»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

O lavině narkomanie - aneb o profylaxi závislostí nejen drogových

„Pokud si chceme uchovat princip osobní svobody, princip, jenž náleží a odpovídá podstatě a důstojnosti člověka, pak existuje jen jedna jediná cesta, totiž cesta poznání.“     Daniel Swarovski                                                                          

Daniel Swarovski (Přednáška z pracovní konference Rakouského mládežnického červeného kříže, Wattens/Tirol)Jaká nebezpečí jsou spojena s návykovým užívaním omamných látek, jsou mnoha lidem dobře známa, obzváště těm, kteří působí na odpovědných místech. Celý svět se snaží tomuto zlu čelit.

V diktátorsky ovládaných státech to může být řešeno krátkým procesem. Tam takový problém sotva může existovat. Naproti tomu v demokratických státech, kde vládne velká svoboda - ale s touto svobodou spojená občanská osobní zodpovědnost je mnohými lidmi přehlížena - je potírání této nákazy velmi nesnadné. Zde se musí jít cestou objasňování a pochopení podstaty věci. Teprve na základě skutečného poznání lze docházet ke správným stanoviskům. Skutečné poznání je ale mladým lidem západního světa mnoha způsoby znesnadňováno. Již pouze dalece rozšířený názor západního světa, že lidská duše vzniká současně s tělem v důsledku početí, vyvolává v mnoha lidech závažné světonázorové konflikty, obzvláště tehdy, když náboženské vyučování zprostředkovává zcela správný názor, že duše člověka po smrti žije věčně dále.

Mladí lidé mají velmi dobré předpoklady k logickému myšlení. A také toho využívají. I tehdy, když považují někdy za moudřejší své myšlenky a poznatky navenek skrývat. Jak lze však od nich očekávat víru v to, že duše do života vstupujícího člověka by mohla být stvořena aktem zplození? Rodiče, bez ohledu na kvalitu, kterou jako lidé mají, se stávají podle tohoto názoru „stvořiteli", kteří aktem zplození vytvářejí věčný život, tedy záležitost, kterou může přece člověk očekávat jen od Boha.

Také pojetí, že nikoliv rodiče samy, nýbrž že stvořitelem duše je ve skutečnosti Bůh, že tedy rodiče jsou jen provádějící nástroje, nemůže takové pochybnosti odstranit. Zdravě kriticky myslící člověk se jistě nemůže ztotožnit ani s představou, že by Bůh „asistoval" i rodičovskému páru, který ho popírá, nebo páru, který ve svých životních postojích jedná opovrženíhodně. Pomysleme také na případy znásilnění. Má mít Bůh „podíl" na takových hanebných činech, když při tom dojde k zplození dítěte? Kdo by se mohl podivovat na tím, že takové názory vyvolávají u kritických mladých lidí pochybnosti; to přece ani nemůže být naprosto jinak.

Hlavní potíž vzniká většinou v souvislosti s již zmíněnou tezí, podle které zplozením stvořená duše může žít věčně dále. Proč by takový život, jenž povstal pohlavním aktem tak říkajíc z ničeho, měl existovat dále i po smrti a neměl by se vrátit tam, odkud přišel: do „ničeho"? Tím by se kruh událostí přece důsledně uzavřel.

Toto učení o „stvoření duše při zplození" je také pravděpodobně hlavní příčinou toho, že se velká část lidí ze západních zemí od víry na další život po smrti odvrátila. To vedlo nutně k masívnímu odklonu od náboženství a k odmítnutí Božích zákonů všeobecně. Dnes tento vývoj spěje ke strašlivému vrcholu. Lze se podivovat tomu, když si obzváště mladí lidé myslí: „Smrt znamená konec života. Proč bych se teď v mém životě měl namáhat, proč bych měl dodržovat zákony a příkazy, které odporují mým přáním? Ostatně nikdo se mě neptal, zda tento život chci. Byl jsem stvořen snad jen v jakémsi rozmaru, v rámci nějakého vrtochu nebo náladové situace. Soustředím se proto, pokud to půjde, jen na příjemné stránky života." Tak dnes uvažuje stále více mladých. A když potom přijde pokušení k tomu nebo onomu, údajně příjemnému nebo slibujícímu bohaté požitky, existuje vždy nebezpečí klopýtnutí a pádu. Pokud bychom chtěli dělat něco proti dnes stále se zvětšujícímu sklonu mladých lidí ke zneužívání vlastního těla v jejich neblahém přesvědčení, že mohou se svým tělem bez uvážení dělat co chtějí, co se jim líbí, potom musíme v první řadě zodpovědět otázku existence a podstaty duše tak, aby nevznikaly žádné pochybnosti, ale vyplynula přirozená a věcná důslednost.

