»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Hlubina, ve které se lidstvo následkem nesprávného vývoje nachází, nutí však nakonec také k obratu. A jestliže na této cestě dolů byly zbořeny „ony věroučné představy, které se nemohly vědecky prokázat", tak by to pro mnohé mohlo být požehnáním. „Slepá víra", která je v rozporu se zákony stvoření, která popírá skutečnosti a vyžaduje přijímat nemožné, může totiž vést jen k bludům.

Proto Poselství Grálu říká:

„... i věda náboženská musí být s přírodovědou v každém směru jednotná, a to bez mezer, jasně a důsledně, mají-li tyto vědy podávat pravdu.(PG „Světové dění")

Tato věta má nesmírný význam. Vypořádává se s dosavadním dělením na svět vymudrovaných věroučných představ a mu odporujícímu poznání o přírodě. Člověk může konečně prohlédnout. Neboť zde byl rozvinut obraz světa, jenž nejen že byl a je potvrzován ve všech oborech přírodních věd, nýbrž i tam, kde tyto vědy disponují jen s ojedinělými fakty a narážejí na hranice svých možností, poskytuje jednotící vysvětlení.

Na příkladu zde pojednávaného dědičného hříchu to ještě jednou krátce shrneme:

Nepřiměřeně rychlý růst předního mozku, zaostávání ostatních mozkových partií a z toho vyplývající nevyrovnanost lidského jednání se dnes již nepopírají. Je známá i příčina: Výrazné protežování rozumu, který využívá a tím podporuje jen tu část mozku, která řeší rozumové úkoly. Z posledních výzkumů také vyplynulo, že je tím ovlivňována naše dědičná výbava. Zaraženě sledujeme, že jsme těmto důsledkům vydáni napospas. Poselství Grálu na to vše již dávno upozornilo.

Stejný rozum se ovšem nyní z toho snaží vyvinit a - jako vždy při nepříjemnostech - činí za to zodpovědným Stvořitele. Během vlastního vývoje, jak se domnívá Köstler („Strašidlo ve stroji"), sice probíhalo každopádně „něco chybně", avšak člověk musel mít nějakou „konstrukční vadu", v jejímž důsledku se stal „bludným běžcem evoluce" nebo - jak říká Löbsack - „nezdarem přírody".

Poselství Grálu na to namítá s neúprosnou pravdou:

„Tímto hříchem, tedy nesprávným jednáním, bylo příliš velké pěstování rozumu a s tím spojené dobrovolné připoutání se na prostor a čas. Jako důsledek se pak objevily všechny průvodní jevy chladného rozumu, tedy ziskuchtivost, sobectví, útisk atd., a ty mají za následek mnohá jiná, v podstatě vlastně všechna zla...

Dědičný hřích je tedy přinášení tohoto dobrovolně přepěstovaného předního mozku, ve kterém je skryto nebezpečí naprosté nadvlády rozumu se všemi neodvratnými zlými průvodními jevy!"

Není tím pojem dědičného hříchu zbaven veškeré neurčitosti? Je to pochopitelná, prokazatelná událost, protože se již dávno stala skutečností.

Dnes v mnohonásobném ohrožení všech životních podmínek vidíme, do jakých pošetilostí nás tato nadvláda rozumu zavedla a v zaslepení jeho přívrženců nadále vést hodlá!

Teprve nyní se stává zjevnou lidská tragédie, na kterou bylo varovně poukázáno v zašifrovaném biblickém podobenství o pádu do hříchu. Toto podobenství ale, domnívám se, jde dále, než jak jsme ho dosud interpretovali. Není Kain, který zabil svého bratra Abela, symbolickým obrazem rozumového člověka, jenž v průběhu dějin lidstva stále utiskoval (ono) duchovní, protože závistivě nemohl pochopit, proč k výšinám stoupá kouř z ohně bratrova a nikoliv ten jeho? A nekřičí na nás zničený, zamořený svět: „Kaine, cos to učinil"?

Pozdě, bez mála rozhořčeně, přichází nyní - v podání Löbsacka - poznání: „...tak stojíme před urážejícím poznáním, že naše přežití v delším výhledu by bylo podle všeho zaručeno spíše působením takzvaných slepých sil než naši mozkovou činností."

Avšak: Není to vlastně samozřejmé? Vždyť samočinně působicí „slepé" síly jsou zákony stvoření, které všude svědčí o Boží moudrosti. Tak jako při koupání v moři nadnáší vlna toho, kdo k ní přiléhá, ale bude nebezpečná pro toho, kdo se jí vzpírá a hledá jistotu jen na zemi, požadují i tyto zákony stvoření, aby se důvěřovalo více jim než vlastnímu egoismu. Neboť: „Zákony Boží jsou ve všem opravdovými přáteli, jsou to pomáhající milosti z vůle Boží, která tak otevírá cestu ke spáse každému, kdo se o to snaží," říká Poselství Grálu („Řeč Páně").

