»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
                                                                                           .
Elementární částice jsou „jistým způsobem tvary, jež na sebe bere energie, když se chce stát hmotou" (… z teorie univerzálního vzorce elemetárních částic nositele Nobelovy ceny za fyziku Wernera Heisenberga).

Otázka po (pra)původu, zdroji této energie, jistě může napomoci ke smíření racionálního přirodovědeckého výzkumu se základními náboženskými představami.

Tajemství energie atomového jádra

Pro naši dobu bylo vyhrazeno, aby vnikla do tajemství stavby atomu, odhalila vazebnou energii stavebních kamenů jádra a dokonce ji do určité míry uvolnila. Tuto vazebnou energii, která drží pohromadě protony a neutrony v atomovém jádru, nazýváme energií atomového jádra a vysvětlujeme ji jako mimořádně silnou pronikavou sílu, která působí mezi částečkami jádra na velmi krátké vzdálenosti několika desetibiliontin centimetru.

Potud vysvětlení vědy. Podstata těchto přitažlivých sil nebyla dosud poznána a bez ohledu na množství dílčích údajů zůstala nezodpovězena otázka:

Co je energie atomového jádra a odkud pochází ta nepředstavitelně veliká a mocná síla, která je skryta ve hmotě? Síla jako taková je známá, ale její původ a podstata zůstávají tajemstvím, které v pozemském dosahu nelze vyřešit ani vysvětlit. 

O úspěšné řešení této otázky se můžeme pokusit jen tehdy, budeme-li se zabývat souvislostmi, které mají svůj původ a počátek v duchovních výšinách, tedy nezměrně vysoko nad hmotností. Nemá to nic společného se „vznášením se ve vyšších sférách". Naopak: Chceme-li jako bdělí lidští duchové stát pevně na půdě skutečnosti a snažíme-li se vyzkoumat naše nejbližší pozemské okolí a rozumět mu, je to nakonec možné jen pomocí vědění o nadpozemských souvislostech ve stvoření. 

Obzvláště to platí o užitečném hledání a výzkumech vědy, která přes neúnavný zápas o poslední poznatky musí neustále váznout, spoléhá-li se výhradně na nástroj určený pro zemi - na rozum. Musí váznout, opírá-li se pouze o něj a nemá-li odvahu a důvěru proniknout do nadsmyslových oblastí, do jiného světa - samozřejmě duchem, který je toho schopen díky svému vyššímu původu. Nemusíme se tedy obávat, že by nás znalost souvislostí vzdálila Bohu; naopak, přivede nás blíž Jeho neměnné vůli, vyjádřené v celém stvoření, a naučí nás tolik potřebné pokoře, která nám teprve dá vytušit Jeho velikou dobrotu a milost. 

Pozorujeme-li souvislosti, které mají vztah k atomové síle, musíme především vědět, že mezi duchovní částí stvoření, k níž náleží ráj - duchovní domov člověka - a sférou Boží říše je praduchovní část stvoření. Ta obsahuje stejně jako duchovní říše sedm základních stupňů či úrovní. Tyto úrovně v duchovní i praduchovní části stvoření znamenají totéž, jako když se hovoří o různých „nebesích". V běžné mluvě často používané „býti v sedmém nebi", nebo „ze všech nebes spadnout" vyjadřuje zapomenuté vědění, že není jedno nebe, nýbrž je jich více. Syn Boží Ježíš musel projít všechny tyto praduchovní a duchovní úrovně na své cestě dolů k Zemi a stejně tak je prošel při svém „nanebevstoupení" - při návratu k Bohu Otci, jak je v Bibli vyjádřeno slovy: „Ten pak, kterýž sestoupil, On to jest, kterýž i vstoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno" (Ep. k Efez., 4,10), „Protož majíce velikého, nejvyššího kněze, kterýž pronikl nebesa, Ježíše, Syna Božího, držmež to vyznání" (Ep. k Židům 4,14). 

