»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Jak může tvor, který nezná své určení a smysl svého působení uvnitř ‚systému‘, být schopen posoudit, co je nejlepší? Nikdo tak nemůže domýšlivě říci: ‚Chtěl jsem to nejlepší‘, nýbrž jen: ‚Chtěl jsem to, co považují za nejlepší‘. Tím ale tato věta pozbývá způsobilost sloužit jako omluva. Není-li pronášena s pokorou hledajícího, demaskuje se jako výraz domýšlivosti a ješitnosti jedince, který tak svou vlastní omezenou schopnost chápání chce považovat za měřítko správnosti.“

„Jaký by byl ve světě chaos, existovalo-li by v něm - jako to nejlepší - to, co jednotlivec za nejlepší považuje!“

Pod titulem „Jak lidé chtějí svět zlepšovat - a přitom ho ničí" přináší C. Dietrich Dörner, profesor psychologie na universitě v Giessen, v časopise „Obraz vědy", č. 2/75, zprávu o jednom velmi poučném a podnětném pokusu: Dvanácti zvláště kvalifikovaným osobám v různých odborných zaměřeních byl stanoven úkol, aby ve fiktivní rozvojové zemi vytvořily „lepší životní podmínky". Co se tím míní nebylo řečeno. Výchozí situace předpokládala poměry a okolnosti, které skutečně mohou nastat. Podniknuté opatření a zásahy, ke kterým pokusné osoby přistoupily, byly pak zpracovány na počítači. Vzdor shodnému úmyslu, dosáhnout nejvýhodnějších výsledků, to skončilo v jedenácti případech katastrofou, vyvolanou z nejrozličnějších příčin. Pouze jedinému účastníku se podařilo „stabilizovat systém na vyšší úrovni".

     Účelem pokusu bylo psychologické osvětlení způsobu řešení ekonomických problémů. Význam pokusu ale daleko přesahuje stanovený rámec. V malém se přece stále odráží i velké. Dnes obecně používaná extrapolace je založena na tomto poznatku. Tak i nepatrný výřez může zviditelnit něco podstatného, zvláště když pokusné osoby jako nastávající vědci patří k oněm kruhům, které rozhodujícím způsobem určují obraz našeho světa. Experiment se tím stává pohledem do zrcadla. Umožňuje poznávat příčiny naší dnešní krize.

Prof. Dörner totiž píše:

 „Pokusy nemusely dopadnout tak jak dopadly, existovaly i jiné možnosti."

 Katastrofám, které vyvolalo jedenáct ze dvanácti pokusných osob, se dalo tedy zabránit. Jak ale došlo k tomuto nezdaru?

Na prvním místě jmenuje Dörner ignoraci vzájemné závislosti v rámci daných podmínek. Pokusné osoby nevzaly v potaz živoucnost systému. Můžeme doplnit: Přehlédly, že zasahují do organismu, který pro své správné fungování potřebuje určité podmínky. Tak se objevily neúmyslné vedlejší účinky, které žádaný výsledek obrátily v opak.

K označení a charakterizování této závislosti užívá Dörner výraz „zesíťování". I když se při tom nejedná vyloženě o libé tvarosloví, je přece jenom tento výraz  výmluvnější než módní slovo „komplexní".

     „Zesíťování" označuje propojenost prostřednictvím vláken a uzlů. O takové propojenosti, vztažené na celkové stvoření, hovořil Abd-ru-shin ve svém Poselství Grálu. Můžeme ji dokonce stanovit v našem těle. Příkladem je třeba propojení nervových vláken nebo krevních cév, zvláštním případem je oční sítnice. Dnes musí věda v rámci jejího celkového rozsahu poznání takové zesíťování připustit a uznat. Protože však její podstata spočívá právě na nedostatečné ohraničitelnosti souvislostí, dá se tento obraz bezpečně rozšířit i na jevy, které leží mimo naše smyslové vnímání. Představa takové sítě, v rámci které navazujeme spojení, musela dokonce existovat již před dávnými časy. Jak by přišla jinak naše řeč k tomu, lidské jednání označit jako „Wirken = působení, tkaní", použít tedy stejný výraz, který používá i pro vzájemné vázání vláken. Širokým obloukem se věda vrací ke „starým" názorům.

