»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Zamyšlení nad regulací porodnosti

Regulace porodnosti je jíž nějaký čas předmětem dalekosáhlých diskuzí. Explozivní vzrůst obyvatelstva a stále bezuzdnější sexualizace společnosti podněcují, i když z různých důvodů, tyto debaty stále znovu.

      Vzhledem k odpovědnosti za pozemský život se ale ukazuje, že člověk ještě není zcela otupený vůči varujícím hlasům svědomí. Cítí se zde být vtažen do životně-tvůrčího dění, jehož význam se dotýká něčeho skrytého.

      Mnohým proto připadá regulační opatření jako předporodní vražda, a ptají se zda to není proviněním, hříchem.

    Co je ale provinění, hřích? Je, krátce řečeno, přestoupením zákona stvoření, který je pro nás poznatelný - v nejširším slova smyslu - jako přírodní zákon. Jako jediný tvor může člověk v důsledku svobody vůle, která je duchu vlastní, jednat i v rozporu s tomto zákonem. Protože je povolán k vědomému spolupůsobení, musí se nejdříve prožíváním a zráním učit, začleňovat se s radostnou dobrovolností do tohoto zákona, pokud nechce své já opět jako nepotřebné ztratit.

     Pro malé dítě znamenají „nůž, vidlička, nůžky a oheň" ještě nebezpečí. Nezná jejich účel a neumí je tedy správně používat. Přesto s každou bolestnou zkušeností narůstá i porozumění. Tak musíme i my poznávat a pochopit zákon stvoření, neboť „vřadit se může jen ten, kdo přírodní zákony zná" (PG: Světové dění). Je-li tento zákon zneužíván a odcizován svému účelu, udeří samočinně dříve nebo později zpět, aby nás sice bolestivě ale léčivě, ku prospěchu, poučil. Teprve znalost zákonů stvoření nám tedy dává možnost, abychom se přestupků či hříchů a jejich následků vyvarovaly.

     Tento zákon stvoření, se kterým se musíme vyrovnat, má ale trvalou platnost. Je živě působící Boží vůlí. Nic se na tom od doby stvoření světů nezměnilo. Teprve v uznání této nezměnitelnosti spočívá opravdová úcta. Co včera bylo hříchem, nemůže být proto dnes dovoleno. Pokrok záleží jen v lepším porozumění Boží vůli, nikdy ale ne ve snaze, chtít ji přizpůsobit našim měnícím se názorům.

     Poselství Grálu nabízí odpověď i na palčivé otázky regulace porodnosti, ukazuje a odhaluje nám přece zákony stvoření, na základě kterých se dají vyřešit všechny otázky. Protože se ale obrací k jednotlivci a ho také vyzývá k vlastní pohyblivosti a čilosti, bude i každá odpověď vždy výsledkem hledání tohoto jednotlivce. Pokud nás nějaká nauka nutí, abychom samy přemýšleli, neboť jen tak zesílíme, není v tom slabost, nýbrž síla této nauky.

     Pokud chci mou úvahu k tomuto tématu dále rozvést, bude zapotřebí narovnat mnohé posunuté pojmy a vrátit jim jejich původní význam. Nadále bude pokračováno způsobem, jakým se dosud tato otázka projednávala. Regulace porodnosti nemůže být pojednávána jen tak sama pro sebe, příliš hluboko je vnořena do celistvosti a účelnosti lidského bytí.

     I přes tisíciletí trvající putování po této planetě ještě člověk nedokázal prozkoumat či postihnout sama sebe ani svůj úkol. Jak by tedy měl být s to, aby vysvětlil správné použití jemu Stvořitelem propůjčených darů, když přece naprosto ani neví, k čemu mu byly darovány.

