»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
                                                                                                  .
Věda - a s ní i obecná terminologie - vztahuje totiž pojem dědičnosti na dva zcela oddělené jevy: na tělesné vlastnosti, které jsou přiřazeny hmotné úrovni, ale také na vlastnosti, sklony a schopnosti, které - jako náležející osobnosti člověka - jsou projevy ducha. Tento duch se ale na cestě z východiska, ve kterém byl ještě všem ostatním roven, stal prožitím mnohých životů oním nezaměnitelným „já", jež se rozvinulo a vytvořilo z „hřivny, se kterou měl lichvařit" právě vlivem určitých způsobů chování ať již dobrého nebo nedobrého druhu. Toto „já" nepotřebuje „dědičnou výbavu" od rodičů, aby rozvíjelo svůj charakter, neboť si ho přináší již s sebou.

Co člověk ale potřebuje, je takový základ, který mu umožní pokračovat v dalším vývoji způsobem odpovídajícím vlastnosti a povaze jeho ducha. Nezměnitelné zákony stvoření se o to starají tím, že ducha při jeho novém pozemském narození vedou právě do takových poměrů, které takové předpoklady splňují. Aniž bychom podrobně rozebírali při tom působící vlivy, budiž zde - abychom si ujasnili vědou zpochybňovanou otázku v její podstatě - citováno z Poselství grálu:

„Právem se tedy často lidově říká o té nebo oné vlastnosti člověka: »Má to již v krvi!« Nejčastěji chtějí tím lidí vyjádřit to, co člověk »zdědil«. A skutečně se to často stává, neboť existuje hrubohmotná dědičnost, zatímco duchovní dědičnost není možná. V duchovním přichází v úvahu zákon přitažlivosti stejnorodého, jehož působení se navenek v pozemském životě jeví jako dědičnost a proto může být s ní snadno zaměněno." (Přednáška „Temperament")

„Vlastnosti, které považují lidé za dědičné, nejsou ve skutečnosti zděděny, ale je třeba přičíst je na vrub jenom této přitažlivosti stejnorodého. Není vlastností, které by byly duchovně zděděny po matce nebo po otci, protože dítě je stejně tak uceleným člověkem jako oni sami, jenomže má stejné vnitřní vlastnosti, jimiž se cítilo být přitahováno." (Přednáška „Tajemství zrození")

Je to tedy tento velký zákon přitažlivosti stejnorodého, co též při zrozeních přivádí k sobě duchovně spřízněné. S tímto zákonem se setkáváme třeba v podobě rozličných zájmových sdružení. Přivedl nás i k příslovečnému poznání, že „stejný stejného hledá". V oblasti fyziky jej nalézáme v podobě resonance, která podněcuje něco stejně naladěného ke spoluzachvívání.

Tento zákon způsobuje - pro příklad a s určitou nadsázkou -, že se tak třeba narodí lakomý k lakomému, panovačný k panovačnému, čímž získá příležitost, trpíce vlastním druhem, prožívat jejich chybné jednání na sobě samém a tím i možnost se změnit. V tomto zákoně spočívá i vysvětlení vzniku generací umělců, kteří - přitažení stejnorodostí jejich rodičů - poskytují stejnorodému stále znovu základnu k vlastnímu růstu a rozvoji.

Vedle toho ovšem hraje při narození roli i osudová provázanost. Ale i tento osud, který přivádí jednoho v tyto, druhého v ony poměry, ať již jako chudého nebo bohatého, zdravého nebo neduživého, si ten, kterého se týká, přináší jako následek svých rozhodnutí s dosavadních životních poutí; není zděděn po rodičích, ani v tom nespočívá náhoda nebo svévole.

Od rodičů pochází - nebo lépe řečeno: působením stvoření je připraveno - pouze pozemsky hmotné tělo, které může duch v jeho novém pozemském životě použít. Pro toto tělo - a jen pro něho - platí Mendelovy zákony dědičnosti; ohraničují ale zároveň i jeho možné obměny.

Shrňme tedy odpověď na zde pojednávanou otázku slovy Poselství Grálu (Přednáška „Útulný domov"): „Ve skutečnosti jsou všechny děti pro své rodiče cizími duchy, vlastními osobnostmi, které mohly být přitaženy k inkarnaci jenom svou stejnorodostí nebo následkem nějakého dřívějšího svazku."

