»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Zamyšlení nad transplantacemi

„Pravděpodobnost, že též u člověka - tak jako u hmoty - musí za vnější jevovou formou „ještě něco být", není přinejmenším o nic menší než pravděpodobnost opačná. Nejsme tedy povinováni to alespoň zahrnout do našich úvah?"
Richard Steinpach
„Celé mé srdce je tvé!" - ještě před několika málo lety to znamenalo vyznání lásky, dnes by to mohlo být obsahem vyjádření poslední vůle v závěti. Neboť znovu padlo další lidské tabu. Ale jen málokterý z velkých vědeckých činů získal v posledních letech tak velký ohlas a pozornost jako transplantace srdce. Stala se podnětem k diskuzi o celkové problematice týkající se odebírání lidských orgánů. Lidé se sice mohou podivovat a pozastavovat nad tím, co všechno je v medicíně již možné, ale z pokroku v tomto směru jsou trochu rozpačití. Vědomí, že pulsující centrum našeho života, jehož tep představuje pociťovatelný život, má být vyměněn jako motor nějakého automobilu, nás chytá - v plném smyslu slova - za srdce.

Medicínská, právní a etická hlediska této „vymoženosti" byla již často a hojně přetřásána. Budou zde zmíněna jen okrajově. Právě transplantace srdce vzbuzuje otázky, které míří hluboko k podstatě lidské přirozenosti a lidského života. Věda a zpravodajská média kolem toho vytvořila velkou informační bublinu a omračují nás domnělým úspěchem. Pochybnosti a rozpaky s tím spojené, vycházející z celopřírodních  souvislostí, nechtějí vidět.  

Pokusme se nyní proniknout do této země nikoho, do oblasti, která strádá nedostatkem kauzálního uvažování.

Víme, že naše krev i naše orgány jsou v rámci jistých hranic vyměnitelné. Z čeho tedy pramení ten obzvláštní zájem, který vyvolalo rozšíření tohoto poznatku i na srdce? Leží snad příčina v romantickém jasu, kterým je srdce již od nejstarších časů obklopeno? Básně a představy ho učinily sídlem citu, stále platí jako ztělesnění něčeho cenného, vyššího. Již staří Egypťané označovali „dokonalého ducha" stejným slovem jako „srdce", a v chrámových pyramidách Aztécké říše bylo tepající lidské srdce přinášeno jako oběť bohům. Ještě i dnes existuje mnoho jazykových obrazů, metafor, které se srdcem mají spojitost: „To přichází od srdce", „bereme si to k srdci", je nám „lehko nebo těžko u srdce", „bereme si k srdci nějakou radu" nebo „jednáme srdnatě", a srdečnost je nejkrásnější výraz vnímavého a otevřeného lidství.
 
     Řeč vždy dokazovala jemný smysl pro skryté věci. Nechala by se tentokrát oklamat? Jsme, co se týká vztahu k srdci, příliš moc zatíženi tisíciletými tradicemi, vlečeme dále sebou pověry a nevědomost, od kterých se již musíme jednou osvobodit? Neboť nastal věk vystřízlivění - není tu i čas k rozboření mýtu srdce?
 
     Zeptejme se napřed: Co je vlastně srdce? Pro lékaře je dutým svalem s funkcí pumpy. Je rozčleněn na pravou a levou stranu, která každá obsahuje předsíň a komoru, a slouží k zásobování těla krví. Z levé srdeční komory je vytlačována čistá, zředěná, tak zvaná tepenná (arteriální) krev. Je vedena, rozvětvována až do nejjemnějších kapilár, přičemž zásobuje a živí buňky. Přitom odebírá zbytky jejich látkové výměny, stává se tak tmavší a hutnější a vrací se jako tak zvaná žilní krev do pravé předsíně. Její cesta však ještě nekončí. Přes pravou srdeční komoru je znovu vytlačována, dostává se do plic, prochází tam očistou a ústí, nyní opět světlá a jako tepenná, do levé předsíně. Nyní teprve je kruh uzavřen a může začít nový koloběh.
 
