»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

O drogové závislosti, omamných látkách a tajemství krve  

 
„Omamná látka může, jak nás učí lékařská zkušenost, svou plnou účinnost rozvinout jen tam, kde slabost, rozkolísanost a bezcílnost charakteru postižené osoby dává vzniknout žádosti po ‚úniku ze skutečnosti‘."
Závislost na omamných látkách v posledních desetiletích zachvacuje stále širší kruhy. Injekční jehly byly nahrazeny marihuanovými cigaretami a tyto zase drogami z kyseliny lysergové (LSD), které jsou produkovány dokonce vlastnoruční výrobou. „Umělá duševní choroba" není již jen salónní kratochvílí, stala se již přímo součástí společenských zábav. Jak ale dochází k onomu duševnímu, duchovnímu vyšinutí - a co tím může člověk získat? V Poselství Grálu (přednáška „Tajemství krve") je „nedostatečné nebo nevhodné vyzařování krve" označováno jako překážka pro lidského ducha. Vezměme k tomu poznámku z časopisu „Bild der Wissenschaft (Obraz vědy)", která v čísle 2/65 informuje o tom, že schizofrenie je identifikována jako nemoc látkové výměny: Schizofrenici mají v krvi cizorodou bílkovinu, jejich vylučování je jiné než při normální látkové výměně, v jejich tkáních se vytvářejí substance podobné omamné látce mescalin.

Poznámka dále uvádí, že injekce způsobí většinou jen přechodnou změnu; ruskému lékaři profesoru Y. Nikolajewu se však po dlouholetých pokusech podařilo docílit definitivního vyléčení schizofrenie změnou stravy. Přesně to bylo v přednášce „Tajemství krve" již dávno řečeno.

Duševní stav a složení krve jsou tedy v úzkém vzájemném vztahu. Podle svého osobního druhu a charakteru vytváří duch krev, a přes tento most působí na tělo. Přes most se dá jít ale oběma směry. Vnějším působením může tedy dojít ke změně složení krve a tím také k ovlivnění ducha. Přirozeným způsobem se to děje cestou výživy, což se ve výše uvedených případech také prokázalo. Dnešní člověk je však široce vystaven také synteticko-chemickému působení. Začíná u „nevinné" cigarety a vede přes alkohol a četné preparáty farmaceutického průmyslu až k omamným látkám. Cestou změny vyzařování krve je zde duchu více či méně trvale bráněno v jeho přirozeném působení a je přiváděn do rozpoložení a k projevům, které neodpovídají jeho skutečné podstatě a vlastnostem.

Obzvláště intenzívně dochází k tomuto umělému ovlivňování prostřednictvím psychotropních drog, které „mohou dočasně a bez trvalého poškození změnit i absolutně zdravého člověka takovým způsobem, že jeho osobnost, jeho vědomí či vnímání, jeho intelekt a dokonce jeho myšlenkový svět jsou pronikavě měněny. (Prof. Dr. Hans Haas,  „Obraz vědy" č. 2/65)

Na základě dosud uvedeného bude již pochopitelné, jak u zdravého člověka toto přetvoření osobnosti bez trvalého poškození probíhá. Protože zdravé tělo zahaluje také zdravého ducha, obě dvě části se tedy nacházejí ve stavu harmonické součinnosti, může být uměle přivedená jedovatá látka zase brzy vyloučena, protože vlastní nově vytvořená krev takové škodlivé složení nemá. Známým a názorným příkladem je odbourávání hladiny alkoholu v krvi. Jedná se zde o opačný případ experimentu, kde se duševní nemoci léčí pomocí injekcí. Zatímco u zdravé krve je umělé poškození jen přechodné, musí se tam, kde je vytvářena stále znovu krev obsahující škodlivé látky, uměle způsobený léčebný úspěch po krátké době znovu ztratit. Omamná látka tak tedy může, jak nás učí lékařská zkušenost, svou plnou účinnost rozvinout jen tam, kde slabost, rozkolísanost a bezcílnost charakteru postižené osoby dává vzniknout žádosti po „úniku ze skutečnosti".