     Tuto mezeru ve vědění vyplňuje Poselství Grálu. Učí nás, že lidský druh je duchovní. Tím se odlišuje od všech ostatních tvorů této země. Avšak jeho duchovnost - nutno ji ostře oddělovat od rozumu, intelektu a získaného vzdělání - je jen vlohou, zárodkem a potřebuje vývoj, aby mohla dojít k dokonalosti svého druhu. Tak slouží tomuto duchovnímu zárodku hutný, materiální svět, do kterého je se svým pozemským tělem postaven, jako prostředek k možnosti dozrávání směrem ke světlu.

     Duch má být zde v pozemském životě stále pohyblivější, vědomější, živější - to je smyslem jeho pozemského bytí. Avšak druh ducha a hrubohmotnosti se od sebe příliš odlišují. Je proto zapotřebí řada mostů. Poslední, nejspodnější z nich je tak sporná pohlavní síla.

     Poselství Grálu smysl tohoto přírodního pudu objasňuje. Jeho hlavním účelem je umožnit lidskému duchu, aby se ve hmotnosti plně, účinně uplatnil a rozvíjel. (Přednáška: „Člověk a jeho svobodná vůle", „Pohlavní síla a její význam pro duchovní vzestup"). V tom spočívající pomoc zahrnuje všechny formy pozemského působení, neomezuje se jen na pohlavní záležitosti. Teprve s objevením se pohlavní síly může duch působit v tomto pozemském světě s plným uschopněním, ale také s plnou zodpovědností. I naše pozemské zákony to zohledňují, a staré obřady, které u mnohých národů a náboženství toto období zdůrazňují jako obzvláště významné, mají oprávnění a význam daleko přesahující pouhou pohlavní zralost. Poselství Grálu používá v této souvislosti obraz spuštěného padacího mostu, přes který mohou pronikat nejen vlastní síly směrem ven, ale může přes něho uplatnit svůj vliv i vnější svět.

     Schopnost plození je pouze jednou z možností uplatnění a projevů pohlavní síly. Ve skutečnosti ji používáme při každé pozemské činnosti. Pouze zneuznání a podcenění duchovního druhu a úkolu člověka vedlo k položení rovnítka mezi pohlavní silou a pohlavním pudem. Avšak slovo je výstižné: Nechá-li se člověk pohlavními žádostmi pudit, hnát, místo aby je silou ducha ovládl, pak není divu, že lidé opravdový význam této síly nepoznali. Kdo si svůj obzor sám snižuje, tomu musí zůstat v nížinách i jeho uvažování. Z důvodu existence dvou pohlaví, jak to odpovídá zákonům stvoření, probouzí se zcela přirozeně vzájemné přitahování a snaha k oboustrannému doplnění, čemuž je základem touha po připojení. U lidí má z toho rozkvétat láska. Nabízí nejsilnější pomoc k duchovnímu vzestupu, protože může podnítit radostné projevy ohleduplnosti a nesobeckosti a učí nás, abychom vlastní já nechávali stranou. Na tomto vznešeném milostivém daru nelpí nic nečistého, nemravného. Jen člověk to často strhává svým klamným způsobem myšlení dolů do špíny jeho vlastních chyb a slabostí. Nikdy to ale nemůže být něčím nesprávným, pokud dary nám propůjčené Stvořitelem používáme přirozeným způsobem.

     Aby nám bylo jasné, v čem toto přirozené použití spočívá, musíme blíže posoudit význam pohlavní síly v jejím vztahu k pohlavím. Celé hmotné stvoření, tedy také pozemské tělo, je oživeno a proniknuto přírodními (bytostnými) silami. Tyto síly ale mají být -  tím se  povznáší člověk nad zvíře - ovládány a řízeny duchem. Z duchovní sounáležitosti, která jedině je neklamným znamením harmonického doplňování pohlaví, musí vyrůstat přání po co nejdůvěrnější blízkosti k druhému. Potom toto přání, zahrnující lidství jako celek, nalezne prostřednictvím pozemského těla ke svému naplnění jen podnět, protože lidský duch nyní nese hmotný plášť. Při takovém spojení odpovídajícím zákonům stvoření dochází ke vzájemné výměně fluida partnerů, která je pro jejich duchovní vývoj nápomocná a nutná.