Názorem, že se na lidské různorodosti nejvíce podílí „dědičnost", si věda, tak říkajíc, již vypilovala klíč, kterým by mohla otevřít bránu k poznání. Ale její vázanost jen na hmotné ve spojení s neblahým náboženským vývojem, zahradila zrovna ten zámek, pro jehož otevření by byl klíč určen. Dokud se, v nejlepším případě, považuje zplození za začátek života, nezbývá pod pojmem „dědičnost" již nic, co by mohlo umožnit výklad zjištěných faktů a jevů. Takto stojí věda, jak líčí Dr. med. Thomas Verny, značně bezradně před zdí:

„Osobnost se dá velmi těžko měřit (pozn.: jako reakce na vnější podněty), a to je snad důvodem, proč konvenční medicína tolika generací trvala na tom, že novorozeně žádnou nemá." Člověk se domníval, že dítě je nepopsaným listem a že si získávanými životními zkušenostmi svůj osobní styl teprve utváří. Nové výzkumy tento názor zpochybňují. U všech adekvátním způsobem testovaných 141 kojenců se již brzy po jejich narození daly rozpoznat zřetelné rozdíly v jejich chováních a temperamentech. Výzkumníci nepřišli na to, jak a kde tyto rozdíly vznikají." („Duševní život nenarozených", Nakladatelství Rogner u. Bernhard)

Pokus o vysvětlení pouze pomocí „dědičnosti" nemůže zcela uspokojit, jak vidno, dokonce ani badatele. Tato nejasnost v základních otázkách lidského života je ale - buďme poctivý - úděsná. Neboť chybějící vědění o tom, že pozemský život je jen jeden z mnoha úseků na duchovní cestě vývoje člověka, znemožňuje nejen přesvědčivé objasnění pozorovaných skutečností, ale i ve společensko-politickém ohledu to vede ke zcela pochybeným závěrům. Poněvadž i rovnost

„… je ještě heslo těch - a není jich málo - , kteří s J.J.Rousseauem jsou přesvědčeni o tom, že všechna utrpení lidí jsou následkem nepřirozeného uspořádání společnosti a mohou být zmírněna, když ne odstraněna, prostřednictvím politických změn." (T.H. Huxley u H.J. Eysencka, aj.)

Nikdo nebude popírat, že naše z lidských omylů vzniklé uspořádaní života, má velmi daleko k tomu, být považováno za „nejlepší ze všech světů". Ale k jeho nápravě musí docházet krok za krokem stále lepším chápáním zákonů stvoření a z toho vyplývajících souvislostí a potřeb. Ve snaze bránit domnělým nespravedlnostem, které člověk vidí v nerovných výchozích podmínkách jednotlivců, se však zástupci mnohých politických "spásonosných nauk" domnívají, že s pomocí legislativy je nutno zavést vyrovnání. Cítí se být povoláni, aby na základě jejich představ o spravedlnosti vylepšovali - dle jejich mínění- nedostatečné dílo stvoření.

Tím ale jednají proti zákonům stvoření. Ztěžují, dokonce zabraňují naplnění právě toho úkolu, kterým je cíl pozemského lidského života: další vývoj ducha. To ale vyžaduje, aby duch z onoho stupně, ke kterému dospěl jako k výsledku svého dosavadního bytí, mohl postoupit dále. Avšak na základě předchozích rozmanitých prožitků a zkušenosti, které byly pro každého jiné, musí být tyto stupně rozdílné. Hodlat zde pozemsky vynutit stejnorodost, znamená chtít výše či dále vyvinutého zadržet, méně zralého ale pozvednout na stupeň, na kterém se následkem chybějících duchovních předpokladů nemůže udržet a který mu tak nepřináší žádný užitek.

K jakým pošetilým závěrům může taková dogmatická ustrnulost vést, lze usoudit z výroků jedné švédské političky („Myrdal-Report"):

„Pro znovunastolení rovnováhy, rovnosti, musí společnost zasáhnout tam, kde příroda vytvořila příliš velkou rozdílnost. Neexistuje žádné oprávnění pro to, aby vlohami a výkonností extrémně dobře vybavení lidé nabyli vyššího životního standartu nebo dostali větší šance než ostatní lidé."

Obrazně by byl tento cíl popsán ve smyslu, že by mělo nějakou cenu „z louky plné pestrých květin udělat jeden jednotný trávník." Přitom přece již každý pohled do okolí učí, že právě rozmanitost barev, tónů a druhů vytváří ve stvoření živost a trvalost. Jak by tedy člověk v tom mohl být výjimkou. Není již množství ras, národů a řečí - vždyť každý pokus o  „jednotnou řeč" je již v zárodku potlačen! - svědectvím o nějaké stěžejní neodstranitelné rozmanitosti, která potom - jako vždy ve stvoření - jen pokračuje až do jednotlivostí?

