»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Turínské plátno: „Podvržené“ pohřební roucho?


Četné kříže s umučeným Ježíšem před nás staví jen hrubohmotně tělesné, tedy pouze lidské utrpení. Obraz na pohřebním rouchu naproti tomu sdružuje stopy pro Pravdu snášeného utrpení s výrazem zjasnění, které věčně zvěstuje: ‚Dokonáno jest!‘"

Od roku 1694 se v Turínském dómu nalézá lněné plátno o rozměrech cca 4,30 m x 1,20 m, které se již několik století před tím těšilo velké úctě. V lehce sépiovém tónu zobrazuje trochu zastřeně působícím dojmem přední a zadní stranu obnaženého, očividně zbičovaného a ukřižovaného muže. Mnohými je považováno za rubáš, který kdysi pokrýval mrtvé tělo Ježíšovo. O takovém rubáši se také zmiňují evangelia. Josef z Arimatie do něho zavinul Ježíšovo tělo po sejmutí z kříže; učedníky byl pak nalezen jako to jediné, co zůstalo v prázdném hrobu. Domněnka, že si tuto cennou památku na svého mistra ponechali, je nasnadě.


Turínské plátno (Foto: public domain, Giuseppe Enrie)Ale teprve když se v roce 1898 zhotovil fotografický snímek tohoto rubáše, vyšla najevo jeho vlastní ohromující zvláštnost: 
 
Zobrazení, které se na něm objevilo, se ukázalo být negativem, fotografický negativ naproti tomu positivem, podobný otisku. Zřetelně na něm vystoupily - nyní bílé na černém pozadí - všechny jednotlivosti.
 
V posledních desetiletích bouřlivě postupující věda umožnila následně značný počet výzkumů různého druhu, aby získala poznatky týkající se pravosti tohoto pohřebního roucha. V následujících kapitolách jsou krátce shrnuty jejich nejpodstatnější výsledky.


Lékařská zjištění  (Turínské plátno: „Podvržené" pohřební roucho)

Z lékařského hlediska mohlo být konstatováno:

  • Jizvy sahající od ramen až k lýtkům na zadní straně ukazují zřetelné stopy ze dvou stran prováděného bičování. Přesně odpovídají důtkám, které byly používány Římany v Ježíšově době. Byly tvořeny třemi řemeny s olověnými kuličkami.
  • Obličej vykazuje pod pravým okem silný otok a stopy dalšího týrání. (Evangelisté zanechali zprávu, že Ježíš byl udeřen do hlavy holí a utržil políčky.)
  • Krevní stopy na lebce ukazují na použití „ostnaté přilby". (Ježíš byl jak známo „korunován" trnovou větví. To nebylo u zajatců vůbec obvyklé. V případě Ježíše šlo o projev posměchu žoldnéřů vůči „židovskému králi".)
  • Rány po bičování na zádech vypadají jako rozedřené nesením těžkého břemene.
  • Kolena vykazují těžká poranění jako po opakovaných pádech. (Ježíš se jak známo několikrát zhroutil pod tíhou kříže.)
  • Ruce a nohy ukazují zřetelné stopy po hřebech přesně v místech z anomického hlediska nejvhodnějších.
  • Při ukřižování panoval zvyk, že smrt, pokud nenastala do západu slunce, byla urychlena přeražením holeních kostí. Kosti muže, kterého pohřební roucho zobrazuje, však (viz Jan 19/31-34) zlámány nebyly. Naproti tomu je na pravé straně rána, ze které vytekla tekutina. Tvar rány odpovídá kopí, které tehdy používali římští vojáci. Všechna poranění se tedy ve všech jednotlivostech a zvláštnostech shodují s cestou utrpení, jak o ní informují evangelisté.

Chemická zkoumání

Z podrobných chemických šetření vyplynuly další zvláštnosti:

Stopy po poraněních nepocházely ani od krve ani od barviva. Nepronikly do tkaniny, nýbrž vyskytují se jen na jejím povrchu. Nevyšla najevo také jakákoli známka toho, že by tyto stopy byly naneseny nějakým náčiním (např. štětcem)
 

Analýza hustoty křivek

Porovnáním hustoty zobrazených křivek se ukázaly rozdílné odstupy plátna od zobrazovaných tělesných partií. Z těchto údajů bylo možné následným zpracováním pomocí přístroje pro analýzu obrazu získat reliéfní zobrazení. Pokud by se u takového pokusu použilo pouze dvourozměrného zobrazení, vedlo by to naopak ke zkreslení. Obraz na plátně nemohl být proto pořízen plošně.
 