     Pohlavní síla má tedy ve vztahu partnerů úkol, který slouží také duchovní záležitosti. Že se dnes využívá tohoto vyššího účelu již jen vzácně a člověk se spokojí s nižším, nemění nic na existující možnosti. Pro pouze na tělesnost vztažený „sex" se musely ovšemže do popředí úvah dostat funkce hrubohmotného ústrojí a orgánů. To ovšem znamená snižování a zlehčování účelu daného stvořením, znamená to domnívat se, že sjednocení a spojení dvou pohlaví má za cíl výhradně založení pozemské existence. Poselství Grálu, říká se vší zřetelností: „Účel plození přichází teprve ve druhé řadě" (Přednáška."Pohlavní síla a její význam pro duchovní vzestup"). Tak je mateřství sice vysokým, ne však nejvyšším úkolem pozemského ženství. Mateřství je zakořeněno v bytostném, je pouze nejvyšším naplněním oněch přírodních sil, které má člověk společné se zvířecí říší.

     Úkol člověka ale spočívá mnohem výše než úkol zvířete. Hmotné a bytostné jsou k němu jen přidány za účelem vývoje ducha. Ženství existuje sice na všech stupních stvoření, rozmnožování či plození ale jen v hrubohmotnosti. Z toho lze poznat, že v žádném případě nepatří úplně k podstatě ženství, aby byla pouze nádobou k rozmnožování. Nadhodnocováním mateřství se tedy ve skutečnosti pozemská žena nezušlechťuje, nýbrž se odcizuje svému duchovnímu účelu bytí (PG „Úkol lidského ženství").

     Mnozí rodiče se mylně domnívají, že mohou plozením vytvořit život. Avšak život je jedině Bůh. Vše co existuje je jen projevem té nepochopitelné síly, která jako jediná sama ze sebe je živoucí. Plozením je pouze zahájeno utváření hrubohmotné tělesné schrány, kterou může lidský duch použít ke svému pozemskému životu. Tento Duch žije již dávno v jiných sférách, neboť:

     „Narození na tuto zemi je jenom zahájení jednoho zvláštního úseku v celkovém bytí člověka, nikoliv však jeho skutečný začátek." (PG „Tajemství zrození")

    Lidský duch přitahován stejnorodostí nebo osudovými vlákny se přibližně uprostřed těhotenství pouze připojí na výstavbou a vývojem procházející tělo, které se teprve potom může vyvíjet dále.

     „ Pro duchovně svobodného člověka nemá být plození ničím jiným než důkazem, že je ochoten přijmout cizího lidského ducha natrvalo jako hosta do rodiny, poskytnout mu příležitost, aby na zemi rozvázal stará vlákna a uzrával. Jenom kde je oboustranné vroucí přání za tímto účelem, má následovat příležitost k plození." (PG „Právo dítěte vůči rodičům")

    Jak málo rodičů je si ale tohoto významu plození vědomo. Také ti, kteří touží po potomcích, „si přejí dítě". V tom je patrný jen na vlastní osobu vztažený úmysl. Neboť téměř vždy očekávají rodiče něco pro sebe, ať již to je radost, podpora nebo dokonce právo. Z toho vyplývá potom velké zklamání, dokonce výtka nevděčnosti, když jde dítě vlastní cestou, na kterou jako samostatný lidský duch má nepopiratelný nárok. Chyba nespočívá v dítěti, ale je v rodičích, kteří nepochopili smysl plození. Neboť k tomu je požadována ochota ke službě a obětavost vůči někomu jinému. Budou-li moci rodiče potom zpětně ve vyrovnání prožívat radost a duchovní pokrok, přesto nejde v první řadě o nabytí práv, ale o nutnost vzít na sebe odpovědnost, jejíž obsah má být poznán. Jen v případě upřímné touhy dostát této odpovědnosti, má dojít k plození. V jiných případech tedy ne.