V praduchovních úrovních jsou centrály sil duchovního druhu, které se podobají obrovským dolů vyzařujícím magnetům netušené velikosti. Jejich magnetická síla přes své přitažlivé vyzařování také vysílá záření, které rovněž působí magneticky přitažlivě. Jako vedlejší účinek vlastní činnosti těchto ústředen vznikají duchovní proudy, které podle zákona tíže nastupují cestu dolů do jiných, hlouběji položených částí stvoření. Při tom se tyto proudy rozdělují na nesčetné malé duchovní prášky - duchovní částice. Tyto částice jsou ovšem jiného druhu, respektive odstupňování, než lidské duchovní, a jejich přitažlivá síla působí také slaběji, neboť „duch" má mnohá odstupnění. Nakonec se dostávávají tyto duchovní prášky z „onoho světa" do pozemského, do hrubé hmotnosti, která je posledním výběžkem stvoření. Teprve v hrubohmotnosti dávají popud k tvorbě atomů, kterých je přes sto druhů; atomů, které přicházejí v úvahu pro výstavbu veškeré hrubé hmoty. 

Bytostné síly přírody pomáhají při tomto tvoření atomů formováním „jednotlivých dílů", jako jsou protony a elektrony, které jsou dále spojovány a drženy pohromadě duchovními částicemi magneticky působícími. Vznikají jádra, kolem nichž krouží elektrony, podobně jako obíhají planety kolem Slunce. 

Uspořádání atomů ukazuje ve své výstavbě a chování stejnou zákonitost jako sluneční systém. Při tom je lhostejné, zdali se jednotlivé funkce jako přitažlivost, odpudivost a dodržování rovnováhy sil uplatňují ve velkém nebo v malém, ve viditelném nebo neviditelném. Zákonitost je pro stejné události vždy táž v celém stvoření. Podle okolí, to znamená podle druhu stvoření, je rozdílná jenom forma působení.

Hmota totiž naprosto není mrtvá a ztrnulá masa, nýbrž je v neustálém nám neviditelném pohybu, protože její základní kameny, elementární částice, se trvale pohybují. Nositeli této síly, uvádějící vše v pohyb a vše v pohybu udržující, jsou duchovní částečky. Tyto částice jsou nepředstavitelně malé, jsou však obrovské co do obsahu energie. Jsou se svými obaly do hmoty „inkarnovány" a po jejím rozpadu se opět uvolňují. 

To můžeme v hrubé formě pozorovat u radioaktivních prvků, které se na základě své podstaty pozvolna rozpadávají. Ukazují se při tom tři druhy uvolněného záření, jak bylo pozorováno na příklad při rozpadu rádia. Bylo zjištěno, že záření či částice alfa jsou ionty helia. Záření beta jsou elektrony, známé jako nositelé elektrické síly. Co jsou však paprsky gama? Od obou ostatních druhů záření se liší především tím, že jsou to elektromagnetické vlny o veliké rychlosti a silné schopnosti pronikání. Následkem své nanejvýš jemné hmotnosti, která je mnohem lehčí než hmotnost záření alfa a beta, pronikají paprsky gama olovo do poměrně značné hloubky. Svými elektromagnetickými vlastnostmi se paprsky gama rovnají duchovnímu druhu, který je rovněž magnetický. Je tak nasnadě možný závěr, že gama paprsky nejsou ničím jiným, nežli duchovními částicemi s vnějším obalem z velmi jemné hmotnosti!

Otevírají se nám tak zcela nové souvislosti a překvapující poznatky všude, kdekoli smíme nahlédnout trochu hlouběji do tkaní stvoření, poznatky, o kterých tušíme nebo víme dosud jen velmi málo.

Takovým velmi důležitým poznatkem je skutečnost, že tajemná energie atomového jádra, spojující faktor, „atomický tmel", který drží složení atomu v celku, je živoucí duchovní síla! Duchovní síla, která přichází z obrovských dálek praduchovních úrovní až k nám dolů na zem ve formě malých, jemně obalených duchovních prášků, proudících nepřetržitě z onoho do tohoto světa. Při tom je nutné zdůraznit, že je mylné tvrzení, že duchovní síla, působící ve svých odstupněních všude ve stvoření, je Bůh sám, jak učí pantheismus, podle kterého je Bůh přítomen všude ve stvoření, v každé květině, v každém stromě atd. Bůh je mimo stvoření. Se slovy „Budíž světlo!" vyslal jen své vyzařování do světla prostého veškerenstva. Toto vyzařování obsahuje tvořivou duchovní sílu, z níž vzniklo celé stvoření. Táž síla stvoření dále udržuje a způsobuje jeho další vývoj.

