»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Nepochopitelné se stává skutečnou událostí („Černé díry")

                                                                                                       .

Co nám říkají „černé díry"

„Věčný a bez konce, tedy nekonečný, je pouze koloběh stvoření v trvalém vznikání, zániku a znovuvytváření. V tomto dění se splňují také všechna zjevení a zaslíbení. Na konec se v něm pro tuto zemi vyplní i ‚poslední soud'!" Abd-ru-shin

Citáty z Poselství Grálu (dále PG) jsou převzaty z vydání v jednom svazku, 1979, Nakladatelství Alexander Bernhardt, Vomperberg - Tirol

Pojem „posledního" - to znamená: konečného - soudu lze najít v té nebo oné podobě v mnoha věroukách. V křesťanských vyznáních se s ním spojuje představa hlaholu pozounů a vzkříšení mrtvých z jejich hrobů. Opět si jednou člověk učinil nesprávný obraz z poukazů a upozornění, které mu byly dány pro pochopení jeho cesty stvořením. Poselství Grálu „Ve světle Pravdy" jasným vylíčením dění nahradilo tyto zčásti naivní, zčásti fantastické pokusy o vysvětlení, které očekávaly podivný akt libovůle. Je proto také „poslední soud" zcela přírodním dějem probíhajícím na základě zákonů stvoření. Neboť hmotný svět, který nás obklopuje není věčný; má začátek a konec. Tak jako u samotných forem dochází k utváření a opětovnému rozpadu, podléhá témuž - v mnohem větším koloběhu - materie jako taková. Také ona potřebuje proměnu, která ji očistí a osvěží k novému počátku. Do tohoto hmotného světa je jako duchovní semě zasazen lidský duch. Podobně jako jiná semena potřebuje projít zráním za pomoci podporujících vlivů okolí. Ještě dříve než se ale hmota dostane ke svému zdánlivému konci, musí se duchovní sémě rozvinout až k onomu stupni, který mu - podobně jako plodu ze stromu - umožní znovu se od ní uvolnit. Jinak bude vtaženo do procesu, který Poselství Grálu nazývá „rozklad hmoty".

Plná velikost tohoto dění se vymyká veškeré lidské představivosti. Již pouze pojem „rozklad" je nepřístupný zkušenosti, protože jsme s to vést vědomý život jen mezi počátkem a koncem hmoty. Vždyť rozkladem se nemíní případné trouchnivění. To ukončuje malý koloběh formy - na rozdíl od rozkladu, který ukončuje velký koloběh materie a vede zpět do původního stavu nemateriální podstaty. Víme nyní, že se hmota může znovu přeměnit v záření, ze kterého vzešla, avšak dochází při tom k jejímu zlehčování, které zapříčiňuje vyprchávání. Rozklad naproti tomu - jak popisuje Poselství Grálu - je následek rostoucí tíhy a dalšího zhutnění hmoty. Je ho tedy třeba hledat v opačném směru.

Před několika desetiletími se začalo nebe, do té doby pozorované jen optickými přístroji, zkoumat také radioteleskopy. Jsou schopny přijímat i vlny, které nejsou obsaženy ve viditelném světle. Přitom došlo k mnoha převratným objevům: V dálkách vesmíru nepřístupných našemu zraku existují hvězdy, jejichž stav a chování nemělo do té doby žádného známého příkladu. Tak v příslušných pojednáních není nyní řeč jen o „bílých trpaslících", „červených obrech" a „supernovách", nýbrž také o kvasarech, pulsarech a neutronových hvězdách. Historií těchto hvězd, která se v těchto pojmenováních, jak se zdá, může rýsovat, se nebudem blíže zabývat, zvlástě když věda, co se týká sledu vývojových fází, sotva došla přes hranice domněnek. Zajímá nás zde jen poslední úsek tohoto dění. Neboť to, co se děje v galaktických dálavách, působí jako nějaký kouzelnický trik: Z tohoto světa mizí hvězda! Okolnosti, za kterých k tomu dochází, ukazují na pozoruhodnou shodu s líčením Poselství Grálu o „rozkladu hmoty" a „posledním soudu".

„Degenerace“ hmoty  (Co nám říkají „černé díry“)


V následujících úvahách přenechám slovo odborníkům. Omezím se jen na to, abych přiležitostně vlastními slovy jejich výklady shrnul a spojil je s Poselstvím Grálu. Toto srovnání hovoří, domnívám se, dostatečně jasně.

Již první vědecké označení těchto objektů jako „QUASi-stellAR radio sources " - odkud pochází zkrácená forma „kvasary" - umožňuje poznat, že podobnost s hvězdami v dosud známém smyslu je zde jen velmi vzdálená.

Gustav Andreas Tamann, spolupracovník laboratoří na Mount Wilson a Mount Palomar, charakterizuje v „Bild der Wissenschaft", č. 3/65, kvasary jako „ ... nejzáhadnější a nejrevolučnější objekty, které v posledních letech nejvíce otřásly fyzikálním obrazem světa", a ještě v sešitě č. 2/1970 toho samého časopisu prohlašuje Felix Jurewitsch Zigel, kosmobilolog leteckého institutu v Moskvě: „Jsme ještě daleko vzdáleni tomu, abychom fenomén kvasarů byť i jen častečně mohli pochopit."

Záhada těchto světových těles spočívá především v jejich ohromné hustotě. Jejich hmota je tak kompaktně stěsnána, že - podle vědeckého autora Hoimara von Ditfurth v „Kinder des Weltalls" (nakladatelství Hoffmann und Campe, Hamburg) - „ … pokud by malá část o velikosti krabičky od zápalek byla umístěna na povrch Země, prorazila by okamžitě zemskou kůru a odtud by se téměř bez odporu propadala do hlubin zemského nitra a teprve ve středu Země by se dostala do stavu klidu."