     Výše uvedená slova Poselství Grálu nabízejí klíč ke zde pojednávané otázce. Bylo by neslučitelné s vědomím zodpovědnosti požadovaným od rodičů, pokud by při plození nedbali na příslušné přednostní právo ducha, a chtěli by tento akt přenechat pouze vládnutí bytostných sil. Slovo „ochota" je vyjádřením učiněného rozhodnutí. Ovládání orgánových funkcí pro ty nebo ony z jejich několikerých úkolů neznamená tedy jejich zneužití. Ostatně ani možností našeho těla nevyužíváme vždy zcela, ale přizpůsobujeme je účelně požadovanému cíli. Je to spíše bezmyšlenkovité, jakoby nahodilé plození, které je nehodné duchovního druhu člověka. Připustit plození jen v plném vědomí jeho opravdového významu, není jen právem, nýbrž povinností svobodného lidského ducha. 

     Jen zúčastnění sami mohou a musí rozhodnout, zda, kdy a v jakém rozsahu budou chtít využívat jim milostivě poskytnutou možnost, dát podnět k novému životu. Musí přitom také uvážit, že „lidé nejsou zde na zemi především pro děti, nýbrž pro sebe samé, aby sami mohli duchovně dozrávat a zesílit" (PG „Útulný domov"), neboť jen potom se jim dítě stane požehnáním a nebudou zdržováni ve vlastním vzestupu. Při tomto rozhodnutí se nesmí žádný z partnerů snažit druhému vnucovat svou vůli, u obou stran musí existovat stejná ochota. Sotva se zdálo, jako bychom na naši otázku odpověď již měli, rozptýlila se tedy znovu do nepřehlédnutelné rozmanitosti jen pro jednotlivce rozhodujících okolností a pohnutek. Tak je to ale naprosto správné. Neboť neexistují žádné obecně závazné normy kromě Desatera Božích přikázání. Ve výkladu poskytnutém Abd-ru-shinem, ukazují svůj obsáhlý smysl. Jen tam jsme vyzýváni: „Máš…", „Nesmíš…". Kromě Desatera nás má vést jen zákon stvoření. Byl nám vysvětlen Kristovými slovy a Poselstvím Grálu; správným pozorováním ho můžeme poznávat stále zřetelněji. Podobně jako soudci se musíme v jednotlivém případě snažit skutečnost, skutkový stav věci, podřídit tomu správnému zákonu, který jako jediný může vést ke spravedlivému rozuzlení. To je učební látka našeho pozemského života, které nemůžeme být ušetřeni, pokud chceme dosáhnout učebního cíle. Nic z toho také nemá ani ten člověk, který nechce hádanky řešit sám, ale přijímá ihned řešení, která jsou po ruce. Nenechme si od jiných proto brát osobní prožitek narůstání, vývoje a vzniku nějakého rozhodnutí. Zvažování onoho „pro a proti" je přece to, co napomáhá našemu zrání, co nám umožňuje stávat se zkušenějšími, vědomějšími.

     Výměna názorů nad kontrolou porodnosti se mohla rozhořet jen proto tak prudce, že reaguje na snahu, stanovit obecně závazné příkazy v oblasti, která je a musí zůstat vyhrazena vůli a odpovědnosti jednotlivce. Chtěl-li by se někdo z duchovní pohodlnosti vyhnout vlastnímu uvažování pomocí závazných pokynů a směrnic, potom by tyto směrnice ve skutečnosti nebyly pomocí, ale  překážkou při naplňování účelu našeho života.