Mikrospická zkoumání

Mikroskopická zkoumání způsobu tkaní plátna a k tomu použitého materiálu ukazují na to, že plátno mohlo velmi pravděpodobně pocházet z Kristovy doby a ze středního Orientu.
Účes a tvar vousu zobrazeného muže odpovídá těm, jaké byly tehdy v židovském národě obvyklé.

Historická bádání (Turínské plátno: „Podvržené" pohřební roucho)


Z historického hledání cesty, po které rubáš - v případě jeho pravosti - musel putovat, vyplynulo:

Brzy po Ježíšově smrti přinesl jeden z jeho učedníků tajuplný „portrét Pánův" (vhodně složený rubáš skutečně poskytuje pohled pouze na tvář) ke králi Abgaru V. z Edessy, nynější Urfy v jižní Anatolii. Ten kvůli nemoci hledal u Ježíše pomoc. Byl vyléčen a obrátil se ke křesťanství. Jeho nástupci se však od něho opět odvrátili a tak plátno upadlo v zapomnění. Bylo nalezeno teprve při nové výstavbě edesských městských hradeb, které byly rozbořeny při povodni v roce 525; bylo ukryto v jednom z výklenků hradeb. Jako „obraz Kristův nezhotovený rukou" se toto plátno označované nadále jako „Mandylion" (mando/lat. = svěřit, propujčit, pověřit) těšilo tak velké úctě, že císař Romanos Lakapenos z Konstantinopole dokonce podnikl polní tažení, aby si vydání tohoto plátna z Edessy vynutil. Tak se roku 944 dostalo do Konstantinopole, kde, nadále vysoce uctíváno, zůstalo až do roku 1204.

Dobytím a vydrancováním města křižáky v tomto roce se jeho stopa nejdříve ztrácí.

Teprve v roce 1352 se objevuje plátno dnes známé jako „turínské" ve vlastnictví jistého Geoffreye (II.) z Charny v Lirey ve Francii. Za předpokladu, že toto plátno je s výše uvedeným „Mandylionem" identické, lze mezičas téměř 150 roků přemostit dedukcí, pro kterou existují oprávněné důvody. Templářskému řádu, který byl v roce 1307 králem Filipem Sličným rozpuštěn, bylo totiž mimo jiné vyčítáno, že provozuje modloslužbu; měl uctívat jako modlu tajemný obraz nějakého mužského těla. Mohlo se přitom jednat o „Mandylion", který se po dobytí Konstantinopole ocitl ve vlastnictví řádu. Pro tuto domněnku hovoří také další pozoruhodná okolnost: Zároveň s velmistrem Templářského řádu Jacquesem z Moulay skončil v roce 1314 na hranici i řádový mistr Normandie Geoffrey (I.) z Charnay. Je nápadné, že několik desetiletí poté se pohřební roucho objevuje zrovna v rodině muže, jehož podobnost jména s popraveným řádovým mistrem - odhlédneme-li od nepatrné odchylky v psané podobě jména - ukazuje oprávněně na příbuzenský vztah. Předpoklad, že pohřební roucho považované za tak drahocenné bylo představenými řádu uschováno do bezpečí, není nepochopitelný.

Roucho uctívané jako relikvie přišlo přes vdovu Geoffreye z Charny do domu Savoyenů. Potom se kratší dobu nacházelo v Chambéry, kde bylo v roce 1532 v důsledku požáru lehce poškozeno, a konečně se dostává do Turína.

Pylové analýzy


Kriminalista a odborník na pylovou problematiku zjistil, že se na pohřebním rouchu nalézá nejen pyl z květů rostlin z Francie, nýbrž i takový, jenž je původem z Turecka a obzvláště pak pouze z oblasti Jeruzaléma. Některé z pylů posledně jmenovaných oblastí odborník doposud neznal a objevil je teprve během analýz. -

To jsou tedy - k informaci čtenáře - v hrubých obrysech výsledky výzkumů, které byly k dispozici do podzimu roku 1988. Kdo se s nimi chce blíže seznámit, toho mohu odkázat na knihu Iana Wilsona „Stopa Ježíšova" (Nakladatelství Herder). Z této knihy zřejmě vycházel i televizní dokument „Němý svědek". Obsahuje množství jednotlivostí a přesvědčujících úvah.

