»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
Umožnit každému člověku učební proces, jímž má podle svého druhu projít, znamená: nebránit mu, nepřekážet mu. V tom spočívá rovnost, která je mu zde na zemi dopřána. Na tuto rovnost má nárok. Neboť respektováním jeho osobnosti se naplňuje opravdový, duchovní význam základního zákona stvoření: Miluj svého bližního jako sebe samého!'"   

Znovu je to ale jen člověk sám, který svým falešným myšlením způsobuje nejasnost a zmatek. Je sice správné, že lidé jsou na svém počátku utvářeni jako rovnocenní, to znamená že nesou v sobě stejná nadání a možnosti ke svému vývoji, avšak tento počátek nespočívá pro jednotlivého člověka v jeho současném pozemském narození. Tomu předcházelo již mnoho životních poutí na této zemi. V těchto životech, prostřednictvím své vůle a zkušenosti, v něm spočívající nadání již určitým způsobem rozvinul. Až s takto získaným vlastním zformováním, které se projevuje v jeho vlastnostech, sklonech a schopnostech, vstupuje nyní do svého nynějšího nového pozemského života. Člověk tedy v tomto okamžiku není v žádném případě „nepopsaným listem". Tato opětovná narození - nutno poznamenat: vždy jako člověk - by neměla být vlastně pro nikoho překvapující. Více jak polovina obyvatel Země, i když tu a tam s poněkud obměněnými představami, je o tom přesvědčena. Západní člověk to považuje za něco, co pochází z věroučného bohatství dálného východu. Ale není tomu tak.

     Nemají zde být uváděna početná svědectví o znovuzrození i u západních myslitelů; o tom existuje dostatečné množství literatury. Především našemu západnímu světu, který se přiklání převážně ke křesťanské víře, to musí připadat jako významné, že vědění o znovuzrození se  dalo kdysi najít i v kořenech tohoto učení.

     Právě Bible, která je přece základem křesťanské víry, obsahuje nepřehlédnutelné upozornění a odkazy na vědění o znovuzrození. Tak nalézáme již ve Starém zákoně v 90. žalmu verš:

     „Dříve než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty Bože. Ty člověka necháváš zemřít a pravíš: Přijď znovu lidské dítě!"

a u Malachiáše (3/23) nacházíme zaslíbení návratu proroka Eliáše. Eliáš ale žil v 9. století před Kristem. Přesto se ale, jak se můžeme dočíst v Novém zákoně, lidé domnívali jak o Janovi Křtitelovi tak také o Ježíši, že jsou znovuzrozeným Eliášem. (Marek 6/15, Matouš 16/13-14, Lukáš 9/18-19, Marek 8/27-28). Mezi lidmi se ale také o Ježíšovi hovořilo, podle jmenovaných evangelistů, jako o návratu buď proroka Jeremiáše ze 7. století před Kristem, nebo Jana Křtitele, kterému byla setnuta hlava. Ježíš sice odmítl tyto domněnky ve vztahu ke své osobě, v žádném případě ale nikoliv myšlenku na opětovné zrození. Naopak: Potvrdil, že se u Jana Křtitele jednalo o znovu narozeného Eliáše! (Matouš 17/10-12; 11/11-14)

     Dovolují-li nám již tyto zprávy jasně poznávat, že Ježíš učení o znovuzrození nemusel zdůrazňovat, protože v jeho době nebylo vůbec zpochybňováno, pak bude toto povědomí obzvláště zřetelné díky onomu líčení, které přechází uzdravení člověka slepého od narození. Zde se u Jana 9/1-2 říká:

„Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý?"

     Kdo ale mohl hřešit již před svým narozením, musel také již před narozením žít. Otázka učedníků to také - nikoliv snad pochybovačně, ale jako možnou příčinu - v sobě obsahuje. Evangelista tím prokazuje, že i pro učedníky byla tato otázka mimo jakoukoliv pochybnost. A Ježíš jim nevyčítá nesmyslnost takové domněnky, nýbrž přistupuje na jejich otázku vysvětlením, že nezhřešil „ani tento, ani jeho rodiče", ale že se zde, v tomto zvláštním případě, jedná o nástroj Boží. (Jan 9/3). Zohledníme-li, že Evangelium bylo sepsáno až dlouhý čas po Ježíšově smrti a přesto tato událost nebyla vynechána, jiným způsobem pojata nebo vysvětlována, vyplývá z toho, že každopádně i v Ježíšově době víra v opětovné narození existovala.   