 
Obraťme se za tímto účelem k názoru, který převládá u mnohých východních národů, totiž že život člověka, jeho duše, existuje již před narozením, že jeho rodiče tedy splozením nevytváří život, nýbrž jen poskytují v přírodě předvídaný předpoklad pro možný vývoj embrya, které následně do sebe duši přijímá. Podle tohoto názoru je účelem pozemské inkarnace dosažení další zralosti duše, neboť život v hmotném světě má pro dozrávání duše zcela zvláštní význam. Jak odlišné myšlenky a jak jiná stanoviska se v lidech probouzí, pokud si tyto skutečnosti ujasní? Pokud duše, tedy živoucí jádro člověka, existuje již před vstupem do pozemského života, pak je jen logické, že duše i po pozemské smrti bude žít dále. Právě tam, kde byla před narozením. Lidé, kteří jsou přesvědčení o pokračujícím životě, se staví zcela jinak i k zákonům a především k Božím přikázáním.
 
Tuší, ano, vědí, že nedodržování nezůstává bez následků, a že provinění vůči jinému člověku musí být znovu odčiněno. Zde nebo tam! Mimoto poznávají význam tohoto pozemského života, který spočívá v tom, aby znovu významně pokročili ve zralosti své duše. Vědí, že pozemské tělo nejsou oni samotní, nýbrž že tělo je jim na čas pozemského života dáno jako nepostradatelný nástroj. Aby mohli správně působit, musí být toto tělo zdravé, neboť jen pak poskytuje cennou rezonující půdu pro duši. Oslabování těla jedy, jako třeba omamnými látkami, je ale svévolným poškozením tohoto nepostradatelného nástroje. Ale vlastní provinění nespočívá tak velmi v oslabení těla, jako spíše ve velkém zameškání, kterým utrpí duše tak, že ve svém zrání nejen že nemůže jít dopředu, nýbrž je dokonce uvrhována zpět. Který člověk by si při znalosti těchto těžkých následků pro sebe sama, ještě nechal lehkomyslně svádět ke zneužívání těla?

Dalším velkým omylem dnes v západním světě značně rozšířeným je chybné mínění, že svět byl stvořen špatně a nedokonale. Své vysvětlení nachází ve vědění, že duše existuje již před splozením a je vlastně „prastará". „Pokud pro mě existuje jen tento jeden život, proč musím žít v těchto nemožných poměrech - proč jiní žijí lépe? Lze hovořit o spravedlivém Bohu, pokud můžeme vidět všechny ty nespravedlnosti, které existují zvláště mezi lidmi, nebo které musíme zakoušet na vlastním těle?" Takové a podobné myšlenky se nutně vynořují, když toto chybné mínění převládá, a tendence, rozbíjet vše existující, pocházejí také z ní.

Jak jinak se to vše jeví lidem, kteří vědí o tom, že pozemský život je ověřovací zkouškou, do jisté míry školou, ve které se lze zbavovat chyb a mohou se a měli by se získávat ušlechtile vlastnosti a ctnosti. Od školní třídy nebude nikdo očekávat, že již vše obsahuje, že vše ví, neboť žáci nejsou vševědoucí. Bylo-li by tomu tak, potom by nemuseli do školy chodit. Přeneseme-li to na život, znamená to, že lidé na zemi již nejsou bezchybní, ctnostní, tedy dokonalí. Nedokonalost lidí se zrcadlí právě v životě na zemi, obzvláště v lidské oblasti. Mladí lidé ostře pranýřují tu nebo onu nedostatečnost jako omyl a chybu předchozích generací. Byli by ale se svými výčitkami zdrženlivější, pokud by věděli, že to byli oni sami, jeden zde, druhý jinde, kteří přispěli k tomu, že život na zemi je utvářen tak, jak vypadá dnes.