Zde se však máme dotknout onoho dramatického obratu, jímž výzkum pohřebního roucha v nedávné době prošel. Dal podnět následující úvaze.

Již dosavadní zkoušky by měly být dostatečně způsobilé, aby prakticky vyloučily domněnku, že se zde může jednat o falzifikát. Zkoušky podaly nejen mnoho důkazů o pravosti tohoto pohřebního roucha, ale zaznamenaly navíc také řadu pro vědu nevysvětlitelných zvláštností. Většina z odborníků, kteří se tím zabývali, se nebála otevřeně vyjádřit své přesvědčení o jeho pravosti.

Přesto existovaly kruhy, které považovaly za žádoucí, aby se stáří tkaniny určilo také radiokarbonovou metodou. Vzhledem k tehdejšímu stavu vědy by bylo však zapotřebí odnětí poměrně velkého zkušebního vzorku, čímž by bylo roucho nenahraditelně poškozeno. Tehdejší turínský arcibiskup kardinál Pellegrino k tomu proto souhlas nedal. Jeho nástupce, kardinál Ballestrero, souhlasil na jaře 1987 se zahájením dalšího výzkumu teprve tehdy, až byla tato metoda značně vylepšena a dostačoval již i malý zkušební vzorek. Tento kardinál, který ještě v roce 1978 uspořádal několikatýdenní slavnostní výstavu pohřebního roucha, tím pravděpodobně očekával další svědectví potvrzující jeho pravost.

Radiokarbonová metoda, kterou vyvinul a poprvé použil William Libby, je založena na skutečnosti, že pronikáním kosmického záření do atmosféry je mimo jiné produkován také radioaktivní isotop uhlíku (C14). Poločas jeho rozpadu je 5370 (+/− 40) roků. Vznik a rozpad zůstávají v atmosféře v rovnováze. To platí i pro každý živý organismus, který se vzdušným kysličníkem uhličitým přijímá také tento isotop. Po jeho úmrtí již k dalšímu příjmu nedochází. To pak dovoluje ze zbytkového množství přítomného C14 zpětným výpočtem určit stáří předmětu, popřípadě k tomu použitého materiálu v tolernaci +/− 100 roků. Tuto zkoušku provedli nezávisle na sobě tři laboratoře - v Zurichu, Oxfordu a Tucsonu (Arizona).

Koncem září 1988 se objevil výsledek: Byl překvapující, ba přímo senzační. Šetření se shodla na době vzniku plátna v rozmezí let 1260 a 1390. Noviny tučnými titulkami informovaly: „Turínské plátno je středověkým padělkem".

Arcibiskup kardinál Ballestrero z Turína přispěchal před světový tisk o několik dní později s prohlášením, že církev tento nález vědců uznává a nezpochybňuje. Plátno má napříště požívat úcty jen ještě jako portrét, nikoliv však jako relikvie.

Takový závěr se musí zdát být právě tak nepochopitelným jako ukvapeným. Všechny dosavadní výsledky byly obětovány ve prospěch jedné jediné výzkumné metody. Pochybnosti se tím neodstranily, nýbrž naopak jen zvětšily a přesunuly. Všechna dosavadní šetření byla tedy mylná? Všechny jejich znalecké poznatky a na nich založená přesvědčení byla nesprávná? Především ale: Jakou podivuhodnou uměleckou dovedností - nedostižnou všem moderním vědám - by asi museli disponovat středověcí „falzifikátoři", kteří dokázali bez stanovitelných chemických substancí vytvořit onen negativ obrazu, jenž odpovídal všem lékařským a historickým danostem umučení Spasitele, jenž, zohledněním odstupů tělesných partií, umožnil o staletí později třírozměrnou projekci a který by musel být nanesen pouze na povrch plátna, na kterém se nachází pyl květů zrovna z oblasti Palestiny?

Otázky tedy zůstávají otevřené. Přesto ve skutečnosti vůbec neexistují. Neboť výsledky zkoumání tkaniny radiokarbonovou metodou přirozeně zapadají do všech předchozích výzkumů. Spíše je doplňují a potvrzují - pokud se správně, to znamená za předpokladu zohlednění zvláštnosti zde v úvahu přicházejícího dění, vyloží.

