»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Věda na stopě Poselství Grálu

„Pro každou strukturu, organizaci a instituci existuje optimální velikost; pokusí-li se člověk jednu z proměnných tohoto systému maximalizovat … nezadržitelně tento obsáhlý systém zničí."  Fritjof Capra

Ještě stále má věda velmi daleko k tomu, aby mohla říci, že zná všechna tajemství mozku."  Theo Löbsack

Dědičný hřích – co to je?

Je mnoho lidí z křesťanského světa, kteří znají pojem „dědičný hřích", nebo alespoň o něm slyšeli v náboženské výuce. Avšak jsou-li dotázáni, co si pod tím představují, jsou odpovědi váhavé a neurčité. Jedni nevědí co si s tím vůbec počít, jiní to dávají do souvislosti s pohlavním životem, a jen málokteří si vzpomenou na biblické vyprávění o pokušení skrze hada. Ale i z těchto lidí sotva někdo dokáže vysvětlit smysl tohoto podobenství. Pojídání zakázaných plodů a následující vyhnání z ráje postrádá i pro ně jakýkoliv představitelný a pochopitelný obsah, na základě kterého by „dědičný hřích" mohli odvodit. Jsou tak nuceni ho vnímat spíše jako nepochopitelnou nespravedlnost, zvláště pak, když vycházejí - následujíce přitom názor církevního učení - jen z jednoho pozemského života a věří, že musí popírat možnost opětovného narození. Jak tedy přijdou k tomu, že se již s hříchem narodí, a to s hříchem, proviněním, nanejvýš neurčitého druhu, na jehož spáchání se nepodíleli?

Abd-ru-shin v Poselství Grálu konečně tento závoj neporozumění odstranil. Podle jeho vysvětlení dědičný hřích skutečně existuje. Biblická zpráva pouze obrazně popisuje nanejvýš zarmucující skutečnost, totiž lidmi samotnými zaviněný chybný organický vývoj. Spočívá v nadměrně velkém pěstování rozumu, což mělo za následek nepřirozené a dědičné zvětšení předního mozku.

Duchovně líní a zlovolní lidé, kteří význam jimi tak vysoce ceněného rozumu nechtějí za nic umenšit, se tomuto vysvětlení vysmívají s domněnkou, že je ho nutno kritizovat. Abd-ru-shin prý „zakazuje myšlení", tak vyvozují, aby mohli vymoci přijetí svých tvrzení slepě věřícími - podle nich tedy zrovna ten, který již v úvodu svého Poselství vyzval lidi k nekompromisnímu, tedy přísnému uvažování a zkoumání!

Od sepsání Poselství Grálu uběhlo více než padesát let. Vedle všech ostatních věd získaly právě v posledních desetiletích neurologie a neurofyziologie, obzvláště výzkum mozku, velké množství poznatků. Na celé linii potvrdily - i přes na nich nutně lpících nedostatečnostech a chybějící konečné platnosti - Abd-ru-shinem daná vysvětlení.

V dalších úvahách má být učiněn pokus, na základě shrnujících výpovědí několika proslulých vědců a filosofů a také autorů populárně naučných knih, tuto shodu prokázat. Mějte porozumění pro to, že já sám, co se týká vlastních slov, přitom značně ustoupím do pozadí a spokojím se toliko s citacemi. Hovoří, domnívám se, samy za sebe.

Objev „dědičného hříchu“Sedm osmin (7/8) vnitřního prostoru lebeční schrány zaujímá přední mozek, který je proto označen také jako „velký mozek". Vědci to zaznamenali s nemalým údivem, neboť tento růst nastal - podle zesnulého vědce a filosofa Arthura Köstlera („Člověk - bludný běžec evoluce", Nakladatelství Scherz):

„ … přímo explozívní rychlostí, která v historii evoluce nezná příkladu - mnozí anatomové tento průběh srovnali s rapidním nárůstem nádoru.

Zdá se, jakoby tato mozková exploze probíhala po dráze oné exponenciální křivky, která se nám v poslední době stala tak důvěrně známou."

Jiní autoři vzhledem k takové rychlosti hovoří přímo o „patologickém růstu" tohoto předního mozku (Theo Läbsack, „Člověk - selhání přírody", Nakladatelství C. Bertelsmann), o určitém „naroubování" (Arthur Köstler), které se „nad starší částí mozku rozprostírá jako nějaký poklop." (Gordon Rattrey Taylor, „Narození ducha", Nakladatelství S. Fischer)

Ve stejném období ale byly ony starší části mozku - jak to formuloval Köstler - „hbitými prsty evoluce stěží dotčeny", nedoznaly tedy žádných změn.

V současnosti je také pro vědu již mimo jakoukoliv diskuzi, že přední neboli velký mozek, zajišťuje procesy našeho myšlení, ovládá řeč a početní úvahy, krátce, umožňuje smyslový kontakt s tímto pozemským světem. Je to tedy velký mozek, který vykonává ono věcné vypořádávání se s okolním světem, jež stručně shrnujeme pod pojem rozum.

Tento rozum je tedy nejdůležitějším nástrojem k pozemskému začlenění člověka, je ale pro něj - podle Poselství Grálu - také charakteristické, že „ ... jako výplod lidského mozku, musí mít v sobě samozřejmě omezení, kterým zůstává vždy podrobeno všechno tělesně hrubohmotné v důsledku své vlastní podstaty … Proto má rozum zcela přirozeně velmi zúženou pozemskou schopnost poznávání, těsně spjatou s prostorem a časem." (PG „Bylo jednou!")

Jakkoliv mnoha lidem může ještě připadat těžké, aby toto omezení rozumu uznali, věda nemůže jinak, než ho připustit.

Sotva to lze vyjádřit vystižněji, než prostřednictvím porovnání slov biologa Heinricha K. Erbena (citováno podle Hoimara von Ditfurtha, „Nepochopitelná realita", Nakladatelství Rasch a Röhrig): „Inteligence, především ta technicky orientovaná, se projevuje jen (!) na hmotných základech lidského mozku" a slov známého vědeckého publicisty Hoimara von Ditfurtha samotného, který říká: měli bychom, „ … ať si to již představit umíme nebo nikoliv, jednou provždy vzít na vědomí, že skutečná podstata světa je našemu rozumu definitivně nedostupná a každopádně je totálně jiná, než jak nám ji presentuje zevnějsek" („Nepochopitelná realita").
 

Neboť - jak se domnívá Herbert Gruhl - „Nepřehledné formy života dokazují, že jsou zde u díla řídící síly, jejichž podstatu a cíl člověk svým rozumem nemůže pochopit." („Pozemská rovnováha", Nakladatelství Erb)

Také vědě je důvod této nemožnosti již zřejmý. Její stručné vyjádření zní:

Protože je myšlení ohraničeno časem, nemůže pochopit, co leží na opačné straně prostorově - časového rámce." (René Weber, „Holografický obraz světa", vydavatel Ken Wilber)

Jak ale došlo k tomuto neharmonickému růstu právě té části mozku, která je ve své chápavostí ohraničena jen na pozemské záležitosti, že to Köstlera podnítilo k uvažování o „konstrukční chybě"? („Strašidlo ve stroji", Nakladatelství Fritz Molden)

U dříve již jmenovaného vědeckého publicisty Thea Löbsacka můžeme najít příznačnou větu: „Lze totiž vyvodit, že pro vývoj velkého mozku musela být silným původním impulsem také zvědavost."