Origenes, monofyzité a diofyzité

Musí tedy udivovat, že křesťanská nauka, která je na těchto biblických zprávách založena, již vědění o opakovaném narození neobsahuje, a dokonce ji popírá.

Ale nebylo tomu tak vždy. Ještě do poloviny 6. století byla víra v opětovné narození součástí i křesťanského pohledu na svět. Tato víra byla zastoupena především Órigenem (185 - 254), který byl pokládán za „největšího učence a nejplodnějšího teologického spisovatele své doby, za nejvýznamnějšího z celé církve před Augustinem". V jeho hlavním díle „De principiis" („O příčinách", event. „O základech bytí") podal první systematický přehled křesťanské věrouky, která zahrnovala i nauku o znovuzrození. Basil Studer („Zur Frage des westlichen Origenismus", Studia Patristica, 1966, str. 279) je toho názoru, „že na rozhranní 4. a 5. století byl Órigenés znám celému křesťanskému západu".

Jako každá vynikající osobnost vyvolal ovšem i on svým působením a dílem reakci závistivců, soků a protivníků. Jeho dílčí učení byla dlouho po jeho smrti vtahována do početných věroučných sporů, které tehdy otřásaly křesťanským světem.

Mimo jiné k tomu patřila i otázka Kristovy podstaty. Tak zvaní monofyzité" zastávali, zjednodušeně vyjádřeno, názor, že Ježíš byl „Boží člověk" v jedné osobě. Naproti tomu stálo pojetí diofyzitů", kteří byli názoru, že Ježíš v sobě zahrnoval dvě podstaty - Boha a člověka. Musí-li se člověk pozastavit a podivovat již jen nad tím, že se lidé pokládali být povolanými o této věci rozhodovat, tak nám nyní připadá sotva uvěřitelné, že zrovna taková názorová odlišnost by mohla způsobit ohrožení celistvosti Římské říše. Skutečně ale bylo tomu tak, neboť státní a církevní politika byly v těchto staletích velice úzce spolu spojeny.

Pomineme zde nyní nesčetné omyly a intriky, které s tím byly nevyhnutně svázány. Patří to do chmurné kapitoly náboženských dějin. Vedle sporu monofyzitů a diofyzitů zuřil i boj nad rozličnými jinými naukami a spisy, který vešel do dějin jako tak zvaný „spor o tři kapitoly". Za času Justiniana I. (527 - 565) dosáhly tyto rozmíšky svého nového vrcholu. Justinián, nejvýznamnější zástupce světské části církevní moci („cézaropapismus"), se považoval být nejen oprávněn a povinován udržet jednotu říše, ale sám též upravovat a řídit náboženské záležitosti až do jednotlivostí a církev postavit do služeb státních cílů. Politická situace byla tehdy vskutku kritická. Několik provincií (Palestina, Egypt, Sýrie …), které měly blíže k názorům monofyzitů, se vzepřely centrální moci; do Itálie vpadli Ostrogótové. Bylo zapotřebí rozhodného jednání. Pro ukončení věroučných sporů a uspokojení vzpírajících se provincií, svolal Justinián v roce 553 do Konstantinopolu ekumenickou synodu, pátou svého druhu. Aby vyhověl požadavkům diofyzitů, uložil tomuto církevnímu shromáždění, aby na jedné straně Órigenovo učení zavrhlo, na druhé straně ale mělo ve zmíněném „sporu o tři kapitoly" rozhodnout ve smyslu, který by byl výhodný pro monofyzity, kteří jinak na Órigenovi lpěli a zastávali se ho. Oběma směrům tedy rozhodnutí přineslo částečné ústupky. Pro dosažení tohoto vyrovnaného stavu předepsal císař sám ty body (anatémata = v katolické církvi používané klatby, prokletí spojené s exkomunikací), prostřednictvím kterých mělo být vysloveno zavržení příslušných nauk a názorů. Papeži Vigiliu I., který se zprvu zdráhal toto usnesení potvrdit, bylo dovoleno Konstantinopol opustit teprve až po změně jeho postoje. Tím tyto závěry onoho 2. koncilu v Konstantinopoli nabyly celocírkevní závaznosti.

