tak i nesprávné se ho týká. Jednáním ženy může být tísněn nebo povzbuzován.

Žena se ale v matoucím přívalu o ni pečujících poradců může uhájit jen tehdy, když ví o svém původu a účelu svého bytí. Musí se oprostit od nesprávných pojmů a nalézt spojení s počátkem. K tomu je zapotřebí dalších souvislostí - neboť při rozpravách týkajících se žen zůstává to nejdůležitější většinou nevyřčeno. I když by Vám mnohé z toho, co zde uslyšíte, znělo nově a podivně, neodkládejte tuto úvahu stranou. Můžete si přece ověřit, zda případná podivnost hovoří něco proti správnosti. Není snad to, jak lidé nakládají s nejdůležitějšími otázkami existence, spíše strašlivé svědectví lhostejnosti? Často je bezmyšlenkovitě, mnohými dokonce jako rozmar Stvořitele, přijímána i různost pohlaví, která se má skrze nás dočkat nějakého zlepšení.

Odkud se berou projevy mužství a ženství? To je zapotřebí vysvětlit jako první, protože z toho vyplývá nutnost jasného rozlišení.

Jistě jste již slyšeli o tom, že se omilostněným lidem občas ukáže obraz nebeské ženy. Byla interpretována jako Marie, jako pozemská matka Ježíšova, protože byla v povědomí lidí, naproti tomu se o té, jejíž zpodobení z věčných dálek zde bylo ukázáno, lze dozvědět jen prostřednictvím nejvyššího zvěstování: Elisabeth - vzešla utvářejíc se jako první z Božího vyzařování a jako ztělesnění ženského působení je mostem ke všemu, co se utváří, rodí, vzniká.

Na prvním, na nejvyšším místě stojí tedy ženská postava. Nespočívá již v tom zřejmý úkol pro veškeré ženství, ať už je kdekoliv?

obr.: Sulamith Wülfing - Návrat, loučení se Zemí / Působení ženyNeboť ženství musí být i v dalším pokračování stále opět mostem, když má v budoucnu něco nového vzniknout. Tak nemůže ani zde v pozemském světě vstoupit žádný tvor do života, pokud by mu ženství předem nepřipravilo formu k tomuto životu. Zde, při utváření hmotného těla, se ale jen viditelně projevuje to, co je základním zákonem všeho ženského: být otevřeně-darujícím pojítkem v řetězci života; úkol, který je zakořeněn v duchovní oblasti a proto se týká i hmotného.

Neboť rozdílnost pohlaví, která je zvýrazněna i tělesně, je určována druhem jeho působnosti. Působení (tkaní): to znamená, že nitky z něho zasahují jiné, přičemž dávají, přijímají v nikdy nekončících vzájemných vztazích a teprve působením (tkaním) všech tvorů vzniká ona životní a osudová spleť, která je potom pro každého skutečností.

Toto působení nevyplývá, jak se znovu a často tvrdí, ze „vštípené role chování", je zakotveno v zákonech stvoření, které každému duchu ponechávají volbu.

Z fyziky známe přece všichni magnetický jižní a severní pól a opačné póly elektřiny. Můžeme pátrat kdekoliv chceme - všude nacházíme podobnost. Rozštěpení do polarit je vlastní veškerému stvoření, jež je proniknuto, neseno dvěma druhy. Napěťové pole doplňujících se sil udržuje pohromadě celou konstrukci světů a je též příčinou jejich pohybu.

Jeden základní druh je darující, opatrující. Poselství Grálu zde hovoří o „bytostném". V pozemském prostředí ho nalézáme především v přírodě. Druhý zakladní druh, duchovní, ke kterému náleží i lidský duch, je na základě své působnosti utvářen aktivně. V rámci každého z obou druhů a všech jejich projevů se nyní toto rozštěpení stále znovu obdobně opakuje. Tedy také v duchovním základním druhu existují pasivní a aktivní části, které jsou s větší či menší silou spojeny s bytostným. Žena patří k první skupině.

To, jaké pohlaví každý obdržíme není výsledkem slepé náhody. Neboť každý tvor, také duchovní zárodek člověka, vyvíjí - byť i nevědomě - touhu k jednomu druhu působení. Toto rozhodování se děje u každého člověka již dlouho před jeho pozemským narozením na vzdálených, vyšších stupních stvoření, ve kterých ještě nemůže setrvat, protože jako každý jiný zárodek potřebuje napřed zrání v hmotnosti, aby schopnosti, které v něm dřímají, ve svém druhu rozvinul.

Chce-li k aktivní činnosti se klonící duch naplnit svou touhu a zároveň uzrávat, je puzen sám od sebe proniknout hlouběji do této hmotné části stvoření. V nutnosti uhájení sebe sama zanechává přitom jemnější část síly stvoření zpět; ta se uvolňuje samočinně protože ji nepotřebuje a zůstává ženě. To vše se děje v přirozeném sledu, aniž by to lidský duch postřehnul, a to jedině na základě procitlého přání po odpovídající činnosti.

Když Bible v této záležitosti podává zprávu, že Eva vznikla z Adamova žebra, líčí nám tím tento průběh. V tomto podobenství se větší jemnost ženy vyjadřuje tím, že ke stvoření ženy již postačuje část z hutnosti muže.
 