Umělec, který vytvořil dílo, v něm také není osobně přítomen - stojí vedle něho. Stejný je i vztah mezi Bohem a jeho dílem, stvořením.

Jedním z mnoha odstupnění duchovní živoucí síly, která proudí stvořením, jsou nepatrné duchovní částice v jádrech atomů. 

 
Nyní tedy víme, že je to duchovní síla, která podle Goethových slov ve Faustovi „… svět v jeho nejrozmanitějším jádru drží pohromadě."

Pod pojmem „svět" je zde třeba rozumět pod věčným rájem ležící pomíjivou jemnohmotnost a hrubohmotnost, jejichž různé vrstvy by musely zůstat nečinné, kdyby nebyly prohřáty a oživeny duchovní silou ve spojení s bytostnými silami přírody.

Známý fyzik sir Isaak Newton (1643 - 1727) se velmi přiblížil poznání skutečnosti existence duchovní síly ve hmotě, když napsal ve svých „Matematických principech přírodovědy" (5. část) o „duchovní substanci", která „proniká všechna pevná tělesa a je v nich obsažena"! Jakob Lorber se v roce 1847 zmiňuje ve svém díle „Země a měsíc": „Bylo nám již častokrát ukázáno, že uvnitř hmotného se po všechny časy skrývá duchovní, a jak vlastně viditelná hmota sama o sobě v základě není nic jiného, nežli chycené, spoutané a fixované duchovno."

Tuto duchovní sílu člověk nejhorším způsobem zneužívá, když atomovou sílu používá nesprávně! Tím nepochybně ukazuje, že nesplnil předpoklad duchovní zralosti, která je naprosto nutná, má-li být tak obrovská energie použita bez nebezpečí a k účelům, přinášejícím jen požehnání. Vinu na tom má člověk sám. Jeho rozum, který vzniká v pomíjivém pozemském mozku a je v technických oborech zcela na místě, jistě pokoročil daleko kupředu. Tomuto pozemskému technickému „vzletu" však chybí stejný ovládající a směr určující vzlet duchovní, který má v souladu s přírodními zákony přirozeně předcházet. Tento stávající nepoměr mezi velikým rozvojem techniky, jež může zakotvit pouze v pozemském, ve hmotě, a mezi zaostalým rozvojem ducha, který jediný je schopen pozvednout se nad pozemské, činí dnešní situaci tak kritickou. Odtud to veliké nebezpečí hry s ohněm, které ještě nelze přehlédnout v celém jeho dosahu!

Můžeme proto dělat jen jedno: od základu změnit svůj vztah ke hmotě s tím bezpodmínečným výsledkem, že se lidský duch svobodně z vlastní vůle postaví nad veškerou hmotu a bude ji hodnotit a používat tak, jak to má být: jako Bohem darovaný nástroj pro dobu pozemského putování, který smí být použit jen pro výstavbu. Jestliže se oproti tomu lidský duch bude dále vázat na hmotu a dokonce ji zneužívat, pak musí jako následek toho utrpět škodu, které nemůže uniknout, nestihne-li jej nakonec i zánik či zničení. To platí v obzvláště velké míře pro uvolňování duchovní energie vázané ve hmotě. 

Můžeme se ptát, zdali by pro získání tak mocné energie nemohly být nalezeny jiné postupy, lehčí a především bezpečné, než je rozbíjení jader atomů. 

Stojí na příklad za úvahu, zda by nebylo snazší a jednodušší použít energii proudící na zem z vesmíru, dříve než na sebe přijme obal z hrubé pozemské hmoty. V tomto stadiu jsou kolem duchovní částice jen jemnější hmotné obaly, které budou možná při uvolnění a použití energie klást menší odpor. 

Ať tomu bude jakkoli, člověk musí stále mít na zřeteli, že tato uvolněná duchovní energie může v jeho ruce působit jako budující, pomáhající a přinášející požehnání jenom tehdy, když se ji jako zrálý lidský duch naučí ovládat a používat podle vědění Pravdy. Ovádnutí však znamená čistou pokoru k Bohu!

 

Herbert Vollmann, „Svět, jaký by mohl být!"

(Autor čerpal své vědění z Poselství Grálu „Ve světle Pravdy" od Abd-ru-shina)

 

Nahoru

 

 
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one