S ohledem na tyto skutečnosti musí být tedy konstatováno: Ani nové zjevení, ani lepší poznání nebo hlubší chápání nebylo podnětem k tomu, aby z křesťanského vyznání byla vyloučena víra na možnost opakovaného narození. Spíše bylo s celým Órigenovým dílem i toto učení obětováno čistě politickým cílům. Císařem vynucené rozhodnutí ale západní křesťanství oloupilo o klíč k pochopení Boží lásky a Boží spravedlnosti a jejich projevů v našem bytí. Od té doby vleče křesťanství toto dědictví Justiniana a jeho doby jako svírající a omezující okovy stále sebou.

Význam a dopad této události jde mnohem dále. Neboť i zde pojednávaná otázka po příčině nesporné nerovnosti mezi lidmi a domněle v tom spočívající nespravedlnosti Stvořitele, by totiž nalezla odpověď již ve spisech Órigenových:

„Protože on (Bůh) byl sám příčinou stvořeného a v něm nebyla žádná odlišnost, proměnlivost a žádná nemožnost, vytvořil všechny bytosti, které on vytvořil, stejné a podobné, nemaje důvod k odlišnosti a různorodosti. Protože ale tvorové nadáni rozumem jsou obdařeni… schopností svobodného rozhodnutí, podněcuje tato svoboda vůle každého buď k pokroku napodobováním Boha, nebo ho pro vlastní nedbalost strhává dolů. To se stalo pro rozumové bytosti příčinou jejich odlišnosti; příčina odlišnosti není tedy ve vůli a rozhodnutí Stvořitele, nýbrž ve vlastním svobodném rozhodnutí… Tak se tedy Stvořitel nikdy nemůže jevit nespravedlivým, když v důsledku předchozích příčin dává každému určené místo podle jeho zásluh; a člověk také nebude věřit tomu, že štěstí nebo neštěstí v narození a zvláštní osud, který je s narozením spojený, spočívá na náhodě." (De principiis II 9,5-6)

I když by zde, na základě nám Poselstvím Grálu darovaného vědění, mohlo být mnohé doplněno nebo opraveno, zůstává přesto to základní a rozhodující: Pochopení, že odlišnost lidí je následkem jejich volních rozhodnutí, která učinili v předchozích životech. Dnes lidstvo tento v nedbalosti odhozený poklad vědění ještě hledá. Badatelé se dostali do sporů o významu nákladně shromažďovaných faktů, jejichž existenci mohli sice potvrdit, ale nikoliv objasnit. Neboť věda, která nezahrne duchovní oblast a nedokáže ji oddělit od hmoty, musí dospět k nesprávným výsledkům a ústit do slepé uličky.

Nejkrajnější protiklady jsou jako vždy:

„Extrémní eugenikové dnes prohlašují, že okolní prostředí má vliv velmi malý, extrémní behavioristé naproti tomu, že nic kromě okolního prostředí nehraje roli",

Tak tuto situaci již před půl stoletím charakterizoval J.B.S. Haldane („The Inequality of Man" Chatto und Windus).

Mezitím se ovšem mnohé změnilo. I ty nejzarytější zastánci teorie prostředí nemohou déle tvrdit, že by za rozdíly mezi lidmi byly odpovědny pouze podmínky dané okolním prostředí. Toto pojetí velmi zřetelně vyvrátil především výzkum dvojčat - zvláště dvojčat jednovaječných, které vyrůstaly odděleně za zcela odlišných podmínek. Až do podrobností sahající stejnorodost i u takových osob v chování, v jejich zvláštnostech, vlastnostech a zájmech, jednoznačně poukazuje na společné vlohy již před narozením. Když Eysenck dnes na základě toho 20 % rozdílnosti připisuje vlivům prostředí, 80 % ale dědičnosti, pak je na správné cestě - a přece se mýlí.

Věda a dědičnost

Věda - a s ní i obecná terminologie - vztahuje totiž pojem dědičnosti na dva zcela oddělené jevy: na tělesné vlastnosti, které jsou přiřazeny hmotné úrovni, ale také na vlastnosti, sklony a schopnosti, které - jako náležející osobnosti člověka - jsou projevy ducha. Tento duch se ale na cestě z východiska, ve kterém byl ještě všem ostatním roven, stal prožitím mnohých životů oním nezaměnitelným „já", jež se rozvinulo a vytvořilo z „hřivny, se kterou měl lichvařit" právě vlivem určitých způsobů chování ať již dobrého nebo nedobrého druhu. Toto „já" nepotřebuje „dědičnou výbavu" od rodičů, aby rozvíjelo svůj charakter, neboť si ho přináší již s sebou.