Hodnoty zde přicházející v úvahu jsou tedy pro nás přímo nepředstavitelné. Vědci proto hovoří v této souvislosti jak o „přehuštěné" tak i o „degenerované hmotě" (Volker Weidemann, Ordinarius der Universität Kiel, „Bild der Wissenschaft", č. 7/71).

Již před cca čtyřiceti lety však bylo v Poselství Grálu řečeno, že ve hmotnosti existují odstupnění, která jsou daleko těžší a mnohem hutnější než Země, a že nakonec dochází i k „přezrálosti" hmoty, která vede do jejího rozkladu (viz přednáška „Bytostné" a „Já jsem vzkříšení a život, nikdo nepříchází k otci, jedině skrze mne!")

Označení „nadmíru zhutněná, degenerovaná materie" a „přezrálost hmoty" pocházejí tedy ze zcela odlišných zdrojů. Přesto existuje mezi nimi pozoruhodná pojmová podobnost: Označují stav, který již leží za standardní mezí. Věda a Poselství Grálu mají tedy při dalších úvahách na mysli v podstatě stejnou materiální podstatu.

V Poselství Grálu se dočteme:

Pokud je lidský duch ve hmotnosti, koná spolu s ní část věčného velikého koloběhu, aniž to ovšem sám pozoruje. Tak příjde jednoho dne spolu s ní také na onu hranici, kde část světa, v níž žije, začne se zvolna blížit rozkladu.“ (PG „Já jsem vzkříšení a život, nikdo nepříchází k otci, jedině skrze mne!“)

Osud lidského ducha je tedy na jedné části jeho cesty svázán s osudem hmoty. Komplex hmotných světů ve své celistvosti, zahrnuje podle slov Poselství Grálu nejen nám viditelnou hrubohmotnost, nybrž také svými vlastnostmi zcela jinak uzpůsobenou jemnohmotnost. Z první pochází naše pozemské tělo, z druhé naproti tomu duševní tělo, které po odložení pozemské schrány zbývá duchu jako jeho plášť. Věda může pozorovat pouze tuto hrubohmotnou část, Poselství Grálu ale líčí hrubohmotné a jemnohmotné děje, především však jejich účinky na hmotou ještě zahaleného ducha. Jeho výpovědi jdou mnohem dále. Pro porozumění následujícím vývodům je třeba mít tento rozdíl na paměti.

Zde pojednávaná záležitost přináší ovšem sama sebou, že oblažující, vzhůru ke světlu ukazující cesta, kterou Poselství Grálu svou znalostí zákonů ve stvoření zpřístupňuje, tu může být sotva zmíněna nějak podrobněji. Budiž proto zdůrazněno: Není účelem Poselství Grálu hrozit „věčným zavržením“, pojmem, nad kterým se nápadně mnoho lidí pohoršuje. Nechtějí o takových hrůzách slyšet, ačkoliv - nebo možná právě protože - to záleží jen na nich, zda se jich vyvarují. Místo aby s radostí přijali odpovědnost takto jim přenechanou, obelhávají sami sebe přáním a představou vše promíjejícího Boha, jehož „láska“ něco takového nemůže připustit. Přehlížejí, že tato láska spočívá již v tom, že jim poskytuje prostřednictvím opakovaných životů ve hmotě příležitost ke zrání a napravení chyb, kterých se dopustili. Shovívavost, benevolence bez konce, by ale stála proti jakémukoliv vývoji. Kdo ji očekává, dává tím najevo, že se mu nedostává vůle k dosažení cíle.

Boží zákony, které jeho vůli nesou a které se v podobě přírodních zákonů stávají v dílčím rozsahu patrné, se musí na základě jejich dokonalosti bezpodmínečeně naplnit.

Lidský duch, kterému jako svébytnému druhu je svobodná vůle vlastní a neoddělitelná, zapříčiňuje svými rozhodnutími, ať již dobrými nebo špatnými, zákonité účinky. Kdo se tedy leká těchto hrůz, které tyto zákony neúprosně musí připravit tomu, kdo se staví tvrdošíjně proti nim a ukazuje se tak být nehodným toho, aby směl vědomě žít v tomto stvoření, ať uváží, že to není záměr Stvořitele. Pouze takto chtěné, trvale od světla odvrácené chování může člověka přivést tam, kam by se při zachovávání jemu určené cesty nikdy nemohl dostat. Jen tak se ale může přihodit, že jako člověk, který se stal neupotřebitelným, musí na sobě protrpět rozklad. Neboť:

Podle svého duchovního stavu v hrubohmotném tak jako v jemnohmotném světě musí se duchovní člověk, vlastní jeho „já“, buď pohybovat vzhůru, nebo zůstat připoután ke hmotě.

Vážná snaha po Pravdě a Světle a spojená s tím změna učiní každého duchovně čistším a tím i světlejším, což ho přirozeně musí postupně vždy více uvolňovat od hrubé hmotnosti a přiměřeně podle jeho čistoty a lehkosti hnáti do výše.

Ten však, kdo věří jenom ve hmotu, váže se na ni sám svým přesvědčením a zůstává k ní připoután, takže nemůže být nesen vzhůru. Dobrovolným rozhodnutím každého jednotlivce nastává tedy třídění mezi těmi, kdo usilují ke Světlu, a těmi, kdo jsou poutáni temnotami. To se děje podle platných přirozených zákonů duchovní tíže.“ (PG, „Svět“)

Shora citované jsem chtěl předeslat a nyní se opět obraťme k „QUASistellAR-ním rádiovým zdrojům“. Jsou to - podle Gustava A. Tamanna - „ ... nejjasnější objekty ve vesmíru, které vyzařují i přes jejich nepatrnou velikost stokrát více světla než jasná soustava mléčné dráhy.“

S ohledem na to co přichází, to budí dojem, jako by této hvězdě „zdegenerované“ přetížením chtělo světlo ještě zavčasu uniknout. Světlo vzniká uvolněním energie vázané na hmotu. Energie je ale, jak ukázal Abd-ru-shin, sice daleko menším odstupněním než je tomu u lidského ducha, ale přesto také odstupněním duchovního základního druhu (viz „Otázky a odpovědi“). To, co zde ve velkém množství opouští umírající světové těleso má tedy duchovní podstatu:

Potom je však nejvyšší čas pro všechny lidské duchy nacházející se ještě ve hmotnosti, aby si pospíšili stát se takovými, aby mohli vystoupit vzhůru k bezpečnému světlému přístavu věčné říše. Aby tedy našli pravou a především nejkratší cestu, na níž by se dostali z dosahu začínajících nebezpečí ve hmotnosti dříve, nežli je tato nebezpečí budou moci strhnout s sebou. (PG „Já jsem vzkříšení … “)

Jakého druhu jsou tato nebezpečí, která nakonec ve hmotnosti hrozí? Poselství Grálu říká:

Zákon rovnováhy … podpírá a udržuje také celý svět, neboť jenom při neustálém zachovávání rovnováhy mohou hvězdy, mohou světy jít svými drahami a na nich se udržovat!“ (PG „Dítě“)

Ke stejnému poznání dospěl i vědec Felix J. Zigel:

Nakonec musí být každá hvězda pokládána za druh rovnovážného systému, který může existovat jen tak dlouho, dokud zůstane tíha a tlak vnitřních atomárních reakcí v rovnováze: Snaží-li se tíhová síla hvězdu stlačovat, usiluje naopak ohromné rozpínání plynů o její roztrhnutí.“

Zde je podobnost hmotných a duševně-duchovních pochodů zřetelná: Také člověk potřebuje duševní rovnováhu. Pokud ho stísňují těžkosti, může to vést ke zhroucení. Na druhé straně by ale mohl blažeností nebo zlostí „puknout“, protože se vnitřní tlak jednoduše stal příliš velkým. Je zde tedy oprávnění k vyvozování paralel.

Zhušťuje-li se nyní hmota stále více, zvyšuje se zároveň její tíže, zatímco vlastní pohyb atomů jí nakonec již nemůže odolávat.. Rovnovážný stav je narušen, což je únosné jen k určité hranici. O jedné z takových hranic byla řeč v citátu z Poselství Grálu uvedeném na začátku této kapitoly.

Zhroucení  (Co nám říkají „černé díry“)


I odborníci projevují nesmělost a nechuť k líčení následujících dějů. Felix Jurewitsch Zigel předesílá: „Pokud bychom se nyní pokusili vysvětlit co vlastně kvasar je, obáváme se, že by to mohlo být zaměněno za vědeckofantastickou historku.“ Teprve po tomto úvodu pokračuje:

Vědci došli k poznání, že u těles extrémně velkých hutností je tíže tak velká, že ji nelze již žádným tlakem záření zpřetrhat nebo zrušit. Pouze tíže pak určuje osud takového nebeského tělesa. Jejím účinkem zažije taková hvězda ´gravitační kolaps´, který ji nechá „v sobě samé zhroutit“ jako domek z karet a sbalí ji do hustoty asi 1030 gramů na kubický centimetr, vskutku neuvěřitelného zhuštění, které člověk může pochopit teprve tehdy, když ví, že celá země váží jen 5,87 x 1027 gramů.

Hoimar von Ditfurth popisuje toto dění ve spise „Kinder des Weltalls“ takto:

O těchto procesech, které se odehrávají, jakmile hmotnost nějaké hvězdy překročí tyto osudové … hranice, se čte přímo fantasticky: Dávno dnes nejsou pouhými teoriemi. Výpočty … ukazují, že hmotnost takové hvězdy je tak velká, že její vlastní vnitřní přitažlivá síla postačuje k tomu, aby způsobila destrukci atomární strukturu hmoty …

To je okamžik takzvaného gravitačního kolapsu: Během sotva jedné sekundy se zhroutí celá ještě stále mocná planetární hvězda na objem o průměru jen ještě deseti až dvaceti kilometrů.“

Vědci vypočítali, že kritická hranice, na které dochází ke kolapsu, leží na 1,44 hustoty Slunce. Naše Slunce jistě není měřítkem všech kosmických procesů. Přesto se zdá, že s tímto poměrem souvísí působení zákonitosti, která je hodna krátké úvahy. Neboť 1,44 je 1,2 x 1,2, tedy stonásobné zmenšení od násobku dvanáct krát dvanáct. S číslicí dvanáct se setkáváme právě tam, kde se jedná o celistvá, komplexní uspořádání či pravidla: dvanáct znamení obsahuje zvěrokruh, na dvanáctce je založeno naše dělení času. Dvanácti apoštoly se obklopil Ježíš; ve Zjevení Janově je počet zpečetěných vyčíslen násobkem dvanáct krát dvanáct tisíc (kap.7, verš 4-8); při popisu „nebeského Jeruzaléma“ (kap 21, verš 10-21) se dvanáctka opakuje stále znovu, a „jeho zdi měří sto čtyřicetčtyři loktů“.

V Poselství Grálu je zmínka, že existuje – se všemi odstupněními – dvanáct temperamentů (viz „Temperament“), z jiné oblasti je známo, že dvanáct „meridiánů“ protíná lidské tělo (na tom spočívá akupunktura). Těchto několik odkazů může tedy ukazovat na to, že číslo dvanáct, a ještě více její druhá mocnina, představují nějaké hranice, určitou v sobě uzavřenou, nepřekročitelnou míru celistvosti či úplnosti. Na tomto starém vědění se snad zakládá i zakořeněný strach před třináctkou. Setkat se nyní se součinem dvanáct krát dvanáct jako se skutečnou astrofyzikální, „vědecky“ stanovenou hraniční hodnotou, dovoluje tedy nejen vhled do zákonitosti všeho stvoření, nýbrž také posunutí citovaných míst Písma z pouhé symboliky ke skutečné interpretaci, která je přístupná standartnímu uvažování.