My však nyní stojíme před světem utvářeným podle našich přání, který budí hrůzu. K čemu tedy ještě déle popírat to, co již Poselství Grálu („Bylo jednou...!) pranýřovalo:

„Dnešní rozumový člověk není již člověkem normálním, protože trvalým zanedbáváním po tisíciletí mu chybí dobře vyvinutá hlavní část jeho mozku, která teprve dělá člověka člověkem. Každý rozumový člověk bez výjimky, má jenom zmrzačený mozek."

Tato slova podle smyslu nacházejí odezvu u Köstlera („Člověk - bludný běžec evoluce"):

„Následkem explozivního růstu mozku vznikly jakési duchovně nevyrovnané druhy, u kterých starý mozek a nový mozek, pocit a intelekt, víra a rozum jsou vzájemně na kordy."

A Löbsack z toho vyvozuje: „Naděje na příznivější vývoj by byla jen tehdy, kdybychom se mohli radikálně přeměnit, kdybychom mohli myslet a jednat zcela jinak, než jak nám to diktují naše velké mozky."

Tento nyní uznaný požadavek zní čtenáři Poselství Grálu velmi povědomě:

„Má-li dojít k probuzení, je nutné, aby člověk nejdříve ‚přemístil světla'. To, co nyní převažuje, totiž rozum, musí umístit tam, kam podle přirozenosti patří, a duchu dát místo nejvyšší. Toto nutné přemístění není pro dnešního člověka již tak snadné.-" (PG „Bylo jednou...!)

Avšak může to zvádnout, i když je dědičně zatížený, neboť:

„Stanovení dědičné dispozice není ovšem identické se stanovením bezmocnosti disponovaného subjektu a tím není možné ani jeho ospravedlnění," čteme u Hoimara von Ditfurtha („Nepochopená realita").

Je to téměř, jakoby hovořil podle Abd-ru-shina, který ohledně této překážky cestu k potřebnému oproštění již naznačil:

„To však ho (pozn.: člověka) nezbavuje odpovědnosti. Ta mu zůstává, neboť on dědí jenom nebezpečí, nikoli hřích sám. Není přece naprosto nutné, že by musel přenechat rozumu nadvládu a tak se mu podrobit. Může naopak použít veliké síly svého rozumu jako ostrého meče, aby si jím razil cestu v pozemském ruchu, cestu, kterou mu ukazuje jeho cítění, nazývané také vnitřní hlas." (PG „Dědičný hřích")

Podle homeopatického principu, že škodlivé je vyléčeno stejnorodým jen při odpovídajícím ředění, může i rozum jako nástroj ducha, když je smysluplně a tedy uměřeně použitý, člověka opět uvést do rovnováhy.

Nikoliv kazatatel nějaké církve, dnes je to muž vědy, který - podle Hoimara von Ditfurtha (v.d.) - navrhuje obraz tohoto nového člověka:

„Opět můžeme doufat v člověka, který k obrovskému kosmickému soustrojí nevzhlíží bez niterného vztahu, nýbrž který jedná s tím vědomím, že je zodpovědný nad ním spočívající moci, která s ním hodlá jednat podle jeho zásluh."

Jaká touha po dosažení opravdového lidství z těchto slov hovoří! Kéž by se již konečně vědělo o návaznostech účinků vyvolaných samotným zákonem zpětného působení!

Cesta tam ovšem vyžaduje, abychom pojem „dědičný hřích" již déle plaše neobcházeli, nýbrž abychomu mu konečně rozuměli jako jevu, který lze dnes ve vší jasnosti a se všemi jeho následky identifikovat, neboť „... právě nahlédnutí do genetických komponentů našich způsobů chování … je nevyhnutelným předpokladem jakékoliv šance na zlepšení stavu," zdůrazňuje Hoimar von Ditfurth v „Nepochopitelné realitě".

Beztvarý náboženský pojem a nejnovější výsledky vědeckého výzkumu se tak spojují „Ve světle Pravdy" Poselství Grálu do nového pojetí. Zde věda a správně chápaná víra jsou zajedno. Víme tedy, jak to s tímto „dědictvím" vlastně je, jak vzniklo, a jak se ho opět můžeme zbavit.

Toto pojednání tak přeci jen může dospět k nadějnému a potěšitelnému konci: Rozpoznanému nebezpečí se lze bránit! Kéž by každý u sebe - ve vlastním i v zájmu lidstva - byl v této snaze úspěšný!

 
Richard Steinpach
 

(Citáty z Poselství Grálu (PG) jsou převzaty z vydání v jednom svazku, 1979, Nakladatelství Alexander Bernhardt, Vomperberg - Tirol, Austria)

10.02.2016 14:31:29
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one