»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Dopis německému nakladateli


Vážený pane...!

Děkuji Vám za zaslání rukopisu Vaší přednášky, kterou jste nedávno přednesl ve významném německém městě. Myšlenky a témata, kterých se dotkla, mě již dlouho zaměstnávají a proto v sobě cítím podnět ke kritické reakci.

Hovoříte na příklad o „duchovním boji". Není mi zcela jasné, co pojmem „duchovní boj" míníte. Neboť na jedné straně by to pro Vás mohl být politický boj na mediální frontě, na druhé straně poukazujete také na zcela jiný význam pojmu „duchovního boje": Zdůrazňujete pro dnešní dobu tolik nevyhnutelné poznání Boha a označujete náboženství jako to, co je vlastně v přitomnosti nejpokrokovější. V této souvislosti citujete nanejvýš pozoruhodná slova Reinholda Schneidera (pozn. př.: jeden z nejvýznamnějších německých spisovatelů 20. století. Napsal knihu proti Hitlerově třetí říši ‚Las Casas a Karel V' ve snaze v roce 1938 probudit v Německu svědomí. Úřady také tak knihu pochopili a autora prohlásili za „nevítaného"...), která charakterizují velké modlitebníky v historii lidstva jako ‚bojující' strážce na cimbuří démony stále napadaného světa. Zde jde přece zjevně o jiný boj než o ten politický! Neboť, co jsou ti „démoni", které je třeba zahánět? Z mého hlediska a vidění duchovních souvislosti jsou to zformované myšlenky, pocity a cítění lidí! Síla myšlenek tak mnohých jednotlivců - ať to jsou dobré, budující, nebo zlé, ničící - je přece silou, která je s to neviditelně a často nepoznaně ovlivnit naši západní demokracii, je silou, která se - podporována mediálně - může časem vzedmout k takové moci, jež ty, kteří se domnívají, že ji ovádají, neočekávaně a bezohledně odsune stranou.

Avšak stále se věří na silného muže, na velkého politika, jenž může z dneška na zítřek změnit osud státu - jenže co je ve skutečnosti? Je zrcadlem, spojovacím ohniskem tak mnoha protichůdných přání, ve kterém se nakonec dostanou ke slovu a prosadí se ti, kteří jsou stravitelní, snesitelní pro většinu lidí. To nemá znamenat, že je lhostejné, jaký politik vykonává vládní moc. Vždyť volba osoby je časově ohraničený projev určitého chtění lidí. A tato osoba představuje - pokud je to možné - viditelné ztělesnění určitého směru. A přece je - byť to vše vypadá výlučně politicky - vsazena doprostřed úrovně lidských myšlenek a přání, do pole duchovního boje, který stále probíhá!

V souvislosti s touto skutečností moci myšlenek bych Vás chtěl upozornit na knihu, která byla napsána v německém jazyce ve třicátých letech dvacátého století a přesto je u nás téměř neznámá. Jedná se o Poselství Grálu „Ve světle Pravdy" od Abd-ru-shina, jež se těší velké uctě oné tiché, ale duchovně silné menšiny, která dokázala pojmu menšina dát výhradně budující význam. V této knize se dočteme:

...vaše myšlenky jsou poslové, které vysíláte. Vracejí se zpět obtíženy tím, co jste myslili, nechť je to dobré nebo zlé. Taková je skutečnost. Pamatujte na to, že vaše myšlenky jsou věci, které se duchovně formují a stávají se často útvary, které přetrvávají život vašeho pozemského těla. Pak se vám ujasní mnohé.

Proto se také zcela správně říká: »Jejich skutky jdou za nimi«! Myšlenkové výtvory jsou skutky, které budou na vás jednou čekat! Vytvářejí kolem vás světlé nebo temné kruhy, jimiž musíte projít, abyste vnikli do duchovního světa...

Pomyslete jen na to, jaká odpovědnost padá pak na vás, když se stane z myšlenky jednou čin prostřednictvím někoho, na něhož mohla zapůsobit! Tato odpovědnost se projevuje již tím, že každá jednotlivá myšlenka je s vámi trvale spojena jakoby neroztržitelným vláknem, a vrací se zpět se silou, kterou cestou získala, a vás znovu obtíží nebo oblaží, vždy podle druhu, jaký jste vytvořili.