To vše se Vám může zdát možná příliš abstraktní, nepředstavitelné; v podstatě tomu ale tak není. Předpokládejme, že budujete dům. Zatímco stavíte jeho stěny, vzniká nevyhnutelně druhé: totiž vnitřní prostor, který se nacházi mezi nimi. Právě tak jako stavební materiál pro hmotně uchopitelné stěny, byl tu i tento prostor k dispozici již od začátku, avšak ještě promísený a neohraničený a jako něco svébytného ještě neexistující. S výstavbou však, s tvůrčím, utvářejícím aktem, se ukazuje obojí zároveň, jedno vzniká prostřednictvím druhého a jemné je pro ochranu zahalováno hrubým.
Mužský a ženský duch je tedy již před svým pozemským životem skrze dary ze stvoření odlišně zatížen. Je to tato jejich vlastnost, která pak vyžaduje vhodné tělo, vždyť tělo je přece tvořeno duchem. Žena je proto i v pozemském těle zemské tíži trochu vzdálena, neboť ono lehčeji ovlivnitelné, co ženskému duchu zůstalo, je vůči nejbližšímu vyššímu stupni stvoření druhově blíže než mužská síla. Žena se tím stává mostem vzhůru do jemnějších regionů stvoření.

Ještě snáz tomu jistě porozumíte, když si představíte nějaký strom. Má listy, větvičky a větve a nakonec kmen s četnými kořeny. To vše je hutnou hrubohmotností - a přece odstupňované od jemného k hrubému. Zatímco kmen je zakořeněn v zemské půdě, aby z ní získával živiny, obracejí se mnohem jemnější listy vstříc k nehmatatelnému a uskutečňují tak zázrak, který označujeme jako fotosyntéza: Ze světla přijímat sílu a předávat ji přeměněnou do hmotnosti k užitku celku.

To je poslání také žen! Jejich duch je k přijímání světla připravený.

Na základě vlastností svého ducha by žena měla být uschopněna, aby rozvinula do nejkrásnější podoby vše, čím se má vzhledem k muži vyznačovat. Zde je na předním místě čistota. Pozemsky k nám vstupuje jako cudnost. Tento pojem pro dnešního člověka téměř ztratil jakýkoliv obsah, tak nesmírně moc je pravý obraz cudnosti vzdálením se a nahrazením nesprávným výkladem zahalen. Je daleko mimo ono zúžení, jež se vztahuje k tělesnému. Cudnost náleží duchu, vždyť zahrnuje zcela každé přemýšlení a tím teprve se živě spřádá most mezi ženou a vyšším světem. Tak se nenuceně čistá cudnost ducha ukazuje zároveň jako dětskost - není naivní, nýbrž jen prostá, prostě otevřená vůči pravdivému a krásnému.

Menší zájem ženy o rozumové vědní obory nevyplývá z nedostatečného vzdělání, nýbrž má kořeny hluboko v ženské bytosti. Rozumovost slouží pouze pozemskému; ona ale ví - mnohem více než muž - o obšťastňujících vyšších hodnotách, takže význam pozemského rozumu jí nepřipadá tak velký jako muži. Její duch, jenž usiluje k jemnějším výšinám, získává přirozený půvab, který se - tak jako vnější krása - nikdy nedá napodobit. Pocházeje z nejniternějšího jádra člověka, může být jen pravý a nikdy neklame.

Tyto vlastnosti ženy působí na muže přitažlivě. I jeho hrubá, pozemská činnost je takovým způsobem ženou zušlechťována. Této skutečnosti dal Rainer Maria Rilke (1875 Praha - 1926 Montreux) v „Písni o lásce a smrti" úchvatně pravdivou podobu:

„Neboť pouze ve spánku lze pohlížet na takovou nádheru a na takové slavnosti takových žen: Jejich nejmenší gesto je záhyb spadajícího brokátu. Chvilky sestavují ze stříbrných rozhovorů a často pozvedají ruce takto -, a ty se musíš domnívat, že někde, kam nedosáhneš, sbírají hebké růže, které nevidíš. A tady sníš: Být tak jimi ozdobený a jinak oblažený a být hoden koruny na čelo, které je prázdné..."

Tyto verše musíme nechat vykvést, neboť jen vzácně se v literatuře nalezne podobně dokonalé vyjádření něžného a povznášejícího zázraku, který ženství dokáže šířit. Nenaplněná touha muže se formuje v nářek v poznání, že opravdovou ženu potkává jen ve snu, když, uvolněn od tíhy těla, se duch povznáší do světlých niv. Nic nepřibližuje vznešený půvab tak zřetelně, jako „záhyb brokátově spadající", který v majestátní přirozenosti plynule zahaluje každý pohyb. Daleko od pozemských banalit spočívá na „rozhovorech ze stříbra" odlesk světlejšího světa. To, že žena dosahuje výšek, které jsou muži uzavřeny, je vyjádřeno růžemi, jež se objevují jako dar odtamtud. Probouzejí touhu, být hoden obšťastnění z této jiné říše a dávají křídla k uskutečňování nejušlechtilejších činů. Neboť pouze tupý, zesurovělý muž v sobě necítí silnou touhu chránit a opatrovat vysoké hodnoty.

Takové je působení opravdového ženství: probouzí čistou touhu po Světle.

Široce rozprostřené pole uplatnění se otevírá pro každou opravdovou ženu: Veškeré ošetřování, opatrování, přivádění k niterným hodnotám odpovídá - chápáno v nejširším významu - zaměření ženského ducha. Především se ale zdá, že je povolána být manželkou, ženou pečující o domov a matkou. Tyto zvláštní okruhy působení pojednáme zde blíže, protože nedostatečná znalost dějin stvoření deformuje i tyto základní pojmy.