Také vztah ke třináctce ztrácí zdání pověry, když spočívá v kosmických okolnostech a poměrech. Neboť s překročením násobku dvanáct krát dvanáct - i kdyby to bylo jen v jeho zmenšené nápodobě - začíná skutečně katastrofa: v gravitačním kolapsu, fyzikálně označovaném jako „imploze“, se nadmíru zhutněná materie hroutí sama v sobě. Tím probíhá ve hmotě to, o čem Poselství Grálu v dalekosáhlém významu říká: Nesprávné se hroutí samo v sobě a rozpadá se.

Jak věda dovozuje, odehrává se toto zhroucení „během sekundy“, tedy během okamžiku. Je-li tím dotčen nebo ovlivněn také člověk pobývající v hrubohmotnosti nebo jemnohmotnosti, jak to líčí Poselství Grálu, je pochopitelné, že se tam říká: „Budete odsouzeni, dříve než budete moci zajíkavě vyslovit jediné slovo omluvy … „ (PG „Kniha života“)

Neboť co se odehrává při gravitačním kolapsu, vypadá skutečně jako konečné oddělení. U Hoimara von Ditfurtha ("Kinder des Weltalls") čteme:

Přitom přibližně desetina z celkové hmoty hroutící se hvězdy je vymršťována v mocném atomárním explozivním záblesku rychlostí až deset tisíc kilometrů za sekundu do vesmíru.

To je ten mechanismus, který způsobí explozi hvězdné stálice a tím rozzáření zdánlivě zcela nové hvězdy, supernovy, která může několik týdnů zářit intenzívně tak jasně, jako by zařilo dvěstě milionů Sluncí.

Co po katastrofě jako je exploze supernovy zůstává, je hvězda o hmotnosti našeho Slunce, která je však nyní stlačena do objemu koule s průměrem jen deset až dvacet kilometrů.“

Další návaznosti jsou tak ohromující, že bych zde rád odcitoval vícero vědců. Právě v tomto tak významném bodě by neměl vzniknout dojem, že se jedná o domněnky nebo spekulace ojedinělého samotáře ovládaného fantazií.

Hoimar von Ditfurth (viz závěr předchozí kapitoly) pokračuje: „Přitažlivá síla uvažované sluneční hmoty stlačené do poměrně tak nepatrného prostoru je tak obrovská, že tíhové pole takového nebeského tělesa již nemohou opustit ani světelné fotony."

J. Brian Dance z university Birmingham píše v „Bild der Wissenschaft", č. 11/1970: „Když … se hvězda zhroutí v důsledku působení jejího vlastního gravitačního pole, může mohutná gravitace na jejím povrchu zadržet dokonce i světlo, které dosud vysílala. Proti jejímu tíhovému poli tedy již nic nepořídí ani světelná kvanta. Tím se stává hvězda neviditelnou, tedy „černou dírou". Protože z „černých děr" nemůže unikat ani světlo ani hmota, lze je dokázat jen prostřednictvím jejich gravitačních účinků."

Felix Jurewitsch Zigel to popisuje takto: „Hvězda se potom jakoby propadá do gravitačního hrobu neviditelnosti. Jen její hmota, která se projevuje působením tíhové síly, prokazuje ještě známky života."

A Volker Weidemann píše: „Vzniká černá díra, do které je umírající hvězda navždy uzavřena …

Hvězda v černé díře disponuje tak obrovskou povrchovou tíhovou silou, že ji nemůže opustit již žádné elektromagnetické záření.

Spojení mezi hroutícím se objektem a vnějším světem se tím stává nemožným ..."

Vraťme se ještě jednou na začátek tohoto sotva představitelného děje a shrňme to prostými slovy: Zatímco se hvězda - zhutněná za danou mezní hodnotu - hroutí sama v sobě, vymršťuje ještě malou část své hmoty a v posledním, gigantickém rozzáření, v odborné terminologii označené jako výbuch supernovy, přechází z hvězdy na světlo vše co ještě může, dříve než všechno ostatní co zbývá bude navždy sevřenou tmou.

Je to tedy - čistě astrofyzikálně - konečné oddělení světla od tmy. Přesně to ale říká Poselství Grálu o „posledním soudu": „Potom je rozdělení mezi světlem a temnotou s konečnou platností dokonáno a soud naplněn."

Pro lidského ducha, který se nachází ještě ve hmotě, ale toto hrubohmotné dění znamená také

„… poslední rozhodnutí! Lidé v obou světech (pozn.: hrubohmotnost a jemnohmotnost) jsou buď tak dalece zušlechtěni, že mohou být povzneseni k oblastem Světla, nebo zůstávají z vlastní vůle poutání ve svém nízkém způsobu, a proto se nakonec zřítí do tak zvaného „věčného zavržení". To znamená, že budou spolu s hmotou, od níž se nemohou odtrhnout, strženi do rozkladu …„ (PG „Svět")

Člověk, který s Poselstvím Grálu není dobře obeznámen, zde může namítnout, že určitou vázanost ducha na hmotu představuje také inkarnace do pozemského těla. To se děje však jen po ohraničenou dobu a za účelem nutného zrání. Připoutanost na pomíjivou hmotu vzniká však naproti tomu následkem dokonaného nesprávného vývoje.

Astrofyzika nyní stojí před něčím dosud nepředstavitelným: Vypadá to, jako by hmota tím, že se stala nadměrně těžkou, držela světlo v zajetí. Podle toho postihlo světlo to, co popisuje Poselství Grálu ve vztahu k duchu: Zatímco jedna část záříc uniká, zůstává druhá část svázána s hmotou.

Přitom se zdá být příznačné, že vyzářené světlo pochází z ještě - relativně zkypřené - vnější vrstvy, zatímco uvnitř kolabující hvězdy se stále více rozpíná „černá hvězda". O podobném takovém zkypření hovoří i Poselství Grálu.

Ale nejen že nakonec nemůže již z „černé díry" světlo uniknout, obrovský vír způsobený její tíhou spolkne i světlo, které je jí příliš blízko.