     Pozorováním tohoto tělesného děje jsme se již ocitli uprostřed něčeho podivuhodného. Neboť co se nám tady ukazuje, je mocným zákonem stvoření, který zde zní: Vše živé se pohybuje v kruhu, vše se musí vrátit ke svému původu. Tento koloběh pozorujeme v proměnách vesmírných těles, v ročních obdobích, ve střídání dne a noci. Známe ho z toku elektrického proudu a mnoha dalších skutečností přírodní vědy. To, že nacházíme tento zákon v nás, nám ukazuje, že jsme sice částí celku, přesto zároveň i samy v sobě kroužícím kosmem.
 
     V našem těle se člení krevní oběh do dvou zřetelně od sebe oddělených částí, které teprve společně vytvářejí nějaký celek: v tak zvaný „velký" tělesný oběh, který slouží k zásobování buněk a tak zvaný „malý" plícní oběh, který slouží k čistění krve. Označení „velký" a „malý" dávají ovšem zřetelně najevo jen ohraničený, na nás samé vztažený způsob uvažování a na upoutanost na hmotnost.
 
     Neboť zatímco domněle „velký" tělesný oběh je ohraničen tělem, otevírá se „malý" oběh přes plíce k nekonečnu. Ze všech elementů je to ale právě vzduch, který - již jen svou podstatou - nese něco z živého dechu Věčného, dovolí tušit jeho bezbytostnost. Plícním oběhem se tedy podílí naše já na nepochopitelném proudění síly - a pohleď: Čistí a obnovuje kroužící šťávu našeho života.
 
     Díváme-li se takovým způsobem na dění odehrávající se v nás, v jeho správných velkých vzájemných vztazích, můžeme zároveň vytušit nepatrnost našeho vlastního já vůči těm nezměřitelným dálkám, do kterých jsme milostivě uloženi.
 
     Pokusme se tedy alespoň trochu o to, abychom se uvolnili od materiálního pohledu a mohli tak poznat duchovní pozadí v nás působících zákonů.
 
     V Poselství Grálu je mimo jiné také vysvětleno, jak máme rozumět pojmu Svatý Grál. Není to pohár nebo miska z poslední večeře, do které se vlila krev Kristova. Toto vysvětlení vzniklo jen proto, že se to nejsvětější, co na světě existovalo, spojovalo se Svatým Grálem. Ve skutečnosti se Hrad Grálu nachází na vrcholu - ohraničeného - stvoření; vytváří, jsouce částí jednoho i druhého, spojení k věčné zářící oblasti Všemocného, a  skrz Hrad Grálu, prostřednictvím Svatého Grálu, ve kterém se to „nepřetržitě vlní a vzdouvá jako rudá krev", se stále znovu vylévá životadárná Boží síla až do nejodlehlejších dálek stvoření.
 
     Nejsme nuceni, pokud to správně uvážíme, připustit, že naše srdce má uprostřed našeho těla - zhutněně - podobné postavení? Spojuje na nekonečnost upozorňující plícní okruh s ohraničeným tělem a jeho okruhem. I v srdci se to stále vlní a vzdouvá, s každým svým pohybem žene vyživující krev ven do kosmu našeho těla, jehož chvění můžeme ještě cítit v úderech tepu. Víme již ze ság o Parsivalu, že vše živé by muselo uvadat, usychat a nakonec zemřít, kdyby ustalo blahodárné proudění z Grálu. Nevedlo by se našemu tělu právě tak, kdyby se tok krve začal zpomalovat nebo dokonce úplně vymizel? Není každý úder našeho srdce obnoveným vylitím posvátné, život darující síly? Narušení krevního oběhu, selhání krevního oběhu, infarkt srdce - čím jiným jsou pro postižené části, než přerušením spojení se zdrojem života?  
 
     I v tomto spodobnění nastává nepochopitelný zázrak života právě v srdci. Neboť teprve jeho střídavým stahováním a rozšiřováním se uvádí krev do pohybu, udržuje se v chodu jeho oběh. Co ale podněcuje srdce k jeho úderům? Zde stojíme před něčím neprozkoumaným: Cokoliv můžeme poznat nebo pochopit, ať již to je tep našeho srdce, tok naší krve, ať již to jsou chemické pochody jakéhokoliv druhu, všechno je jen pohybem, nic než pohybem. Tento pohyb je ale jen viditelným projevem příčiny, která existuje vně nás samých, ano vně veškerého stvoření, a pouze tato příčina je „život", protože jen ona ho nese v sobě. Srdce je tak tím, co udržuje s touto příčinou spojení, co nám každý pozemský okamžik její sílu zviditelňuje a nechává prociťovat.
 