Manželka:

Nejprve půjde o to, abychom rozpoznali sílu, která přívádí pohlaví k sobě, sílu, která jedno pohlaví nechává hledat pohlaví druhé. Láska je příliš obecná, než aby mohla tuto záležitost objasnit. Může, s tělem nesvázaná, nýbrž nakonec ho pouze zahrnující, všechno a každého obsáhnout, od nejnepatrnějšího v celém stvoření až k Bohu samému, který jest Láska.

Spojující síla mezi pohlavími navzájem velmi uzce souvisí s jejich počátkem. Odštěpeni od proudu duchovního a zaopatřeni rozličnou výzbrojí na základě jejich svobodného rozhodnutí, nesou v sobě touhu po spojení s doplňující jinou částí. V tomto doplňování spočívá tajemství partnerství odpovídající zákonům stvoření.

Poněvadž to, co se doplňováním spojuje, je oživováno a podporováno navzájem. Není zde omezení pouze na dělbu úkolů, na pozemskou pomoc nebo péči; je to určené v první řadě duchu a má nápomocně ulehčovat jeho vzestup. Neboť jsou-li v láskyplném setkávání nezištnost, porozumění a ohled rozvíjeny k radostně uskutečňované ctnosti, formuje se pak tato snaha po zušlechtění, živena oblažujícím vzájemným působením, sama od sebe u obou partnerů.

A čím více je učel bytí v takovém společenství ženou a mužem naplňován, tím jasněji oba manželé vidí před sebou vysoký cíl cesty a svůj život vděčně zasvěcují stejnému Bohu.

Již myšlenka na druhého stačí, aby podporu poskytli nebo přijali. Žena svým bytím může tlumit hrubost a v lidech probouzet ušlechtilost, aniž by bylo potřebné osobní setkání nebo pozenské spojení.

Manželství ovšem skýtá zcela zvláštní příležitost k trvalému osvědčování se. Má být duchovním slibem ke společnému usilování vzhůru ke světlu. Tak jako se horizontála a svislice, ztělesňující pasivní a aktivní, dotýkají uprostřed kříže, svazuje slib oba manžele vzájemně v jejich nitru, v duchu, aby vznešené znamení Světla v jejich svazku se stalo pozemskou skutečností. To asi může, pokud se vezmou v úvahu manželství, jaká jsou, znít idealizovaně. A přesto může být tento obraz uskutečněn, pokud by si člověk nestál sám v cestě tím, že - popíraje cíl v duchovním - přikládá význam jen pozemskému. Z toho pochází omyl, který z manželství dělá pouta a zapříčiňuje mnohá utrpení. Tak lidský zákon chrání formu, i když, dávno o svůj obsah oloupena, je jen sponou pro pozemské závazky. Ano, mnozí to považují za boží příkaz, že manželství má zůstat nerozlučné, místo toho, aby ho respektovali jako stupeň na cestě vývoje ducha, který, když neposkytuje žádnou oporu a hrozí již pád do hlubin, je třeba k záchraně obou opustit. Neboť pokud si manželé, místo aby se podporovali, v duchovním vzestupu vlastní umíněností překáží, je opět namístě spojení rozvázat, ať už byl slib dán kdekoliv a jakkoliv. Když dokonce nenávistí naplněné seberozedírání obrací smysl manželství v opak, budou rozdělením obě manželské části ušetřeny toho, aby se duchovně zaplétaly do nové viny. Poněvadž již myšlenka, nikoliv teprve čin, se jednou, bohatě naložena stejným druhem, v kruhu zpětného působení bezpodmínečně vrátí k tomu, který ji zplodil, živil.

Kdyby se stal vzestupný duchovní vývoj konečně měřítkem veškerého uspořádání, nebylo by žádných pochyb, že do tohoto příkazu se má vřadit i manželství. Tak ale vyzývají nesprávné pojmy často k odporu. Mnoha párům dnes již nepřipadá manželství jako něco, co je hodno úsilí. Sebeurčení, jež je zákonem omezováno, si raději chtějí zachovat v neformálním společném soužití. Pro mnohé by ovšem bylo lepší, kdyby manželství vůbec nevyhledávali. Zbavování se povinností, jakožto všeobecný požadavek doby, vede k tomu, že i ve vztahu k partnerovi se dává lehce přednost vlastním přáním. Avšak jen kdo je sám připravený dávat, může ve zpětném působení také přijímat. Podstata manželství zůstává nepřístupná všem, kterým chybí nezištná láska.

Paní domu:

Být ženou v domácnosti připadá mnoha ženám jako nanejvýš nevděčný osud. Pokud je - tak jako nyní - lidská prestiž a vážnost určována profesním úspěchem a výdělkem, je výsledkem takového postoje to, že práce, která „neotevírá" žádnou kariéru, ba, dokonce se provádí bezplatně, je snižována jako bezcenná. Pro tento názor se zdá být příznačné, že sociální legislativa vzhledem k činnosti žen v domácnosti stále ještě selhává, protože tato činnost se neslučuje s představami zákonodárců o tom, co je práce.

Tak jako lze sotva začlenit do zákonů činnost tvůrčího umělce, protože neslouží jen k obživě, nýbrž je seberealizací, lze i vývoji a postavení ženy v domácnosti rozumět jen z pozice ženského ducha.