 
Zvědavost znamená chtít vědět. To samo o sobě by nebylo nic špatného, neboť „ … máme zkoumat, bádat. Nutkání k tomu v nás nespočívá nadarmo" (PG Probuďte se!"), je nám řečeno v Poselství Grálu.

Přání, abychom dosahovali stále lepšího, našemu chápání přiměřeného porozumění tomuto světu, je v nás zakořeněno jako nutný předpoklad k využívání pozemských možností. Ale krok od „chtění vědět", které nachází své dobrovolně položené hranice v pokorném údivu před podivuhodným působením Tvůrce, k bezohledně egoistickému „chtění vědět lépe" je jen velmi malý - a přesně tento krok lidstvo učinilo. Podvolilo se v Bibli vylíčenému pokušení „být jako Bůh a chtít sami rozhodovat o tom, co je dobré a zlé" (1. Mojžíš 3/5) Tohoto cíle mohlo dosáhnout, jak se domnívalo, pomocí rozumu, který nejen zdánlivě svět odkrýval, nýbrž zdál se být vhodný i k jeho vylepšování.

Tento nástroj bylo tedy nutné uplatnit, zvětšit a zdokonalit. Tím byl zahájen onen neblahý proces, jehož jednostrannost prokázal věhlasný biolog Ludwig von Bertalanffy: „Co se nyní ve všeobecnosti označuje jako lidský pokrok, je čistě intelektuální záležitost, která byla umožněna enormním růstem našeho předního mozku." (Citováno podle A. Köstlera, „Strašidlo ve stroji")

O ceně, kterou jsme za to zaplatili, hovoří Theo Löbsack: „Příroda u lidí postupně stále více ztrácela hodnotu a postavení, být měřítkem všech věcí. Její místo převzal lidský velký mozek a jim vytvořený okolní svět, na kterém se stával člověk stále více závislým."

Tím člověk sklouzával stále hlouběji do rozumové sebevztažnosti, o které již v Poselství Grálu bylo řečeno:

Je snadno pochopitelné, že rozumová činnost chová v sobě i snahu všemu lépe rozumět, chová v sobě vzdorovité trvání na všem, co taková činnost považuje za správné, protože si člověk při tom přece „myslil" to, co byl schopen myslit. Dosáhl své nejvyšší hranice v myšlení.

Že je tato hranice nízká, protože přední mozek je připoután k zemi a člověk proto s rozumem dále nemůže, to člověk není s to pochopit, a z toho důvodu bude si nadále myslet a tvrdit, že svou hranicí dosáhl také toho správného." (PG „Zkřivený nástroj")

Fyzik David Bohm („Implicitní a explicitní řád") tomu dnes v plném rozsahu přisvědčuje konstatováním, že rozumové myšlení „ … zhmotňuje (zpředmětňuje) sebe samo a domýšlí (namýšlí) si pak, že neexistuje nic jiného než to, co si může myslet o sobě samotném a o čem uvažuje." (citováno z „Holografického obrazu světa")

Kam to vedlo?

Nejočividnější triumf slavila věda. Je protějškem zbožňovaného rozumu a světa, který již není Božím stvořením, nýbrž nese znaky úkolu, stát se myšlenkovým přístavem pro lidstvo", čteme u Hoimara von Ditfurtha („Nepochopená realita").

Kvůli tomuto egoistickému odvrácení se od Stvořitele označil Abd-ru-shin rozum jako nástroj Antikrista. A hle: Nikoliv snad náboženský horlitel, ale zcela věcně posuzující vědec jako Hoimar von Ditfurth („Nepochopená realita") dospěl dnes k názoru:

Lidský rozum se demaskoval jako odpůrce Boha , a z lidské snahy po využití lidských možností se stal totalitní požadavek.

Výraz ´Bůh´ je pouze terminus technicus pro zatím ještě neobjasněný zbytek vesmíru, který může být principiálně zcela vysvětlen rozumem. Největší inteligence je čistý rozum."

Ze zkušenosti a pozorování přece víme, že používáním se nějaká schopnost nebo orgán posiluje a zvětšuje, nepoužíváním naopak vše zakrňuje. Stále silnější podněty na rozum musely tedy přední mozek nechat vyrůst k onomu „katastrofickému orgánu", jak ho žel přespříliš oprávněně označil Theo Löbsack.

„Pro každou strukturu, organizaci a instituci existuje optimální velikost; pokusí-li se člověk jednu z proměnných tohoto systému maximalizovat … nezadržitelně tento obsáhlý systém zničí," těmito slovy popisuje atomový fyzik Fritjof Capra („Doba obratu", Nakladatelství Scherz) zákonitost dnes již uznanou za obecně platnou. Na její účinek na vývoj mozku, který nyní věda s úlekem poznává, upozornil již Abd-ru-shin:

Protože se po tisíciletí napínal co nejvíce jenom přední mozek, zvětšil se jeho růst daleko nad všechno ostatní.

Následkem toho byla zatlačena do pozadí činnost všech zanedbaných částí, které musely zůstat slabší, protože byly méně používány. Patří k nim především malý mozek, který je nástrojem ducha." (PG „Cit")

Právě těchto důsledků si všímá také biolog Rupert Riedl:

Lidský mozek je dnes extrémním orgánem. Svůj objem v průběhu jen čtyř milionů let exponenciálním růstem ztrojnásobil … Svojí specializací potlačuje evoluci téměř všech ostatních orgánů." („Strategie geneze", Nakladatelství Piper)

V předchozím citátu z Poselství Grálu byla řeč o „duchu". Je zde tak tedy uváděn pojem, který pro vědu v jejím sebeohraničení na prostor a čas není uchopitelný. Tím, že pro vědu má platnost jen co lze vážit a měřit, váže se věda na to, co je dostupné tělesným smyslum a jejich prodlouženým pomocným nástrojům, krátce tedy na rozum připoutaný k zemi. Mohou zde proto být uvedena na místě vědeckých zjištění jen osobní vyznání či přiznání.

Právě ti vědci, kteří si zcela přirozeného omezení jejich výzkumných možností uvědomují, jsou těmi, kteří se takových přiznání nebojí. Několik z nich - v zastoupení mnoha dalších - zde budou uvedeni.

Tak třeba britský neurolog a nositel Nobelovy ceny sir John Eccles vyslovil své přesvědčení o mimohmotném původu „svého, sebe sama si vědomého ducha" („Rozum a duch", Nakladatelství Kindler), a vědecký publicista Gordon Rattrey Taylor dospěl na závěr své knihy „Narození ducha" k názoru: „Člověk je podivuhodný stroj, avšak v žádném případě není pouhý stroj. Je stroj plus něco."

Právě toto přidané „něco" je tím, co Arthur Köstler ve své zmíněné knize označil jako „Strašidlo ve stroji", které v této hmotné tělesnosti provozuje svoji neprozkoumanou existenci.