Tak stojíte v myšlenkovém světě, a dopřáváte svým současným způsobem myšlení také místa myšlenkovým útvarům, které se vašemu myšlení podobají. Neplýtvejte proto silou myšlení, ale soustřeďujte ji k obraně a k jasnému myšlení, které vychází jako kopí a na všechno působí. Vytvořte tak ze svých myšlenek posvátné kopí, bojující za dobro, hojící rány a povzbuzující veškeré stvoření! (Z přednášky: „Probuďte se!" Abd-ru-shin „Ve světle Pravdy", svazek I.)

K těmto výkladům ohledně moci myšlenek se pojí otázka, jaký vnitřní postoj tento boj za dobro umožňuje. A zde je naléhavě potřebné objasnění: Boj proti „zlému" není souznačný s nasazením pro dobro! Nepomůže nám pranýřovat jiný panovnický nebo státní systém, nebo vyprodukovat film o jeho násilnosti a obětech. Dostačuje, být vnitřně tak bdělými, abychom poznávali, k čemu tam dochází. Útok na systém, který pohrdá člověkem, jen odvádí od vlastních úkolů. My, kteří máme to štěstí, že smíme žít v lepších, svobodnějších poměrech, máme zaměřit náš pohled na nás samotné, abychom tam, kde to vlastní okolnosti dovolí, působili k výstavbě.

Stát se duchovnějšími by mohlo být ideálem, o kterém hovoříte i Vy, vážený pane..., neboť by to bylo souznačné s tím, abychom byli lidštějšími. Avšak duchovní není intelektuální -, a na to nemůže být nikdy dosti poukazováno. Duch - tedy to, co je v člověku nesmrtelné - se projevuje v našem vnitřním hlase, ve svědomí, prostřednictvím srdce a citu. Duchovním bojem se nemíní uhlazená intelektualita, nýbrž myšlení, které vychází ze živoucího zdroje cítění. Tak to bude především čilé, budující myšlení, jež všechny věci a osoby, v jejichž okolí se pohybuje, oživuje a kladně podporuje.

 

Příležitostně - kde to vyžadují okolnosti - může být toto myšlení také neústupné nebo břitké, avšak ne kvůli výhodě nebo jednostrannému požadavku, nýbrž stojící ve službě věci.

Avšak často jako na „službu věci" se hledí i na pokusy o strnule tvrdošíjné plnění povinností nebo na slepé a fanatické uskutečňování nějaké myšlenky. Viditelně, citelně chybí všem těmto snahám vědomá dobrovolnost a tím i přesvědčení osobnosti, která skutečně sama ze sebe ví, co chce a co činí! A co nemohou projevit mnozí jednotlivci, tedy ono svobodné vědomé přesvědčení v myšlení a konání, musí potom chybět i jejich národu. Téměř všude, kam se dnes podíváme, musíme svobodné přesvědčení v myšlení postrádat. Zdá se, že v tom není výjimkou ani obdivovaný a opovrhovaný národ Židů.

Smí psát tyto řádky Němec? Domnívám se, že ano! Neboť provinění Němců nesmí vzhledem ke kdysi utlačovanému a sužovanému národu činit slepým a nekritickým - na tuto závaznou povinnost poukazujete i Vy. Mezi Němci a Izraelity lze ostatně nalézt určitou druhovou rovnocennost, což, prosím, aby nebylo chapáno jako snaha o laciný odváděcí manévr od těch strašlivostí, kterých Němci byli schopni:

Tehdejší Izrael, relativně malý, ale ohromně zdatný národ a zdánlivě beznadějně obklopený nepřátelskými sousedy, je rozeným mučedníkem, zaopatřeným odpovídajícím vědomím svého menšinového postavení, které kolísá mezi pocitem naprosté bezmoci a povýšeneckém sebepřeceňováním. Zdatnost a militantní agresivita sice zjednává u sousedů respekt, ale nikoliv upřímnou lásku, a nedovolí světu poznat, jak je člověk láskyhodný a nenahraditelný. Myšlenka nenahraditelnosti není vzata ze vzduchu: Nebyl to kdysi Egyptem zotročený národ Izrael, jenž předcházeje lidstvu, nalezl víru v jediného Boha a byl připraven žít podle přikázání PÁNA? Nebyl tomuto národu před všemi ostatními lidmi zaslíben Mesiáš, nebyl vyvoleným národem? A vypadá to tak, jakoby Židé takové vědomí vyvolenosti před všemi ostatními uchovávali dodnes...