Jakow Seldowitsch, astrofyzik Akademie věd SSSR, o tom píše v „Bild der Wissenschaft", č. 3/1974: „Samotné jméno - černá díra - znamená, že světelný paprsek nebo částice, tedy vše, co se přibližuje k povrchu černé díry, je gravitační silou neodolatelně přitahováno a v této díře mizí."

Stejným způsobem je ohroženo také vnitřní světlo člověka, jeho duch (PG „Tajemství Lucifera"):

Když se odchýlí k směrem k temnu, pak se vydává v nebezpečí, že ho to strhne do hlubin za nejzazší mez jeho normálního putování a že již nenalezne zpáteční cestu ke vzestupu … a tak bude neustále vlečen spolu s mocným koloběhem hmotného stvoření a ž k jeho rozkladu ..."

Poselství Grálu v přednášce „Strnulost" hovoří také o „tíži temnot". Procesy v hroutící se hvězdě skutečně ukazují, že nadměrná tíha způsobuje tmu, ano, úzká sounáležitost těchto dvou pojmů se v kosmických vzálenostech prokazuje dokonce s konečnou platností.

Anglický astronom sir Fred Hoyle to komentuje tak, že „takové světové těleso se pak svoji vlastní obrovskou tíhou do jisté míry vylučuje z vesmíru" (citováno podle Hoimara von Ditfurtha („Kinder des Weltalls").

Není tedy nepochopitelné, proč Abd-ru-shin volal na adresu nepoučitelných:

Propadnete se do oné smrtonosné hrůzy, kterou jste si přichystali svým tvrdošíjným úsilím! …

V neodvratném sevření budete tam připoutáni …" (PG „Nutné slovo")

Neměla to být žádná děsivá výhružka, nýbrž burcující, mobilizující varování před něčím, čemu nelze uniknout, čemu se ale pokračováním v jejich nastoupené cestě ženou nutně vstříc.

Něco obdobného se můžeme dočíst u Johna Taylora v jeho nedávno vydané knize „Černá slunce" (Nakladatelství Scherz), která se černými děrami zabývá: „Nachází-li se člověk již jednou uvnitř tohoto strašlivého útvaru, neexistuje pak pro něho žádná možnost, ať by se již namáhal sebevíce, jak by ho mohl opět opustit.

Bezrozdílnost (Co nám říkají „černé díry“)


Co se nyní ve hmotě spějící ke svému konci po konečném oddělení od světla děje dále? Poselství Grálu hovoří o rozkladu, ve kterém vše hmotné ztrácí svoji formu, přičemž pokud jde o lidského ducha, který zůstává vázán na hmotu, objasňuje:

Osud takových lidí je potom ten, že jejich jemnohmotné tělo zůstává ve hmotnosti vydáno změnám, které právě nastávají, a musí v ní protrpět tisíciletý nejbolestnější rozklad. Velikost takových muk přemůže nakonec lidského ducha tak, že pozbude vědomí sebe samého. Tím se znovu rozpadne i forma obrazu Božího, podoba, kterou získal sebeuvědoměním, tedy forma lidská.“ (PG „Já jsem vzkříšení a život …)

a dále:

Rozklad ruší pak jeho duchovní osobnost, kterou získal za svého putování stvořením, takže zakusí duchovní smrt a je rozprášen v duchovní prasémě.“ (PG „Tajemství Lucifera“)

Pomocí výpočetní techniky bylo propočteno, co se v hvězdné hmotě pohroužené do temnoty odehrává. Hoimar von Ditfurth tyto výsledky shrnuje: „Přitom je konečně dosaženo bodu, na kterém se hroutí nejen elektronové obaly všech atomů - (to se dělo již v průběhu nadměrného zhutňování) -, nýbrž také z elementárních částic vybudovaná konstrukce atomového jádra samotného.

Williard Frank Libby, nositel Nobelovy ceny za chemii, říká v „Bild der Wissenschaft“, č. 10/1971: „V důsledku obrovského smrštění objemu hvězdy jsou elektrony a protony vytvářející její hmotu nuceny k tomu, aby se přeměnily na neutrony. Tím zaniká veškerá chemická mnotvárnost.“

a dále:

Následkem extrémního tlaku vzniká z nejrůznějších prvků jednotná materie ´neutronium´, v jejíž jednotvárnosti se ztrácí veškerá rozmanitost našeho vlastního světa.“

Porovnejme tato vylíčení navzájem: V Poselství Grálu je řeč o tom, že „vše hmotné ztrácí svou formu“. Přesně k tomu samému dochází při celkové destrukcí atomární struktury.

Ohledně člověka upozorňuje Poselství Grálu na to, že rozklad zachvátí nejprve „jemnohmotné tělo“, tedy obal, který zůstává po odložení pozemského těla a teprve následně ducha, jádro. Také ve hmotě se nejdříve rozlomí obal vytvořený z elektronových slupek a teprve později atomové jádro samotné.

Poselství Grálu hovoří nakonec o „rozkladu osobního já“. Ve hmotě dochází, jak se nyní zjistilo, v podstatě ke stejnému procesu. Také hmota protrpí - svým způsobem - naprosté „odosobnění“. Nakonec již neexistují žádné různorodé prvky, ani kladně nebo záporně nabité částice, nýbrž pouze materie bez odlišností, bez jakékoli diferenciace. Také hmota, látka bude tedy zbavena veškerého svérázu, „osobitosti“ a uvedena do původního (pra)stavu.