Přicházeje ze zcela jiného směru poznává C. G. Jung přesně ono omezení, které odlišuje rozum od živého jádra člověka, ducha: „Věřím jednoduše, že nějaká část lidského Já nebo duše, zákonům prostoru a času nepodléhá." (citováno podle Paula Daviese „Bůh a moderní fyzika", Nakladatelství C. Bertelsmann)

A Hoimar von Ditfurth („Duch nespadl z nebe", Nakladatelství Hoffmann und Campe) právě ve vztahu k mozku říká: „Proto se smíme domnívat, že náš mozek je důkazem pro reálnou existenci dimenze ducha, která je nezávislá na materiální rovině."

Neurolog Wilder Penfield se nakonec s překvapivým souzněním přibližuje slovům Poselství Grálu, podle kterého je to jedině duch, který dělá člověka člověkem, a to, pro vědce neobyčejně upřímným, prostosrdečným výrokem: „Duch je člověk, kterého znám." (podle J. Ecclese/Hanse Zeisera, „Mozek a duch", Nakladatelství Kindler)

Pro naše úvahy ale dostačuje již ona věta, kterou Ken Wilber (vydavatel sborníku „Holografický obraz světa", jenž obsahuje příspěvky nejvýznamnějších současných fyziků) tuto problematiku opatrně shrnul: „Tak nebo tak - moderní přírodověda ducha již nepopírá. A to je nyní skutečně epochální."

Co ale ví věda o „malém mozku", který - podle Poselství Grálu - je nástrojem tohoto při nejmenším dnes již nepopíraného ducha? U Hoimara von Ditfurtha („Duch nespadl z nebe") čteme prostě a jednoduše: „Malý mozek, uložený pod zátylkem … nemá nic co dělat s psychickými funkcemi. Tvoří centrální řídící a přepočítávací středisko pro všechny pohybové procesy."

Löbsackův přiléhavý popis zní: „V zátylku se nachází část mozku podobná pěsti, tzv. malý mozek neboli cerebellum. Obsahuje regulační centrum pro udržení rovnováhy a má v kompetenci pohybovou koordinaci."

Právě v souvislosti s koordinací pohybu ovšem již věda něco zcela rozhodujícího objevila: že totiž malý mozek každopádně nemá nic do činění s rozumovým uvažováním. Wolf-Dieter Heiss, ředitel Max-Planckova institutu pro neurologický výzkum, tak v průběhu televizního rozhovoru (ORF Wien) uvedl:

Když se učíme motorickým postupům, musí být tyto odsunuty, vytěsněny z vědomé činnosti velkého mozku. Na příklad při tanci: Nejdříve jsou kroky velmi neohrabané, neotesané, a pak se stánou „zaokrouhlené" - jakmile se malý mozek naučí tyto pohyby správně odehrávat. Takové řízení obstarává potom malý mozek bez aktivních nároků a požadavků na vědomí." („Nový svět z nuly a jedničky", Nakladatelství Franz Deuticke)

Přesto věnuje Gordon Rattrey Taylor („Narození ducha", viz dříve) této části našeho mozku - „širší, zvrásněné, dvoulaločné struktuře", kterou označuje jako „automatického pilota" - v knize o 455 stranách ne více než několik následujících řádků:

Tento malý mozek se skládá z navzájem si podobných dlouhých datových bank, které, podobně jako u počítače, jsou plněny a dohlíženy daty přicházejícími z určitých skupin nervů. - Nicméně si někteří vědci nejsou jisti, zda cerebellum nemá také další, dosud jednoduše ještě neobjevené funkce. Přijímá nejen informace z cortexu (pozn.:velký mozek), nýbrž také ze středního mozku, který se zabývá emocemi. To je vskutku zvláštní. Proč by měl mít automatický pilot cokoli společného s emocemi? Ať již je tomu jakkoli, zůstanu u toho a o cerebellum nechci již nic více říci."

I když v předchozích výpovědích byla vyjádření o nemožnosti si s malým mozkem „něco moci začít" zřejmá, obsahují přesto několik vskutku pozoruhodných upozornění. Byla řeč o „řídícím centru" pohybových postupů či dějů, které vykonává „dohled" nad dodávanými daty, a byl dokonce zmíněn „automatický pilot". Nepoukazují již pouze tato slova na skutečnou nadřazenost právě této části mozku? Kterému vozidlu by snad byla užitečná v něm uložená síla, která ho uschopňuje pohybovat se v jeho okolí, kdyby tato síla nebyla smysluplně řízena a ovládána?

Tento malý mozek, jak bude ještě dále pojednáno, má v kompetenci udržování rovnováhy. Nemohlo by být skutečností - vzhledem i pro vědou nevyloučitelnou možnost existence ducha, stojícího mimo pozemský pojem prostoru a času - že tato schopnost má mnohem dalekosáhlejší význam? Neboť jak říká Viktor K. Wendt („Polarita", Nakladatelství Sphinx, Basel): „Duchovní síly a energie nelze pojmově nebo obrazně vystihnout ani obsáhnout."

Něco z této těžkosti je vyjádřeno v předvídavých slovech Arthura Köstlera („Strašidlo ve stroji"), kterými se činnost této části mozku, jím označený jako „starý mozek", pokusil popsat: „Má svoji vlastní duchovní funkci, cítí a uvažuje, i když ne ve slovních pojmech … ale vývojově-historicky již překonaným způsobem, který je psychiatry označován jako infantilní nebo primitivní",

a na jiném místě podotýká:

Víra je druh vědění, u kterého dominuje emocionálně-citový starý mozek."

Primitivní", vzdálený snaze vždy uplatňovat jen svou chytrost a vtipnost, „infantilní", dětský (nikoliv dětinský !) je tedy způsob uvažování a projevu tohoto malého mozku. Avšak jak podivuhodně čistá průzračnost se nám zde naskýtá. Nevzpomeneme si tu na Ježíšovo upozornění: „Buďte jako děti!" - otevření, důvěřiví, vnímaví, pohotoví k přijímání nového? Je tak jen logické, že víra pramenící z nejniternějšího jádra člověka, usilujícího ke Stvořiteli, nebrání poznání, že zde má své pole působnosti duch.

A tak to také skutečně je. Vědecké bádání by si mohlo mnohé ulehčit, kdyby si konečně ducha - jako jednu sice ne plně určitelnou, ale v jejím působení poznatelnou veličinu - zahrnulo do svého pozorování. V Poselství Grálu byl totiž před více než půl stoletím úkol malého mozku objasněn:

Činnost lidského ducha vyvolává ve sluneční pleteni cit a tím současně ovlivňuje malý mozek. To je projev ducha. Je to tedy vlna síly, vycházející z ducha…

Podle toho, který z různorodých dojmů působí na malý mozek, tak vytváří malý mozek podobně jako fotografická deska ihned obraz tohoto děje, který duch chtěl, čili který si duch ve své mocné síle svým chtěním vytvořil. Je to obraz beze slov! Přední mozek přijímá tento obraz a snaží se ho popsat slovy. Tím se vytvářejí myšlenky, které se potom vyjadřují řečí …

Při tomto předávání nastává malá změna následkem zhutnění, protože malý mozek k tomu přidává něco z vlastního druhu. (PG „Cit")

Na okamžik se zde zastavme. Nebyla tu před chvílí řeč o tom (viz Arthur Köstler), že malý mozek cítí a uvažuje, avšak v obrazech beze slov? Věda rozeznává tedy velmi dobře tento rozdíl oproti následné slovotvorné práci předního mozku - protože ale ducha, východisko a konečný bod veškeré činnosti mozku ve svých úvahach a pozorování věda ještě vynechává, nevidí zhutňující přeměnu, kterou zde jeho chtění poprvé prochází.