     Jako druhý důvod ztroskotání dobře míněných snah Dörner uvádí, že nebyl zohledněn „exponenciální růst". Pokusné osoby vycházely z předpokladu rovnoměrného růstu. Přehlížely zpětnovazební zesilování účinků, které je způsobeno stále rychlejším rozkmitáváním systému. Věda tento jev popsala teprve v poměrně nedávné době. Je ale jen přirozeným následkem zákonů působících ve stvoření - zákona zpětného působení ve spojení se zákonem přitažlivosti stejnorodého. Neboť jakýkoliv zásah do „zesíťovaného systému" může, jak se nyní začíná poznávat, umrtvovat nebo oživovat „vlákna" v této živoucí energií naplněné akční síti. Taková síť ale vzniká jen tím, že určité množství vláken se sbíhá do uzlového bodu.

     Je známo, že ladičku může rozechvět jen stejně naladěná jiná ladička; že vysílač a přijímač musí pracovat na stejné vlně; že „stejné přitahuje stejné". Jsou to příklady toho, že vzájemná sladěnost je základem pro spolupůsobení, sjednocování. Tento zákon přitažlivosti stejnorodého přivádí k sobě tedy to, co vzájemně k sobě přísluší. Tak každé od nás vycházející „akční vlákno" ústí do uzlu, který sdružuje stejnorodá vlákna a představuje tak centrálu vláken stejného druhu. Dnes již nezpochybňované vzájemné či zpětné působení, které každé jednání vyvolává, je z těchto centrál vyživováno a tím i zesilováno.

     Již v Bibli bylo řečeno, že „kdo seje vítr, sklízí bouři". Také Poselství Grálu poukázalo na tyto účinky zákonů stvoření. Onen s překvapením zjištěný „exponenciální růst" by tak měl být již dávno známý.

     Vidíme tedy: Příčinou selhání zde zmiňovaných snah byla nedostatečná znalost zákonů stvoření, k jejichž poznání měl člověk již dávno příležitost.

     K tomu se přidává, jak shledal Dörner, absence jasné představy cíle. Všechny pokusné osoby sice chtěly, aby se lidem imaginárních zemí „vedlo lépe", samy ale nevěděly, v čem by tento lepší život měl spočívat. Jejich rozhodnutím chybělo dlouhodobější plánování. Byla zaměřena na blízké cíle.

     I tím bylo odhaleno něco všeobecně lidského. Neboť, jak mnoho - nebo lépe řečeno: jak málo - lidí skutečně zná smysl svého života? Kdo ale může smysluplně jednat bez znalosti účelu? Dörnerův postřeh spěje ke zdrcujícímu zjištění: Neznalost účelu existence zapříčiňuje kolem nás katastrofy. Neboť každý pokus o utváření a uzpůsobení našeho světa, churaví na zastřenost cíle, o který mají jednotně usilovat všechny snahy. Opovažujeme se zlepšovat svět - aniž bychom věděli proč a k čemu.

     Oněch jedenáct pokusných osob, následkem jejichž rozhodnutí by došlo ke katastrofám, se odvolávaly s omluvou na to, že „chtěly přece jen to nejlepší". Nejprve to může vypadat úděsně, že dobrý úmysl zjevně nemá žádný význam. Jsou etické hodnoty skutečně jen nepotřebným balastem? Urychluje se snižování jejich významu právem? Téměř to vypadá, jako by se tomu muselo přitakat. Ale tato otázka vychází z chybné domněnky. Předpokládá totiž, že člověk ví, co je nejlepší. Jak ale může tvor, který nezná své určení a smysl svého působení uvnitř „systému", být schopný takového posouzení? Nikdo tak nemůže domýšlivě říci: „Chtěl jsem to nejlepší", nýbrž jen: „Chtěl jsem to, co považují za nejlepší". Tím ale tato věta pozbývá způsobilost sloužit jako omluva. Není-li pronášena s pokorou hledajícího, demaskuje se jako výraz domýšlivosti a ješitnosti jedince, který tak svou vlastní omezenou schopnost chápání chce považovat za měřítko správnosti.