Tento úsek dění mi připadá nejúchvatnější. Neboť rozmanitost prvků spočívá v rozličném počtu jejich elementárních částic, které podmiňují atomovou váhu, tedy tíži. Zároveň s tímto svislým řazením ale probíhá – jakoby ve vodorovné ose - štěpení stavebních kamenů hmotného světa prostřednictvím kladných nebo záporných elektrických nábojů. V tomto dvojím rozčlenění hmoty podle vertikály a horizontály se ukazuje kříž, který obsahuje veškerou plnost a hojnost hmoty, ano, na základě kterého vůbec mohla vzniknout. Tak se tedy stává také toto odumírání hmoty obrazem zdrcujících rozměrů: Neboť když hmota ztrácí své rozčlenění, zaniká přece i v ní vepsaný kříž. Nyní, po odnětí světla, jehož zbytky byly odsáty temnotou, se jeho ramena již nerozpínají; jakoby se složil, skryl do středu. Kříž se tím ukazuje ve svém skutečném významu: jako výraz hnací, formující síly! S jeho vytracením se, zmizením, končí také nám známý hmotný svět.

Zdržme se ještě u průběhu a způsobu, jakým se odehrává rozklad z duchovního seménka nesprávně vyvinutého osobního „já“. Ve výše citované části Poselství Grálu je popsán slovem „rozprášen“, na jiném místě („Svět“) slovem „rozdrcen“. Podle těchto vyjádření tedy nemůže být příčinou jen tlak gravitační síly: musí se k tomu připojit ještě nějaký jiný z vnějšku přicházející činitel. Tmou obklopený hvězdný útvar se na základě zjištění astrofyziků skutečně nachází ve stavu „nepředstavitelně rychlé rotace“ (Willard Frank Libby, „Akut“, č. 2/1971).

Zatímco se tedy vnitřní pohyb atomů v nadměrně zhutněné hmotě stále více zpomaluje a nakonec - v důsledku rozpadu struktury atomů - úplně zaniká, stupňuje se vnější pohyb k zuřivě prudkému víření. Je to zákonitý důsledek jednostranným posunutím narušeného zákona vyrovnání, tedy následek vypadnutí z rovnováhy.

Že také podle Poselství Grálu musí světové těleso ve stavu rozkladu podléhat rychlému otáčení, lze nalézt v jeho upozornění na savou sílu rozkladného víru. Věda to nyní potvrzuje: „Hmotu a světlo z vesmíru může tedy černá díra také nadále strhávat k sobě a nasávat do sebe“, píše Volker Weidemann.

Tak jako se sací účinek u vířivé vody projevuje vytvářením trychtýře, zdá se, že o stejný projev půjde i u černých děr. Vždyť Poselství Grálu také hovoří v souvislosti s rozkladem o „trychtýři“. Toto upozornění zde nabývá významu, jenž přesahuje pouhou obraznost. Neboť otáčení hvězdné hmoty se svým způsobem podobá pohybu rozemílaného meliva, tak jak to v malém můžeme pozorovat třeba u trychtýře starého kávového mlýnku: Melivo je vtahováno do mlecího zařízení a následkem jeho otáčení je rozprášeno a rozemleto …

Věda se tímto dějem zabývala i z hlediska teorie relativity. Za předpokladu existence „pozorovatele“, který by se nacházel uvnitř popřípadě vně tohoto procesu, dospěl Felix Jurewitsch Zigel (v.d.) k následujícímu výsledku: „Je také zajímavé, že dříve než se stane vnitřní pozorovatel pro vnějšího pozorovatele neviditelným, proběhne před vnitřním pozorovatelem v několika okamžicích ve zrychleném tempu celá budoucnost (!) jeho vnějšího kolegy.“ Není zde prostor k uvedení vědeckého odvození této podivuhodně se jevící skutečnosti. Ale přidržme se jí:

Vnitřní pozorovatel“ by tedy ještě v momentě svého pádu do temnot zakusil, jak se utváří osud toho, který zůstal pádu ušetřen, tedy o co přišel, co prohrál. Vědecká pozorování se shodují i zde se slovy Poselství Grálu, které o takto postiženém říká (přednáška „Strážkyně plamene“), že bude vyburcován k hrůznému poznání svého pádu do bezedné hlubiny rozkladu, zavržení.

Ve dříve uvedených výňatcích z Poselství Grálu byla dále řeč o „pomalém“ rozkladu, o „tisíciletém soužení“. Slyšme hlas vědy také k této záležitosti: „Protože v procesech, ve kterých dochází ke smršťování hrají nosnou roli zákony obecné teorie relativity, může se říci, že veškeré pochody na takovém tělese trvají pro vnějšího pozorovatele nekonečně dlouho.“ (Iosif Schklowski, Profesor sovětského institutu pro výzkum vesmíru, v „Bild der Wissenschaft“, č. 10/1972)

Je zde nyní řeč o „vnějším pozorovateli“. Nám ale jde o zjištění, jak ten, kdo je sám tímto procesem postižen, by tento proces prožíval sám na sobě. Felix Jurewitsch Zigel (v.d.) o tom píše: „Pozorovatel na hroutícím se světovém tělese ale bude moci na svých hodinkách odečíst, že celý tento proces trvá jen asi deset minut.“

Zdá se, že je zde poprvé rozpor vůči slovům Poselství Grálu. Jeho vysvětlení vyžaduje úvahu zásadnějšího druhu:

Teorie relativity se přece zabývá, pokud ji zredukujeme na to nejpodstatnější, vztahy mezi rozdílnými průběhy pohybů. Věnuje se přitom ale výlučně vnějším, to znamená materiálním pochodům. V posloupnosti jejích úvah chybí, pokud zahrnují člověka, poslední, nejniternější článek. Neboť člověka nelze dát na roveň tělu; jeho skutečné Já, jeho jádro, je duch. Také tento duch je samostatný „pohybující se systém“, jehož pohyb - jenž tkví ve schopnosti vnímat prožitky - v žádném případě nemusí probíhat souběžně s pohybem těla. Ve vztahu k rozdílně se pohybujícím systémům těla a ducha je tedy zapotřebí zohlednit také vědomí ducha. Případné zanedbání nehraje žádnou roli tam, kde tělo a duch jsou jakoby jednotně fixováni, jako již ve zmíněném případě u „vnějšího pozorovatele“, který se sám uvažovaného děje neúčastní. Pokud je člověk ale do tohoto pohybu zahrnut, vede takové opomenutí ducha jakožto osobitého „pohybujícího se systému“ ke zkresleným výsledkům. Ve výše uvedeném citátu se to stává zřetelnějším proto, že je hovořeno o „pozorovateli“ - tedy o nezúčastněném divákovi na hroutící se hvězdě - pro jehož hodinky (!) je prudká rotace neutronové hvězdy ukončena v několika minutách. Hodinky tohoto pozorovatele měří průběh pohybu svého bezprostředního okolí, nikoliv ale vědomé prožívání tím dotčeného ducha. Duch ještě připoutaný na rozkládající se hmotu ale již takřka propadl do strnulosti, sotva tedy ještě může klást odpor prudkému vnějšímu pohybu. Vířivé otáčení zasahující jeho schránu se mu tak musí jevit jako relativně nekonečná veličina.