V Poselství Grálu se dále dočteme:

Jako navzájem spojené články řetězu, tak pracují v lidském těle nástroje, které jsou duchu dány k používání. Ale všechny tyto články pouze formují, nic jiného dělat nemohou. Vše co se k nim přivádí formují podle svého vlastního zvláštního druhu. Tak i přední mozek přejímá tedy obraz, který mu přisunuje malý mozek, a nejdříve ho přiměřeně svému poněkud hrubšímu druhu vtěsná do pojmů zúžených prostorem a časem. Tím přední mozek tento obraz zhutní a převádí ho do hmatatelnějšího již jemnohmotného světa myšlenkových forem.

S tím však těsně souvisí to, že již také vytváří slova a věty, které prostřednictvím orgánů řeči vnikají do jemné hrubohmotnosti jako zformované zvukové vlny. Tam způsobují opět nové účinky, které vyvolává pohyb těchto vln. (PG „Cit")

Zdůrazněme onu klíčovou větu, která nejpřiléhavěji popisuje činnost zadního a předního mozku (malého a velkého mozku): „Vše co se k nim přivádí formují podle svého vlastního zvláštního druhu." V tomto Abd-ru-shinem poskytnutém vysvětlení není totiž v žádném případě požadováno, abychom přijímali něco nepředstavitelného.

S takovými procesními přeměnami se setkává nejen věda, nýbrž jsou ve všeobecnosti známy jak v živých organismech tak také v technice. Na příklad obrazy, které přijímá oční sítnice prostřednictvím tyčinek a čípků, jsou převáděny na mikroelektrické nervové impulsy. Na jejich základě pak, stále ještě ne zcela objasněným způsobem, vznikají v „centru vidění" ony dojmy, které se nám jeví jako skutečnost tohoto světa.

Též zvuková vlna, tedy pohybující se vzduch, se stává akustickým vjemem teprve po její přeměně v uchu za pomoci mechanického a mikroelektrického přenosového systému ve velkém mozku.

A nenapodobujeme snad takové stupňovité zhutňování také u rádiového a televizního vysílání? Z vysílače vycházející oscilace (vlny), právě tak neviditelné jak neslyšitelné, jsou zachyceny nejdříve anténou, která je přivede k oné části zařízení, která je - odpovídajícím způsobem - přemění na elektrické impulsy. Tím došlo k prvnímu zhutnění, avšak stále příliš slabému, protože není ještě hrubými smysly bezprostředně vnímatelné. Teprve na dalším stupni v řetězu přeměn pomocí obrazovky a reproduktoru se stává to dosud pro nás nesrozumitelné něčím viditelným a slyšitelným.

Přenesme nyní stejný princip na ony pochody v našem mozku, na které jsme byly upozorněny v Poselství Grálu: Duch by tak podle toho byl vysílač, ze kterého vychází určité chtění jako neviditelné vlnění, tedy jako „vlny sil". Sluneční pleteň by pak funkčně odpovídala anténě, která těmito vlnami vybuzena je následně přivádí k malému mozku k první přeměně, díky které je teprve potom velkému mozku umožněno, aby je naposledy převedl do pozemsky vnímatelné formy.

K tomu věda teprve před nedávnou dobou nabyla několik nanejvýš pozoruhodných poznatků. Bylo totiž zjištěno, že rozdílnost úloh obou polovin předního mozku - z nichž levá řídí pravou, a pravá naproti tomu levou stranu těla - je mnohem dalekosáhlejší. V levé polovině sídlí řečové, logické, počtařské schopnosti a analytické, postupné myšlení, zatímco v pravé polovině lze nalézt tvůrčí síly, hudební nadání a shrnující, zevšeobecňující, komplexní vidění („Holografický obraz světa", Capra, Eccles, Taylor, „Obraz vědy" č. 1/1985, aj.)

Zřetelné odstupnění tedy existuje také ještě v rámci velkého mozku jako celku. Ve srovnávacím příkladu funkce televizního zařízení by to zhruba odpovídalo rozdělení přicházejících proudových impulsů na rychlejší světelné vlnění a pomalejší, pozemské hrubohmotnosti více přináležející zvukové vlnění. Toto rozčlenění podnítilo Köstlera („Člověk - bludný běžec evoluce") k vyjádření, že se obě poloviny předního mozku „ … navzájem doplňují jako Yin Yang (pozn.: podle staročínské světonázorové představy o polaritě celku). Obě hemisféry musí zjevně spolupracovat, … aby své schopnosti mohl člověk plně využít."

Není zde proto na místě, tuto již v rámci velkého mozku uznávanou nutnost vysledovat a aplikovat ještě dále a přijmout toto doplnění k nadřazenému celku také ve vztahu mezi velkým a malým mozkem? Jedna tímto směrem ukazující představa se ve vědě skutečně rýsuje. Podle Köstlera („Strašidlo ve stroji") jím tak označený „starý mozek" zaujímá totiž „ … strategicky centrální pozici, ze které propojuje vnitřní vyciťování s vjemy z vnějšího světa a podle vlastního zvážení na ně může reagovat".

Nebo, jak můžeme číst u Gordona Rattrey Taylora:

Nový mozek vám říká, co se děje, starý mozek vám říká, zda je to důležité."

Všimneme-li si obou dvou vypovědí blíže, tak se ukáže, že předmětem první je více působení z nitra navenek, předmětem druhé je působení zvenku dovnitř. I věda tedy rozeznává oboustranně otevřenou zprostředkovací roli malého mozku, o které již v Poselství Grálu bylo řečeno:

„ … jedna část mozkové hmoty má za úkol přijímat to, co je duchovní, jako anténa, zatímco druhá část, produkující rozum, přepracovává potom přijaté k použití pro hrubohmotnost. Právě tak má naopak přední mozek, vytvářející rozum, přijímat z hmotnosti všechny dojmy, přepracovávat je pro vnímací schopnost zadního mozku, aby dojmy zadního mozku mohly sloužit k dalšímu vývoji a zralosti ducha. Obě části mají však pracovat společně. Tak to Stvořitel určil. (PG „Zkřivený nástroj")

Ale tam, kde jsou signály či zprávy nejen soustřeďovány, nýbrž - podle výše uvedených slov vědců - také v návaznosti na jejich důležitost zkoumány a na základě uvážení využívány, tam je u díla nějaké vedení, které porovnává, třídí. Věda, chtělo by se říci, takřka „vystopovala" vládnutí oficiálně ještě ne ve všeobecnosti uznávaného ducha. Navíc Arthur Köstler, který v této souvislosti hovořil o „vnitřním vyciťování", naprosto netušil, jak velmi se tím přiblížil objasňující pravdě.

Neboť vyciťování, cit - na těle nezávislé hnutí - je podle Poselství Grálu ona „vlna síly", která vychází z ducha jako z „vysílače". Je „vnitřním hlasem", který jako řeč ducha nese jeho vůli.