Svého času již Aztékové ve střední Americe požívali, převážně ke kultovním účelům, určité houby a druh kaktusů, nazývaných Peyotl, aby se uvedli do stavu vytržení. Jak bylo zjištěno, obsahují tyto rostliny právě onu omamnou látku mescalin, která se nacházela i v těle schizofreniků. Aztécký rituál směřoval tak k určitému druhu schizofrenie. Setkávají se zde tedy pomatení vycházející z duchovní podstaty a pomatení vycházející z tělesné podstaty člověka, ze kterých je vzájemné působení mezi duchem a tělem a oboustranná schůdnost mostu krve zcela zřejmá.

Dále se budeme podrobněji zabývat mescalinem. Tato látka potlačuje tvorbu určitých enzymů, které regulují zásobování mozku cukrem. Tělo, které duch ke svému pozemsky hrubohmotnému působení musí používat, je v rozhodujícím důležitém zájmu omezováno a  poškozováno, duchu poskytnutý nástroj je tedy měněn a deformován.

Od té doby, co se vědě podařilo mescalin jako omamnou látku poznat a vyrábět, nechyběly snahy, získat pomocí experimentů a osobních pokusů náhled do světa prožitků duševně/ duchovně nemocných. První prováděné pokusy na zvířatech nepřinesly ovšem žádný úspěch. Objevila se proto domněnka, že v Evropě vypěstované rostliny nejsou účinné. Příčina ale spočívá v něčem jiném: Člověk a zvíře se totiž odlišují právě v tom bodě, na kterém záleží, neboť „zvíře má duši, člověk ale ducha" (PG „Duše"). Na zvířeti proto nelze nic duchovního vyzkoumat, takováto bádání musí nutně vyjít naprázdno.

Mezi osobami, které se daly k dispozici pro experimenty s mescalinem, byl také anglický básník a filosof Aldous Huxley. O svých zážitcích podal zprávu ve spise „Brány vnímání" (Nakladatelství Piper, Mnichov). Na rozdíl od odborně vědeckého materiálu je literární dílo  mnohem více uzpůsobenější a přístupnější široké veřejnosti. V dalším pokračování bude proto citováno zejména ze zmíněného spisu.

Huxley se totiž východiskem pro své úvahy velmi přibližuje pravdě, když píše:

„… každý z nás je asi schopný, produkovat v sobě chemické substance, ze kterých, jak je nyní již známo, i nepatrná množství mohou způsobit pronikavé změny vědomí…Může být duševní narušení zaviněno narušením chemickým? A může být chemické narušení zaviněno duševním utrpením …? Nemůžeme říci ještě nic více, než že existuje odůvodněné podezření."

Toto podezření bylo výzkumy mezitím zesíleno. Dokud ovšem věda bude zaznamenávat jen hrubohmotně viditelné účinky, ale duchovní souvislosti nechá bez povšimnutí, když je přímo nepopírá, nebude nikdy moci dospět od pouhé domněnky k opravdovému vědění. Tento názor lze také vyčíst ze slov vědce Hanse Haase, který píše („Obraz vědy"):

„S pokusy biochemických interpretací, které vyhovují komplikované vnitřní skutečnosti člověka jen mlhavě, spolu s vynecháním tělesně - duševních problémů, nemůžeme odhalit vlastní děj, proč člověk po požití nějaké chemické substance přechodně duševně onemocní."
Ke skutečné podstatě věcí a jejich souvislostí lze proniknout teprve tehdy, když poznáme celistvost všeho existujícího tak, jak postupně do sebe zapadá a vzájemně prolíná. Poselství Grálu dává k tomu potřebná objasnění. Pokusme se tedy ukázat a prokázat příčiny a souvislosti, nacházející se na druhé straně hrubohmotných účinků.

Všem zprávám o experimentu je společné to, že nehledě k účinkům mescalinu neztrácejí smysl pro věcnost. Pokusné osoby stále viděly jejich pozemské okolí, i když jinak, proměněně, a ve zkreslených proporcích; neměly žádná „vidění".