Co následuje nyní, je pověstným posledním tahem. Seznamme se s ním v podání Hoimara von Ditfurtha:

Ani toto stadium neutronové hvězdy, jak hlásí výsledky počítačových simulací, není konečným bodem v biografii hvězdy …

Každopádně po krátkém přerušení dochází i v této již nepředstavitelně hutné kouli opět ke kontrakčnímu pohybu, a pak již následuje jen nezadržitelný další krok: Neutronová hvězda se smrští, stáhne do jednoho matematického bodu, k naprostému abstraktu …

Jak máme rozumět této poslední informaci, je zatím ´ve hvězdách´. V žádném případě již neexistuje síla, která by se mohla postavit proti takovému sebesmrštění až k nejzazší hranici výpočetně možného … Hvězda v každém případě, jak to hlásí počítače, odstupuje z jeviště. Nějakým nepředstavitelným způsobem patrně skutečně mizí z vesmíru.“

Neodpovídá takové zmenšování se až k faktickému zmizení jakoby úniku skrz „trychtýř rozkladu“, o kterém hovoří Poselství Grálu? Ale: „Rozklad není totéž jako zničení. Skutečně zničeno nemůže být nic. Jde pouze o uvedení do původního stavu.“ (PG „Já jsem vzkříšení a život…“)

Tento okruh vzniku hmoty, který se uzavírá ve styčném bodě konce a začátku, se nyní začíná rýsovat i pro vědu - Volker Weidemann píše: „Je velmi zajímavé, že ´velký třesk´, který měl zahájit vznik vesmíru, je v matematickém smyslu obecné teorie relativity téměř opakem gravitačního kolapsu.“

Objev černých děr nutně podněcuje otázky, co se potom děje s materií, která se do nich propadla, kam vlastně mizí? Poselství Grálu hovoří o „obrovském trychtýři“, „kde probíhá rozklad, aby bylo na druhé straně opět jako prasémě vypuzeno k novému koloběhu“. (PG „Svět“)

Obraz obdobného dvojitého trychtýře nalezneme též u Johna Taylora (v.d.). V protikladu k pohlcující „černé díře“ označuje její dávající a tvořící protistranu jako „bílou díru“, a dále k tomu podotýká:

Vývoj takové bílé díry si můžeme představit přesně obráceně, než je vývoj tělesa, které prodělává kolaps; vypadalo by to tak, jakoby film pořízený o kolapsu rotující hvězdy byl nyní puštěn pozpátku. Poznamenali jsme ale již, že toto těleso by muselo pocházet z jiného vesmíru … !

Jak velkolepě jednoduše již byl obrovský rozsah tohoto dění shrnut v Poselství Grálu („Já jsem vzkříšení a život ...“)

Hmotnost přechází nyní z přezrálosti do rozkladu, a tím současně spěje vstříc svému znovuzrození.“

Stejným způsobem se ale naplňuje také osud ducha, pokud se nemohl od hmoty odpoutat:

Jakmile se hmotnost zcela rozloží a navrátí zpět k původnímu stavu prahmoty, uvolňuje se pak to, co se stalo opět nevědomě duchovním, a vznese se vzhůru ke svému druhu. Avšak nevrací se tam jako vědomý lidský duch, nýbrž jako nevědomé semeno, které bude jednou znovu od počátku začínat své putování v nové části světů, až v něm opět procitne touha po uvědomění.“

Zůstává nakonec ještě poslední, úzkostlivá otázka: Kdy? Poselství Grálu k tomu říká: „Poslední, to znamená konečný soud, ale nadejde jednou pro každé hmotné světové těleso, ale neděje se tak v celém stvoření současně.“ (PG „Svět“)

Díky této skutečnosti je nám tak umožněno, abychom jednotlivé úseky tohoto dění dokázali vůbec stanovit. Také Hoimar von Ditfurth proto nyní připouští: „Hvězdy, které vidíme na obloze, nejsou jen od nás různě vzdálené a různého stáří, patří také různým po sobě jdoucím hvězdným generacím. Cesta až k tomuto poznání byla dlouhá …

Dnes je více než jisté, že … také hvězdy procházejí vývojem a mohou se prokázat zcela regulérním, podle zcela určitých zákonů odvíjejícím se životopisem.“

Pro každou hvězdu se tedy jednou naplní její čas, neboť „ ... v průběhu mnoha miliónů let nadejde jednou určitý rok jako rozhodující rozhraní nutného roztřídění toho, co je upotřebitelné, od nepotřebného. (PG „Já jsem vzkříšení a život ...“)

U Johna Taylora (v.d.) se dočteme: „Miliardy let uběhnou, ale na konci nás pohltí černé díry.“ Blaze tomu lidskému duchu, jehož vývoj mu umožní včasné uvolnění se od hmoty! Neboť záchrana z nebezpečí spočívajícího ve spolustržení do rozkladu hmoty, znamená vejít do věčného života.