 „Staré a nové struktury na sebe stále vzájemně působí, vzdor jejich nedostatečné koordinaci a absenci onoho dohledu, který propůjčuje dobře vyvážené hierarchii stabilitu," popisuje Köstler („Strašidlo ve stroji") nutný, ale nanejvýš nedokonalý stav, přičemž je dobré povšimnout si výrazu „hierarchie", který zahrnuje vztah nadřízenosti a podřízenosti.

„Pokud bychom nevěděli, že je to naopak, potom bychom vlastně očekávali, že evoluční vývoj by primitivní starý mozek postupně přeměnil ve zjemnělý nástroj," připojuje Köstler. Tím potvrzuje, co zdůraznilo Poselství Grálu:

„Jinak by se byly musely obě části mozku vyvinout zcela stejnoměrně ke společné harmonické činnosti jako všechno v těle. Vedoucím měl být duch, provádějícím zde na Zemi rozum." (PG „Bylo jednou...!")

K lepšímu porozumění, jak mohlo dojít k tomu, že vývoj neproběhl stejnoměrně, obraťme pozornost ještě jednou k oběma polovinám předního mozku. Také tyto mají, jak dnes víme, odlišné úkoly. Ale:

„Většina lidí v západních společenských systémech má sklon k tomu, aby využívali spíše funkcí levé než funkcí pravé poloviny. Přesto tato dominance není vrozená, nýbrž je možná výsledkem kulturních a pedagogických systémů, které kladou důraz na schopnosti, které jsou přiřazeny levé polovině,"

domnívá se Peter Russell („Lidský počítač", Heine-Buchreihe „Kompaktwissen"). S tímto názorem, který není pouhou domněnkou, nestojí osamocen, neboť

Výzkumy lotyšského vědce dokázaly velmi rozdílné zatížení obou polovin mozku. Krauklis (pozn.: jméno tohoto vědce) zjistil, že levá strana, která řídí řečové funkce a abstraktní myšlení, je podstatně intenzivněji namáhána než strana pravá, která víceméně řídí obrazné pochody poznávání.

Lze dokonce údajně dokázat, že příliš intenzivní činnost levé poloviny mozku vede k zakrnění potenciálních vloh pravé poloviny mozku." („Obraz vědy", č.2/1982, s.21)

Krauklis pak „kvůli zlepšení celkového zdravotního stavu" navrhuje opatření k lepší činnosti pravé poloviny předního mozku a vychází tak vstříc Russelovu názoru (viz výše), který se domnívá: „V ideálním případě bychom měli obě poloviny používat stejnoměrně."

Zde tedy, a to se zdá zvláště významné, jsme tento následek nedostatečného zatěžování - tj. zakrnění a nutnost změny chování - uznali. Uvědomujeme si také příčinu, která k tomu vedla. Pro její dalekosáhlý a zásadní význam budiž ještě jednou krátce shrnuta slovy jedné knižní anonce v „Obrazu vědy" (9/1982): „V naší společnosti je jednoznačně požadována levá polovina mozku, rozum. Tvůrčí síly pravé poloviny mozku jsme si odvykli využívat."

Nepřehlédněte: Ještě jsme uvnitř oblasti předního mozku. Ale není to jen snadno pochopitelné, nýbrž přímo samozřejmé, že se účinky takovéto jednostrannosti musí projevit právě ve vztahu mezi předním mozkem a zadním mozkem, který je určen k nesrovnatelně jemnějším a dál sahajícím úkolům, a oboustranný most vedoucí k němu - již pouze v důsledku zakrnění pravé strany velkého mozku - se stal jen málo schůdným.

Tím jsme opět u Poselství Grálu jako u již dlouho dosažitelného zdroje pochopení dosahu toho, co věda teprve nyní postupně a oklikou začíná poznávat:

Největším proviněním lidstva však je od počátku právě to, že tento rozum, schopný vytvářet jen kusá díla bez života, dosadilo na vyvýšený podstavec a v uctívání kolem něho tančilo. Nabídlo mu místo, které smělo být vyhrazeno pouze duchu...

Někdejší pochybené jednání lidí, které tak zásadně odporovalo Stvořitelově vůli, tedy přírodním zákonům, bylo vlastním „pádem do hříchu", a nic nepředčí jeho hrozné následky; vždyť přerostl v „dědičný hřích", protože povýšení rozumu na výhradního vládce mělo opět své přirozené důsledky: Jeho jednostranné pěstování a činnost vedly časem k jednostrannému posílení mozku tak, že se rozvíjela jen část, obstarávající práci rozumu, a druhá část musela zakrnět." (PG „Bylo jednou...!)

Na základě dnešního vědeckého poznání nyní prozkoumejme, jak se tento defekt mohl stát dědičným.

Na možnost dědit změny, ke kterým došlo používáním nebo nepoužíváním orgánů, již poukázal Lamarck. Darwinisti a neodarwinisti nakonec takové mutace spojili s geny; objev genetického kódu dovolil ještě hlubší proniknutí do souvislostí. Vyplývá z něho, že DNK (deoxyribonukleová kyselina) je onou molekulou „...s jejíž pomocí příroda genetické informace daného druhu zaznamenává do jader buněk," což Hoimar von Dirfurth („Nepochopitelná realita") nazývá „mechanismem dědičnosti".

Dnes tedy víme - a také jakým způsobem -, že změny ve struktuře daného druhu jsou předávány potomkům.

Konec konců nedávný objev kybernetiky vedl k opětovně zdokonalené možnosti porozumění. „Kruhová příčinná souvislost", která je základem této zákonitosti vede k tomu, že účinek vycházející z nějaké příčiny zase zpětně působí na příčinu. Jedná se přitom o v Poselství Grálu již popsaný zákon zpětného působení, jehož dalekosáhlý význam začíná věda teprve znenáhla poznávat:

„Zákon zpětného působení! Je to zákon jsoucí v celém stvoření od prapočátku, zákon, který byl neodlučitelně vetkán do velkého, nikdy nekončícího rozvoje jako nutná část samotného tvoření a vývoje. Jako obrovitý systém nejjemnějších nervových vláken drží a oživuje mocný vesmír a podporuje ustavičný pohyb, věčné dávání a přijímání!" (PG „Osud")

Toto poznání i vzhledem ke vzniku genetických změn genotypu vedlo k hlubšímu pochopení:

„Mezi chováním a jeho biologickou základnou existuje tedy proces zpětné vazby: Chování není jen příčinou změn genových frekvencí, chování je také následek takových změn. Proces evoluce tak získává vlastní dynamiku a nedá se vztáhnout na prostý mechanismus příčiny a účinku; lze jej vysvětlit jako postupující, tedy stále se rozvíjející systém...

Podmínky životního prostředí a vlastní chování tudíž nabývají dodatečného významu tím, že inicializují, podporují nebo také znemožňují morfologické vývojové procesy (pozn.: morfologie = věda zabývající se vnitřní a vnější stavbou živočichů), čteme u Johna Ecclese („Mozek a duch").