Tady jsme v kritickém bodě: Mnozí se domnívají, že je ženám pouze namlouváno, že mají opečovávat domov. Mylnost takového tvrzení mohou snadno seznat ze svého okolí. Všímejte si přece nitra i zevnějšku. Pohleďte do kalichu květiny: Zde je uprostřed (samičí) pestík, který je obklopen věncem tyčinek. Takové uspořádání sahá až do skladby materie, neboť hmota se skládá z atomů, které se podobají malým slunečním systémům. Kolem jádra krouží jinak elektricky nabité elektrony. O náboji jádra sice říkáme, že je kladný, o elektronech pak, že jsou záporné, pokud by však byly vlastnosti elektřiny poznány dříve, tak by bylo, jak se domníval Einstein, určitě jejich pojmenování obrácené. Porovnáme-li způsobem vystihujícím podstatu onu elektřinu, která je svou vlastností negativní - a kterou jen nesprávně nazýváme pozitivní - s ženstvím, spočívá i ve hmotě ženství (das Weibliche) uvnitř. Mužské naproti tomu proniká navenek a je přesto drženo zároveň (ženskou) přitažlivou silou, která vychází z náboje jádra. Něco podobného se opakuje i přímo v nás. Již ve staré Číně lidé věděli, že tělem probíhají neviditelné, živoucí proudy v pevně daných dráhách, tzv. meridiánech. Na nich je založena akupunktura, která je dnes již sotva zpochybnitelná. Tyto proudy jsou dvojí, zčasti aktivní, zčásti pasivní. Také zde na nejzazších místech jsou dráhy (ženských) Ying-proudů uvnitř, zatímco dráhy (mužských) Yang-proudů jsou vně, i při diagnostice pulsu se nahmatávají první hlouběji uvnitř těla, druhé blíže k jeho povrchu.

Tento výčet můžete libovolně rozšiřovat, všude vládne tentýž řád: Ženství uvnitř - mužství zevně. Není to proto projevem žádné básnické svobody nebo zastaralého přesudku, když nalézáme u Schillera tyto verše:

Muž musí ven do nepřátelského života", avšak: „...uvnitř vládne čistá paní domu..." To je přirozené stanoviště ženy jako strážkyně vnitřního kruhu, přičemž dokonce dětská čistota, skrze níž jedině může být zachován posvátný oheň spojení se Světlem, je vystižen slovem „čistá".

Právě to, že smí stát uvnitř, by mělo znamenat pro ženu obšťastnění, spočívá v tom přece potvrzení, že k vyšším hodnotám života se může blížit lehčeji než muž. Naše řeč to vyjadřuje výstižně: „Vnějškovost" je bezvýznamná, hodnotu nám přináší teprve „vnitřní prohloubení".

Zatímco muž vnější ochranou poskytuje ženě bezpečí (Geborgenheit), které v pozemském životě potřebuje, aby se mohla věnovat světlému působení, náleží ženě úkol, aby utvářením domova zajišťovala vnitřní mír. Šíří-li se z domova harmonie, působí na všechno. Má zde vzniknout pozemský obraz onoho podivuhodného bezpečí, jež žitím podle zákona stvoření čeká dozralého ducha po návratu. Vždyť touha po tomto domově, po ráji, žije nevědomě v každém z nás.

Působení paní domu se děje tiše, jen zřídka se jí bude tleskat. Avšak proč ti, co si počínájí hlučně, mají zapotřebí na sebe upozorňovat? Ryzost a opravdovost se nevnucuje.

A pokud by se Vám působení z domova přesto zdálo nedůležité, může k vyvrácení takového pohledu posloužit nedávný praktický příklad: Když před časem vedl nedostatek ropy k uzavírání mnohých čerpacích stanic, zachvátila mnohé kruhy obyvatelstva téměř panika. A přesto šlo pouze o pohonnou hmotu, o prostředek k pohybu strojů! Jakoby paní domu jste nyní Vy „čerpadlářem" u výdejního stojanu nějaké pohonné látky, která slouží pohybu ducha. A Vy také provozujete „servisní stanici", bez jejíž podporující služby nedospěje do cíle v dobrém stavu ani ten nejráznější „panský řidič". Byť by se ve svém „vozidle" tvářil sebemocněji, vždy nakonec za tím vězí síla, kterou obdržel od Vás.

Matka:

Nikde jinde nedochází k nesprávnému hodnocení tvůrčího povolání ženy tak zřetelně jako při oceňování mateřství. Ženské působení, jež je spjato s bytostným v přírodě, přináší s sebou jako přirozený důsledek, že uschopnění vytvářet duchu tělesnou schránu má pouze žena. Stejný úkol však naplňuje - ve svém druhu - zvířecí samička. Také péče o bezmocné mládě a jeho ochranu před nebezpečím je v obou případech matkám společná. Mateřství a mateřskost nejsou vyhraženy jen ženě, s těmito projevy se setkáváme i tam, kde duchovní není přítomné. Patří k bytostnému, které je sice u zvířete tím nevyšším, avšak pro ženského ducha je pouhým přídavkem. Tato část bytostného nachází v mateřství nejkrásnější naplnění, protože jen ona dokáže vytvořit most ke vstupu dítěte do pozemského života. Dítě zrychleně prochází ještě jednou celým lidským vývojem. Až do průlomu ducha, který nastává v pohlavní zralosti, je ještě uzce spojeno s bytostným. Jeho duch tedy podle zákonů stejnorodosti tuto část bytostného, která náleží ženskému duchu, potřebuje jako bezpodmínečně nutný přechod.