     Zůstává nyní ještě otázkou, jak toto rozhodnutí může být též uskutečňováno. K doposud známým možnostem přibyla před nějakým časem „pilulka". Teprve kvůli ní nabyl problém dalekosáhlého významu a dostal se do všeobecného povědomí.

     Vezmeme-li za základ přírodní zákon, neměla by existovat žádná pochybnost o tom, že je nutné „pilulku" co nejrozhodněji odmítnout. O to zarážející je její bezmyšlenkovité rozšíření. Je to, jakoby člověk zase jednou nechtěl vidět, kam jeho počínání musí vést. V rozporu k lékařskému úkolu léčit nemoci, rozhodla se medicínsko-farmaceutická věda pro pravý opak. Dosud zdravý, k naplnění svého úkolu způsobilý orgán je dočasně chemickou cestou přiváděn do neupotřebitelného stavu, přirozený průběh je tak násilně narušován - jaký pokrok lékařského umění!

     Pilulka - použijeme-li pouze správných označení - je chemickým sebepoškozením, sebezmrzačením. Na tom nemohou nic změnit žádné rozumové argumenty jejich zastánců, kteří tak zřetelně projevují jen svou nedostatečnou znalost působení zákonů ve stvoření. Přitom ze zkušenosti mělo již být dávno zřejmé, že zásah do přirozeného řádu nemůže nikdy zůstat bez následků. I když tyto následky nemusí být ihned viditelné, přesto jednoho dne vyjdou na povrch, neboť nevyhnutelné zpětné působení je zakotveno ve všeobecně platných zákonech stvoření. Co nás opravňuje k domněnce, že by to zde snad mělo být jinak? Tu a tam vyslovované pochyby a rozpaky, nesporné tělesné a psychické změny, které nutí požívaní pilulek dočasně vysadit a následně zaznamenané vícečetné porody, hovoří již nyní jasně proti předstírané nevinnosti a neškodnosti. Nejsou nakonec přání tak mnohých lidí, aby se k používání pilulek vyjádřili zástupci z „vyšších míst", znamením vlastních pochyb a nejistot?

     Avšak účinky se neprojevují jen tělesnou újmou.  Pilulky mohou nepřirozeným způsobem změnit celý pohlavní život. Právě v přirozených danostech ale spočívá smysl a ochrana zároveň:

     „Není ničeho ve stvoření, čeho byste nesměli užívat v tom smyslu, jak vám to stvoření dává, to jest k tomu účelu, k němuž se to vyvinulo. Vy však neznáte skutečný účel tak mnohých věcí, často chybujete přeháněním, které musí škodit místo prospívat. Vaše chtění ochutnávat, poznávat a užívat se tak často stupňuje až k náklonnosti, která vás nakonec spoutá, vaši svobodnou vůli rychle zotročí, takže vlastní vinou se stanete otroky tam, kde byste měli být pány!" (PG „Nový zákon")

     Tento odstavec z Poselství Grálu, jehož obsah platí i pro pohlavní uplatnění, ukazuje nebezpečí zcela zřetelně. Je zdůrazněn poznámkou, že jen přirozená touha zdravého těla má dávat podnět ke spojení, což se naprosto nestává příliš často. Právě náš sexem zamořený svět, který je zaměřen na odstranění veškerého studu, vede podněcováním fantazie k nepřirozenému dráždění. Zde nyní pilulka nabízí možnost překonání poslední překážky a ulehčuje totální uvolnění vnitřních zábran. Místo uměřenosti, která poskytuje ochranu před náruživostí a úpadkem, je napomáháno rouhavě-lehkomyslné hře s přírodní silou, která -  připravena o její duchovní a bytostný hlavní obsah (láska - plození) - nadále setrvává jen ve formě materiálně-surového pudu. Mělo by vést k zamyšlení, že objev pilulky a dalšího doporučování a zastávání se pohlavní nevázanosti jsou v časové návaznosti.