Zjednodušeně řečeno: Genotyp - způsob chování - životní podmínky - způsob chování - genotyp... představuje vzájemně podmíněný a tvalé změny produkující cyklus, kterým mohou být podporovány nebo potlačovány i určité dědičné vlohy. Tak třeba biolog Rupert Riedl činí školy zodpovědné za to, že cíleně ovlivňovují levou, rozumovým záležitostem sloužící stranu předního mozku, kdežto tvůrčí pravou stranu zanedbávají. Nikdo z těch, kteří znají učební plány veřejných vyučovacích ústavů, nebude oprávněnost této výčitky popírat. Riedl dodává: „Není to dobré. Snad tomu bude někdy obráceně!" (Rozhovor v televizním pořadu ORF/ Vídeň 30.8.1983)

Na několika příkladech zde ukážeme zesilující účinek bezpodmínečného zdůrazňování rozumu:

Poté, co badatelské úsilí umožnilo umělé oplodnění i u lidí, byly zřízeny takzvané „spermiové banky": V anonymitě zůstávající dárci dávají své genotypy - lze objednat v katalogu - za „kupní cenu odpovídající kvalitě" k dispozici ženám toužícím po početí! Robert Graham, zakladatel „Repository for Germinal Choice" („Depozitář pro výběr embrií", Lakeside / Kalifornie) vychvaluje svůj podnik slovy: Náš prvotřídní genový materiál od nositelů Nobelovy ceny a jiných vynikajících vědců dodáváme pouze sezdaným párům. Chceme našim dětem dát co možná nejlepší startovní podmínky." („Obraz vědy", č.11/1984)

To je tedy to, na co se nahlíží jako na náležitý předpoklad smysluplného života! Jaká samolibost vědy však za tím vězí, že se nechá vychvalovat jako nějaké zboží ke geneticko-biologickému rozmnožování! A žena, které takovou nabídku využije, aby si tímto způsobem „pořídila" dítě, musí být velmi silně rozumářsky zaměřená.

Rakouská televize před nějakým časem o jedné takové matce přinesla dokument. Ukazoval mimo jiné, jak matka nechává teprve dvouleté „zázračně inteligentní dítě" řešit počítačové úkoly!

Podobná je zpráva jedněch vídeňských novin o „Institutu pro zlepšování lidské výkonnosti". Podle názoru jeho ředitele „je třeba se stimulací mozku začít ihned po narození. Mozek se musí plnit daty jako počítač, aby tréninkem rostl"(!). Ti, kteří služby tohoto institutu údajně využívají, jsou většinou akademici. („Kurier", Vídeň 2.8.1981)

Další příklad: V jedné televizní relaci, ve které měli čtyřleté až osmileté děti popisovat určené pojmy, byl šestiletý chlapec schopen přímo „odborně" vyložit pojem „počítač" se všemi nutnými vstupními údaji a jejich účinky.

Co z takových dětí bude? Jaké hodnoty budou předávat dále? Vzdělání, škola, jsou jen pokračování rozšířené iluze, že pouze rozum sám o sobě umožní dosažení světového blaha. Tuto iluzi ovšem vzdělávací instituce podporují a posilují.

Ujasněme si však, že se přitom jedná jen o nám dnes viditelnou „špičku ledovce". K rozumářskému zdůrazňování nedošlo teprve s objevením vědy a techniky. Své kořeny má již v dávné historii lidstva, když bezohledné sebeprosazování se vším vychytrale účelovým chováním namísto vděčného vřazení se do řádu stvoření určovalo směřování lidského vývoje. Opět zde budiž citován Hoimar von Ditfurth („Nepochopitelná realita"):

Sklon k agresivitě namířené proti členům vlastního druhu se působením ‚přírozené selekce' postupně projevil v dědičné konstituci našeho rodu."

Vezměme naproti tomu k doplnění opět do rukou Poselství Grálu:

„Neblahým důsledkem je nakonec to, že s neustále pokračujícími účinky dědičnosti si již po tisíciletí každé tělo novorozeněte s sebou na tuto zemi přináší tak velký přední rozumový mozek, že jakmile tento mozek naplno rozvine svou činnost, je již předem každé dítě opět hravě podrobeno rozumu." (PG „Bylo jednou...!")

Dnes se pro nás tato slova Poselství Grálu, tato skutečnost „neustále pokračujícího dědictví" kdysi započatého chybného vývoje, stala pochopitelná prostřednictvím kybernetického, do genů promítnutého „přebuzení", známého pod pojmem „kladná zpětná vazba". Vedlo to k onomu prudkému růstu předního mozku, který Köstler srovnal s křivkou exponenciály, s křivkou, která nesleduje rovnoměrné narůstání číselné řady 1, 2, 3, 4... atd., nýbrž jejich druhé mocniny 1, 4, 9, 16…, zvětšuje se tedy skokově. Jednou nastavený směr ovlivnil osud celého lidstva, neboť - podle Viktora K. Wendta („Polarita"): „Každý člověk působí jako autonomní článek celku, tedy lidstva, a tak je jeho osud spojený a propletený s osudem tohoto celku."

 „Starý mozek", jak se domnívá Köstler („Strašidlo ve stroji"), „...lze srovnat s primitivní televizní obrazovkou, která kombinuje projekce z vnitřního světa s projekcemi z vnějšího okolí, často ale obě vzájemně zaměňuje." Letmou zmínkou o takovém zaměňování vystihl jeden z nejhorších následků nerovnoměrného růstu mozku, o kterém již v Poselství Grálu bylo řečeno:

„Poměrně příliš malý zadní mozek působí dnes opravdu hledajícím lidem potíže, protože nemohou rozeznat, co je v nich ryzí cit, a co pouhý pocit...

Zde je patrný rozdíl mezi projevem citu jako následku činnosti ducha, a mezi projevy pocitu, vycházejícího z tělesných nervů. Obojí činnost vytváří obrazy, které těžko rozlišuje nebo vůbec nemůže rozlišit ten, komu schází vědění, přestože je mezi nimi tak veliký rozdíl...

U obrazů citu, tedy vzniklých z činnosti malého mozku, který pracuje jako můstek ducha, objevuje se nejdříve a bezprostředně obraz a ten teprve potom přechází v myšlenky. Myšlenky pak ovlivňují tělesné pocity.

U obrazů vytvořených předním mozkem je tomu však obráceně. Zde myšlenky předcházejí, aby vytvořily základ pro obrazy. To se ovšem děje tak rychle, že se to zdá být oboje téměř stejné. Avšak při jistém cviku v pozorování může každý velmi brzy rozpoznat, jakého druhu je ten který děj." (PG „Cit")

Tato možnost rozlišování: zde cit - tu pocit, je ale ohromně důležitá. Neboť člověk by měl být především citovým člověkem. Vždyť cit je řečí ducha, kterou nás má duch vést. Jak ale může duch vést, když znění jeho hlasu nerozpoznáme? S nerovnoměrným růstem, se zakrněním zadního mozku narušil člověk onen kompas, který by měl ukazovat ten nejdůležitější směr: ten, co vede vzhůru do duchovního domova.

„Všechny příznaky naznačují, že toto neštěstí nastalo tehdy, když se Neocortex (pozn.: velký mozek) začal náhle zvětšovat rychlostí, pro kterou v celé evoluční historii neexistuje jiný příklad," domnívá se zcela správně Köstler, neboť nyní, jak míní stejný autor, jeho funkce „...vyklouzly normální kontrole, takže se řítily dál jako parní stroj, u kterého se ztratil regulátor."

