»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Tlakové vyrovnání / Svoboda a osobnost jednotlivce jako člena celku

 
„Jedinec, který je k rozvoji protitlaku již příliš zesláblý, hledá oporu v kolektivu a zříká se tím vlastní osobnosti..."

„Lidský kolektiv bude odpovídat jen tehdy zákonům stvoření, když se bude skládat z vyhraněných osobností, které se doplňují podobně jako pestrá kytice, jako plný akord.“

Cesta k harmonii a rozvoj osobnosti

Lidské tělo je uzpůsobeno tak, že je schopno existovat pouze za určitých tlakových poměrů. Jsou-li tyto mezní hodnoty překročeny směrem nahoru či dolů, znamená to pro člověka smrt. Odpor, který jeho tvar klade okolnímu prostředí, musí tedy být ve správném poměru vyvážen. V této prosté, nám všem známé skutečnosti se projevuje zákon, jenž je základem vzniku všech věcí: neboť cokoliv, co se v oblasti stvoření zformovalo a tím dospělo k vlastní existenci, děkuje za to okolnosti, že se mohlo vymanit z tlaku, jímž bylo obklopeno, a nalezlo tak svůj vlastní způsob výrazu.

     Představme si nyní uzavřenou nádobu, která je z vnějšku vystavena stále silnějšímu tlaku. Jednou přijde okamžik, kdy její tvar, podepřený vnitřním protitlakem, není již schopen klást odpor a zhroutí se. Zvýší-li se naproti tomu vnitřní tlak v nádobě např. zahřátím, tu nastane i zde okamžik, kdy se forma roztrhne a nádoba exploduje. Co je základem tohoto děje? Přivedením energie je urychlován pohyb atomů na jedné straně. Při zesílení vnějšího tlaku je tomu potom tak, jako by nepřátelské vojsko bušilo do pevnostních valů stále silnějšími beranidly tak dlouho, až obránci zemdlí a hradba nakonec pukne. Zvýší-li se naproti tomu tlak vnitřní, pak se atomovým částicím děje stejně jako člověku, který je nucen běhat v těsném prostoru stále rychleji. Bude se muset odrážet od stěn stále silněji, neboť na některé z nich narazí již po několika krocích.

      Tyto zdánlivě naivní obrazy mají znázornit, že mezi fyzikálními jevy a lidskými vztahy nejsou příliš velké rozdíly. Platí zde tytéž zákony, i když v pozměněném způsobu.

     Člověk se však neskládá pouze z těla. Jeho vlastním, nejvnitřnějším jádrem je duch. Co platí ve fyzice pro poměr mezi vnějším a vnitřním tlakem, to platí též pro lidské tělo ve vztahu k jeho okolí, pokračuje stále dále do oblastí vnitřních a platí nakonec též pro lidského ducha.

     Dnešní člověk je vystaven více, než tomu bylo kdykoliv předtím, velkému množství vnějších dojmů. Naše přepěstěná produkční společnost klade extrémně vysoké požadavky na toho, kdo chce postoupit nebo se jen alespoň udržet. K tomu přichází dlouhá řada údajně život ulehčujících technických zařízení, která posléze chtějí být obsluhována a udržována, přidávají tak člověku další povinnosti a tím tedy i další tlak z vnějšku. Pomysleme jen na záplavu podnětů v silničním provozu a na boj o parkoviště v městských aglomeracích. Patří k tomu též nápor hromadných sdělovacích prostředků a též rozličné možnosti využívání volného času. Všechny tyto vlivy narážejí na člověka trvale z venku, podobny citovanému obléhajícímu vojsku, jež beranidly útočí proti hradbám pevnosti.

     Tento vnější tlak vyžaduje podle zákona vyrovnání odpovídající vnitřní protitlak. Tatáž zákonitost, která umožnila lidskému duchu probudit se v rámci celku stvoření k svébytnému životu, opakuje se tudíž na jeho vývojové cestě hutnějšími a těžšími oblastmi hmotností. Stále se musí jeho vlastní osobnost, mající své kořeny v duchu, stavět na odpor prostředí, aby se v něm mohla uplatnit. Je to přímo smysl cesty hmotnými oblastmi: silnějším vnějším tlakem - tedy z vnějsku na něho působícími intenzivnějšími dráždivými podněty - přimět lidského ducha ke zvýšení vnitřního tlaku, přicházejícího z duchovního. Přitom je nutno objasnit, že duchovním není snad míněna činnost rozumová, intelekt. Duch k nám mluví cítěním. Skrze ně se otvírá spojení k našemu vyššímu pravému existenčnímu určení. Touto spojovací páskou může být vnitřní duchovní prostor jakoby „napumpován".