     Žena se ale pilulkou odcizuje také přírodě, tedy právě bytostnému, se kterým je  obzvláště spojena. Živoucí rytmus, který ženu viditelně obklopuje, je přece nejen tělesným děním, je projevem kosmického řádu. Respektovat organický rytmus, znamená zachvívat se s působícími silami. Chemickým ovlivněním je ale tento rytmus narušen takovým způsobem, že prakticky ztrácí význam. Narušuje se tak i soulad se stvořením. Je to, jakoby již moře nemohlo dýchat v přílivu a odlivu.

     Ve smyslu harmonie stvoření jsou ženě a muži vyhrazeny různé úkoly: ve vyciťování silnější ženě starost o vnitřní oblast života, o aktivní působení usilujícímu muži zajištění pozemského bytí navenek. Tímto způsobem se obě polarity doplňují ke vzájemně prospěšné pospolitosti. Spojení s jemnějšími silami dovoluje přitom ženě stát o něco výše, zatímco muž je pevněji zakotven v pozemském světě. Tomuto uspořádání odpovídá, že takovému tvůrčímu druhu blíže stojící muž se i při hrubohmotném plození projevuje jako část provádějící. Na něho připadlo přirozeným údělem uskutečnění rozhodnutí vůle obou partnerů. K tomu je mu zapotřebí, aby prostřednictvím ducha dokázal v každém okamžiku ovládat tělesný pud, zkrátka aby splnil úkol lidského bytí. Na tento úkol již výstižně poukázal Goethe. Faust by propadl Mefistovi jen poté, kdyby řekl: „Když okamžik mě zvábí k slovu: Jsi tolik krásný! Prodli jen - pak si mě sevři do okovů …"  Spoléhá ale na to, že ďáblem posmívaný, pravdu hledající lidský duch nikdy nemůže podlehnout pokušení, aby se zcela oddal pozemskému požitku a zapomněl na své duchovní určení a cíl. Správně poznává, že temno jen potom může nad nim získat moc.

     Také zde se od nás nepožaduje nic jiného než sebeurčení ducha, vítězné uhájení vůči živočišnému a materiálnímu. V tom spočívá nám poskytnutá možnost jednat podle své vůle, neboť tato vůle má kořeny v duchu. Muži je tím zároveň dána příležitost cvičit se v ohleduplnosti, kterou je k ženě povinován, neboť rozvinutí této ctnosti ve vztahu k ženě, je jemu předurčenou vývojovou cestou. Pouze tato ohleduplnost je projevem opravdového  mužství a opravdové lásky. Pilulkou je ale tento partnerský poměr a vztah změněn v opak: Mužské sobectví triumfuje na úkor tělesného a duševního zdraví ženy.

     Jen krátkodobě účinná pilulka již ale nestačí, jsou již vyvíjeny trvalejší prostředky. Profesor Dr. Barnell z Houstonu (Texas) v této souvislosti prorokoval:

     „Zdá se, že v oblasti prevence a zábrany početí nastává čas bezpečnosti, spolehlivosti a pohodlnosti."

     Tato slova zřetelně ukazují škodlivost vytýčeného cíle i v duchovním ohledu. Pohodlnost je „čistě pozemsky nejhorší nepřítel člověka" (PG „Vzkříšení pozemského těla Kristova"), protože připravuje jeho duchu smrtonosnou lenošku. Neboť každý tvor může obstát a existovat jen díky bdělosti, která je posilována v nebezpečí. Jen tak může zůstat setrvale živoucím a zdatným. Velké pokušení pro lidského ducha spočívá právě ve snaze vyhnout se tomuto příkazu, který ho nutí ke bdělému a tím vědomému životu. Jen tím může rozvíjet svého ducha a dospět k vědomí sebe sama. Člověk obětuje jistotě a pohodlnosti právě ty hodnoty života, kvůli kterým zde na zemi žije. Pilulky a podobné následné preparáty nejsou jen jedem pro tělo, jsou ještě mnohem více jedem pro ducha.