Správná reakce na chyby dřívějších generací je otázka: Jak mohu tentokrát přispět k tomu, aby se chybné nahradilo správným?

Pustošením a ničením se přece nic neudělá. Nebezpečí, že bude přitom zničeno i dobré, je velké. Správnou cestou je vytrvalá výstavba. Tato cesta je také těžší než slepé ničení, a v první řadě vyžaduje práci na sobě samém. Pokud má být svět lepším, pak jedině a pouze tím, že se změní jednotlivec. Lidstvo je souhrn jednotlivců. Jací jsou tito, taková je společnost.

Je ale nesprávné, dávat vinu za naši nedokonalost Bohu a tento svět považovat za zmetek. Učitel ve školní třídě přece také nenese vinu na tom, že jeho žáci neuměji hned … všechno. Není mnohem správnější z nejhlubší duše děkovat Bohu za to, že nám poskytuje dostatečný prostor, abychom mohli působit a utvářet se podle naší vůle?

Pokud se někdy dopustíme chybných rozhodnutí, potom jejich účinky, které se řídí dokonalými Božími zákony - zde dokonalost je -, nám dávají příležitost je takto poznat. Záleží pouze na nás, zda se z toho poučíme a vykročíme potom novou cestou, cestou, která se přibližuje Pravdě. Museli bychom jásat při poznání, jaká moc a odpovědnost je nám dávána do rukou: Nemusíme se nečinně těšit na rajské stavy, nybrž ten svět, ve kterém žijeme, můžeme sami spoluutvářet. Pokud toto utvářené je dobré a harmonické, můžeme na to být hrdi a považovat to za dílo, k jehož uskutečnění nám ve svých dokonalých zákonech dal Bůh milostivě příležitost.

Mnoha lidem západního světa je většina zde rozvíjených úvah buď zcela cizí nebo si je přisvojují jen jako nezávazné povrchní znalosti. Vzhledem k přirozenosti a věcnosti těchto myšlenek, by to tak ale nemělo být. Mnoho pozemských lidí může být zneklidněno když slyší, že zvláště učení o opětovném narození stojí v rozporu ke křesťanství. S tím ale nelze souhlasit. Učení o reinkarnaci naprosto není v rozporu s učením Ježíšovým - největšího vzoru lidí. Naopak! Bible nám poskytuje Ježíšův výrok - pouze v této záležitosti - ve kterém je opětovné narození dosvědčeno. Vzniká přitom dojem, že vědění o opětovných pozemských životech v jeho době bylo mezi jeho stoupenci pojetím tak samozřejmým a obecným, že Ježíš nepovažoval za nutné toto vědění zdůrazňovat.

Učení o opětovném narození (znovuzrození) bylo jako „bludné učení" také skutečně odsouzeno až na koncilu v Konstantinopoli v roce 553. Jak známo existují ještě i jiné názory a představy, ve kterých se dřívejší církevní otcové mýlili.

Dnes je nejvyšší čas distancovat se od omylů, které povstaly v minulých epochách, obzvláště potom, když tyto omyly - jako v předloženém případě - vyvolávají nesprávné jednání celých národů, ano, veškerého tak zvaného západního světa, a až do dnešních dnů způsobují nanejvýš zhoubné následky. Naše doba je více než zralá pro získání nutného poznání. Každé váhání nás nechává klesat čím dál hlouběji do propasti!

 
Vraťme se na závěr k hrozbě omamných látek. Existují - jak bylo již zmíněno - jen dvě možnosti, jak tuto hrozbu oslabit. Jedna spočívá v drakonickém nasazení různých opatření, takových, jaká jsou běžná třeba v diktaturách. Zde existuje velké nebezpečí, že poručníkování státu se nezastaví u omamných látek. Využití druhé možnosti je mnohem těžší. Pokud si totiž chceme uchovat princip osobní svobody, princip, jenž náleží a odpovídá podstatě a důstojnosti člověka, pak existuje jen jedna jediná cesta, totiž cesta poznání.

Daniel Swarovski

(Přednáška z pracovní konference Rakouského
mládežnického červeného kříže, Wattens/Tirol)

 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one