Věčný a bez konce, tedy nekonečný, jest pouze koloběh stvoření v trvalém vznikání, zániku a znovuvytváření",
 

bylo v Poselství Grálu („Svět") řečeno již před desetiletími. Nyní je také věda tak daleko: Poznala věčný koloběh hmoty. John Taylor (v.d.) k tomu poznamenává: „V tomto případě by začal celý vývoj od začátku - expanze, zpomalování, maximální bod expanze a nakonec destrukce veškerých souvisejících struktur kolem nás. Takový cyklus by mohl být věčný - bylo to tak vždy, bude to tak vždy."
 
Pomíjivá je tedy nejen forma, pomíjivá je také hmota jako taková. Její konec probíhá postupem, který máme již poměrně dlouho vysvětlen v Poselství Grálu:

- znehodnocení (degenerace) hmoty přezrálostí

- tím způsobené zhroucení při překročení určité mezní hodnoty

- konečné oddělení světla od temnoty

- celkový rozpad vnitřní stavby a struktury

- ztráta veškeré rozdílnosti

- definitivní a tak obrovské smrštění, že se ztrácí z tohoto světa, což se podobá úniku či průniku trychtýřovou dutinou

Ovšem: I když věda, tak jako zde, již měří především jen vlnový kmitočet, tak to přece zůstává stále ještě v oblasti hrubohmotnosti, byť zjemnělé. Hrubohmotné přístroje a naše tělesné smysly následkem nedostatečné stejnorodosti nemohou postřehnout naprosto nic jiného. Neboť jemnohmotnost je a zůstává pro náš lidský rozum cizím druhem, rozum s ní nemůže navázat žádné spojení. Ale: „Tento jemnohmotný svět, onen svět, který patří ke stvoření, je podroben stejným zákonům trvalého vývoje a rozkladu." (PG „Svět")

Neschází tedy již příliš mnoho k tomu, abychom připustili principiálně stejný vývojový průběh také pro tento druh stvoření, který leží za hranicemi naši rozlišovací schopnosti a možnosti poznání. Rozhodující bariéra pro porozumění - nepředstavitelnost „rozkladu" - padla. To, co donedávna bylo považováno za nepochopitelné, se stává skutkem: měřitelnou, vypočitatelnou - fyzikálně nepopíratelnou skutečností! Co zde bylo označeno jako „hvězdná katastrofa", není žádný senzační nebo mimořádný jev, nýbrž „zcela přirozený děj" v průběhu vývojového cyklu. To nám umožňuje, abychom za takový děj považovali také „poslední soud". Je tak projevem a výsledkem účinků tohoto dění na ducha nacházejícího se ještě ve hmotě, následujíc přitom ty samé zákony, které ve viditelném hmotném světě byly žasnoucí vědou nyní poznány.

Objevy astrofyziky nejsou tedy určeny pouze odborníkům a vědeckým specialistům, mají platnost pro celé lidstvo. Také touto cestou se nám ukázala „znamení na nebi", ne bez důvodu právě nyní. Jako naléhavá připomenutí a napomenutí si zaslouží, abychom si jich povšimli a na ně dbali.

Takové poznání již probleskuje: „Černá díra rozvířila nejen poměry ve vědě, zpochybnila také všechny názory a představy, které si člověk vytvořil o světě a zrovna tak o místě, jež v něm zaujímá. Pro člověka jsou důsledky, které vyplývají z existence černých děr, přinejmenším právě tak důležité, pokud ne ještě mnohem významnější, jako pro vědu. Tyto důsledky pro snahu člověka, vyzkoumat neznámé a zodpovědět první ze všech otázek, otázky týkající se smrti a života, živé a mrtvé materie, hrají důležitou roli", píše John Taylor ve své knize „Černá slunce".

Uvažujíc, jak by se tento hvězdný proces dotkl lidského ducha, přibližuje se plný předtuchy - z oblasti fyzikální - nakonec k Poselství Grálu: „Lidský duch tedy musi během osudového skoku materie (pozn.: do „jiného" vesmíru) existovat dále jsa plně od této materie oddělen… V jiném případě bychom museli připustit, že duch během tohoto skoku umírá společně s materií."

Otevřme pro srovnání ještě jednou knihu „Ve světle Pravdy". V ní bylo řečeno:

"Co se do té doby nemohlo ještě odloučit od hrubohmotnosti a jemnohmotnosti a překročit nejvyšší, nejjemnější a nejlehčí hranici směrem k duchovně bytostnému, zanechávajíc za sebou všechno hmotné, to bude spolu s hmotností nevyhnutelně vtaženo do rozkladu. Tím bude také zničena jeho forma a všechno osobní." (PG „Oblasti temnoty a zavržení")

Této shodě - která jde až do podrobností - by se mělo dostat pozornosti. Neboť v Poselství Grálu bylo přece již před přibližně čtyřiceti lety podrobně popsáno to, co teprve v průběhu posledních desetiletí dovolila postupně objevit radioastronomie a výpočetní technika. Otázka, jak to jeho autor dokázal, kdo vlastně byl, se tedy přímo vnucuje. I dnes jsou ještě vědci něčím tak jen stěží pochopitelným zaraženi a přemoženi. Zní to téměř omluvně, když Volker Weidemann (v.d.) píše: „V mnoha důležitých oblastech výzkumu narážíme na procesy, které nedokážeme pojmenovat ani si představit."

Co ještě ale odborníkům působí těžkosti, dokázal Abd-ru-shin objasnit již dávno předtím: Vylíčil průběh tohoto dění - dokonce včetně dějů odehrávajících se daleko nad hmotnými úrovněmi - a upozornil nás na poslední rozhodnutí, kterému tak všichni jdeme vstříc.

Nyní tato znamení na nebi dosvědčují jeho samotného a pravdu jeho slov.

Dr. Richard Steinpach
Das Unbegreifliche - hier wird‘s Ereignis
Was uns die „Schwarzen Löcher“ sagen

    O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
    * Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
    © 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
    Name
    Email
    Comment
    Or visit this link or this one