     Je možné nyní namítnout: Přiměřenost, respektování přirozeného rytmu ani ohledy ze strany muže neposkytují úplnou jistotu. To je nyní právě ten bod, ze kterého vychází veškeré chybné jednání. Budiž dovolena protiotázka: Kde existuje dokonalá jistota? Není právě úhrn nesčetných nepostižitelností, vskutku nevyhnutelný zůstatek nejistot, podstatným znakem pozemského lidského života? Smíme, dokonce máme činit rozhodnutí, neboť každé rozhodování je procesem zrání v malém. Můžeme se je sice pokusit převést v čin, přesto musíme přijmout, že ne vždy a vše se děje podle naší vůle. Právě v oblasti prevence početí ale požadujeme zajištění, které jde mnohem dále, než od života můžeme obecně očekávat. Zde chceme naši vůli vynutit, třeba i rdoušením přírody. Ponechejme jí klidně možnost korekce, kterou ji zákony našeho Stvořitele moudře poskytly. Člověk ví jen vzácně, co mu skutečně prospívá. Často právě nechtěné je to, čeho je mu nevíce zapotřebí, i když to bude moci poznat až mnohem později. I když je nám ve vztahu k regulaci porodnosti poskytnuta svoboda rozhodnutí, musí její uskutečnění zůstat v Božích zákonech. Nemohou nám přinést nic jiného, než plody našeho vlastního jednání a myšlení, jež se ovšem udála tak daleko v minulosti, že jsou pro nás nyní již nedohlédnutelná.

     Tak nemohou posoudit dopad svého jednání ani ti, kteří se snaží národům s velkou porodností vnutit státní kontrolu, aby tak čelili hrozícímu přelidnění. Postoj těchto kruhů prozrazuje naprostou neznalost celkových souvislostí. Jistě, obyvatelstvo Země v poslední době narůstá takovým tempem, jaký ještě nezažilo. Mnohé z toho plynoucí obavy se zdají být věcně naprosto oprávněné. Avšak tyto skutečnosti stojí v úzké souvislosti s konečným časem, do kterého naše planeta již vstoupila. Neboť vše hmotné podléhá změně. Tato změna zahrnuje vznik, trvání a zánik, jak to všude kolem nás můžeme pozorovat. Stejně jako naše tělo ani naše Země jakožto hmotný výtvor není v tom výjimkou. Nastává-li u hmoty přezrálost, spěje vstříc rozpadu a k novému formování. Lidský duch, kterému tato hmotnost doposud sloužila k jeho vlastnímu vývoji, musí pak dospět k té zralosti, která mu umožní uvolnit se od hmoty. Jinak by zůstal, z vlastního popudu a přání, s ní spojený a byl by vtažen do jejího rozkladu. Ze všech těch lidí, kteří kdy Zemi obývali, mnozí ani během řady opakovaných pozemských životů této zralosti nedosáhli. Byli by i v těch částech hmotného stvoření, které jsou našim omezeným tělesným smyslům nepřístupné, zachyceni a strženi tam též probíhajícím rozkladem jim příslušného druhu hmoty.

     Zdá se mi, že právě v těchto nyní tak početných pozemských zrozeních spočívá poslední milost Stvořitele vůči těmto mnoha ještě nedostatečně vyvinutým duchům. Opětovným pozemským životem je jim nabízena příležitost, přece jen dospět na cestu k nutné dokonalosti, dříve než bude neodvolatelně pozdě. Neboť pozemský život je stále významným úsekem bytí lidského ducha. Zde může lidský duch rychleji dozrávat, dohonit zameškané a uvolnit se z poutajících vazeb. Díky hutné tělesné schránce je zde dána příležitost přijít do styku s lidskými duchy všech stupňů zralosti, kteří by v méně hutnějších úrovních stvoření museli podle zákona tíže zůstat odděleni. Tím se zde pro něj otevírají netušené možnosti prožívání a získávání zkušeností.