Zmíněná opojná látka nezprostředkovává tedy žádný vhled do vyšších sfér. Můžeme spíše konstatovat, že svět prožitků takového „duševně nemocného" leží ještě stále na prahu hutné hrubohmotnosti a je s ní v úzkém spojení. Chemicky podmíněné změny v těle se podobají známému umělému zásahu do fotografie: Pomocí předsádky s filtrem, zásahem do vývojového procesu nebo jiným způsobem může být oko kamery nebo proces reprodukce ovlivněn natolik, že skutečnost vypadá jinak. Také vlivem mescalinu je původně existující harmonie mezi předmětem a nástrojem určeným k jeho záznamu (Aufnahme - všimněme si vlastní smysl slova) narušen. Je omezována část její funkce, zde tedy zásobování mozku cukrem, čímž - jako ve fotografii - jsou určité vlastnosti zdůrazňovány, jiné naproti tomu potlačovány, dochází tedy ke vzniku zkresleného obrazu.

Tak je také mescalinem ovlivněné vidění plné neobvyklých barev. Pokusné osoby referují o barevném opojení, ve kterém i nejnepatrnější předměty s oslnivou pronikavostí zazáří. „Mescalin propůjčuje všem barvám zvýšenou sílu a umožňuje ovlivněné osobě uvědomit si nesčetné jemné odstíny, vůči kterým je za normálních podmínek naprosto slepá", popisuje Huxley tento stav.
Tento stav není překvapivý. Víme přece, že:

„celé stvoření poskytuje divuplný obraz nejnádhernějších barevných záření…

„… dokonce každé jednotlivé tělo, ať již je sebenepatrnější, se podobá jemně vybroušenému hranolu, který každý přijatý paprsek předává v mnohonásobných jiných barvách zářivě dále." (PG „Hrubohmotnost, jemnohmotnost, zářením prostor a čas")

Barvy ale vyplývají z různých frekvencí světla, nejsou v podstatě ničím jiným než zachvíváním, vlněním, kmitáním, zářením. Ve vystupňovaném barevném vidění spočívá důkaz pro to, že omamná látka způsobuje změny vnímavosti tohoto záření. Zatímco ale dochází k otevření se takovému novému smyslovému vjemu, trpí zároveň možnost vnímání pozemsky obvyklé skutečnosti, zvláště kvůli posunu proporcí. Postižený stojí mezi světy. Jeho oblast vnímání není rozšířena, je jen posunuta. Podobá se radiopřijímači, který místo aby přijímal jednu stanici čistě a ostře, přijímá zároveň i další vysílač, takže jeden program se již, a druhý ještě, nemůže plně uplatnit. Tyto vjemy potvrzují skutečnosti, které jsou čtenářům Poselství Grálu známé, a to, že jiné světy jsou jen jinými úrovněmi zachvívání. Vůči nim musíme být ovšem zcela naladěni, musíme být tedy pro ně přiměřeně vhodnými, abychom je plně prožívali a mohli v nich působit.

Záznamy o pokusech s mescalinem poskytují ale ještě další poučné a podnětné jednotlivostí. Tak je referováno, že „každý tón a každý hluk vyvolává odpovídající barevný obraz, kaleidoskopicky měnící jak svou formu tak i barvu". Je z toho zřejmé, že barva a tón mají skutečně stejný původ, kmitání. To je sice přírodní vědě dávno známé - příznačně přece hovoříme také o „barvě tónu" a „znění barvy" - , v naši hrubohmotné úrovni zachvívání (záření) prožíváme ale tón a barvu ještě jako oddělené jevy.

Jedna z pokusných osob dále sděluje:

„Zahlédnu-li nějakou libovolnou skvrnu, uvědomuji si ihned všechny ostatní podobné skvrny. Mám zvětšený postřeh pro vše stejné a podobné."

Velký zákon stvoření, zákon přitažlivosti stejnorodého se tedy stává mnohem zřetelnějším. Tento zákon se sice uplatňuje i v našem pozemském bytí jako třeba v onom „rovný rovného si hledá", je ale hutností materie zeslaben. Mimo hrubou hmotnost však tento zákon dochází k plnému uplatnění a samočinně vytváří propojení stejnorodého. To mohou proto zmiňované pokusné osoby nápadně prožívat dokonce již v mezních oblastech, ve kterých se ocitli.