Každý pokus o zploštění, násilné srovnání, „zmasovění", je škodlivým zásahem. Odvádí lidstvo od jejich vývoje, požadovaným Stvořitelem, neboť:

„… ztrácejí postupně to, co je zřetelně a výslovně činí jedinci, osobnostmi, co je označuje jako duchovní a proto k tomu zavazuje. Tím lidé nevšímavě odsunují stranou jim určený a v Boží vůli spočívající příkaz a činí ze sebe jakési skupinové duše, jimiž pro své uzpůsobení nemohou ve skutečnosti nikdy být." (PG „Smysl pro rodinu")

Ze skupinové duše totiž pochází jádro zvířete, které nemá v sobě nic duchovního. Zploštěný, jednotně utvářený, o vlastní praduchovní osobnost oloupený člověk, by tak tím ztratil zrovna to, co ho odlišuje od zvířete a ostatních duchovních tvorů: dosažený stupeň vývoje svého ducha. Není náhodou, že dav lze mnohem snadněji ovlivnit než jednotlivce, že právě v davovém poblouznění se provádějí činy, kterých by jednotlivec nebyl schopný. Vnořenost, začleněnost do davu přináší - takové je zběžné mínění - samo sebou nezodpovědnost jeho příslušníků.

V knize „Chudoba psychologie, (Scherz Verlag) Artur Köstler píše:

„Mentalita skupiny není tedy součtem individuálních duchovních postojů; spíše má svou vlastní předlohu a poslouchá své vlastní zákony, které nemůžeme  ‚redukovat' na zákony individuálního chování. Jednotlivec není vrahem, daná skupina ano, a tím že se s ní identifikuje, vrahem se stává."

Sotva lze prokázat ještě zřetelněji, že duch zde již nevykonává žádnou kontrolu!

Zastánci takových nesmyslných zplošťování a nivelizací se tak ve skutečnosti stávají - byť se domnívají, že dělají to nejlepší - nástrojem temna. Jsouce vedeni jen pozemsky vázaným rozumem, uzavírají se poznání, že úkolem těch, kteří jsou odpovědni za utváření lidské společnosti, by měla být nikoliv záruka pozemského blaha, nýbrž záruka možnosti bez překážek pokračovat ve vývoji ducha. Ale:

„Člověk se nemůže vzpírat věcem, kterým je jako každý tvor natolik podroben, že nikdy ničeho nedosáhne, když nepočítá s těmito živými zákony, vetkanými do stvoření. Kde jedná proti nim a nedbá jich, tam dříve nebo později musí ztroskotat. Čím později, tím prudčeji. Při tom nese nutně každý vůdce také hlavní odpovědnost za to, co činí chybně následkem svého nesprávného stanoviska." (PG „Krása národů")

I když sice Eysenck za nejzávažnější příčinu osobních rozdílností považuje jen "dědičnost", jsou základem jeho představ o lidském uspořádání života nevědomě právě ty skutečnosti a nezbytnosti, na kterých při duchovním vývoji záleží:

„Tolerance vůči jiným názorům, jiným životním zvyklostem a jiným představám o právu a řádu není jen žádoucím aspektem demokratického života; má rozhodující význam pro to, abychom zachovali specificky lidskou schopnost - měnit náš způsob chování pro přizpůsobení měnícím se vnějším podmínkám."

„Jiné názory, životní zvyklosti a představy" jsou ve skutečnosti výsledkem osobního duchovního vývoje, kterého jednotlivý člověk dosáhl v průběhu svých dosavadních životních cest. Toto významné již sebou přinesené zformování "přizpůsobováním měnícím se podmínkám", neznamená nic jiného, než na něm dále pracovat prostřednictvím zkušeností, získaných stále novým prožíváním. Neboť tím dostáváme na základě nezměnitelných zákonů stvoření odpověď na správnost nebo nesprávnost našeho myšlení, chtění a konání.

Umožnit každému člověku tento učební proces, kterým má podle svého druhu projít, znamená: nebránit mu, nepřekážet mu. V tom spočívá rovnost, která je mu zde na zemi dopřána. Na tuto rovnost má nárok. Neboť respektováním jeho osobnosti se naplňuje opravdový, duchovní význam základního zákona stvoření: Miluj svého bližního jako sebe samého!"


„Nepochopená rovnost"

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one