Zcela podobně lze rozumět Němcům v třicátých letech dvacátého století: Nebyla to „vyvolenost", kterou Hitler deformoval do materialistického rasismu? Hitlerovo volání ‚Německo probuď se!' vmísilo nanejvýš obratně určité náboženské a morální tóny do jeho politického programu. Věděl velmi dobře, že Němce nelze navnadit všedními politickými a materialistickými snahami. Chápal to natolik, že si posloužil největšími duchovními zaslíbeními křesťanství: Proklamoval ‚Tisíciletou říši', usvědčoval ze lži ony vlažné křesťany, kteří tento vznešený pojem ze Zjevení Janova napůl zapomněli, napůl vytěsnili. Že tato říše měla přijít od Boha, trápilo Hitlera stěží, a protože uvažoval pozemsky-materiálně, musel mít obavy před národem, jehož materiální úspěchy byly právě tak udivující jako nepochopitelné. Již před tisíciletími povolaný národ Izrael nemohl sice své vysoké duchovní povolání udržet živým, tíhnul však neméně horečně k materiální náhradní činnosti. Židé, povolaní a vyloučení zároveň, se jako žádný jiný národ učili nakupovat a prodávat. Avšak bez nároku Židů být duchovně-náboženským kvasem lidstva, musí zůstat jejich novodobá role nejlepších obchodníků světa zcela nejasná. Srovnatelné je to v zaležitosti Němců: Zdatnost německého národa bez předpokladu silných iracionálních popudů, které jiným národům chybí, by byla zcela nepochopitelná. Avšak někdejší „národ básníků a myslitelů", jak se zdálo, objevoval stále více a více své pozemsky-materiální možnosti a nutil své bratry v duchu ke smrtelnému objetí. Co vše dosud v Němci dřímalo jako pozitivní vlohy, to se neproměňovalo k vědomé duchovnosti, nýbrž usilovalo o bezduchou pozemskou moc. Potenciál k ničení, který z takového svázání duchovního příkazu vzešel, je známý. Z jeho jedinečnosti a nepochopitelnosti lze usuzovat na pozitivní možnosti promeškané vnitřní výstavby.

Jeden z duchovních průkopníků, Hölderlin (pozn. př.: 1770-1843), kdysi k Německu, ke ‚Germanii' provolal:

„Du bist es, auserwählt

Alliebend, und ein schweres Glück

Bist du zu tragen stark geworden - "
 

A Hölderlin také říká, jaké štěstí jednou ke Germanii může přijít:

 

„Ó napij se ranních vánků

dokud jsi otevřený,
A řekni, co spočívá ti před zrakem,
Déle již nesmí tajemství
zůstat nevyslovené
po dlouhém jeho zahalení;
Neboť smrtelníkům náleží zdrženlivost,
a takto hovořit po většinu času
je moudré také o bozích.
Kde ale přehojně, než čisté prameny,
zlato a hněv na nebi se stane vážným
musí mezi dnem a nocí
opravdové někdy se objevit...."
 
Hölderlin - stoje v duchovní tradici apoštola Pavla - ohlásil nejen ono opravdové, co ukončuje ‚kusé dílo' (event. ‚nedokonalost', pozn. př.); vidí Germanii ve zcela zvláštní souvislosti: V Germanii se toto opravdové má jednou stát skutečností a tato země je povolána, aby „bezbranně" dávala rady „králům a národům vůkol". Pokud se tato prorocká slova vezmou vážně, musíme zahanbeně a zdrceně pomyslet na ´Třetí říši´, kdy Německo místo toho, aby Evropu duchovně zúrodnilo, bezbranné národy přepadalo a vraždilo.