     Pohleďme přece, jak jsme do zákonů této prasíly včleněni! Naše srdce tepe přibližně 72-krát za minutu, to je 103680-krát za den. Toto číslo je ale čtyřnásobkem 25920, to je ten počet let, které potřebuje Slunce, aby jednou proputovalo zvěrokruhem.Tento čas se nazývá „kosmickým rokem". V průběhu jednoho jediného dne natepe naše malé uspěchané srdce jakoby čtyři kosmické roky.
 
     Srdcem ale řídíme také nám svěřený kosmos našeho těla, vtlačujeme a vrýváme do něj naše city a pocity. Všechna naše hnutí duše se dají smyslově pociťovat v činnosti srdce. Proudění krve tak bude jimi přiškrcováno nebo ulehčováno. V žalu a utrpení se srdce „zhroutí", radostí se srdce naopak „zlehčí a pozvedne". Naše řeč nelhala: Udržující síle se otevíráme  nebo uzavíráme podle druhu toho, co námi niterně hýbe. Zázrak za zázrakem se děje kolem lidského srdce.
 
     Jak hluboký to znamená pád, vrátíme-li se nyní znovu k východisku našeho pojednání: ke skutečnosti, že vlastní srdce již nemá patřit jen jednotlivci, ale že možná bude někdy tlouci v cizí hrudi.
 
     Vše začalo tak „nevinně" s transplantací kůže, kostí, rohovky, ledviny - nyní do toho bylo zahrnuto i srdce. Ale dosáhlo se konce tohoto počínání, takovýchto postupů? Již se zaměnily hlavy psů a opic, již se odchovala dvouhlavá monstra. I tato zvrhlá věda odvozuje oprávněnost jejich pokusů, a s nimi spojeného utrpení zohavených tvorů, možnou budoucí použitelností na lidech. Již nalézáme, třeba u Gorgona Rattrey Tailora („Biologická časová bomba", S.Fischer Verlag), věty jako:
 
     „Úkoly technologické civilizace vyžadují ruce s prsty, které dokáží stisknout ovládací knoflík. Zdá se proto logické (!), vybavit opice lidsky uspořádanýma rukama. Pokud by se snad pro takové úkoly ukázala jako vhodná i jiná zvířata, jako např. psi, mohla by se i tato zvířata zaopatřit lidskými končetinami."
 
     Stejný autor se neleká ani - jako usilování hodných cílů vývoje - stanovení vizí o křížení lidí se zvířaty, představ o mechanizovaných lidech, dokonce ani do strojů vestavěných lidských mozků, a k tomu připojuje cynické stanovisko:
 
     „Jednoho dne se třeba  stane nemožným rozlišovat, zda  mluvíme s mechanizovaným člověkem nebo s humanizovaným strojem. A člověk bude jen těžko vědět, kým sám vlastně je."
 
     Ačkoliv nás před uskutečněním takových šíleností chrání také neochvějné uspořádání stvoření - není to dostatečně úděsné, že o něčem podobném se vůbec uvažuje a že by to mohlo být cílem lidského snažení?
 
     Tento vývoj nás nutí k otázce: Nejsme my, kteří se domníváme, že jsme vlastními, navzájem odlišnými osobnostmi, skutečně ničím více než suma našich tělesných orgánů, které mohou být, kus za kusem a stále více, považovány za obecný majetek?
 
     Spor o dualitu ducha a těla sahá až do našich dnů. Více než kdekoliv jinde zde platí Goethův výrok: „Když to nevnímáte, nikdy se toho nedomůžete." Stále méně je nám ale dovoleno tuto otázku jednoduše odložit stranou a zabarikádovat se za domnělou nemožností jejího vyřešení. I výzkumník na poli činnosti mozku a nositel Nobelovy ceny sir John Eccles se doznává k přesvědčení:
 
     „že existuje něco, co bych mohl nazvat nadpřirozeným původem mého jedinečného, sebe sama vědomého ducha, nebo mé jedinečné individuality nebo duše" (Eccles/ Zeier: „Gehirn und Geist", Kindler Verlag).
 