Obzvláště ale doznává pronikavé proměny vztah k okolním věcem. Veškeré předměty získávají větší význam, zvláštní smysl. Bez přehledu o souvislostech, bez možnosti poznat příčiny, připadá lidem ovlivněnými mescalinem všechno jako mimořádné a významné. Splývavé nabírání jeho flanelových kalhot se stává pro Huxleyho nikdy nevídaným zážitkem, jež jak se mu zdá, mu otevírá možnost k pochopení smyslu řásněného roucha Boticelliho madony; jeho starý a důvěrně známý psací stůl hodlá snad svým významem přímo puknout. Toto zřejmě, míní Huxley, chtěl napodobit již van Gogh postižený duševní pomatenosti, když vytvořil obraz „křeslo" a maloval květiny tak, že svým vlastním, vnitřním světlem

 
„zářily a téměř se chvěly pod tlakem své důležitosti". Je to „opakující se příliv krásy ke zvýšení krásy, účast na zřejmé nádheře věcí; z jednoho okamžiku k druhému se obnovující zázrak pouhého bytí!"

Co je zde tedy vlastně viděno? Je to tušení zářící a tím barevné živoucnosti všeho co existuje. Neboť i zdánlivě „mrtvá" materie je ve skutečnosti plná živého pohybu. A v harmonii všech zákonitostí je každá věc sama pro sebe světem, který zahrnuje nesčetné další světy; je to navázáno na působení pulsujících proudění a naplněno skutečně až po samý okraj účelností a důležitostí. V pozadí působící síly jako takové sice ještě nelze vidět, přesto jejich působení se stalo zřetelnější. Právě proto vede tato podívaná zpět k něčemu jednoduchému, nekomplikovanému, jedině v tom spočívá opravdová velikost, a člověk „znovu získává něco z nezaujatého způsobu vnímání dítěte." (Huxley)

Shrneme-li vnější smyslové vjemy, vypadá to, jako by prostřednictvím mescalinu ústrojí pro vnímání bylo „překrucováno" a maličkosti vyzvedávány, zveličovány. Je to, jakoby se člověk chtěl postavit na špičky, aby viděl přes plot. Přitom ale značně ztrácí půdu pod nohama a zmenšuje svoji stabilitu na zemi. S úžasem poznáváme, jak výstižně to pojala naše řeč, když takového člověka označuje za vyšinutého (ver-rückt = posunutý, vyšinutý): Ustoupil z místa, na kterém měl stát.

Jak ale v takto změněném okolí člověk prožívá sám sebe? Začněme se zjištěním, že je značně narušené vnímání prostoru. Pokusné osoby jsou sice ještě schopny se ve svém okolí pohybovat, ale význam či dosah prostorových prožitků se značně smrštil. Jízda v rychle se pohybujícím vozidle vzbuzuje dojem, jakoby se člověk sotva hnul z místa. Ještě křiklavější změna je ve vztahu k času. Nastupuje naprostá netečnost, ba přímo absence vnímání času.

V Poselství Grálu („Hrubohmotnost, jemnohmotnost, záření, prostor a čas") je uvedeno:

„Pojem prostoru a času je dokonce v celém stvoření, je však vázán na určitý druh!"

V dosavadním líčení jsme poznali, že vnímání lidí pod vlivem mescalinu zasahuje do jiné oblasti zachvívání či záření. Tomuto jinému druhu, který je dán svým jiným zachvíváním a zářením, je přiřazen adekvátní pojem času a prostoru. Proč ale potom tento změněný pojem času a prostoru není pociťován? Odpověď nalézáme ve větě:

„Různorodý pojem času a prostoru vzniká tím, že lidský mozek je schopen přijímat více nebo méně prožitků. Mozek je opět přizpůsoben tomu, jakého stupně hutnosti je jeho současné okolí, tedy jakého druhu je světová část, v níž se nachází tělo". (Z přednášky „A tisíc let jest jako jeden den!")

Záleží tedy na prožívání, teprve na základě prožívání vzniká pojem prostoru a času. Násilně přestavěné a změněné smyslové orgány však dosahují ke světu, který duch - jak o tom bude ještě pojednáno - nemůže opravdové prožívat, protože se v něm nemůže projevovat a působit. V disharmonii takového stavu člověk vnímání času a prostoru svého stávajícího okolí značnou měrou ztrácí, aniž by onen „jiný svět" získal. Podobá se přibližně plavci vyzbrojenému potápěčskými brýlemi a šnorchlem. Také tento plavec se pohybuje na hranici dvou oblastí bytí. Může se sice pomocí umělých pomůcek dívat do vodního světa, ale v žádném případě se nestává jeho součástí. Pohledem do cizího světa ale ztrácí zároveň vztah k pevné zemi, na kterou jako člověk nyní patří.