     Jaký by byl ve světě chaos, existovalo-li by v něm - jako to nejlepší - to, co jednotlivec za nejlepší považuje! Obšťastňující moudrost se však projevuje v tom, že jsme nuceni hledat závazné pravidlo a měřítko - pro každého z nás - mimo nás samých. Že nezáleží na tom, chtít to nejlepší, ale pouze na tom, činit to, co je správné. Neboť správné nebo chybné má jen jedno měřítko: Svatou vůli Pravěčného. Ve své dokonalosti připravuje pro každého tvora to vskutku nejlepší.

     Bezpodmínečná platnost zákonů stvoření, ve kterých se tato vůle projevuje, neodstraňuje ale etické a mravní hodnocení našeho jednání. Jen se projevuje jinak, než jak míní ti,  kteří se na to odvolávají. V rámci právního řádu pokládáme za samozřejmé, že důvod ke zmírnění trestu (jako třeba nezkušenost, příležitost, navádění a jiné), který může jít provinilci k dobru, nechává skutek a jeho následky nedotčené. Jak nás tedy může udivovat,  že též ve všeobecně platném řádu stvoření nějaké dobré chtění nic nezmění na výsledku, který v důsledku učiněného rozhodnutí neodvratně - tj. na základě průběhu zákonů stvoření - musí nastat. Dobrý nebo špatný úmysl, přináležející niternému světu původce, najde jen tam svou ozvěnu. Chce-li někdo uskutečnit něco špatného, tak jedná vědomě proti správnému; chce-li, i když v sebeklamu nebo v omylu, něco dobrého, bude se moci lehčeji poučit z dopuštěných chyb, protože se sám neuzavřel před uznáním správného. Pohnutka k jednání má tedy pro jednajícího velký význam. Přání, udělat to příště lépe, vede totiž k uvolnění a osvobození ze sítě, do které se sám zapletl.

     Je ale člověk připravený nechat se vést poučením ze svých zkušeností? Živoucnost systému, do kterého je postaven, požaduje i po něm, aby se přizpůsoboval zpětným účinkům jeho rozhodnutí, aby tak nerušil svou strnulostí. Pokus, o kterém zde pojednáváme, podal i k tomu žel velmi příznačný, i když též nikoliv překvapující výsledek. Prof.Dörner píše:

 „Pokusné osoby se sice v prvních dvou až třech sezeních intenzivně snažily o to, aby si vytvořily memoriální obraz našeho modelového světa, jakmile ale tento obraz jednou vznikl, sotva se namáhaly ho korigovat. Zcela naopak se ve druhé polovině pokusu ukázala jistá „tendence k zapouzdření".

     V souladu s tím nyní úvahy pokusných osob již nepostihovaly tak moc celkový systém, jako spíše pouze jimi samými v chod uvedené projekty. Vlastní opatření, která byla původně plánovaná ze zřetelem na celkovou situaci, se osamostatnila a zastoupila poté vlastní problém."

     Není to, jako by byl z nějaké vyšší úrovně tvor „člověk" dán pod lupu? I v této nepatrné ukázce se ukazuje ve své strašlivé ubohosti: Ačkoliv nezná skutečný užitek a prospěch a chybí mu náhled do ústrojí stvoření, tvrdohlavě a domýšlivě se snaží prosadit něco, co se mu v daný okamžik jeví jako žádoucí.

     Avšak nikoliv jen model, vždyť i člověku svěřený svět je to, co ve svém úsilí zlepšit, stále dále ničí. Ve vnitřní i ve vnější oblasti života se musí horečně snažit bránit jeho pošetilým jednáním. Znovunastolení narušeného přirozeného řádu nepostradatelnými zákony stvoření, označuje pak člověk jako „katastrofy", protože není způsobilý, vidět v tom pomoc, která ve skutečnosti spočívá v nutném ztroskotání jeho plánů.

     Dörner nalézá vysvětlení v tom, že pro člověka je propojení či zesíťovaní komplexních systémů nyní ještě nepřehledné. V jeho rezignaci se ale objevuje určitá - jím nepoznaná - naděje, když k tomu dodává:

„Bezmocnost, které se čelilo při snaze zvládnout systém, se zdá být spíše výsledkem skutečnosti, že pokusné osoby neměly k dispozici takové ‚nástroje myšlení', jež jsou pro zacházení s komplexními systémy rozhodující."