     Člověk, který toto spojení ztratil, trpí proto vnitřní prázdnotou - neobyčejně výstižné rčení. Důsledky takovéto vnitřní prázdnoty jsou jako u obležené pevnosti, jako u nádoby, na kterou působí vnější tlak; dojde ke stlačování až ke zhroucení. Plně to poznáváme v dnešní společnosti. Nezbytný duchovní vnitřní tlak chybí většině lidí. Jsou v důsledku toho „nevyrovnaní" - slovo, které ve svém hlubším významu nemíní nic jiného než nedostatek vyrovnání mezi tlakem vnějším a vnitřním.

     Tito lidé nenalézají „již na nic čas", jsou vnějším tlakem udoláni. K nim patří na jedné straně podnikatel, který posléze podléhá trvalému stresu, na druhé straně však také v povolání sice neambiciózní, avšak od zábavy k zábavě pospíchající člověk, který se však v podstatě „stále jen nudí". Oba jsou drceni náporem vnějšího světa, jemuž se ze své pravé lidské podstaty nemohou stavět na odpor.

     Citlivější okrajové vrstvy prvního i druhého směru se pokoušejí svým způsobem uniknout tlaku, jemuž nemají čím odporovat. Pasivní se utíkají do světa bez přemíry dráždění, bez nátlaku na výkon, dokonce bez nátlaku na formu, tupě hledí kolem sebe jako gembleři či hippies, o nic z vnějšku nežádáni, z nitra neaktivní. Jejich touhou jsou ticho, klid, mír - jak je lze mnohdy potkat. Extrém na druhé straně tvoří proti tomu radikálové. Též oni prchají před tlakem, který je ohrožuje, ovšem s cílem zbavit se ho tím, že jej odstraní. Jejich volební heslo „zničte to, co ničí vás" míří do černého. Duchovně spící, v nitru prázdný člověk se vydává všanc skutečnému nebezpečí, totiž že nápor požadavků z vnějšku jej zničí, přemůže. Také zde však, i když jinou cestou, je cílem vyrovnání pokud možno nulový stupeň tlaku. Zatímco hippies, odvrácen od vnějšího světa, trvá strnule na své vnitřní prázdnotě, radikál, který již nenachází sám sebe, usiluje strnule o chaos vnějšího světa jako o konečný cíl. Vnější svět je v jednom případě popírán, ve druhém případě ničen, aby, tak či onak, nemohl již být vnitřní duchovní prázdnotě nebezpečný.

     Též pokus mnohých lidí vytvořit si rovnováhu rozptýlením, omámením, jest vpravdě pouze kapitulací před útokem vnějšího dráždění. Stačí pouze se zaposlouchat do vnitřního smyslu věcí, abychom si to uvědomili, neboť „rozptýlit se" neznamená nic jiného než ztratit se kdesi v odštěpcích. Je to druh vzdání se sebe sama, dobrovolné zboření pevnosti, která má představovat uprostřed okolního světa vlastní „já". Po mostě k této pevnosti mělo by se dostat dovnitř pouze to, co může její „posádka" využít, aby zvýšila v rámci celkového plánu svůj vlastní strategický význam. Lidský duch by měl proto vše zkoumavě prosívat a vpustit do svého nejhlubšího nitra pouze ony vlivy, které může zhodnotit ke svému vzestupu, ke zdokonalení své vlastní osobnosti jako člena celku stvoření. Vzdala-li se však - abychom zůstali u výše uvedeného obrazu - posádka veškerého odporu, jsou-li hradby jednou protrženy, není již rozdílu mezi uvnitř a vně, potom jsou všemu, též však i škodlivému, cesty otevřeny.

     Omámení je opět přehánění něčeho, co bylo poznáno jako škodlivé, v takové míře, že to již není vůbec vnímáno. Nadměrně hlasitá, přímo bolestně zesílená hudba, je nápadným projevem až do hloubky lidské bytosti jdoucího úsilí učinit se otupením smyslů necitelným. K tomu slouží též alkohol - v jistém smyslu omamný jed, i když zde vytčený záměr sahá dále, neboť současně se zkreslením vnějšího světa vstupuje jiné prožití, které má náruživci pomoci zaplnit trýznivou vnitřní prázdnotu. Klam je však dvojnásobný: pokroucené, rozladěné zření, které neodpovídá světu tady ani tam, zase přichází pouze z vnějšku, ponechává vlastního ducha opět nečinným a ochromuje dokonce i jeho schopnost sebeuplatnění.

     Všechny tyto pokusy „něco učinit" zůstávají tedy vězet ve vnějším světě. Jsou prázdným mlácením všeho kolem a znakem člověka, který se snaží nedostatečnými prostředky bránit své „já" proti tlumeně vyciťovanému ohrožení. Přitom se urychluje mnohonásobně právě to, čemu se snaží vlastně zabránit.