Další účinky mescalinu tento výklad potvrzují. Ruku v ruce s líčenými stavy jde totiž ztráta vnímání vlastní osobnosti. Na její místo nastupuje ztotožňování s věcmi, rozplývání se v nich, pocit bratrského spříznění holým bytím. Vůle je potlačena, anulována. Postižený člověk prodělává a zakouší pronikavou změnu k horšímu či ke špatnému, jednoduše proto, že něčeho dobrého a správného není již schopen.

„Kdo bere mescalin, necítí žádný podnět k nějaké konkrétní činnosti, a většina cílů, o které mu šlo a pro jejichž dosažení byl připraven i trpět, mu připadá krajně nezajímavá. Nemůže se jimi zabývat z toho dobrého důvodu, že musí přemýšlet o něčem lepším", poznamenává dále Huxley. Toto „lepší" ale pozůstává podle stejného autora „v určité kontemplaci, která s činností a dokonce s vůlí k ní, ano, již ani s myšlenkou na ni je neslučitelná".
 
Člověk tak setrvává v naprosté pasivitě, vyčerpává se ve svém existenčním společenství se všemi věcmi.

Nečinnost nemůže vést dopředu, natož vzhůru. Naráží na základní zákon stvoření, který od všeho co zde žije, požaduje pohyb a stále znovu pohyb. Tím se stává zřejmou strašlivá cena, kterou se platí za onen „krok přes práh", za nahlížení do jiného světa. Co totiž věda opisným způsobem pojmenovává jako ztracené „vnímání osobnosti", není ve skutečnosti nic jiného než lidskému duchu vlastní, v dlouhém vývojovém bytí procitlé sebe-vědomí.

Toto slovo nemá nic společného s často podsouvaným, pokřiveným obsahem pojmu, který se blíží k pýše, k domýšlivosti. Označuje zcela jednoduše vědomí sebe sama, vědomí duchovně-lidské existence. Spočívá celý vývojový stupeň nad vědomím pouhé existence, které jako nejvyšší je přibližně vlastní zvířatům. Ono uváděné, jako šťastný prožitek se jevící rozplynutí v okolních věcech, je tak sestupem na již dávno prožitý stupeň jiných druhů stvoření, nad kterými se lidský duch jako ten, který má vést, měl dále vyvíjet. Tento vývoj spočívá právě v probuzení „já-vědomí". Pokud ho člověk ztratí, zůstává ještě spojen ve své stejnorodosti jen s holým vědomím existence ve stvoření.

Omamnou látkou dosažený domnělý „pokrok" je tak strašlivým krokem zpět, který vyžaduje vzdání se právě toho, co člověka dělá člověkem. To je obzvláště zřejmé na celkovém ochabnutí vůle. Vůle, ona často zpochybňovaná svobodná vůle, která - jednak jako přitažlivě vstřebávající, jednak jako formující - zasahuje do tkaní ve stvoření, je totiž pro ducha tím, co je mu nejvíce vlastní a co jej nejvíce charakterizuje.

Je to tedy skutečně vědomí ducha, které je chemickým ovlivněním pronikavě měněno. Dosud jsme tento pojem ovšem chápali v běžném slova smyslu. Nyní teprve docházíme k jeho vlastnímu významu a stále více poznáváme, jak velmi je naše řeč znalá skrytých podstat věcí.
Změněnému stavu odpovídající duchovní a volní pasivita má ale v sobě něco zavádějícího. Vychází přece tak velmi vstříc lenosti, která lidem všude brání, aby usilovali o Pravdu, namáhali se o ní. Tak se stává „jen-dívání se" a  „nic-nedělání" nějakou podivnou blažeností. Vědění o tom, že člověk je zajedno se vším živoucím se zdá být  - přiměřeně sníženému (sebe)vědomí - jako cosi nejvýše dosažitelného. Tento stav je již tak daleko zpět na vývojové cestě, že je mylně pokládán za něco nového. Pro Huxleyho to je, jakoby v tom prožíval „blaženost zaručeného bytí" Indů, „všeobsáhlou Dharmu" Buddhovu, obsah zenové filosofie.