Co člověk ale potřebuje, je takový základ, který mu umožní pokračovat v dalším vývoji způsobem odpovídajícím vlastnosti a povaze jeho ducha. Nezměnitelné zákony stvoření se o to starají tím, že ducha při jeho novém pozemském narození vedou právě do takových poměrů, které takové předpoklady splňují. Aniž bychom podrobně rozebírali při tom působící vlivy, budiž zde - abychom si ujasnili vědou zpochybňovanou otázku v její podstatě - citováno z Poselství Grálu:

„Právem se tedy často lidově říká o té nebo oné vlastnosti člověka: »Má to již v krvi!« Nejčastěji chtějí tím lidí vyjádřit to, co člověk »zdědil«. A skutečně se to často stává, neboť existujehrubohmotná dědičnost, zatímco duchovní dědičnost není možná. V duchovním přichází v úvahu zákon přitažlivosti stejnorodého, jehož působení se navenek v pozemském životě jeví jako dědičnost a proto může být s ní snadno zaměněno." (Přednáška „Temperament")

„Vlastnosti, které považují lidé za dědičné, nejsou ve skutečnosti zděděny, ale je třeba přičíst je na vrub jenom této přitažlivosti stejnorodého. Není vlastností, které by byly duchovně zděděny po matce nebo po otci, protože dítě je stejně tak uceleným člověkem jako oni sami, jenomže má stejné vnitřní vlastnosti, jimiž se cítilo být přitahováno." (Přednáška "Tajemství zrození")

Je to tedy tento velký zákon přitažlivosti stejnorodého, co též při zrozeních přivádí k soběduchovně spřízněné. S tímto zákonem se setkáváme třeba v podobě rozličných zájmových sdružení. Přivedl nás i k příslovečnému poznání, že „stejný stejného hledá". V oblasti fyziky jej nalézáme v podobě resonance, která podněcuje něco stejně naladěného ke spoluzachvívání.

Tento zákon způsobuje - pro příklad a s určitou nadsázkou -, že se tak třeba narodí lakomý k lakomému, panovačný k panovačnému, čímž získá příležitost, trpíce vlastním druhem, prožívat jejich chybné jednání na sobě samém a tím i možnost se změnit. V tomto zákoně spočívá i vysvětlení vzniku generací umělců, kteří - přitažení stejnorodostí jejich rodičů - poskytují stejnorodému stále znovu základnu k vlastnímu růstu a rozvoji.

Vedle toho ovšem hraje při narození roli i osudová provázanost. Ale i tento osud, který přivádí jednoho v tyto, druhého v ony poměry, ať již jako chudého nebo bohatého, zdravého nebo neduživého, si ten, kterého se týká, přináší jako následek svých rozhodnutí s dosavadních životních poutí; není zděděn po rodičích, ani v tom nespočívá náhoda nebo svévole.

Od rodičů pochází - nebo lépe řečeno: působením stvoření je připraveno - pouze pozemsky hmotné tělo, které může duch v jeho novém pozemském životě použít. Pro toto tělo - a jen pro něho - platí Mendelovy zákony dědičnosti; ohraničují ale zároveň i jeho možné obměny.

Shrňme tedy odpověď na zde pojednávanou otázku slovy Poselství Grálu (Přednáška „Útulný domov"): „Ve skutečnosti jsou všechny děti pro své rodiče cizími duchy, vlastními osobnostmi, které mohly být přitaženy k inkarnaci jenom svou stejnorodostí nebo následkem nějakého dřívějšího svazku."