Avšak vidět životní náplň ženy v plnění mateřských povinností, by znamenalo snižovat duchovní cíl jejího života. Má, jako každý teprve dozrávající lidský duch, ducha podporovat a za tím účelem se také inkarnovala. Že přitom opatruje mladý život a působí povzbudivě na své okolí, spočívá v jejím k bytostnému se pojícímu druhu činnosti. Manželství a mateřství není pro ženu nezbytně nutné k tomu, aby dokončila svou duchovní cestu. Mohou být sice nápomocná, právě tak mohou být však překážkou, pokud žena v této domnělé povinnosti vidí svůj nejvyšší a jediný úkol.

Nadhodnocení mateřství, které má svůj původ v dřívějších kultech plodnosti, bránilo pochopit ženství v její podstatě. Proto když Abd-ru-shin v Poselství Grálu přinesl v tomto ohledu objasnění, připojil k němu i upozornění, že je třeba být dostatečně silný a tuto skutečnost unést. Neboť ukázat ženě její opravdové určení, které daleko přesahuje momentálně uznávané, přece znamená, ono dosud domněle nejvyšší vymezit v jeho skutečném významu a připravit jej o jeho nepravou velikost. Tady mělo začínat osvobození ženy od starého předsudku, poněvadž poznání duchovního původu otevírá cestu jí i lidstvu. Duchovní totiž hraje velmi blahodárnou roli také v mateřství, pokud ovšem probíhá způsobem, který je téměř ještě neznámý. Neboť vlastnosti ducha, jenž se jako dítě vtěluje, rozhodujícím způsobem spoluurčuje duch matky. Připravuje tělesnou schránu z toku své vlastní krve; tj. krve, jejíž složení je ovlivňováno jejím duchovním chtěním. Takto se utvářející tělesnost může poskytnout vhodné předpoklady jen podobně uzpůsobenému duchu. Tento „matricový princip" je znám již z genetického kódu; opakuje se obdobným způsobem při spojování těla a ducha. Respektuje se také při přenášení krve, poněvadž je příčinou odpuzování cizích tkání, které možnostem transplantace orgánů stanoví přirozenou hranici. Účinky jsou tedy známé, příčina naproti tomu nikoliv: Spočívá v přitažlivosti duchovní stejnorodosti, pro kterou krev vytváří pouze most. Duchovní jednání ženy tak nabývá na významu pro veškeré lidstvo. Pozvedá-li svého duchu vstříc Světlu jak je k tomu předurčena, bude svět zevnitř osvětlovat a jen světlému také dovolí vstoupit. Neboťpouze ona jako matka je uzpůsobena k tomu, aby novému, proměněnému člověku otevřela cestu na tuto zemi. Pokušitel to věděl přesně, když napřed přistoupil k ženě...

Postavení muže v pozemském životě nebylo vážně zpochybňováno nikdy, naproti tomu postavení ženy často. Sahá od někdejšího panování matek až po vyobcování, od odloučenosti až po vedoucí roli ve vědě, hospodářství a politice. Proč musí žena o své uznání, které by vlastně mělo být samozřejmé, bojovat?

Avšak nelze dojít k samozřejmosti tam, kde jako základ chybí porozumění sobě samému. „Co je vlastně žena?" - takto nechává autor Peter Turrini ptát se hlavní ženskou představitelku poté, co ve „Vraždě dítěte" usmrtila své dítě jen proto, aby se vlastním činem osvobodila od mužské závislosti. A je to také mužský autor, který tuto otázku ženě klade, vždyť tímto zhrubněním dává jasně najevo nesmyslnost takového „řešení". Nezná-li žena účel svého života, sama zapříčiňuje své nesprávné ocenění.

Kde vězí počátek tohoto chybného vývoje? Možná to někomu připadne podivné, zmíní-li se zde biblický „pád do hříchu", zejména když mnohým chybí představa, co vůbec je tímto symbolickým obrazem myšleno. Žena byla, jak bylo již řečeno, stvořena jako most lidstva ke Světlu. Tímto spojením měla duchovnímu jádru člověka zprostředkovávat sílu, uvědomovat si ji a stávat se silnější a - opatřena křídly touhou po vyšším - učit se stále více rozvíjet ducha.

obr.: Sulamith Wulfing -falling leaf/ Působení ženyZe všech plodů v zahradě Stvoření však žena toužila právě po těch, které rostly na stromu hmotnosti. Mohlo tak vzniknout nebezpečí, že jí tyto plody zachutnají, to znamená, že se připoutá na pozemska přání. Neboť biblické podobenství shrnuje dlouhé vývojové dění obrazně takto: Žena svůj půvab místo cíle ve Světle využila k dosažení cíle pozemského a usilovala o to, aby se k jeho dasažení zdála být muži žádoucí. Místo přitažlivé síly její čistoty nastoupilo chtěné, cílené lákání. Protože usilování ke světlu již nebylo cílem, snažil se i muž vzbudit pozornost ženy pozemskými statky. To bylo obrácení se k rozumu, jenž - sám vázán na pozemské a na tělo - nemohl chápat nic vyššího, takže mu jeho pozemská účelnost připadala jako něco nejvýše dosažitelného. Tak byly výhybky nastaveny jinak: Místo aby se člověk pozvedal vstříc Světlu, zarýval se do hmoty. Jeho duch, oddělen od vyživujícího zdroje, musel přitom pozvolna chřadnout. Mnozí již nevědí co duch je a zaměňují ho s pozemským rozumem, neboť omezením na jeho hranicích se za námi uzavřel ráj.