     Toto zjištění je pro ty, kdo znají Poselství Grálu, obzvláště hodné povšimnutí. Vybraní kandidáti disponovali totiž - jak Dörnerova zpráva zdůrazňovala - inteligenčním kvocientem, který byl vyšší než IQ 93 % celkového obyvatelstva. Patřili tak podle toho k intelektuální elitě. Když přesto nebyli schopni věcně vyřešit své úkoly, dokazuje to, že samotný rozum není vhodný prostředek pro obsažení oněch daleko dosahujících souvislostí, jejichž zohlednění je v rámci sítové povahy stvoření nezbytné. Ve výše uvedené větě tak probleskuje něco jako ranní úsvit nového poznání. To může být vhodné k tomu, aby rozum někdy v budoucnu mohl být svržen ze svého domýšlivého trůnu.

     Neboť člověk má možnost získat náhled a pochopení i pro součinnost „komplexních systémů"; avšak této možnosti zdaleka nevyužívá. Vždyť v  předchozím citátu  byl nalezen jako nedostatečný pouze nástroj myšlení. Myšlení ale znamená zhodnocení zaznamenaných informací za účelem jejich pozemského použití. Avšak, jen tento druh činnosti našeho mozku, který mohou zastávat i stroje, nemůže určovat směr našeho života.

     Spolehlivý ukazatel směru je dnes postrádán již mnohými. Ve veřejném listě („Bunten Illustrierten" Nr.14/75) uveřejnil někdejší německý spolkový kancléř Prof. Dr. Erhard:

„Nikoliv svět samotný se v posledních letech ocitl mimo svou dráhu. Spíše se mi zdá, že se nám - pozemšťanům - ztratil vnitřní kompas a to je také důvodem, že se tak často ocitáme v omylech."

     Nějaký takový kompas ale musí existovat. Vždyť Dörner sám připouští, ačkoliv nepovažuje naše nástroje k myšlení za dostačující, že „existovaly jiné možnosti". Možnostmi ale jsou přece jen tehdy, pokud je člověk také může použít, což opět předpokládá mít též příležitost je poznat.

     Ve věcně střízlivých slovech vědce, podle kterých „události by mohly probíhat i jiným způsobem", je ale obsažena i tragika historie lidského druhu.. Dörnerova  zpráva je v „Bild der Wissenschaft" uvedena slovy:

„Krize dnešní doby má svou příčinu v rozhodnutích v minulosti. Neboť ještě do nedávné doby bylo - i při rozhodování podle nejlepšího svědomí -  uvažováno ryze lineárně'. Dnes jsme poznali, že jednotlivá rozhodnutí téměř vždy vyvolávají negativní vedlejší účinky. Nutné je proto myšlení v kontextu akčních sítí'. Jak málo je i u vysoce inteligentních lidí takové vícevrstvé uvažování přítomné, ukázal pokus se studenty …"

     Především: Věda se tak - svým způsobem - dobrala k pojmu osud. Je to následek rozhodnutí lidské vůle! Věda je dokonce s to, pojmenovat důvod, na základě kterého docházelo a dochází ke katastrofám s osudovou nevyhnutelností. Dörner totiž dále dovozuje:

     „Ze všech způsobů chování je tendence k zapouzdření' rozhodující pro negativní dopady zásahů. Všechny ostatní zmíněné deficity by mohly být odstraněny, pokud by pokusné osoby byly ve větší míře připraveny použít jako vodítko k jejich jednání, nikoliv jejich představy o událostech, ale samotný průběh událostí."

     Jinými slovy: „Nezapouzdřil-li" by se člověk ve svém myšlenkovém světě, byly by škodlivé následky jeho jednání odstranitelné. Jeho nedostatečná připravenost k poučení se ze zkušenosti, jeho svéhlavé chtění vědět vše lépe, jsou původní příčiny celkového chybného vývoje.

     Právě proto, že pokusné osoby byly obzvláště rozumově kvalifikovány, objevila se u nich tato svéhlavost se vší zřetelností. Je to přece znak pozemského rozumu, který se vymknul kontrole ducha, že se považuje za to nejvyšší a domnívá se, že vše může ovládnout. Nahrazení intelektuálních myšlenkových procesů prostřednictvím strojů nám již dlouho mohlo být nápomocno k uvědomění té skutečnosti, že rozum může brát v úvahu jen pozemské záležitosti.