     Když Gordon Rattrey Tailor ve své již zmíněné knize uvádí názor: „Tělo je jen stroj, na kterém jezdíme", tak mu tím vyklouzlo doznání, že naše vlastní já se nedá s tímto tělem ztotožňovat, a sir Charles Sherrington, který platí za nejvýznamnějšího neurologa našeho století, připouští:
 
     „Že se naše podstata skládá ze dvou fundamentálních elementů, není samo osobě - jak věřím - více nepravděpodobné než názor, že se skládá jen z jednoho takového elementu.  Musíme ovšem vycházet z toho, že vztah mezi duchem a tělem je stále nevyřešeným problémem."
 
     To je velmi důležité stanovisko, plně dostačující k tomuto pojednání. Bylo by žádoucí, abychom podle toho jednali. Právní řád uznává zásadu: „Pochybnosti jdou ve prospěch obžalovaného"; má nás chránit před tím, abychom se z důvodu nedostatečné znalosti nedopustili bezpráví. Zde v medicíně se děje ale něco příšerného: Bez jakéhokoliv ostychu či strachu před pochybností, experimentujeme na nám přístupné části mnohem dále dosahující lidské celistvosti,  která se, při nejmenším, jen stěží dá vyloučit.
 
     Zákrok jako transplantace je balancováním na ostré hraně: Během několika minut po zklidnění dárcovského srdce musí následovat jeho odnětí. Zde je na místě otázka: Je člověk, jehož srdce mu ještě před několika minutami sloužilo, skutečně již mrtvý?
 
     Jsme tak nuceni přemýšlet o podstatě smrti. Co ale lidé o tom skutečně vědí? Jak to bylo dříve jednoduché: Srdce nepracuje, dýchaní ustalo - člověk byl tudíž mrtvý. Mezitím jsme museli poznat, že i „klinicky mrtvý" se může opět vrátit k životu. Nyní se rozlišují tři stádia smrti: Vedle již zmíněné „klinické smrti", dané ukončením srdečního tepu a dýchání, známe „mozkovou (cerebrální) smrt", která způsobuje již trvalé poškození mozku, obzvláště citlivého na nedostatek kyslíku, a nakonec „biologickou smrt", konečné a nezotavitelné ukončení aktivity všech životních cyklů. Je ale tím záhada smrti vyřešena? V žádném případě! Profesor Nissen to v časopise „Svět vědy" shrnul slovy:
 
     „Ostrý, jednoznačný přechod od života k smrti se na základě moderních poznatků medicíny, biologie a techniky, stal znovu neostrý a problematický. Jako u antických Řeků se odráží loďka života od této strany jsoucna  a podstupuje neprobádanou a nepřehlednou cestu zpět."
 
     Člověk je pro vědu něco jako ledovec: jen malá část je viditelná, většina je skrytá. Přesto jako u ledovce se musíme i zde pokusit probádat průběh toho, co je na druhé straně věcí nám  viditelných, pokud nechceme ztroskotat.
 
     Podle naší terminologie klademe do hrobu „tělesnou schránu" zesnulého, tedy nikoliv jeho samotného. Byť by se to mohlo stát pro mnohé obsahově prázdným rčením, je v podobných obrazech uschováno mnoho ztraceného vědění. V líčeních těch, kteří se zabývají fenoménem smrti, se objevují od dávných časů opakující se tvrzení o jakoby mlhavém obraze člověka. Taková mlhavá těla byla viděna opakovaně  a stala se základem pro pojem „strašidlo". Bylo by to pohodlné, jednoduše je odsunout do oblasti věcí okultních a vůbec se o nich nezmiňovat. Kdyby bylo „okultní" všechno to, před čím zavíráme oči, pak by byl pro pštrosa „okultní" každý nepřítel, před kterým strká hlavu do písku. Je-li ale zcela „okultní" to, co nemůžeme vnímat našimi smysly, potom byly magnetizmus, elektřina, vlnová teorie, plazmová fyzika, dříve než jsme nalezli prostředky k jejich objevení, plně jevy okultního světa. Hranice je tedy stále pohyblivá.
 