Vidíme ale ještě více: Zde spočívá původ představy o nirváně. Předpovídané a slibované rozplynutí vlastního „já" ve vše oživujícím světovém duchu, pochází ze zkresleného a degenerovaného pohledu lidského ducha, kterému je bráněno ve správném působení. Odosobnění jako cíl nevešlo do lidského světa představ prostřednictvím zjevení vyšších mocí; je plodem umělého zásahu do duchovně-tělesné harmonie, výsledkem násilného překročení prahu pozemské hrubohmotnosti.

Je příznačné, že takto pojatý cíl spočívající v pasivitě, v rozplynutí se v existujícím, povstal právě ve východních náboženstvích, tedy tam, kde užívání omamných látek, kontemplace, nečinnost, křečovité odvrácení od činorodého života a potlačení tělesnosti - jako pomýlené, zavádějící podoby náboženského cítění - jsou široce rozšířeny a musely narušovat přirozené spolupůsobení mezi duchem a tělem. Takovým způsobem získané zkreslené nazírání deformuje postupně také těmto národům předané zvěstování Pravdy a podsunují lidskému duchu klamný ráj nirvány.

Neboť jak by se mohlo jednat o nějaký ráj, když se lidský duch obává toho, že v něm bude muset zůstat?

Též u Huxleyho se mění počáteční blaženost po určité době ve „strach před rozpadnutím se pod tlakem skutečnosti". S úlekem probleskuje poznání, že „rozpad v rozplynutí je strašně nebezpečný. Co když  člověk již z chaosu nenalezne cestu zpět?" V tom se ukazuje zdravá reakce utlačovaného ducha. Je to vzepření se cestě, jejíž smrtící cíl je duchem se zděšením tušen a předvídán.

O to více musí udivovat, že Huxley, nedbaje tohoto varovného vyciťování, požívání mescalinu přímo doporučuje. Pod ochranou zjištění, že používání toxických substancí pro náboženské účely je široce rozšířené, dospěl totiž k tomu výslednému názoru, že mescalin sice „není nutný k uzdravení duše, ale je potenciálně nápomocný, a v případě zpřístupnění se dá s vděčností akceptovat a přijímat." Každý byť i s rozhodností vyjádřený nesouhlas s takovým názorem nebude dostatečný ...

Mohli jsme poznat, že obrazy stavů, které jsou označovány jako duševní nemoc, lze odvodit od sníženého nebo ztraceného uvědomění si lidského ducha jako sebe sama, přičemž pojem „vědomí" ve smyslu vývoje podle zákonů stvoření, není jen pouhým označením pozemské bdělosti. Lidský duch klesá více nebo méně zpět na stupeň pouhého vědomí existence, ztrácí tak poznání vlastní duchovní osobnosti a tím podstatný znak lidství. Osobnost postiženého člověka je tedy vyvinuta příliš slabě, jeho vyzařování je nepatrné. Nestojí dostatečně pevně na půdě této země, aby prostřednictvím pozemského těla mohl dospět k plnému rozvinutí. Naprosto výstižně se hovoří o duchovní slabosti (chabosti ducha), míní se tím ovšem obyčejně nedostatečný výkon pozemsky vázaného rozumu. Opět zase jednou vidíme, jaký klíč k pravdě obsahuje naše řeč, pokud deformovaným pojmům vrátíme zpět jejich původní smysl.

Na zde pojednávaném příkladě s mescalinem je souvislost se změnou vědomí - na jedné straně z lidského ducha vycházející a na druhé straně mu vnucenou - obzvláště zřetelná, protože schizofrenie a mescalin vedou k podobně anormálním vlastnostem krve. Tento prokázaný výsledek platí však, s větší či menší obměnou, pro každý druh omamné látky, obzvláště také pro - ve svých účincích spřízněnou - LSD. Jak by mohl nyní stav, který je znakem slabosti ducha a který považujeme za nemoc, tím tedy za narušení harmonie a řádu, být někdy prostředkem k tomu, aby pomáhal člověku ke vzestupu? Použití jakékoliv toxické látky k (pseudo-)náboženským účelům tak může být jen službou ve smyslu a působení temnoty.