     Již jen prožitek nějakého hudebního díla, radost nebo bolest, nemohou být objektivně posuzovány, protože pro každého člověka jsou rozdílné. Pramení v nejpůvodnější podstatě člověka, v jeho duchovním jádru. Nástrojem, který dosahuje až k prapůvodu tohoto duchovního jádra a proto může přehlédnout mnohem více než jen pozemskou hrubohmotnost, je citová schopnost vnímání. Člověk, ovlivněn svou intelektuální vysokomyslností a domýšlivostí, považujíc sama sebe za osvíceného, se ale začal za tento cit stydět. Zapudil ho do nejzazšího kouta, takže se jeho tělesný nástroj scvrknul na „malý mozek". Byl zatlačován stranou a přerůstán - místo toho aby prošel stejným vývojem - pouhým nástrojem myšlení, který nabubřel do „velkého mozku".

     Nedostatečná schopnost, která brání k získání přehledu o propojenosti komplexních systémů a možnosti se v ní správně chovat, není tedy odůvodněna nějakým nedostatkem ve výbavě. Jedná se o stále narůstající, dědičně předávaný deficit, který jsme si sami způsobili. Celá tisíciletí jsme krmili počítač-mozek převážně daty z hmotného světa. Nemůžeme se divit, že nám dodává nyní resultáty, které zůstávají pouze na povrchu. Z důvodu nedostatku odpovídajících uložených údajů je jeho jemnějšímu dílu sotva umožněno, aby se mohl na výsledcích podílet. Tato zakrnělost nám darovaného nástroje, je „dědičným hříchem" lidstva.

     Že to přesto může být jinak, dokázal osamocený úspěch dvanáctého účastníka. Zaměřme se nyní na něho. Dörner uvádí, že se tomuto kandidátovi podařilo „stabilizovat systém na vyšší úrovni".

     Slovo „stabilizovat" odhaluje již tajemství úspěchu. Objasňuje, že k nějaké změně může dojít jen ve vyvážených, malých krocích. Je to zřetelné odmítnutí násilí: Evoluce, nikoliv revoluce. Stále znovu musí být dávána článkům event. prvkům komplexního systému příležitost k přizpůsobení se. Hranice jejich volnosti je tak přístupná k otestování. Žádný z nich nesmí být přetěžován, pokud se systém jako celek, následkem propojenosti, nemá zhroutit. Tento rovnovážný stav je něčím drahocenným, je výsledkem správné míry a vyváženosti všech zájmů. Podobně jako provazochodec se musíme i my snažit o trvalou rovnováhu. Má svůj význam pro naše těla i vesmírná tělesa. Nerozumí se samo sebou, že tato rovnováha v aktivní síti stvoření nesmí být nikde ohrožena?

     Všude totiž končí svoboda rozvoje jednotlivce tam, kde narušuje právo druhého. Abd-ru-shin tento základní zákon shrnul v Poselství Grálu ve slovech, že našim bližním nesmíme způsobit škody kvůli vlastním žádostem a přáním. Toto přikázání vyžaduje zachovávání přirozené rovnováhy. Musíme se ale oprostit od představy, že pod pojmem „bližní" je zahrnut jen člověk. Vždyť celé stvoření je oživeno. S každým zákrokem, který překračuje jemu poskytnutý prostor volnosti, narušuje člověk ze sobectví nebo v touze po uplatnění, krátce „kvůli své žádosti", rovnoprávné zájmy do sítě stvoření zapojených a na ní se podílejících jiných existencí.

     Slepý člověk nahmatává svou holí cestu okolním světem, aby nezpůsobil škodu nebo sám sebe nezranil. Nyní zde představená a reprodukovatelná, vědeckým zkoumáním dosažená zjištění, dovolují poznat a uznat, že člověk jako tvor je vůči světovému řádu ještě slepý. Nemusel také on umožnit svým jemným smyslům vědomě předcházet vlastní cesty, aby prostřednictvím jejich zpětných hlášení prozkoumal svůj prostor ve stvoření? Jednoho dne by dosáhl toho, že by se s jistotou mohl pohybovat okolím, díky prožití jemu dobře známým, čímž by se prakticky stal vidoucím.