Určení času radiokarbonovou metodou podléhá totiž výkyvům. Obzvláště je závislé na síle kosmického záření, které generuje izotop C14. Ve všech údobích historie země nebylo toto záření stejné. Tím podmíněný vyšší obsah radiokarbonu ve vzduchu pak klamně indikuje příliš nízké stáří, zvláště markantní je to v případě, když se jedná jen o krátkodobou změnu. Odchylka obsahu radiokarbonu jen o 10 procent změní konečný výpočet stáří již asi o 800 roků! (tvrdí odborník na radiokarbonové datování prof. dr. Hans E. Suess v článku: „Kalibrace radiokarbonových hodin" v „Bild der Wissenschaft" č. 2/69, str.121)

Tím nemá být řečeno, že výsledky tří ústavů, které ověřování pohřebního roucha prováděly, by po této stránce byly chybné. Věda se již dávno naučila tyto výkyvy kosmického záření zohledňovat. Zde o kolísání tohoto druhu také vůbec nejde. Předchozí poznámky však poukazují na to, že podle vědeckého názoru je množství vyprodukovaného radiokarbonu závislé na síle záření, a že ovlivňuje datování.

To je přesně ten bod, o který zde jde: Výsledky zkoušek jsou sice po stránce metody měření správné, avšak chybné ve vztahu k určení stáří. Přesto se vědcům nemůže nic vyčítat. Nemohli vzít na zřetel onu okolnost, kterou zahrnout do svých úvah by bývalo věcí teologů.

Neboť: Je-li roucho pravé, potom obraz, který se na něm nachází není přece obrazem obyčejného člověka. Vždyť křesťanství vychází z toho, že Ježíš byl Syn Boží, tedy, že v něm se Božské stalo tělem. V jen zevně zahaleném pozemském těle musel tedy uplatnit své působení druh, který sahá daleko nad lidské. Poselství Grálu, které nutnost příchodu Božího Syna a předpoklady k jeho vtělení blíže objasňuje, hovoří v této souvislosti o „ději vyzařování" (přednáška „Světové dění") a dále o tom, že při Ježíšově vtělení „tyto záhaly sloužící jinak jako ochranná výzbroj" zůstaly jen tenké, takže „Božství z jeho nitra prozařovalo a pronikalo snáze a silněji..."

Evangelisté to přece mohli prožít: Matouš (17/1-8), Marek (9/2-8) a Lukáš (9/28-36) shodně informují o Ježíšově zjasnění, přičemž „jeho vzezření se změnilo, jeho tvář zářila jako slunce a jeho oděv se stal zářivě bílým, jako sníh, jako světlo". Při Jeho obrácení se vzhůru jím tedy tato božská zářící síla pronikala.

Po Ježíšově smrti se toto božské jádro oddělilo od zničeného pozemského těla, při uvolňování ho naposledy prozářilo a zanechalo opuštěné.

Božské záření - jaký účinek s ním byl spojen, musel s ním být spojen! Jak Poselství Grálu dokládá, člověk nemůže Božské, jež nikdy nejedná s libovůlí, pochopit. Pohybuje se v rámci dokonalých a proto nezměnitelných Božích zákonů, které na všech stupních stvoření zůstávají stejné. To nám umožňuje pomocí určité „sumarizace" vyvodit závěry. Opět nám k tomu bude pomocí Poselství Grálu. Neboť v přednášce „Duchovní zárodky" můžeme číst:

„Avšak tato schrána zralého ducha přináší s sebou nové síly a osvěžuje a posiluje stejný druh, protože byla silně prožhavena duchem, který se stal vědomým sebe samého ve správném, vzhůru vedoucím smyslu a který tento žár nese v sobě!"

O kolik více musela být schrána obklopující Božské - oddělená přitom pouze ztenčenými mezistupni - „prožhavena" zářící silou Božství! Jak z polohy zobrazení vyplývá, nebyla tělesná schrána do roucha zabalena. Tělo na něm leželo a bylo jím přes hlavu také překryto. Vědou neobjasněný vznik negativu obou stran těla lze vysvětlit takto: Z těla vycházejícím jedinečným zářením bylo zde plátno „osvětleno" jako filmový materiál. Obraz byl do něho vypálen!