     Velký počet lidských duchů s touto potřebou dohonit zameškané, pocházejících ze všech pozemských generací, může vysvětlit mimořádný nárůst obyvatelstva v této začínající konečné fázi. Nebědujme nad tím, že mnoho z nich musí vyrůstat v těžkých sociálních podmínkách, dokonce v bídě. Stejně tak by nebylo na místě, přímo oplakávat lidi za mřížemi bez znalosti jejich skutků, které je tam přivedly. Často právě nyní inkarnovaní duchové musí v krátké době velmi mnoho odčinit a rozuzlit. Neprojevuje se v tom okolnost, že ve smyslu spravedlivého zpětného působení, je těžký životní úděl podmíněn následky jejich dřívějšího pozemského života? Je potřebný k jejich vzestupu, jejich záchraně, neboť k vyrovnání a dohonění zameškaného je zapotřebí stále větší námahy.

     Moudrost působení Božích zákonů se ale zároveň projevuje v tom, že tato populační exploze zasahuje převážně takové národy, které považují pozemskou plodnost za nejvyšší milost a symbolům této plodnosti prokazují takřka božskou úctu. Sebou samými způsobenými těžkostmí vyplývajících z nadměrného počtu obyvatelstva, dostávají lidé příležitost, aby poznali svůj omyl a mohli tak být duchovně pozvednuti, k čemuž může dojít jen v prožití.

     Jak krátkozrakým se jeví vůči tomu všemu tak vychvalovaný „pokrok". Připusťme, že by někdo bez znalosti technických dějů jel nákladním automobilem. Náhle by zastavil motor, aby zamezil otřesům, které jsou s jeho chodem spojeny. Neví, že právě úhrn těchto malých otřesů způsobuje pohyb, který ho unáší vpřed. Zamezit mu, znamená zastavit. Nebylo by to úsměvné, kdyby chtěl svůj „objev" vychloubačně považovat za pokrok? Pro lidského ducha je hutná hrubohmotnost něco jako těžký nákladní vůz, otřesy již jednou patří k jízdě. Přesto člověk často nejedná jinak, než bláhový pasažér ve výše zmíněném příkladu. Ve svém úzce ohraničeném, v nejlepším případě tento jeden pozemský život, spíše většinou dokonce jen tento okamžik zahrnujícím pohledu, brojí proti úkazu, který ho právě zlobí, aniž by uvažoval, že vše je jen částí vyššího řádu, do jehož účelného chodu rušivě zasahuje.

     Mnozí si dnes počínají způsobem, jako by byla pilulka bezpodmínečnou nutností. Avšak tato zdánlivá nutnost povstává z nedostatečného sebeovládání. Tak jako velký jedlík nebo pijan si jde nejdříve svou cestou a pak očekává, že mu léky pomohou odstranit následky, tak jako se zločinec domnívá, že právě jeho skutek zůstane neodhalen, a on nakonec ještě spoléhá na dobrého obhájce, tak by chtěl člověk i zde, aby mu bylo kvůli jeho chybnému jednání pomoženo zvenčí. Jenže nic kromě jeho vlastní slabé vůle mu i v oblasti pohlavního života nedovolí nedbat na přirozené, ochranné hranice. Kdo je proti pilulce, nemusí být ještě  nepřítelem pokroku. Při posuzování toho, co je pokrok, je přece na místě opatrnost. I ten, kdo spěchá vstříc propasti, kráčí vpřed. Pro toho, kdo vešel v omyl, spočívá opravdový pokrok jedině v tom, že se vrátí k místu, ve kterém se odchýlil od cesty.

Richard Steinpach

 

Nevítaný duch. Zamyšlení nad regulací porodnosti

Nevítaný duch. Zamyšlení nad regulací porodnosti

(autor obr.: Jana Matoušková)
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one