Protože hmota platila za to vůbec nejvyšší, byla ženská jemnost zbavena svého smyslu. Lehčí hmotná výzbroj, ve které spočívala přednost ženství, musela z pozemsky vázaného pohledu připadat muži jako nedostatečná. Jako lépe konstituován vůči pozemké tíži se domníval, že má nad ženou převahu. Tak vznikl výrok o „slabém pohlaví". Protože se ze společného působení chtěného ze Světla stal boj pohlaví, mělo laciné nesprávné ocenění podepřít nárok mužů k vládnutí. Neboť se ztrátou vědění o duchu se změnil i pojem pro vládnutí: Pod výkonem moci nebylo původně rozuměno nic jiného, než starostlivá péče, tak jak ji - nyní zapomenutý - PÁN projevuje všem tvorům.

Protože muži jako hmotně silnému bylo žensky-jemné svěřeno, měl být pánem, to znamená: starat se o ni. Avšak kolem sebe tápou jen karikatury: Muži, zaujati hmotou, se zúženým výhledem popírají svého ducha a tím ztrácejí schopnost poznat, co by opravdové ženy mohly dokázat; ženy, odříznuté od Světla, stojí s prázdnýma rukama ve hmotě a domýšlivé nadřazenosti mužů se snaží čelit na nesprávných cestách. Tak se žena ztrácí v protikladech: Zčásti ji to bez jakýchkoliv zábran žene k obnažování, tělesnému vystavování své ženskosti, zčásti se domnívá, že v profesním životě se musí ve všem vyrovnat muži. A mnohé z těch takto zvrhlých žen se snaží nevědomý cit oklamat, ohlušit tím, že tento omyl rozšiřují tak dlouho, dokud nezíská zdání normálnosti. Oslepené domnělým vítězstvím ani nepozorují, jak ještě toto ženské sebeznehodnocování nepevní a bezobsažní muži podporují a s výsměšnou potupností mu aplaudují.

Neboť kdo produkuje četné deníky, které si vypomáhají ženskými půvaby; využívá je jako vábničky ke koupi zboží? Kdo je to, kdo podněcuje dívky k osvobození se ode všech mravních zábran, k nedbání mezí slušnosti, autority? Kdo jim předkládá nesprávné předlohy a láká je k odhození vnitřních zábran s „cinkající kasou"? Kdo konec konců schvaluje zákony, které ženám slibují stejná práva? Ve všech případech je to muž! Co osvobození žen sebe samých představuje - a ve skutečnosti jejich zkázu urychluje -, je v nesmírném uzavření kruhu nevědomým potvrzením muže pro jeho někdejší pád do hříchu. Neboť neviditelně temné útvary, které jeho myšlení, rozumářsky omezené a nakloněné k pozemským marnostem, produkuje, jsou k tomu citlivou ženou jen příliš snadno přijímány a předávány dále. Tak obě pohlaví, sevřená ve zpětném vzájemném působení, padají do propasti. Proto i v literatuře lze najít stěží ještě čistou lásku. Zatížené komplexy, neurotické, perverzní, pouze takto se tam odrážejí partnerské vztahy.

Vyhasínání ženských hodnot se příznačně projevuje také v hudbě. Jestliže byla kompozice kdysi určována společně rytmem a melodií, vládne dnes ještě pouze mužský rytmus, pronikavý, deroucí se do popředí, extatický, zatímco líbezná melodie odpovídající v hudbě ženství, téměř zcela vymizela. Avšak rytmus samotný nemůže nikdy povznášet, čím je hlasitější a divočejší, tím také jen více podporuje uvolňování vnitřních zábran; tak je nyní vše donuceno k tomu, aby se ukázalo a ztráta správné cesty nachází i zde svůj věrný obraz.

Programovým bodem nového společenského uspořádání je dát ženě rovná práva. Nicméně tento základní příkaz, který mohl být již dávno živým, se rozumově zúženými pojmy zavedl na nesprávné dráhy a tím se pokřivil.

V Rakousku nedávno ministr spravedlnosti před zástupci tisku prohlásil, že rovnoprávnosti bude dosaženo teprve tehdy, až nikdo nebude nacházet nic zvláštního na tom, že se muži doma starají o domácnost, rodiny však zajišťují ženy. Tato představa, nikoliv ojedinělá, jen pregnantněji formulovaná, se objevuje i v jiných státech a částečně je tam i realizovaná.

A setba takového uvažování - šířena hromadnými sdělovacími prostředky - již vzkvétá: Nedávno v rámci televizního vysílání prohlásilo v průměru šedesát procent dotázaných v Německu, Rakousku a ve Švýcarsku, že zaměna okruhů úkolů obou pohlaví je nepopuzuje. Kdo tedy díky jasnému vědění nestojí pevně, je lehce nasáván vírem mas. Nikdo nebude chtít vážně popírat, že také žena je v profesním životě schopna „svého muže" zastat, přesto se snaží, jak naznačuje již výraz, mužskou činnost v tom pouze napodobovat. Neboť zatímco muž stojí na místě, které mu vzhledem k jeho podstatě přísluší, musí žena v profesi popírat samu sebe tím více, čím více ji druh její činnosti zavádí do hrubého nebo jen rozumového.

Že dnešní rozmáhající se hospodářství již není bez ženy myslitelné, nemůže jejímu zneužívání k účelům, které jsou ji druhem cizí, dávat zdání správnosti. Hospodářství, které potřeby neuspokojuje, nýbrž jehož cílem je tyto potřeby vyvolávat, si nikdy nemůže činit nárok, aby se mu - místo jeho zpětného utlumování - trvale přinášely další oběti. Nikoliv člověk je sluhou hospodářství, které má, dbajíc umírněně celku, sloužit jeho potřebám.