Téměř se zdá, jako by to nejasně vyciťoval i Huxley. Jako by chtěl najít ospravedlnění pro své stanovisko, když vychází z Bergsonovi teorie, podle které naše smyslové orgány jsou „nikoliv produktivní, nýbrž eliminující". Z celistvosti a úhrnu všeho dění k nám prostřednictvím smyslů přicházejí jen určité vybrané části, nejsou tak oknem do světa, účinkují spíše jako filtr. Jde zde o správné rozeznaní následků naší hmotné hutnosti. Podle zákona stejnorodosti můžeme skutečně poznávat jen to, co odpovídá druhu zachvívání či záření přináležejícího k našemu světu, ve kterém právě existujeme. Touha po prožitcích z dalších světů „na druhé straně, z druhého břehu" je v člověku ale příliš hluboce zakořeněna. Tato touha je projevem v lidském duchu spočívajícího usilování po návratu k jeho původu, do jeho domova. Toto usilování je ještě podporováno přitažlivostí vyšších úrovní ve stvoření. Chraňme se toho, abychom si tuto čistou touhu nechali zavléci do kalných kanálů temnoty, která nás chce zlákat na karikaturu Pravdy. Jsme v pozemském světě proto, abychom zde žili a prožívali. Naše smysly jsou určeny právě pro naše současné bytí, nesnažme se je proto uměle přetvářet a měnit!

Jakou ohromnou osobivostí do toho vloženou je domněnka, že prožívání vyšších stupňů bytí nám spadne do klína bez vlastního přičinění! Mají být chemické preparáty prostředkem k výstavbě dálnic do nebe? Má snad v budoucnu požití tablety nahradit duchovní námahu, vzdělanost, mravnost a sebeovládání? Již nemá být klíč do nebeského království kován ve vlastním duchu, ale má být levně k prodeji v každé apatyce? Neumožní již pouhé tyto úvahy každému člověku poznat, jakého druhu bude tento„ráj", který může na této cestě najít?

Ti, kteří věří, že i poznání Pravdy je záležitostí nějakého chemického procesu a domnívají se, že drogy jim dovolí se všeho zbavit, prožijí hořké probuzení; neboť staré přísloví „Bez práce nejsou koláče", se neuplatňuje jen v materiálním světě, nýbrž ještě mnohem více platí pro cestu ducha.

V rozumovém vzdělávání tento zákon pozemsky uskutečňujeme. Do vyšší třídy postupuje jen ten žák, který dosáhl cílů třídy předcházející a tím dokázal, že danou učební látku zvládl. Skutečně bychom očekávali pokrok ve vzdělání, pokud bychom se tajně vplížili do vyšší třídy, když  pro pochopení jí příslušných úkolů nemáme předpoklady? Výsledkem by mohlo být pouze to, že se takový žák nemůže osvědčit ani v této vyšší třídě, jejíž látce nerozumí, ani ve třídě nižší, protože vyučování v ní zanedbal. Nemělo by být obtížné přenést tento náhled do duchovních dějů.

Následky takového chybného jednání jsou zde ovšem nesrovnatelně dalekosáhlejší. Pokus o násilné předsunutí „bran vnímání", způsobuje totiž těžké, možná nenapravitelné škody nejen dotyčnému lidskému duchu, ale ohrožuje vývoj celého lidstva, protože může zavádět falešným směrem. Takové počínání se podobá násilnické opovážlivosti ve snaze mít podíl na vyšším poznání, aniž by ho byl člověk svou pílí a opravdovým věděním hoden. Staré legendy nás učí, že se přitom poznání ztrácí. Také snaha o překročení prahu našeho světa prožitků bez potřebné zralosti nás stále více vzdaluje od Pravdy, a činí to pro jednotlivce stále těžším ji mezi mnoha falešnými stopami poznat.
 

Dodatek (O drogové závislosti, omamných látkách a tajemství krve):


V mém pojednání „Krok přes práh" jsem musel, za účelem omezení se na podstatu věci, nechat stranou několik dalších vědeckých poznatků, které význam krve pro vzájemný vztah ducha a jeho možnosti působit skrze tělo podtrhují. Výklady pana Frey, Lima, mi dávají příležitost k dodatečnému doplnění.