Hölderlin nebyl ve své době s takovou vizí jediný. Již několik let před tím vyslovil Schiller ve svém návrhu hymny „Německá velikost" následující myšlenku:

„Němec je vyvolený světovým duchem, aby během boje času pracoval na věčné stavbě vzdělávání lidstva, … nikoliv, aby v mžiku zazářil a hrál svou roli, nýbrž aby velký proces času podmanil. V historii ma každý národ svůj den, avšak den Německa je sklizní celého času."

‚Sklizeň času', jak míní opět Hölderlin, nepřichází s jemným šelestěním, nýbrž „až se hněv na nebi stane vážným". Po Schillerovi a Hölderlinovi přijali a předávali tento obraz další, kteří příchod nové doby spojovali s vizí konce světa a zaslíbení Zjevení Janova přijímali doopravdy. Tak jsou ve Wagnerově ‚Soumraku bohů' vtaženi do velkého světového požáru samotní bozi. Avšak jsou to skutečně bozi, kteří zanikají, nejsou to spíše lidsko-historické představy o nich? Člověk se pokoušel dělat si o bozích nebo o Bohu představy a obrazy již celá tisíciletí. Nyní se nemusí divit, když ‚sklizeň času' zasáhne i tyto zděděné obrazy o bozích (ostatně: Když je tu zmíněn Wagner, nejde zde o antisemitu Wagnera, nýbrž o jeho dílo, které naplňuje velkou duchovní misi - právě to chtěl nedávno demonstrovat Zubin Mehta, když se odvážil v Izraeli přednést předehru k Tristanovi a vyvolal tím povyk i potlesk!). Ještě jednou: „až se hněv na nebi stane vážným", zaniknou také lidské obrazy božství. Nic nám nepomůže zachováváním tradic učinit z náboženství a historie povinné odborné předměty, abychom tak vystavěli hráz bezbožnosti. Když nebude utišena duchovní touha člověka, nemůže být vnější výuka a shromažďování znalostí v žádném případě rovnocennou náhradou. A otázku týkající se příchodu opravdového nelze tímto zodpovědět.

V této souvislosti chci připomenout citát, který jste uvedl vzhledem k těžkostem vzájemného porozumění mezi generacemi: „Pěkné a dobré, říkají mí synové, ale něco jste zanedbali, a já se ptám, co jsme zanedbali, pracující jsou spokojeni, všichni lidé zde jsou sytí a spokojeni, a co je nám po obyvatelích Bolivie?"

Nikdo neví v čem toto zanedbání tkví a přece to vězí neviditelně v prostoru. Zjevně se v osobním pozemského zaměření na něco podstatného zapomnělo! Zanedbalo se uspořádání života tak, aby směřoval k duchovnímu cíli, jenž přesahuje časově ohraničenou materiální oblast. S tím souvisí také Vaše druhá otázka, kterou jste vyjádřil slovy Marie Luise Kaschnitz:

„Zda-li z toho vyvázneme,/ aniž bychom byli trýzněni,/ zda-li zemřeme přirozenou smrtí,...".

Na to lze odpovědět: Pouze tehdy, když dokážeme dohnat to, co jsme duchovně promeškali, když naše pozemské bytí vědomě zakotvíme v nepominutelné duchovní říši, pak existuje šance „že z toho vyvázneme, aniž bychom byli trýzněni". Avšak pokud bychom měli skutečně zemřít nepřirozenou smrtí, pak to nelze chápat jako nesmyslné, nýbrž patří to k vývojové cestě naši duchovní osobnosti, která v míře svého ´karmického´ zapletení, svého zanedbání duchovního uvědomění, prochází nutně i trýznivými zkušenostmi.

Chtěl bych, stejně jako Vy, zvolat: „Ale nemusí to tak být!" Avšak cesta, která z těchto těžkostí a ohrožení ještě může vést ven, není cesta politická, nýbrž cesta duchovní, která může být zahájena v nitru každého člověka.

Vážený pane..., úvahy, které jsem se Vám pokusil vyložit, nejsou zaměřeny proti politice, chtěji však zpochybnit víru na prvořadost politiky a politického myšlení, chtějí říci, že ‚duchovní boj' je především otázka lidského zaměření. To může znít jako životu vzdálené a nedosažitelné. Hledající lidé by si měli ale uvědomovit, že i nejnepatrnější kroky ve směru cíle mají velký význam.


Se srdečným pozdravem

Dr. Christian Baur, historik umění

 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one