     Podle lexikální definice pojmu znamená okultismus učení o ještě skrytých věcech, správněji usilování, skryté věci vědecky probádat a vysvětlit".
 
     Neberme tedy tento pojem jako zástěrku, neschovávejme se za slovo „okultní" jako za roletu, která má bránit světlu, aby k nám proniklo. Připusťme, že je člověku nepříjemné, být upozorňován a upomínán na jedinou jistou skutečnost jeho pozemského života, na smrt a že proto - i ze strachu před zodpovědností - se většinou nechce naprosto nic dozvědět o tom, co může ležet na druhé straně tohoto prahu.
 
     Stále stejné poukazy na zjemnělé tělesné formy by nás měly přinejmenším podnítit k přemýšlení. Již často musel člověk prožít, že staré, zesměšňované představy a mýty se prokázaly jako odůvodněné a správné. Nespočívá zmíněné tvrzení na stejné linii jako dnes již nesporná přeměna materie ve stále jemnější a lehčí stavy? I kdybychom chtěli vyjít pochybovačům co nejvíce vstříc, museli bychom říci: Pravděpodobnost, že též u člověka - tak jako u hmoty - musí za vnější jevovou formou „ještě něco být", není přinejmenším o nic menší než pravděpodobnost opačná. Nejsme tedy povinováni to alespoň zahrnout do našich úvah?
 
     Víme přece, že každá věc má své vlastní vyzařování. Záření je podstatou našeho vidění, v záření spočívá možnost fotografování. Příroda ale, jak je známo, nedělá žádné skoky, jedno se bez přerušení řadí k druhému. Jako nejzřejmější projev tohoto přírodního zákona se nám může jevit duha. Neboť světlo, ze kterého všechno povstává, přechází - musí odhalit své tajemství - plynule v mnoha mezistupních od jedné barvy ke druhé. Přece právě v tělesné oblasti můžeme sledovat u transfúze krve, při ještě probíhající reakci anti-tělísek, že se jen podobné může vzájemně spojovat. Neodporuje to tak přece žádné z našich představ, vyplývajících ze zkušeností, že naše pozemské tělo potřebuje jemu podobného, o něco jemnějšího prostředníka, aby něco tak zemi vzdáleného jako je duch mohlo prostřednictvím záření na sebe navázat a udržet.
 
     Ve spánku se toto spojení, které nastává vzájemným vyzařováním, uvolňuje. Životní funkce a  teplota těla jsou utlumeny, což  nutně způsobuje také změnu jeho vyzařování. Podobné je to při nemoci a ještě více při agónii. Pokud se zastaví tělesné funkce, nastala-li tedy smrt, začíná nezadržitelně klesat tělesná teplota, mrtvé tělo chladne a tuhne. Kdo chce pochybovat o tom, že se vyzařování tohoto vystydlého těla trvale mění, že se stále zmenšuje a ztrácí na síle? Uvolněn od sil, které ho s tělem spojují, spěje pak duch jako jediná živoucí část ve svém zjemnělém zahalení pryč od tohoto těla, podobně  jako vzdušný balón, jehož lehkost mu dovolí stoupat, pokud ho již nic nedrží.
 
     U mnoha vyspělých starých národů stejně jako u přírodních národů, existují přesné předpisy o době, která musí uplynout mezi smrtí člověka a pohřbem nebo přímo destrukcí jeho těla probíhající většinou žehem. Tato lhůta se protahuje někdy na několik týdnů, dokonce měsíců. To je pozoruhodné, neboť právě ty národy, které svůj život vřadily do zákonů přírody, vědí namnoze více než tak zvaný „moderní" západní člověk, pro něhož to, co nezná, neexistuje. V respektování takto určených lhůt, spočívá každopádně znalost toho, že děj „sebe-odpoutání" vlastního člověka od pozemského těla, jako vše v přírodním dění, probíhá pozvolna, potřebuje svůj čas. Tento čas bude o to delší, čím více se lidský duch, působíc proti své podstatě, snaží připoutat na pozemské tělo. Protože dnes většina lidí našeho pásma vidí své cíle převážně v pozemském, lze předpokládat, že odpoutávání od pozemského těla bude většinou postupovat pomalu a bude se protahovat.
 