K tomuto názoru se někteří z badatelů činných v této oblasti přiblížili dokonce již velmi blízko. Ve výše zmíněné knize Iana Wilsona je totiž řečeno:

„ nevyhnutelně to budí dojem, že tento obraz vznikl spíše působením záření než nanesením barvy … že to, co obraz vytvořilo, neproniklo do vláken a neprosáklo ani do meziprostoru mezi vlákny... Pohřební roucho bylo...sežehnuto patrně spíše zevnitř než zvenčí..."

Stejní badatelé odkazují na zkušenosti získané v Hirošimě po explozi první atomové bomby: Předměty, dokonce i osoby, zanechávaly na mnohých místech jakoby vypálené stíny na všem, co stálo v blízkém pozadí. To ale dokazuje: Určitý druh záření překračující pozemská měřítka je schopen způsobit a zanechat zobrazující stopy na místech, kde bychom to jinak neočekávali.

Vznik obrazu na pohřebním rouchu by se tím tedy jevil pochopitelným. Je však třeba ještě vysvětlit, proč stanovení stáří radiokarbonovou metodou přineslo tak překvapující výsledky.

Zohlední-li se i zde Ježíšovo Božství, pak vyplyne odpověd jako logický důsledek:

Zesílení kosmického záření má za účinek, jak známo, zvýšení obsahu radiokarbonu v ovzduší. Toto záření působící v pozemském je pouze mnohem, mnohem slabším projevem vše vytvářejícího Božího vyzařování. Schopnost generovat izotop C14 - dle zcela přípustné dedukce srovnání veličin - musí tedy být u takové záření o to větší. Proto se přímo vnucuje tato domněnka: Při výstupu Božského jádra ze zničeného Ježíšova pozemského těla byl současně z ovzduší v jeho okolí vytvořen další radiokarbon.

Ovšem: Jeho vznik sám o sobě nestačil. Vliv na datování se může uplatnit pouze tehdy, když roucho tento přírůstek radiokarbonu do sebe také přijme. V tom zdánlivě spočívá problém. Neboť radioaktivní uhlík je vstřebáván jen živým organismem. Plátno zahalující Ježíšovo mrtvé tělo však takovým již dlouho nebylo. Na něj použitým rostlinám byl životní proces ukončen a rostliny byly zpracovány na tkaninu. Otázkou tedy je: Mohla by taková látka - byť i jen krátkodobě - opět získat nutnou živost? Již zkušenosti v rámci našeho pozemského světa nám umožňují s tím souhlasit. Neboť záření je světlo - a světlo je energie. Energie svými účinky - vyjádřeno fyzikálními pojmy - umožňuje aktivovat nejmenší stavební prvky naší materie, atomy, to znamená, pozvednout jejich elektrony na vyšší „energetickou hladinu"!

Účinky záření jdou však dále. Připoměňme si: Ve výše uvedené citaci z přednášky „Duchovní zárodky" Poselství Grálu je řeč o tom, že (poslední) schrána zralého ducha „posiluje a občerstvuje" svou stejnorodost. Občerstvení ale znamená oživení. Nevyplývá z toho, že hrubohmotně pozemské Ježíšovo  tělo, tedy onen záhal, který v sobě nesl Božské, musel svému okolí tím spíše přivést nový impuls k životu? A nenacházíme nanejvýš působivé svědectví takového oživení prostřednictvím Boží sily u evangelisty Jana (11/29-45)? Lazar se po čtyřech dnech v hrobě na Ježíšův příkaz opět vrátil do svého těla. To se mohlo stát jen takto: Vyzařování jeho těla muselo být díky impulsu, který vyšel od Ježíše, natolik posíleno, a natolik nově oživeno, že mohlo přitáhnout a opět udržet duši, která s ním byla ještě stále spojena „stříbrnou šňůrou".

V přednášce Poselství Grálu „Já jsem vzkříšení a život. Nikdo nepřichází k Otci, jedině skrze mne!" se říká:

„Zakotvením Světla příchodem Božího Vyslance síla Světla bez přispění lidských duchů tak zesílí, že nastane očista, která tímto způsobem omilostněnou část hmotnosti ještě v posledním okamžiku pozvedne vzhůru do světlejších výšin...