Ze strany žen se tvrdí, že nesprávnou výchovou jsou dívky k „obrazu ženské role" přiváděny nebo od něj odstrkovány. Darujte chlapci kuchyňku pro panenku, děvčeti vláček, tak zní, převedeno na společný jmenovatel, vzorec, se kterým se tito přemoudřelí pokoušejí o přepólování pohlaví. Neporozumění základním zákonům stvoření, zároveň však také i rozumová domýšlivost se opravdu již nedá vyjádřit zřetelněji. K čemu by taková výchova vedla by mohlo být jen znásilněním. Tělo se proti cizím, škodlivým látkám brání protilátkami. Stejným způsobem by duch rozvinul duchovní protisíly. Ještě více než v tělesné oblasti by boj těchto protikladů musel brzdit oprávněný vývoj druhu a způsobit krizové následky. Mohl by se tomu přizpůsobit pouze „pokřivený" duch, který již sklon k jinopohlavnímu působení vykazuje, byl by tím však zatlačen jen hlouběji ve svém zbloudění. Ti, kdo takovou výchovu podporují, přísluší sami k tomuto duchovnímu druhu, odtamtud čerpají své vzorové příklady.

Přesto nesmí být tyto pokusy odbývány shovívavým úsměvěm. Vždyť výše zmíněná ministerská slova, zaměňování okruhů působnosti a tím spíše k tomu cílená výchova umožňují nezakrytě poznat, že se usiluje nikoliv o stejná práva, nýbrž o rovnost (stejnost), která stírá dokonce i hranice pohlaví. Rovnoprávnost by byla něco zcela jiného: Přinesla by zvýšení hodnoty působení ženy v jejím jí přiměřeném oboru, který je v současnosti ještě podceňován. Zde se k ní ale vrací zpět nedostatečné poznání skutečného určení a cíle ženy ve stvoření, které si během dlouhého vývoje zavinila sama. Ti, kteří ženy ještě nechávají být ženami, je ohraničují bytostným a nejvyšší cíl existence žen vidí v jejich mateřství. Jiní jsou uvězněni v domněnce, dát jejich životu náplň tím, že jim v budoucnu neomezeně otevřou bránu do profesního života. Jak falešná je tato „rovnoprávnost", se ukazuje již jen v tom, že ji žena přijímá jako milost muže, místo aby ji dosáhla sama od sebe. Muž ji ale jako nejlepší může dát jen to, co jemu samému připadá jako nejvyšší: hrubé, profesně-rozumové působení. Tím však dochází k opaku toho, co ženě a nám všem prospívá: Protože když je odcizení od domova a ženské působení v mužských povolání vychvalováno jako pokrok, je tím ženský okruh úkolů pro veřejnost jen ještě dále znehodnocován. Nádherný smysl „nebeských růží" které mohou darovat pouze ženy, vypadl již dávno z paměti. Mělo by jít o to, aby se ženy postavily na místo, kde na tyto růže mohou dosáhnout.

Avšak rovnost (stejnost), o kterou se člověk snaží, jde proti zákonům života. Neučí nás ekologie, že rozmanitost rostlin a zvířat svou pestrostí nejen uchvacuje, nýbrž že teprve jejich smysluplné sebedoplňování jejich existenci vůbec umožňuje? Neukazuje snad otisk prstu, že i lidé jsou rozdílní, a že se vlastně nikdo nepodobá druhému? Přesto člověk usiluje o to, aby tuto lidskou rozmanitost znemožnil. Stav sevřenosti v důsledku zmasovění, které hospodářsky, kulturně a sociálně postihuje stále větší okruhy, ztěžuje jednotlivci uhájení svébytnosti stále více. Vtělující se duchové ale dosáhli v mnoha životech rozličné zralosti, čímž je dán ve zcela přírozeném důsledku odstupňovaný řád. Toto svislé členění je nyní násilně stlačováno. Budou-li pak zahlazeny ještě rozdíly v pohlaví, tak zmizí rozmanitost i v horizontální návaznosti. Ve způsobu jednání a oblékání již ženy od mužů často ani nelze rozlišit. Zachvátí-li takové sjednocování jejich působení, pak tím bude zasažen rozhodující bod, ve kterém má různost pohlaví od prvopočátku svůj původ. „Neškodně" se jevící novoty jsou tedy nebezpečným útokem na přirozený řád lidí, jejichž zmatený rozum se již chystá uskutečnit vlastní záhubu. Neboť absence rozdílnosti je neklamným znakem pro konec času; nese v sobě již nádech „duchovní smrti".Tak i ve vesmírných dálkách, jak lze pozorovat, předchází potlačení chemické rozmanitosti hmoty jejímu zániku. Chemické struktuře hmoty odpovídá u člověka jeho osobnost, kterou se odlišuje od ostatních. Cožpak nespočívá snad právě umění jako nejzralejší projev tvořivosti člověka na osobnostním rukopisu umělce? Zákon života ve hmotných světech je zaměřený na vývoj. Působí tak, aby všechno stvořené bylo ve svém druhu přiváděno ke zralosti. Stejnost, ve které se osobní stírá, právě tomuto cíli brání.

Následky (Žena a její působení)


Mluvčí takového „osvobození", neznajíce určení ženy ve stvoření, věří, že nastavují výhybky do budoucnosti. Jinak než v uvažovaném smyslu mají v tom žel pravdu. Neboť z toho vyplývající následky se týkají všech - nejen dnešních lidí, ale i zítřejších a pozítřejších.