     V podstatě je tedy vše zcela jednoduché. Co zde přivodilo úspěch, bylo respektování zákonů stvoření: V živoucnosti systému, ve kterém se projevuje zákon pohybu, bylo - na základě zákona vyrovnání - učiněno zadost zákonům zpětného působení a stejnorodosti (propojenost a exponenciální růst). Nebylo činěno nic, co by odporovalo základním zákonům tkaní ve stvoření - a úspěch se dostavil.

     Tento výsledek nám umožňuje zodpovědět i otázku po domněle skrytém smyslu našeho života. Spočívá ve stálém hledání tohoto vyrovnání.a vyvažování. Toto hledání vyžaduje respektování drahocenného nástroje tohoto stvoření, na němž hrát je dovoleno i nám břídilům. Kdo ve slepém vzdoru a vzteku jen kolem sebe tluče, bude, jako u každého nástroje, produkovat většinou jen disonance. Naučit se na něj hrát může jen ten, kdo horlivě cvičí a je připraven dbát na zákony harmonie. Musíme se tedy, každý svým způsobem, vyvinout na pozici umělce. Je zapotřebí, jemnou anténou citu, starostlivě odposlouchat onu velkou harmonii, a pak ji zde v neohraničené rozmanitosti nechat znovu znít.

     Pohlížíme-li na to, jako na smysl bytí, stává se zřejmým, že zde pojednávaný pokus, tak jako vše čistě rozumářské, měl chybně nastavený cíl. Nemá se usilovat o „lepší pozemský život", ale o vřazení se do působení zákonů stvoření. Pak nám totiž, jak pokus též ukázal, připadne „lepší život" zcela samočinně. Je to plod ze stromu poznání. Nesmí se trhat bouřlivým útokem nezralý. O strom je zapotřebí pečovat, aby nechal plody dozrát a mohl nám je darovat v tomto čase. Tyto plody pak člověka osvěží v jeho celistvosti.

     Neboť tak zvaný „lepší život" nepozůstává  jen z materiálních výhod a předností, ze zajištěného výdělku, blahobytu, pohodlnosti. Právě neuspokojená část našich tužeb a přání  ztěžuje utváření a formování tohoto pojmu. Neboť člověk, který si vůbec ještě zasluhuje tohoto pojmenování, nechce jen prospěch, ale chce také prospívat. Potřebuje také niterné uspokojení, úctu před sebou samým, úctu před svým člověčenstvím. Pozemské statky a pozemská moc jsou jen náhražkou takového sebepotvrzení; jsou jen svědectvím nemohoucnosti nalézt tyto skutečné hodnoty. Touha po užitečnosti a prospěšnosti je opět přirozeným následkem stupňovité výstavby stvoření. Vše co existuje je totiž jak v sobě uzavřeným životním cyklem, tak také částí vyššího řádu. Toto dvojí postavení popohání každého tvora, vědomě nebo nevědomě, k začlenění takovým způsobem, aby sloužil a aby mu bylo slouženo. Přitom je ale důležité pořadí: Požaduje napřed vlastní službu ve vztahu k celku, která předpokládá vřazení se do zákonitostí. Takovým způsobem blahodárně použitá síla napomáhá pak zpětně každému tvoru. Teprve takto získané obšťastnění, které spočívá ve výměně v dávání a braní, a protože pochází z nitra, z ducha, povznáší člověka ke skutečně lepšímu životu,

     Mnohý čtenář si nyní může myslet: To jsou pěkná slova; co si s tím ale máme počít v každodenním životě, který od nás vyžaduje stálé rozhodování? Od časopisu, který tvrdí, že chce podnítit „opravdovou výstavbu prostřednictvím nového vědění", se neočekávají povznášející a utěšující obrazy, ale pádná rada.

     I když zde řečené může zprvu vypadat jako velmi obecné, přesto se dá stále uskutečnit. Právě onen ojedinělý případ vyvolává otázku, zda to co se zamýšlí, odpovídá zákonům stvoření. Tento případ nás tedy s nimi může obeznámit.

     Těm, kteří postrádají podrobné doporučení, však poskytuje zde pojednávaný pokus vysvětlení, proč je v tomto čase již sotva možné, rozvinout pro jednotlivé obory činnosti určité či rozhodné způsoby chování. Na jedné straně stojíme ještě ve zpětných účincích již učiněných rozhodnutí, které musí nezbytně probíhat. Na druhé straně postrádá dnešní svět již tak dalece nezbytnou rovnováhu, že již s vrávoráním stojí před pádem.