Přesně tak to je! Regulátor, který provádí porovnávání mezi požadovanou hodnotou (MÁ BÝT) a skutečnou hodnotou (JE), mezi správným a nesprávným, již není spolehlivý, neboť

„Ta část mozku, která má tvořit most k duchu, nebo lépe most od ducha ke všemu pozemskému, je tím tedy ochromena, spojení přerušeno, nebo alespoň velmi silně uvolněno. Tím člověk sám sobě znemožnil uplatnění ducha a současně potlačil možnost svůj rozum ‚oduševnit', produchovnit jej a oživit." (PG „Bylo jednou...!")

Toto v Poselství Grálu vylíčené nedostatečné spojení nyní rezignovaně konstatuje i Köstler („Člověk - bludný běžec evoluce"): „Exploze nemívají harmonické účinky a v tomto případě je výsledek zřejmý: onen myslící příklop, který se s takovou razantností vyvinul a nadělil člověku jeho rozum, již není se starými na emoce vázanými strukturami v náležitém spojení."

Lidstvo, zmatené a zapletené v pozemském houští, se dnes v mnohém ohledu nálézá ve zdánlivě bezvýchodném sevření následkem tohoto chybného vývoje.

„Povýšení k zemi připoutaného rozumu na modlu stačilo, aby celá cesta člověka dostala jiný směr, než jaký člověku vytyčil Stvořitel ve svém stvoření." (PG „Zkřivený nástroj")

Nenaplnila se mezitím tato slova Poselství Grálu - budiž ještě jednou upozorněno: napsaného před více jak půl stoletím - přímo hrozivě? Neprožíváme jejich správnost v úděsných zprávách denně znovu a znovu?

Lidský mozek, jak popisuje Theo L
öbsack, „... se v průběhu času naučil systematicky obcházet základní přírodní zákonitosti, které zachovává mnoho zvířat i rostlin, a podněcuje činnosti, které v důsledku mohou být pro člověka smrtelné... 
Z někdejšího orgánu s funkcemi, které zvyšovaly šanci jeho nositele na přežití v boji o existenci, se z velkého mozku mezitím stal katastrofický orgán, jemuž se již nedaří udržet pod kontrolou svá vlastní díla tak, aby je mohl uvést v soulad s podmínkami života na Zemi."

Právě tato skutečnost ale naplňuje onen mnohými lidmi nepochopený, často mylně s neplněním formálních předpisů spojovaný pojem „hřích". Je proviněním vůči moudrému řádu stvoření, nevřazením se do nezvratných a samočinně v něm působících zákonů, kterými je vyjádřena Boží vůle. Poselství Grálu k tomu naprosto srozumitelně říká: „Kdo jedná proti vůli Boží, kdo tedy ve stvoření hřeší, ten je podroben následkům tohoto přestoupení. Nezáleží na tom, kdo to je a pod jakými záminkami to kdysi prováděl." (PG „Bylo jednou...!")

Nepovažujte to za pouhou nábožensko-filozofickou reflexi světa. Shoduje se to již s vědeckým názorem, třeba biologa Ruperta Riedla („Živé roucho božství", Verlag Franz Deuticke): „Také Bůh zachovává jím stvořené zákony. A tyto zákony jsou nezlomné. Jsou dané k zachování a touto zákonitostí vzniká při nejmenším účel v životě, možná ale dokonce i smysl."

Co nenaplňuje smysl postrádá krásu, nemá trvání. To uznává a vystihuje i Hoimar von Ditfurth („Nepochopitelná realita"): „Následky víry v rozum, následky racionalismu jako náboženství, jsou nejen ošklivé a nedůstojné. Jako se králi Midasovi všechno proměňuje ve zlato, tak se onomu homo sapiens všechno, čeho se chopí, převrací ve zkázu."

Tato zkáza - nevyhnutelný a zákonem zpětného působení vyvolaný následek jednání proti řádu stvoření - se však neomezuje jen na hrubohmotně-pozemské účinky. Sahá mnohem dále. Neboť v důsledku chybného vývoje mozku stojí člověk „... nyní osamocen, neupotřebitelný ve stvoření. Je odříznut od možnosti duchovního poznávání a vzestupu, tím je oddělen i od Boha!“ (PG „Zkřivený nástroj")

Tomu, kdo obsah Poselství Grálu ještě nepochopil jako nezvratnou pravdu, mohou tato slova připadat jako okázalá dedukce, jejímž cílem je „nás vystrašit". Jenže nyní, více jak po padesáti letech, na základě stavu současného světa potvrzuje Hoimar von Ditfurth (v.d.) svým zjištěním výsledek neomezeného panství rozumu: „Všechny formy víry, které se nemohly vědecky prokázat, byly zbořeny. Člověk je s tímto pozemským světem a se svým rozumem konečně sám. Chlad by nemohl být větší."

Nepřichází nám zde na mysl biblická zpráva o vyhnání z ráje? Je to vlastní vinou způsobené vypadnutí z bezpečí starostlivého, podporujícího řádu stvoření.

Hlubina, ve které se lidstvo následkem nesprávného vývoje nachází, nutí však nakonec také k obratu. A jestliže na této cestě dolů byly zbořeny „ony věroučné představy, které se nemohly vědecky prokázat", tak by to pro mnohé mohlo být požehnáním. „Slepá víra", která je v rozporu se zákony stvoření, která popírá skutečnosti a vyžaduje přijímat nemožné, může totiž vést jen k bludům.

Proto Poselství Grálu říká:

„... i věda náboženská musí být s přírodovědou v každém směru jednotná, a to bez mezer, jasně a důsledně, mají-li tyto vědy podávat pravdu.(PG „Světové dění")

Tato věta má nesmírný význam. Vypořádává se s dosavadním dělením na svět vymudrovaných věroučných představ a mu odporujícímu poznání o přírodě. Člověk může konečně prohlédnout. Neboť zde byl rozvinut obraz světa, jenž nejen že byl a je potvrzován ve všech oborech přírodních věd, nýbrž i tam, kde tyto vědy disponují jen s ojedinělými fakty a narážejí na hranice svých možností, poskytuje jednotící vysvětlení.

Na příkladu zde pojednávaného dědičného hříchu to ještě jednou krátce shrneme:

Nepřiměřeně rychlý růst předního mozku, zaostávání ostatních mozkových partií a z toho vyplývající nevyrovnanost lidského jednání se dnes již nepopírají. Je známá i příčina: Výrazné protežování rozumu, který využívá a tím podporuje jen tu část mozku, která řeší rozumové úkoly. Z posledních výzkumů také vyplynulo, že je tím ovlivňována naše dědičná výbava. Zaraženě sledujeme, že jsme těmto důsledkům vydáni napospas. Poselství Grálu na to vše již dávno upozornilo.

Stejný rozum se ovšem nyní z toho snaží vyvinit a - jako vždy při nepříjemnostech - činí za to zodpovědným Stvořitele. Během vlastního vývoje, jak se domnívá Köstler („Strašidlo ve stroji"), sice probíhalo každopádně „něco chybně", avšak člověk musel mít nějakou „konstrukční vadu", v jejímž důsledku se stal „bludným běžcem evoluce" nebo - jak říká Löbsack - „nezdarem přírody".

