»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Musí tedy udivovat, že křesťanská nauka, která je na těchto biblických zprávách založena, již vědění o opakovaném narození neobsahuje, a dokonce ji popírá.

Ale nebylo tomu tak vždy. Ještě do poloviny 6. století byla víra v opětovné narození součástí i křesťanského pohledu na svět. Tato víra byla zastoupena především Órigenem (185 - 254), který byl pokládán za „největšího učence a nejplodnějšího teologického spisovatele své doby, za nejvýznamnějšího z celé církve před Augustinem". V jeho hlavním díle  „De principiis" („O příčinách", event. „O základech bytí") podal první systematický přehled křesťanské věrouky, která zahrnovala i nauku o znovuzrození. Basil Studer „Zur Frage des westlichen Origenismus", Studia Patristica, 1966, s. 279) je toho názoru, „že na rozhranní 4. a 5. století byl Órigenés znám celému křesťanskému západu".

Jako každá vynikající osobnost vyvolal ovšem i on svým působením a dílem reakci závistivců, soků a protivníků. Jeho dílčí učení byla dlouho po jeho smrti vtahována do početných věroučných sporů, které tehdy otřásaly křesťanským světem.

Mimo jiné k tomu patřila i otázka Kristovy podstaty. Tak zvaní „monofyzité" zastávali, zjednodušeně vyjádřeno, názor, že Ježíš byl „Boží člověk" v jedné osobě. Naproti tomu stálo pojetí „diofyzitů", kteří byli názoru, že Ježíš v sobě zahrnoval dvě podstaty - Boha a člověka. Musí-li se člověk pozastavit a podivovat již jen nad tím, že se lidé pokládali být povolanými o této věci rozhodovat, tak nám nyní připadá sotva uvěřitelné, že zrovna taková názorová odlišnost by mohla způsobit ohrožení celistvosti Římské říše. Skutečně ale bylo tomu tak, neboť státní a církevní politika byly v těchto staletích velice úzce spolu spojeny.

Pomineme zde nyní nesčetné omyly a intriky, které s tím byly nevyhnutně svázány. Patří to do chmurné kapitoly náboženských dějin. Vedle sporu monofyzitů a diofyzitů zuřil i boj nad rozličnými jinými naukami a spisy, který vešel do dějin jako tak zvaný „spor o tři kapitoly". Za času Justiniana I. (527 - 565) dosáhly tyto rozmíšky svého nového vrcholu. Justinián, nejvýznamnější zástupce světské části církevní moci („cézaropapismus"), se považoval být nejen oprávněn a povinován udržet jednotu říše, ale sám též upravovat a řídit náboženské záležitosti až do jednotlivostí a církev postavit do služeb státních cílů. Politická situace byla tehdy vskutku kritická. Několik provincií (Palestina, Egypt, Sýrie …), které měly blíže k názorům monofyzitů, se vzepřely centrální moci; do Itálie vpadli Ostrogótové. Bylo zapotřebí rozhodného jednání. Pro ukončení věroučných sporů a uspokojení vzpírajících se provincií, svolal Justinián v roce 553 do Konstantinopolu ekumenickou synodu, pátou svého druhu. Aby vyhověl požadavkům diofyzitů, uložil tomuto církevnímu shromáždění, aby na jedné straně Órigenovo učení zavrhlo, na druhé straně ale mělo ve zmíněném "sporu o tři kapitoly" rozhodnout ve smyslu, který by byl výhodný pro monofyzity, kteří jinak na Órigenovi lpěli a zastávali se ho. Oběma směrům tedy rozhodnutí přineslo částečné ústupky. Pro dosažení tohoto vyrovnaného stavu předepsal císař sám ty body (anatémata = v katolické církvi používané klatby, prokletí spojené s exkomunikací), prostřednictvím kterých mělo být vysloveno zavržení příslušných nauk a názorů. Papeži Vigiliu I., který se zprvu zdráhal toto usnesení potvrdit, bylo dovoleno Konstantinopol opustit teprve až po změně jeho postoje. Tím tyto závěry onoho 2. koncilu v Konstantinopoli nabyly celocírkevní závaznosti.