     Pak je mylné domnívat se, že stísněnost, svírající tak mnoho lidí, je možno odstranit tím, že proti nucenému požadavku výkonu se postaví větší množství volného času.  Zákon vyrovnání platí sice ve všech oblastech, vyžaduje vyvážený poměr mezi bděním a spánkem, mezi prací a volným časem. Ve vztahu mezi vnějším a vnitřním světem, tedy mezi vnějším a vnitřním tlakem, stojí však práce, tak jako volný čas na straně vnější, nejsou tedy navzájem protiváhou. V tom je též vysvětlení skutečnosti, že více volného času problémy neřeší, nýbrž množí.

     V čem tedy spočívá nutné vyrovnání? Co vytváří vnitřní protiklad? Protože to nejniternější u člověka je duch, může vyrovnání přicházet také pouze z duchovního. Oproti činnosti ve vnějším světě - práci, právě tak jako potřebě volného času - musí vystupovat život duchovní. Co však je „život v duchu"? Není to počínání intelektuální, ani bezpodmínečné pěstování „kulturních zájmů". To též náleží většinou pouze světu vnějšímu, dotýká se často pouze rozumu, nikoliv však ducha. Tato zaměstnání vyžadují čas, konkurují v tom ostatním denním povinnostem.

     Život duchovní však není vázán na čas, je vždy a všude, doprovází nás při všem konání protože je v nás, a proto ve všem, co konáme a prožíváme.

     Je to stálé uvědomování si naší duchovní existence, která se nemůže ztratit, právě tak jako uvědomování si smyslu, který získává každý okamžik v této části stvoření. Být duchovně živoucí znamená přihlížet ke smyslu života v myšlení, chtění i konání a to, co k nám proudí, podřídit odpovídajícím způsobem těmto vyšším vztahům.

     Pak se v nás tímto spojením pohne posílené duchovní jádro, oživne, počne se zachvívat a - jak vyžaduje Poselství Grálu - počne žhnout. Tento obraz vystihuje i fyzikálně správně onen jev, o který se zde jedná. Neboť zahřátí spočívá ve zvýšeném pohybu, vede k rozpínání a tím ke zvýšenému tlaku. Rozžhaví-li se náš duch, vzniká tedy onen vnitřní tlak, který jediný nás učiní způsobilými obstát jako vědomý člověk v bouři okolních jevů.

     Tato síla pocházející z duchovního nás uchrání před tím, aby nás duchovně potkal osud, který přibližně zakouší skála v příboji, jež je postupně olupována o svou formu a posléze rozdrobena v písek. Nebezpečí zploštění, zmasovění usměrňováním četných oblastí života se v současné době zesílilo více než kdy jindy. Neomezuje se pouze na vlivy vnější (hromadné sdělovací prostředky, hromadná turistika atd.), sahá i do oblasti života vnitřního. Jedinec, který je k rozvoji protitlaku již příliš zesláblý, hledá oporu kolektivu a zříká se tím vlastní osobnosti.

     Duchovní rozvoj síly však může uskutečnit pouze v sobě samém, této práce nemůže být ušetřen. Vždyť lidskou bytost utváří právě to, že se může realizovat a vyvíjet ve své svéráznosti.

     Zvíře, jež v sobě nenese duchovní, pochází ze skupinové duše a v jejím vývoji se zpravidla rozplývá. Lidský kolektiv bude odpovídat jen tehdy zákonům stvoření, když se bude skládat z vyhraněných osobností, které se doplňují podobně jako pestrá kytice, jako plný akord. V tomto případě si již každá z nich vyrovnání tlaku zajistila. Jinak - a to je dnes pravidlem a představou cíle kolektivu - stává se lidskou skupinovou duší. Je to pád na stupeň uvědomění zvířete, protože duch, jehož určení ve stvoření je usilovat o sebeuskutečnění, zaspí tak čas, který mu byl pro dozrávání dán.

     Pojem tohoto pravého sebeuvědomění je však mnohdy ještě nepochopen. Jsou známy pouze jeho znetvořeniny - domýšlivost a sobectví. Pravé sebeuvědomění ducha však není sobectví, nýbrž vědomí vlastního „já". Sobectví usiluje o vlastní upřednostnění k tíži ostatních, vědomí vlastního „já" usiluje o vlastní část a je připraveno dát ji proměněnou dále. Tak jako každá bytost bere z bohatství všeoživující síly pouze to, co zpracováním může využít, sytí člověk, který se stal vědomým, svého ducha jen za tím účelem, aby mohl splnit svůj úkol, aby se stal onou barvou v obraze stvoření, která odpovídá jeho svéráznosti v nejčistší dokonalosti. Naplňuje jej pak nikoliv pýcha na sebe sama, nýbrž vděčná radost.

     Pouze člověk, který takovýmto způsobem usiluje o rozvoj sebe sama je schopen učinit zadost zákonu vyrovnání tlaku, jehož porušování je velkou měrou základem zmatků naší doby.

 Richard Steinpach 
Der Druckausgleich

                                               

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one