Je to odůvodněno klíčovým postavením ženy pro vývoj lidstva, vždyť svým jemným uzpůsobením se měla snáze otevírat ušlechtilému. Z toho důvodu je ženě zapotřebí jasného, vědoucího vlastního zakotvení. Když přece váhavě a s nejistotou, v čem její úkol vlastně spočívá, opouští ochranodárný střed, zeslabuje samu sebe i spojení, které přes ni vede k výšinám. I když nechce být, co by být měla, nemůže se stát tím, co by být chtěla. Tak z toho vyrůstá rozervanost a pocit přetíženosti. Neboť vnitřní okruh života, jehož spravování přináleží ženě, vyžaduje být tak jako tak obstaráván.

Na konci pak stojí trojí břímě: Zaměstnání, starost o domácnost a mateřské povinnosti. Jedná se ale o vnější následek ztracené vnitřní rovnováhy. Takto v sobě rozervaná žena nemůže také dále být pro svou rodinu darujícím a občerstvujícím středem. Další je dostatečně známo: Muž, postrádající teplo domova, hledá uspokojení někde jinde, o děti se starají cizí nebo jsou ponechány samy sobě. Neboť rodina se bez spojující síly ženy rozpadá zevnitř. I když se snažíme jedním nebo jiným způsobem nejhrubší z problémů mírnit; - kdekoliv nastanou těžkosti, je něco nesprávného již v základu, protože nedobré projevy jen urychlují zrání toho, co neodpovídá zákonu stvoření.

Přitom to jsou pouze vnější znaky kdysi započatého chybného vývoje. Kdo tomu může potom ještě stanovit hranici, vždyť i klopýtající lehce přichází k pádu. Cesta ženy se sklonem ke svádění blíží se nakonec k prostituci, cesta mužsky jednající ženy končí u helmy, zbraně a tanku.

Dnes víme, že se tělo snaží, aby se přizpůsobilo požadavkům. Když jste štípali dřevo, nosili něco těžkého, nebudete moci zpočátku psát, protože se Vám bude pero třást v ruce. Zabýváme-li se tedy něčím hrubým ztrácíme uschopnění pro jemné. Bude-li zhrubnění dlouhodobé, pronikne postupně celou osobností a usadí se v jejím charakteru. Žena, pokud se ztrácí v jiných směrech, se pak pro muže stává „společníkem" nebo dostupným zbožím. Ono vznešené, co by mělo být respektováno, pak v žádném případě již nemá. Tak jsou pařížské apačské tance příznačné pro opovržení muže, když se žena spojí s nízkostí.

Zároveň s opuštěním středu, starostlivě-niterného životního prostoru, který slouží k rozvíjení ženskosti, však to nejlepší v ženě začíná chřadnout. Neboť každé uschopnění, které není využíváno, se postupně ztrácí, jako nějaký orgán, který se nepoužívá. Nemůže-li žena působit jako taková, podobá se rostlině na půdě s umělým hnojivem, člověku, který se živí jen konzervami. Chybí nenahraditelné síly Bohem chtěného spolupůsobení, bez jejichž živosti nemůže v celém stvoření natrvalo správně prospívat žádný druh. Tím se však mění most, po kterém se k matce za účelem inkarnace blíží duše dítěte. Jako přechod může pak sloužit jen těm, kdo se v dřívějších pozemských životech vyvíjeli stejným směrem. Čím více se zbloudilá žena vzdálila od ženského působení, tím křehčí bude jemné spojení a tím pokřivenější druh těch duchů, kterým pak ještě umožní příchod - až se nakonec těžkými porody jako posledními následky most hroutí. Tato organická nezpůsobilost je pak následkem duchovního vzdání se sama sebe.

Doufám, že se před Vámi začíná rýsovat rozsah celkové odpovědnosti, kterou ženy mají. Žena nestojí nikdy pouze sama pro sebe. Její duchovní působení v náležitém způsobu udržuje spojení vzhůru otevřené. Opustí-li naproti tomu správné stanoviště, připravuje s vlastní proměnou zároveň i muže o onu usilující touhu, která jako záchranné lano z výšin, ji chrání před utonutím ve hmotě. A chyba, kterou její duchovnost trpí, se rozprostírá nad potomstvem, neboť přitažlivostí duchovní stejnorodosti - která se navenek jeví jako dědičnost - staví jako matka, utvářejíc tak budoucnost, výhybky již pro přicházející dobu.

Kdo jde životem s otevřenýma očima, nemůže se již uzavírat dojmu, že je připravována změna a jeden z úseků vývoje lidstva se stále rychleji blíží ke konci. Opětovné povstání z jeho trosek, z kolapsu všeho falešného, vyžaduje novou zdravou půdu. Více než kdy jindy bude tedy lidstvo potřebovat v budoucnosti skutečnou ženu, která zná zákony stvoření a s radostí naplňuje smysl svého působení. Zde spočívá cíl osvobození žen: stát se duchovní - a tím opět otevřít pramen k původu lidství, ke kterému vlastní klíč především ženství.

Tento úkol tu byl po všechen čas, výhled na něj byl ženě také často zastřen.

Goethe  proto tragedii „Fausta", cestu člověka mezi světlem a temnotou, uzavřel slovy udávajícími směr:

 

Za věčným ženstvím jsme neseni výš."

(„Das Ewig-Weibliche zieht uns hinan.")

 

Jde o pradávné vědění z nejvzdálenějších časů; tragické jeho zapomenutím, avšak plným naděje, když nyní poznáváte: Osud lidstva se v něm naplňuje.


Richard Steinpach
 Was ist das überhaupt - eine Frau?"

 

Nahoru

 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one