Názorem, že se na lidské různorodosti nejvíce podílí „dědičnost", si věda, tak říkajíc, již vypilovala klíč, kterým by mohla otevřít bránu k poznání. Ale její vázanost jen na hmotné ve spojení s neblahým náboženským vývojem, zahradila zrovna ten zámek, pro jehož otevření by byl klíč určen. Dokud se, v nejlepším případě, považuje zplození za začátek života, nezbývá pod pojmem „dědičnost" již nic, co by mohlo umožnit výklad zjištěných faktů a jevů. Takto stojí věda, jak líčí Dr. med. Thomas Verny, značně bezradně před zdí:

„Osobnost se dá velmi těžko měřit (pozn.: jako reakce na vnější podněty), a to je snad důvodem, proč konvenční medicína tolika generací trvala na tom, že novorozeně žádnou nemá. Člověk se domníval, že dítě je nepopsaným listem a že si získávanými životními zkušenostmi svůj osobní styl teprve utváří. Nové výzkumy tento názor zpochybňují. U všech adekvátním způsobem testovaných 141 kojenců se již brzy po jejich narození daly rozpoznat zřetelné rozdíly v jejich chováních a temperamentech. Výzkumníci nepřišli na to, jak a kde tyto rozdíly vznikají." („Duševní život nenarozených", Nakladatelství Rogner u. Bernhard)

Pokus o vysvětlení pouze pomocí „dědičnosti" nemůže zcela uspokojit, jak vidno, dokonce ani badatele. Tato nejasnost v základních otázkách lidského života je ale - buďme poctivý - úděsná. Neboť chybějící vědění o tom, že pozemský život je jen jeden z mnoha úseků na duchovní cestě vývoje člověka, znemožňuje nejen přesvědčivé objasnění pozorovaných skutečností, ale i ve společensko-politickém ohledu to vede ke zcela pochybeným závěrům. Poněvadž i rovnost

„… je ještě heslo těch - a není jich málo - , kteří s J.J.Rousseauem jsou přesvědčeni o tom, že všechna utrpení lidí jsou následkem nepřirozeného uspořádání společnosti a mohou být zmírněna, když ne odstraněna, prostřednictvím politických změn." (T.H. Huxley u H.J. Eysencka, aj.)

Nikdo nebude popírat, že naše z lidských omylů vzniklé uspořádaní života, má velmi daleko k tomu, být považováno za „nejlepší ze všech světů". Ale k jeho nápravě musí docházet krok za krokem stále lepším chápáním zákonů stvoření a z toho vyplývajících souvislostí a potřeb. Ve snaze bránit domnělým nespravedlnostem, které člověk vidí v nerovných výchozích podmínkách jednotlivců, se však zástupci mnohých politických „spásonosných nauk" domnívají, že s pomocí legislativy je nutno zavést vyrovnání. Cítí se být povoláni, aby na základě jejich představ o spravedlnosti vylepšovali - dle jejich mínění- nedostatečné dílo stvoření.

Tím ale jednají proti zákonům stvoření. Ztěžují, dokonce zabraňují naplnění právě toho úkolu, kterým je cíl pozemského lidského života: další vývoj ducha. To ale vyžaduje, aby duch z onoho stupně, ke kterému dospěl jako k výsledku svého dosavadního bytí, mohl postoupit dále. Avšak na základě předchozích rozmanitých prožitků a zkušenosti, které byly pro každého jiné, musí být tyto stupně rozdílné. Hodlat zde pozemsky vynutit stejnorodost, znamená chtít výše či dále vyvinutého zadržet, méně zralého ale pozvednout na stupeň, na kterém se následkem chybějících duchovních předpokladů nemůže udržet a který mu tak nepřináší žádný užitek.

K jakým pošetilým závěrům může taková dogmatická ustrnulost vést, lze usoudit z výroků jedné švédské političky („Myrdal-Report"):

„Pro znovunastolení rovnováhy, rovnosti, musí společnost zasáhnout tam, kde příroda vytvořila příliš velkou rozdílnost. Neexistuje žádné oprávnění pro to, aby vlohami a výkonností extrémně dobře vybavení lidé nabyli vyššího životního standartu nebo dostali větší šance než ostatní lidé."

Obrazně by byl tento cíl popsán ve smyslu, že by mělo nějakou cenu „z louky plné pestrých květin udělat jeden jednotný trávník". Přitom přece již každý pohled do okolí učí, že právě rozmanitost barev, tónů a druhů vytváří ve stvoření živost a trvalost. Jak by tedy člověk v tom mohl být výjimkou. Není již množství ras, národů a řečí - vždyť každý pokus o "jednotnou řeč" je již v zárodku potlačen! - svědectvím o nějaké stěžejní neodstranitelné rozmanitosti, která potom - jako vždy ve stvoření - jen pokračuje až do jednotlivostí?