     Velké množství vzájemně propletených problémů a nebezpečí ukazuje, že pomoc v jedné dílčí oblasti již není možná. Pokud bychom, na příklad, chtěli vážně podporovat ochranu přírody, tak by to znamenalo vzdát se ve velkém rozsahu energie. Hospodářství by upadalo a následkem by byla velká nezaměstnanost. Nikdo z odpovědných se neodváží takové omezení nařídit. Právě tak málo se dají jednoduše znovu odstranit tvrdošíjně následované omyly v uspořádání společnosti, v zákonodárství, ve většině praktických životních otázkách. Postavil-li někdo svůj dům na svahu, kterému hrozí sesutí, není ku prospěchu, chtít vzniklé škody zaplátovávat.

     Bude muset dům odstranit, aby na jistém základě začal znovu. K dobrovolnému odstranění chybně založeného společenského uspořádání není ale lidstvo připraveno. Bude tak muset prožít jeho zhroucení, aby potom, jako moudřejší, mohlo začít znovu.

     Dnes se podobá toto lidstvo nemocnému, který si neochotně nechá od lékaře zjistit svůj neduh, není však v žádném případě připravený, změnit své zdraví škodlivé chování. Kam to vede, víme ze zkušenosti; daný pokus to potvrdil: Katastrofa musí nakonec přijít, i když to nechceme považovat za pravděpodobné.

     Otázka tak nyní nemůže znít: Co máme dělat? Musí upozorňovat: Co mohu dělat? „Opravdová výstavba" má začít v nitru každého člověka. Pokud setrvává v zapouzdření svého vlastního chtění, nemohou k němu dosáhnout pomocná varování, která - jako zpětné účinky jeho chybného chování - mu chtějí dát na vědomí příslušné nebezpečí. On sám musí prorazit strusku svého „chtění vědět lépe" - pak mu jsou k dispozici i pomoci vnější.

     Můžete si k tomuto účelu provést jednoduchý pokus:

     Vydejte se do přírody, daleko od lidských obydlí a známek civilizace. Nechte do sebe pomalu proniknout vědomí, že všechny síly, které způsobují růst, rozkvět a živoucí rozmanitost tohoto pozemského světa, jsou vedeny jen k jednomu cíli: svým působením vděčně ctít Stvořitele. Uvažte poté, jak oblažující by mohlo být i naše bytí, bylo-li by to samé úsilí základem lidského jednání. Ověřte, zda tomu něco brání - kromě nás samotných. Není snad jasné, že zde - a jen zde - musí nastat obrat k nové výstavbě?

     Když začnete hluboko v sobě poznávat, že zmiňované divuplné síťoví, do kterého chcete zasahovat jen s požadavky, představuje - ve své harmonii a moudrém vzájemném doplňování - jásavý chór ke chvále Stvořitele; když se bojíte tento hymnus rušit, či být v něm tím jediným nelibým tónem; když ve vás spíše vzniká touha, radostně se naladit na tento chór - potom, v tomto rozpoložení, přistupte ke své práci. Poselství Grálu - a také trochu toto pojednání - chce vám být při tomto úsilí nápomocno.

    U někoho, kdo sám sebe zatvrdil, může se snad nyní ještě objevit pochybovačný úsměv nad těmi, kteří znají Poselství Grálu a v jistotě tohoto vědění tvrdí, že jim byl v díle "Ve světle Pravdy" znovu darován ztracený kompas. Až však bude muset být naléhavě kladena otázka po opravdovém směřování, tento kompas ukáže cestu každému. Neboť:

      „Má-li se splnit zaslíbení: ‚Všechno se má státi novým', neznamená to přetvoření, nýbrž znovuvytvoření po zhroucení všeho toho, co lidský duch pokřivil a otrávil. A protože není nic, co by člověk ve své domýšlivosti nebyl ohmatal a otrávil, tedy musí se zřítit všechno a potom opět vzniknout. Nikoliv však podle lidské vůle jako dosud, nýbrž podle vůle Boží, která ještě nikdy nebyla ze svévole nahnilou lidskou duší pochopena." (Poselství Grálu „Nový zákon")

Richard Steinpach

 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one