     Vraťme se nyní po tomto odbočení zpět k transplantacím. Pro odnětí orgánu je k dispozici jen několik málo minut po vysazení životních funkcí. V této době v žádném případě ještě odloučení ducha v jeho jemnějším záhalu od pozemského těla nenastalo. Právě ta okolnost, že buňky začínají odumírat teprve následně a zrovna k tomu ještě nesmí dojít, dokazuje, že pro možnost dalšího použití musí být odejmut tělesný orgán, nacházející se sice již ne ve funkčním stavu, ale který je přesto ještě živý. I sám nepříliš upejpavý Gordon Rattrey Tailor hovoří v této souvislosti o „kanibalské metodě".
 
     Ale tyto „kanibalské metody" byly mezitím zákonně zakotveny: Tak mohou být zemřelému snad v každé rakouské nemocnici odebrány libovolné orgány, které jsou potřebné pro někoho jiného, pokud neexistuje výslovný nesouhlas zemřelého nebo jeho zákonného zástupce. Avšak, kdo o tom ví a kdo to může ještě včas učinit?
 
     Vždyť se stanovením smrti ze strany lékaře je dosažen teprve onen okamžik, od kterého se v pozemském těle ukončují látkově postřehnutelné pohybové děje.
 
     Duch je s tím ale stále spojen a takový zásah více či méně silně pociťuje. Věda však ani tuto „možnost" nevede v patrnosti: Jsou-li tato tvrzení o dějích při umírání správná - a nic kromě lidské svévole proti tomu nehovoří - tak jsou srdce odebírána ještě vnímavým a tento zásah pociťujícím lidem. Světoznámí hrdinové medicíny se tak vyznačují, pozorováno z tohoto hlediska, až palčivě trapnou podobností s kněžstvem Quetzalcoatlu a Tetzcatlipoca. Oni obětovali tepající lidská srdce bohům, tito pro změnu molochu slepé vědy.
 
     Nyní může někdo namítnout:  Jakou má váhu to všechno oproti záchraně lidského života? Ale může být vůbec brána vážně starost o tento život od toho lidstva, které si chystá miliónynásobnou smrt a již vstup do pozemského života chemicky „zaminovává?
 
     Jen málo z těch pacientů, kterým bylo implantováno cizí srdce, mohli žít delší dobu. Příčiny jsou především v tom, že se tělo snažilo cizí orgán zase vypudit a zbavit se ho. To se mi jeví v této oblasti jako ten nejvíce poučný výsledek. Ukazuje, že člověk nemůže být libovolně zaměňován a promícháván. Naše prapůvodní podstata se nalézá nejen v našem duchovním já, je vepsána do každé kapky naší krve, do každé buňky našeho těla. Již naši předkové to věděli: Je to nezaměnitelný, odlišný duch, který si vytváří jemu přiměřené tělo. Cožpak neznáme již dlouho nezaměnitelný znak každého člověka v otisku prstu? Nevíme, že může byt přenášena jen velmi podobná krev? Pročpak asi?
 
     Žádného automechanika nenapadne zabudovat do mercedesu motor z volkswagenu. Bude respektovat nejen značku, nýbrž také model a typ, a bude dbát na to, aby použil správný náhradní díl. Jenom u člověka, míní se, to nehraje žádnou roli. A když se příroda vzpírá proti takovému znásilňování, tak je sražena násilím podruhé. Chemickými prostředky se potírá obranná reakce a tělo se nutí, aby přijalo něco, co mít nechce. Takové „vítězství" nad přírodou je pak považováno za velký vědecký čin.
 
     Přesto i pro samotné pacienty je tento „úspěch" diskutabilní. Mercedes s VW-motorem, i když může jezdit víceméně dobře nebo špatně, již nebude mercedesem. A když je osobnost našeho vlastního já vepsána uspořádáním „genetického kódu" do každé buňky našeho těla, dostanou se duch a tělo do rozporu, pokud duch kvůli cizímu orgánu již nebude moci utvářet jemu odpovídající tělo. Do té doby než bylo vynalezeno kuličkové pero, platilo jako zásada, že plnící pero se nepůjčuje. Plnící pero zformované určitou osobností, by se v cizích rukách poškodilo, ledaže by nový uživatel násilně upravil své písmo, které je výrazem osobnosti, aby cizí pero ušetřil. Přesně to se ale vynucuje  potíráním obranných sil.
 