I toto neobyčejné dění je v dokonalém souladu se zákony stvoření a ve svých účincích se od nich ani o vlásek neodchyluje. Násilná očista, spojená se zakotvením Světla, rovná se úplnému znovuzrození."

V uvedeném závěru je řečeno, co dokáže pozemské zakotvení Božího záření: Má za následek nový počátek, nový život. -

(Ne)přezkoumatelnost - záruka pravosti? (Turínské plátno: „Podvržené" pohřební roucho)


Shrňme stručně výsledek této úvahy: Uvolněním zářící Boží síly po Ježíšově pozemské smrti došlo k náhlé změně okolních životních podmínek, a to změně větší, než kterou by způsobil jakýkoli výkyv kosmického záření. V jejím blízkém okolí vznikl dodatečný radiokarbon, který byl pohřebním plátnem absorbován. Jeho „atomové hodiny" se tím rozešly s pravidelným chodem ostatního pozemského světa. Ručičky těchto hodin byly - jak vyplynulo z výsledků zkoušek - posunuty asi třináct století dopředu.

To všechno jsou ovšem, jak budou říkat pochybovači, jen domněnky. Jsou nevědecké, neboť kdo to dnes může ještě ověřit? V tom mají zajisté pravdu. Neboť přezkoumatelenost je nevyhnutelná pro všechno, co si klade nárok být považováno za bezpečně vědecké. To ale znamená doznání bezmoci, neschopnosti vědy, moci zde někdy zjednat jasnost. Neboť lidské bytí Boha - právě tím způsobem jakým se událo u Ježíše - bylo jedinečným, neopakovatelným děním, určitou „singularitou" ve vědeckém smyslu, podobnou jako je „velký třesk", který se považuje za základ vzniku vesmíru.

Výsledek radiokarbonové zkoušky se - takto posuzován - jeví v novém světle: Není důkazem nějaké falzifikace, naopak, pravost pohřebního roucha spíše dosvědčuje! Pokud by se - jak se očekávalo - datováním prokázalo, že plátno pochází z Kristovy doby, pak by to bylo jen další skutečností k potvrzení jeho stáří. Otázky, kdo tedy byl tím zobrazeným a jakým způsobem se tento obraz vytvořil, by zůstály nadále otevřené. Právě onen „normální" cestou nevysvětlitelný rozpor vzhledem ke všem ostatním oblastem zkoumání však indikuje jedinečnost dění podmíněné Ježíšovým Božstvím. Pokud je to vůbec možné, spočívá v tom potvrzení, že se nejedná o pohřební roucho neznámého bičovaného a ukřižovaného muže, nýbrž že skutečně jde o roucho Ježíšovo.

Musíme se nyní ptát: Jak může církev, která učí, že v Ježíši se Božské stalo člověkem, tuto rozhodující skutečnost ve svých úvahách zcela opomenout? Jak je tedy možné, že postupuje tak, jako by se zde jednalo prostě o „pana kohokoliv"?

Unáhleným prohlášením, že „Turínské plátno" je falzifikát, byla lidstvu vymazána z jeho povědomí nejdrahocennější „relikvie", jakou kdy vlastnilo, jediný skutečný obraz Ježíšův jako takový. Četné kříže s umučeným Spasitelem před nás staví jen hrubohmotně tělesné, tedy pouze lidské utrpení. Obraz na pohřebním rouchu naproti tomu sdružuje stopy pro Pravdu snášeného utrpení s výrazem zjasnění, které věčně zvěstuje: „Dokonáno jest!"

Víra ovšem, která si nechává rozumovou skepsi odstraňovat pouze vědou, zakrněla v pouhou víru ve vědu. Člověk má přece v citu, v řeči ducha, k dispozici instrument, který ho uschopňuje, moci uvážlivě poznávat, co leží za hranicemi pozemského. Činností našeho nitra, tím se odděluje pravé od nepravého. V žádném století nebyl schopen nějaký umělec vytvořit takový portrét Ježíše: tak plný dobrotivosti, smutku a vznešenosti, jak nám jej Ježíš sám jako svědectví Božského vtělení zde zanechal. Kdo jej spatří, toho rozechvěje poznání: To byl PÁN!

Je bez citu, kdo by chtěl ještě hovořit o podvrhu.

Turínské plátno

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one