»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

„Starozákonní proroci zřetelně zvěstovali dvě mesiášské postavy, které přicházejí v různé době a mají různé úkoly. Obě tyto postavy Židé nikdy nezaměňovali.“

Židé a mesiášMesianismus byl charakteristický rys židovského duchovního života. Velká naděje, živena hlasy několika proroků, naplňovala celá staletí izraelskou duši a dávala jí sílu odolávat všemu pronásledování, cizím nadvládám a všem ponižováním. Samozřejmě, také jiným národům byla podobná sdělení zprostředkována, např. Zoroaster zaslíbil iránskému národu Saoshyanta, který na konci časů očistí svět ohněm. Ale nikde nebyla proroctví týkající se Mesiáše tak živá jako v Izraeli. Čím více se politické a materiální poměry zhoršovaly, tím horlivěji se lidé upínali na proroctví, která jim slibovala konec všech svízelí a přehodnocení hodnot a výměnu rolí.

Zbožný Žid nalézal v Písmech mnoho míst, která živila jeho naději, např. Žalm (2/ 7-9): Oznámit chci rozhodnutí Hospodinovo. On mi řekl: „Ty jsi můj syn, dnes jsem tě zplodil. Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země. Rozdrtíš je železným žezlem, rozbiješ je jak nádobu z hlíny."
 

V jedné ze svých vizí zvěstoval Daniel (7/ 13-14) příchod Syna Člověka: „Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby mu sloužili všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine a jeho království nebude zničeno. V knize Henoch je Syn člověka vylíčen jako prostředník mezi Božstvím a lidstvím, který byl Bohem zplozen přede všemi časy a je až do příchodu Jeho hodiny lidem skrytý. Jeho jméno je „Imanuel", to znamená „S námi je Bůh" - takto prorokoval Izajáš (7/ 14).  Jeremiáš (33/ 16) ho naproti tomu nazval Hospodinem, „Hospodin - naše spravedlnost".
 

Často je spojován s myšlenkou budoucí vlády též obraz velkého, spravedlivého Krále, jak to líčí Žalm (72/ 8-9, 11-14): Panovat bude od moře až k moři, od Řeky až do končin země. Před ním se budou krčit obyvatelé pustin, a prach budou lízat jeho nepřátelé. „Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit. Vysvobodí ubožáka, jenž volá o pomoc, poníženého, jenž nemá pomocníka. Smiluje se nad bídným a potřebným, ubohým zachrání život. Od lsti a násilí je vysvobodí; neboť jejich krev mu je drahocenná."
 

Izajáš (9/ 6-7) oznamuje přicházejícího silného vládce: Neboť dítě narodilo se nám, syn dán je nám, i bude vláda na rameni jeho, a bude mu dáno jméno: Divuplný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje. Jeho vladařství  se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až na věky.
 

Vedle této postavy Soudce posledního času a Krále králů zvěstují proroci i postavu jinou: „…neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si nevážili. Zajisté, nesl naše nemoci, naše bolesti na sebe vzal." (Izajáš 53/ 2-4)
 

Proroci tedy zřetelně zvěstovali dvě mesiášské postavy. U obou dvou jde sice o vyslance Věčného, ale přicházejí v různé době a mají různé úkoly.  Obě tyto postavy Židé nikdy nezaměňovali.
 

Je lidsky pochopitelné, že si jejich modlitby a přání v čase, ve kterém byla jejich země obsazena a pokořena Římany, vyprošovaly takového vítězně bojujícího Mesiáše, který by zemi podrobil své vůli. Vyvolený národ, se kterým Věčný uzavřel smlouvu, by sdílel moc a slávu s Mesiášem a spolu s ním ovládl ty národy, které židovský národ tak často přepadávaly. zotročovaly a vykořisťovaly.
 

I Esejci očekávali dvě různé mesiášské postavy. V jejich spisech jsou zmiňovány jako „Učitel spravedlnosti" a „Kníže dokonalé obce", nebo jako „Aaronský Mesiáš" a „Izraelský Mesiáš". Jeden z fragmentů o apokalyptické hostině dokonce stanoví předpoklad, na základě kterého mají obě postavy stolovat společně. Neboť Esejci věřili, že žijí v konečném čase a že oba Boží vyslanci, protože se dosud ještě neobjevili, nyní přijdou zároveň ve stejné době. Text sděluje, že Velekněz posledního času naplní prorocká zjevení. Nebe se nad ním otevře, z Chrámu nebeské vznešenosti se na něho snese jas a Bůh s ním bude hovořit hlasem Otce.
 

Ernest Schmitt
 
Plán spásy nebo vražda / Od Abrahama po Golgatu
(Heilsplan oder Mord / Von Abraham bis Golgota, Essomes-sur-Marine, Frankreich, 1993)
 
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one