     Otázka hodnoty a významu transplantace orgánu ústí do otázky po smyslu života. Je dán jen v největším možném prodloužení pozemských požitků? Je to lidský duch, kterému nabízí pozemský život možnost vývoje. Duchovní vlastní osobnost člověka tedy musí dospívat ke stále jasnějšímu sebevědomí, aby stále lepším poznáváním zákonů stvoření v jejich druhu, mohl být celku, veškerenstvu, stále užitečnější. Není-li ale duchu povoleno, aby byl sám sebou, nemůže tento cíl dosáhnout.
 
     Jakým způsobem chce nyní věda posoudit, co - nejen ve smyslu falešné „humanity", nýbrž skutečně - člověku prospívá? V podstatě se nemá o co opřít: Neví, co vlastně je „život"; neví co se děje během smrti, neví kam směřuje jeho bytí. Přesto se ale odvažuje experimentovat na tomto tvoru, o jehož podstatě a účelu naprosto nic neví. Ukazuje tak v podstatě svou nezodpovědnost.
 
     Byť by se v poslední době záležitost kolem transplantace srdce uklidnila, i kdyby ji mělo na konec nahradit „umělé srdce", přesto je a zůstává obzvláště pozoruhodným příkladem mnohem dále dosahujícího úpadku a zrůdnosti. Touha, prozkoumat svět kolem nás, je v člověku hluboce zakořeněna. Objevy, které můžeme uskutečňovat, měly by nás vést k tomu, abychom stále lépe poznávali moudrost Stvořitele, abychom ve vědomém začlenění dosáhli duchovního vzestupu. Smíme využívat přírodních zákonů, ale ne usilovat o jejich změnu nebo vylepšení. U Gordona Rattrey Tailora můžeme nalézt banální zjištění:
 
     „V lidské společnosti jsou všechny jednotlivé oblasti tak velmi provázány, že nelze změnit jednu oblast bez toho, aby to nepostihlo i oblasti ostatní."
 
     Ano, a pro přírodu to snad neplatí? Jako děti v mraveništi se šťouráme v nejjemněji vyladěném chodu přírodních zákonů a narušujeme v nás a kolem nás jeho řád. Pak se divíme, když sužovaná příroda vrací rány a my již nenacházíme východisko ze zmatků a problémů, které jsme si sami způsobili.
 
     Na severu existují hlodavci, lumíci, kteří z neobjasněných příčin údajně náhle, jako celé hejno, běží k propasti, aby se nezadržitelně do ní zřítili. Budí to zdání, jakoby se lidé chystali učinit to samé. Neboť jsme to byli a jsme pouze my, kteří samy sebe a náš budoucí život zpochybňujeme a nyní to prožíváme ve zpětných účincích:
 
     Narušujeme přirozené základy našeho života, vyžadujeme uvolnění a odstranění vnitřních zábran, užíváme omamné jedy, manipulujeme našimi těly i našimi pocity a sníme o tom, že budeme moci „přemontovávat" živočichy a tvory vůbec. Klaníme se před modlou technické dovednosti a samy sebe se jí obětujeme. Létáme na Měsíc, nikoliv proto že bychom věděli, proč vlastně, nýbrž protože to tak nádherně živí domýšlivost, která se samolibě může nafukovat: Pohleď, kdo já jsem! Pohleď, co umím! Brzy mně, člověku, již nebude nic nemožné!
 
     Avšak nepotřebujeme vysokomyslnost, nýbrž pokoru. Lidstvo dneška se podobá žákovi ve „Faustovi", který nepoznává, že učitelem a mistrem je mu ďábel. Jako tento žák čteme také my nadmutí pýchou slova, která učitel napsal do pamětní knihy: „Eritis sicut Deus!"- Budete jako Bůh! Již ale neslyšíme slova, která si Mefisto k tomu mumlá:
 
„Té staré rady dbej a tetky zmije v ráji,
z tvé bohorovnosti se jednou dech ti ztají!"
 
Richard Steinpach
 
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one