Vídeňské noviny „Kurier" 18.dubna1966 oznamovaly, že známý specialista pro mozkově postižené děti, docent dr. Andreas Rett, zjistil souvislost  mezi onemocněními mozku a změnami látkové výměny, přičemž krev těchto pacientů vykazovala přibližně čtyřnásobný obsah amoniaku.

Podobné jsou zkušenosti prof. dr. Hanse Aspergera z vídeňské univerzitní dětské kliniky, o kterých přinesl zprávu  „Stern" 27.března1966: Nahromaděním toxických produktů látkové výměny, které krví způsobují otravu dětského mozku, dochází k nevyléčitelné slabomyslnosti. Včasným vyšetřením krve a příslušnou dietou lze poruchy látkové výměny odstranit a tím i zamezit poškození mozku.

To se shoduje i se zprávou uvedenou v periodiku „Kristall" č.1/66, která uvádí stejné zkušenosti z nemocnic Severního Porýní - Vestfálska. Americký dětský neurolog dr. John Churchill, jak referoval „Kurier" 10.února 1966 z Detroitu, šel dokonce ještě o něco dále a zdůraznil důležitost výživy matky během určité periody těhotenství na vývoj mozku embrya. Význam takového zjištění dalece přesahuje čistě hrubohmotné utváření tohoto orgánu. Týká se celkového duchovního druhu člověka a úzce souvisí se slovy Poselství Grálu „Ve světle - Pravdy" od Abd-ru-shina, podle kterého

„dokonce druh vyzařování krve nastávající matky může být rozhodujícím pro druh u ní se vtělujícího ducha. Tento duch musí dbát zákona přitažlivosti stejnorodého, neboť každý z různých druhů vyzařování připravuje přiblížení a vstup jenom jednomu onomu vyzařování zcela odpovídajícího druhu duše. To je tak samozřejmé jako to, že stejné duševní druhy vyvolávají také stejné složení krve." (PG „Tajemství krve")

Vrátím se zde ještě jednou k již zmíněné zprávě z „Obrazu vědy" č.1/65. Uvádí se v ní: „Dříve než se schizofrenie stane duševní nemocí, projevuje se nemocí látkové výměny. Vlohy jsou dědičné; ale ve většině případů nemůže odpovědný gen své neblahé působení rozvinout".

Z nedostatku vědomostí o duchovních souvislostech nedospěla věda u pojmu „dědičnost" až  k příčině a spokojila se dosud s tím, že za nositele dědičných vloh považuje geny. Avšak zdánlivé „zdědění" takového složení krve, které podporuje a usnadňuje vznik duševní nemoci, není ve skutečnosti nic jiného než přirozený důsledek zákona přitažlivosti stejnorodého. Tuto vlastnost si přináší inkarnovaný duch jako úhrn svého dosavadního bytí z četných životů. Ke vtělení může dospět jenom tam - a jen k takovým na zemi dochází - kde jsou dány podmínky mu náležející a tělo nastávající matky již obsahuje takové složení krve, které teprve duchu umožní jak připojení se k tělu, tak i  neomezené působení jeho druhu. Změna ve vyzařování krve nastávající matky docílená jinou skladbou stravy tak může zabránit inkarnaci slabého, neduživého a k nemoci náchylného ducha, protože takový již nenalézá stejnorodost.. Na druhé straně ale záleží také na inkarnovaném duchu samotném, zda se v dalším postupu díky své svobodné vůli změní tak, že bude mít zapotřebí také jiné vlastnosti krve. Duch se pak ve svém novém pozemském životě od svých dřívějších postojů oprostil, zesílil a tím i ozdravěl. Odpovídající výživou může být z vnějšku přitom podporován. To vysvětluje skutečnost, že - jak se tvrdí v posledně jmenované zprávě - „odpovědný gen ve většině případů nemůže své neblahé působení rozvinout".

Citované zprávy ukazují, že poznání ohledně významu a důležitosti krve pro duchovní vlastnosti člověka se stále dál rozvíjí. Tento vývoj povede nutně k tomu, že se tak často popíraný, protože neviditelný duch, konečně uzná jako skutečný člověk a pán všech jeho tělesných funkcí.

 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one