Poselství Grálu na to namítá s neúprosnou pravdou:

„Tímto hříchem, tedy nesprávným jednáním, bylo příliš velké pěstování rozumu a s tím spojené dobrovolné připoutání se na prostor a čas. Jako důsledek se pak objevily všechny průvodní jevy chladného rozumu, tedy ziskuchtivost, sobectví, útisk atd., a ty mají za následek mnohá jiná, v podstatě vlastně všechna zla...

Dědičný hřích je tedy přinášení tohoto dobrovolně přepěstovaného předního mozku, ve kterém je skryto nebezpečí naprosté nadvlády rozumu se všemi neodvratnými zlými průvodními jevy!"

Není tím pojem dědičného hříchu zbaven veškeré neurčitosti? Je to pochopitelná, prokazatelná událost, protože se již dávno stala skutečností.

Dnes v mnohonásobném ohrožení všech životních podmínek vidíme, do jakých pošetilostí nás tato nadvláda rozumu zavedla a v zaslepení jeho přívrženců nadále vést hodlá!

Teprve nyní se stává zjevnou lidská tragédie, na kterou bylo varovně poukázáno v zašifrovaném biblickém podobenství o pádu do hříchu. Toto podobenství ale, domnívám se, jde dále, než jak jsme ho dosud interpretovali. Není Kain, který zabil svého bratra Abela, symbolickým obrazem rozumového člověka, jenž v průběhu dějin lidstva stále utiskoval (ono) duchovní, protože závistivě nemohl pochopit, proč k výšinám stoupá kouř z ohně bratrova a nikoliv ten jeho? A nekřičí na nás zničený, zamořený svět: „Kaine, cos to učinil"?

Pozdě, bez mála rozhořčeně, přichází nyní - v podání Löbsacka - poznání: „...tak stojíme před urážejícím poznáním, že naše přežití v delším výhledu by bylo podle všeho zaručeno spíše působením takzvaných slepých sil než naši mozkovou činností."

Avšak: Není to vlastně samozřejmé? Vždyť samočinně působicí „slepé" síly jsou zákony stvoření, které všude svědčí o Boží moudrosti. Tak jako při koupání v moři nadnáší vlna toho, kdo k ní přiléhá, ale bude nebezpečná pro toho, kdo se jí vzpírá a hledá jistotu jen na zemi, požadují i tyto zákony stvoření, aby se důvěřovalo více jim než vlastnímu egoismu. Neboť: „Zákony Boží jsou ve všem opravdovými přáteli, jsou to pomáhající milosti z vůle Boží, která tak otevírá cestu ke spáse každému, kdo se o to snaží," říká Poselství Grálu („Řeč Páně").

My však nyní stojíme před světem utvářeným podle našich přání, který budí hrůzu. K čemu tedy ještě déle popírat to, co již Poselství Grálu („Bylo jednou...!) pranýřovalo:

„Dnešní rozumový člověk není již člověkem normálním, protože trvalým zanedbáváním po tisíciletí mu chybí dobře vyvinutá hlavní část jeho mozku, která teprve dělá člověka člověkem. Každý rozumový člověk bez výjimky, má jenom zmrzačený mozek."

Tato slova podle smyslu nacházejí odezvu u Köstlera („Člověk - bludný běžec evoluce"):

„Následkem explozivního růstu mozku vznikly jakési duchovně nevyrovnané druhy, u kterých starý mozek a nový mozek, pocit a intelekt, víra a rozum jsou vzájemně na kordy."

A Löbsack z toho vyvozuje: „Naděje na příznivější vývoj by byla jen tehdy, kdybychom se mohli radikálně přeměnit, kdybychom mohli myslet a jednat zcela jinak, než jak nám to diktují naše velké mozky."

Tento nyní uznaný požadavek zní čtenáři Poselství Grálu velmi povědomě:

„Má-li dojít k probuzení, je nutné, aby člověk nejdříve ‚přemístil světla'. To, co nyní převažuje, totiž rozum, musí umístit tam, kam podle přirozenosti patří, a duchu dát místo nejvyšší. Toto nutné přemístění není pro dnešního člověka již tak snadné.-" (PG „Bylo jednou...!)

Avšak může to zvádnout, i když je dědičně zatížený, neboť:

„Stanovení dědičné dispozice není ovšem identické se stanovením bezmocnosti disponovaného subjektu a tím není možné ani jeho ospravedlnění," čteme u Hoimara von Ditfurtha („Nepochopená realita").

Je to téměř, jakoby hovořil podle Abd-ru-shina, který ohledně této překážky cestu k potřebnému oproštění již naznačil:

„To však ho (pozn.: člověka) nezbavuje odpovědnosti. Ta mu zůstává, neboť on dědí jenom nebezpečí, nikoli hřích sám. Není přece naprosto nutné, že by musel přenechat rozumu nadvládu a tak se mu podrobit. Může naopak použít veliké síly svého rozumu jako ostrého meče, aby si jím razil cestu v pozemském ruchu, cestu, kterou mu ukazuje jeho cítění, nazývané také vnitřní hlas." (PG „Dědičný hřích")

Podle homeopatického principu, že škodlivé je vyléčeno stejnorodým jen při odpovídajícím ředění, může i rozum jako nástroj ducha, když je smysluplně a tedy uměřeně použitý, člověka opět uvést do rovnováhy.

Nikoliv kazatatel nějaké církve, dnes je to muž vědy, který - podle Hoimara von Ditfurtha (v.d.) - navrhuje obraz tohoto nového člověka:

„Opět můžeme doufat v člověka, který k obrovskému kosmickému soustrojí nevzhlíží bez niterného vztahu, nýbrž který jedná s tím vědomím, že je zodpovědný nad ním spočívající moci, která s ním hodlá jednat podle jeho zásluh."

Jaká touha po dosažení opravdového lidství z těchto slov hovoří! Kéž by se již konečně vědělo o návaznostech účinků vyvolaných samotným zákonem zpětného působení!

Cesta tam ovšem vyžaduje, abychom pojem „dědičný hřích" již déle plaše neobcházeli, nýbrž abychomu mu konečně rozuměli jako jevu, který lze dnes ve vší jasnosti a se všemi jeho následky identifikovat, neboť „... právě nahlédnutí do genetických komponentů našich způsobů chování … je nevyhnutelným předpokladem jakékoliv šance na zlepšení stavu," zdůrazňuje Hoimar von Ditfurth v „Nepochopitelné realitě".

Beztvarý náboženský pojem a nejnovější výsledky vědeckého výzkumu se tak spojují „Ve světle Pravdy" Poselství Grálu do nového pojetí. Zde věda a správně chápaná víra jsou zajedno. Víme tedy, jak to s tímto „dědictvím" vlastně je, jak vzniklo, a jak se ho opět můžeme zbavit.

Toto pojednání tak přeci jen může dospět k nadějnému a potěšitelnému konci: Rozpoznanému nebezpečí se lze bránit! Kéž by každý u sebe - ve vlastním i v zájmu lidstva - byl v této snaze úspěšný!

 
Richard Steinpach
 

(Citáty z Poselství Grálu (PG) jsou převzaty z vydání v jednom svazku, 1979, Nakladatelství Alexander Bernhardt, Vomperberg - Tirol, Austria)

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one