S ohledem na tyto skutečnosti musí být tedy konstatováno: Ani nové zjevení, ani lepší poznání nebo hlubší chápání nebylo podnětem k tomu, aby z křesťanského vyznání byla vyloučena víra na možnost opakovaného narození. Spíše bylo s celým Órigenovým dílem i toto učení obětováno čistě politickým cílům. Císařem vynucené rozhodnutí ale západní křesťanství oloupilo o klíč k pochopení Boží lásky a Boží spravedlnosti a jejich projevů v našem bytí. Od té doby vleče křesťanství toto dědictví Justiniana a jeho doby jako svírající a omezující okovy stále sebou.

Význam a dopad této události jde mnohem dále. Neboť i zde pojednávaná otázka po příčině nesporné nerovnosti mezi lidmi a domněle v tom spočívající nespravedlnosti Stvořitele, by totiž nalezla odpověď již ve spisech Órigenových:

„Protože on (Bůh) byl sám příčinou stvořeného a v něm nebyla žádná odlišnost, proměnlivost a žádná nemožnost, vytvořil všechny bytosti, které on vytvořil, stejné a podobné, nemaje důvod k odlišnosti a různorodosti. Protože ale tvorové nadáni rozumem jsou obdařeni… schopností svobodného rozhodnutí, podněcuje tato svoboda vůle každého buď k pokroku napodobováním Boha, nebo ho pro vlastní nedbalost strhává dolů. To se stalo pro rozumové bytosti příčinou jejich odlišnosti; příčina odlišnosti není tedy ve vůli a rozhodnutí Stvořitele, nýbrž ve vlastním svobodném rozhodnutí… Tak se tedy Stvořitel nikdy nemůže jevit nespravedlivým, když v důsledku předchozích příčin dává každému určené místo podle jeho zásluh; a člověk také nebude věřit tomu, že štěstí nebo neštěstí v narození a zvláštní osud, který je s narozením spojený, spočívá na náhodě." (De principiis II 9,5-6)

I když by zde, na základě nám Poselstvím Grálu darovaného vědění, mohlo být mnohé doplněno nebo opraveno, zůstává přesto to základní a rozhodující: Pochopení, že odlišnost lidí je následkem jejich volních rozhodnutí, která učinili v předchozích životech. Dnes lidstvo tento v nedbalosti odhozený poklad vědění ještě hledá. Badatelé se dostali do sporů o významu nákladně shromažďovaných faktů, jejichž existenci mohli sice potvrdit, ale nikoliv objasnit. Neboť věda, která nezahrne duchovní oblast a nedokáže ji oddělit od hmoty, musí dospět k nesprávným výsledkům a ústit do slepé uličky.

Nejkrajnější protiklady jsou jako vždy:

„Extrémní eugenikové dnes prohlašují, že okolní prostředí má vliv velmi malý, extrémní behavioristé naproti tomu, že nic kromě okolního prostředí nehraje roli",

Tak tuto situaci již před půl stoletím charakterizoval J.B.S. Haldane („The Inequality of Man" Chatto und Windus).

Mezitím se ovšem mnohé změnilo. I ty nejzarytější zastánci teorie prostředí nemohou déle tvrdit, že by za rozdíly mezi lidmi byly odpovědny pouze podmínky dané okolním prostředí. Toto pojetí velmi zřetelně vyvrátil především výzkum dvojčat - zvláště dvojčat jednovaječných, které vyrůstaly odděleně za zcela odlišných podmínek. Až do podrobností sahající stejnorodost i u takových osob v chování, v jejich zvláštnostech, vlastnostech a zájmech, jednoznačně poukazuje na společné vlohy již před narozením. Když Eysenck dnes na základě toho 20 % rozdílnosti připisuje vlivům prostředí, 80 % ale dědičnosti, pak je na správné cestě - a přece se mýlí.


„Nepochopená rovnost"

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné zkoumání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2018  »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one