Každý pokus o zploštění, násilné srovnání, „zmasovění", je škodlivým zásahem. Odvádí lidstvo od jejich vývoje, požadovaným Stvořitelem, neboť:

„… ztrácejí postupně to, co je zřetelně a výslovně činí jedinci, osobnostmi, co je označuje jako duchovní a proto k tomu zavazuje. Tím lidé nevšímavě odsunují stranou jim určený a v Boží vůli spočívající příkaz a činí ze sebe jakési skupinové duše, jimiž pro své uzpůsobení nemohou ve skutečnosti nikdy být." (PG „Smysl pro rodinu")

Ze skupinové duše totiž pochází jádro zvířete, které nemá v sobě nic duchovního. Zploštěný, jednotně utvářený, o vlastní praduchovní osobnost oloupený člověk, by tak tím ztratil zrovna to, co ho odlišuje od zvířete a ostatních duchovních tvorů: dosažený stupeň vývoje svého ducha.Není náhodou, že dav lze mnohem snadněji ovlivnit než jednotlivce, že právě v davovém poblouznění se provádějí činy, kterých by jednotlivec nebyl schopný. Vnořenost, začleněnost do davu přináší - takové je zběžné mínění - samo sebou nezodpovědnost jeho příslušníků.

V knize „Chudoba psychologie", (Scherz Verlag) Artur Köstler píše:

„Mentalita skupiny není tedy součtem individuálních duchovních postojů; spíše má svou vlastní předlohu a poslouchá své vlastní zákony, které nemůžeme ‚redukovat' na zákony individuálního chování. Jednotlivec není vrahem, daná skupina ano, a tím že se s ní identifikuje, vrahem se stává."

Sotva lze prokázat ještě zřetelněji, že duch zde již nevykonává žádnou kontrolu!

Zastánci takových nesmyslných zplošťování a nivelizací se tak ve skutečnosti stávají - byť se domnívají, že dělají to nejlepší - nástrojem temna. Jsouce vedeni jen pozemsky vázaným rozumem, uzavírají se poznání, že úkolem těch, kteří jsou odpovědni za utváření lidské společnosti, by měla být nikoliv záruka pozemského blaha, nýbrž záruka možnosti bez překážek pokračovat ve vývoji ducha. Ale:

„Člověk se nemůže vzpírat věcem, kterým je jako každý tvor natolik podroben, že nikdy ničeho nedosáhne, když nepočítá s těmito živými zákony, vetkanými do stvoření. Kde jedná proti nim a nedbá jich, tam dříve nebo později musí ztroskotat. Čím později, tím prudčeji. Při tom nese nutně každý vůdce také hlavní odpovědnost za to, co činí chybně následkem svého nesprávného stanoviska." (PG „Krása národů")

I když sice Eysenck za nejzávažnější příčinu osobních rozdílností považuje jen „dědičnost", jsou základem jeho představ o lidském uspořádání života nevědomě právě ty skutečnosti a nezbytnosti, na kterých při duchovním vývoji záleží:

„Tolerance vůči jiným názorům, jiným životním zvyklostem a jiným představám o právu a řádu není jen žádoucím aspektem demokratického života; má rozhodující význam pro to, abychom zachovali specificky lidskou schopnost - měnit náš způsob chování pro přizpůsobení měnícím se vnějším podmínkám."

„Jiné názory, životní zvyklosti a představy" jsou ve skutečnosti výsledkem osobního duchovního vývoje, kterého jednotlivý člověk dosáhl v průběhu svých dosavadních životních cest. Toto významné již sebou přinesené zformování „přizpůsobováním měnícím se podmínkám", neznamená nic jiného, než na něm dále pracovat prostřednictvím zkušeností, získaných stále novým prožíváním. Neboť tím dostáváme na základě nezměnitelných zákonů stvoření odpověď na správnost nebo nesprávnost našeho myšlení, chtění a konání.

Umožnit každému člověku tento učební proces, jímž má podle svého druhu projít, znamená: nebránit mu, nepřekážet mu. V tom spočívá rovnost, která je mu zde na zemi dopřána. Na tuto rovnost má nárok. Neboť respektováním jeho osobnosti se naplňuje opravdový, duchovní význam základního zákona stvoření: „Miluj svého bližního jako sebe samého!"

Richard Steinpach

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one