»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 


„Kdybychom se vážně snažili o to, abychom více poznávali Boha, než ho jen uznávali, vyrostl by v nás radostný dík za to, že smíme existovat."
                                                                   Lucien Siffrid

Dnešní úpadek naší kultury je v hlubokém rozporu s děním podle vůle Boží, protože ona podporuje vývoj a výstavbu. Je tedy cosi nesprávného v lidském myšlení, na němž celá naše kultura stojí.

Tento omyl tkví v tom, že lidé nejsou s to přijímat pokorně poznání z velikého dění, nejsou schopni sklonit se v tvořivé radosti před pramenem celého bytí. Člověk chce sám dobývat přírodu, chce ji přemáhat! Domnívá se, že je sám východiskem všeho poznání. Proto je i myšlení a jednání člověka sebevědomé a nestará se o vůli Boží.

Všimněme si velmi rozšířeného způsobu hovoru mezi lidmi. Nezáleží jim na objektivní pravdě, nýbrž v prvé řadě zdůrazňují svůj vlastní názor, svou vlastní zkušenost. Baví-li se několik lidí o nejvšednějších věcech, snaží se toho druhého ohromit, ať již svými vědomostmi, nebo svými zážitky, bolestí nebo zkušenostmi v užívání světa. Poslouchá-li takové hovory skutečný odborník, vidí, jak málo tito lidé vědí, ale jak jim velmi záleží na tom, aby vynikli oni, aby jejich vědomostem se ostatní obdivovali a jejich názor uznávali za správný. Je často v pokušení vmísit se do hovoru a uvésti přemrštěné smyšlenky na pravou míru. Tím by sice zamezil jejich tlachání, ale nepřesvědčil by je, neboť by v něm seznali vynikajícího odborníka, jemuž by lichotili, aby zakryli své rozpaky.

Často se dostáváme do podobných situací, kde nejde o službu pravdě, nýbrž jen o ukojení vlastní ješitnosti.

Všimněme si podstaty většiny sporů a debat, které tolik zaujímají mysl vědeckých, kulturních pracovníků a kritiků. Každému jde o to dokázat, že on má pravdu nikoli jeho protivník. A závodění je také velmi vžitý zvyk, který pronikl již tak hluboko do masa a krve, že celé myšlení, řeč i jednání lidí je tím prostoupeno. I politika, hospodářství, umění, věda, přátelství, život rodinný, manželství jsou tímto závoděním otráveny.

Snaha dokázat, že já mám pravdu, je příznakem veliké ješitnosti a sobectví, neboť těmto lidem nejde ve skutečnosti o pravdu, nýbrž o důkaz, že „na moje slova došlo“. Nesnažíme se v sobě překonat tuto ješitnost, abychom v mlčení překonali sebe a svou touhu vyniknout.

Společenská a sociální závislost na sobě vyvolává jen zvýšené napětí, třenice a řadu nespravedlností, neboť nikomu nejde ve většině případů o skutečnost, nýbrž o vlastní já.

Tak plyne větší část života lidí bez obsahu duchovních hodnot, ve všedních změnách a událostech, jimž se říká osud. Zcela jim uniká možnost státi se pány tohoto osudu, zkusí-li přemoci sebe.

Tomu, jenž vážně hledá, prospěje, bude-li se ve své řeči vyhýbat užívání zájmene „já“, pokud jím chceme zdůraznit důležitost našeho já. Kdyby věta po vyloučení zájmena já přestala mít původní smysl, vynechme ji raději.

Daleko však těžší je objevit skrytou domýšlivost, jíž nalézáme např. v častém užívání zájmene „my“. Nechci-li omlouvat přímo sebe, pak omlouvám s velkým úspěchem jakési kolektivum my. „My máme ještě mnoho chyb“, „jsme často tak slabí vůči sobě“... Zaměňujeme tu velmi obratně obě zájmena a to jen opět ve prospěch vlastního já. Vždyť člověk, skutečně usilující vzhůru, nepotřebuje mluvit o tom, jaký jest a co jest, aby o tom jiné lidi přesvědčil.

A rozum, ten nalezne vždy velmi mnoho vytáček a omluv před námi samými. Těmito pustošícími následky nesprávného myšlení nezůstal nedotčen ani jeden z nás.

Kdybychom se vážně snažili o to, abychom více poznávali Boha, než ho jen uznávali, vyrostl by v nás radostný dík za to, že smíme existovat. A pokud toho nedovedeme, je naše myšlení zřejmě překrouceno.


Lucien Siffrid, Hlas 1937

______

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one