»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
 

„Ve srovnání se středověkými francouzskými ságami a básněmi o Grálu, a také ve srovnání s německou básní Wolframa von Eschenbacha, se ve zprávách persko-islámské literatury jedná o čisté vize (zření).“  

obr.: Azadi Tower, „Freedom Tower“/ Grál v persko-islámských vizíchPokud bychom v současnosti nečerpali z Poselství Grálu čisté, jasné, nepokřivené vědění o Grálu a jeho životodárné skutečnosti, nemohli bychom objevit ani vysvětlit ony ve všech náboženstvích, v mýtech, v pověstech a básních obsažené prvky kdysi jednotného vědění.
 
Ve starých mysteriózních náboženstvích, v egyptské, indické, arabské, perské, keltsko-nordické a řecké mytologii nacházíme podobnost témat, motivů a symbolů, které ukazují na jeden společný pramen, z něhož bylo kdysi dávno čerpáno.
 
Jsou to zůstatky vědění nebo také jen tušení o určitém prvotním centru, o zdroji života. Nejedná se zde přitom o nějaké kolektivní vědomí ve smyslu „archetypů" hloubkové psychologie C. G. Junga. Jsou to zážitky duše, které si jednotlivec uchoval jako „vzpomínkové obrazy" a přenesl do své nové inkarnace.
Hledající, toužící lidský duch se vydává na pouť, aby opět nalezl ztracený ráj. Ten se všem rozumovým snahám uzavírá. V duši však žije touha po uzdravení a osvobození tohoto neblahého, nesvobodného světa. Spása (vysvobození) je ve všech náboženstvích očekávána od Jednoho, který se objeví v době světového soudu (poslední, tedy konečný soud), aby vystavěl říši spravedlnosti a míru.-

Oblast persko-islámské mystiky byla sice již v některých dřívějších pojednáních zmiňována, ale dlouho nebyla pro nás bezprostředně přístupná. Klíč k ní se objevil teprve na zasedání v Asconu v roce 1963, které probíhalo na téma „O smyslu utopie", a na kterém Henry Corbin (Paris-Teheran) poskytl zásadní informace ve svém francouzky předneseném příspěvku „Au Pays de l´Imam caché" (V zemi skrytého Imáma).

Henry Corbin (1903 - 1978) je první překladatel této persko-islámské literatury z 10., 12. a 13. století. Jedná se o více či méně rozsáhlé zprávy poutníků, pocestných, vizionářů, kteří došli k zemi nebo k ostrovu, o nichž nebyla zmínka na žádné zeměpisné mapě. Svět onoho „kde" je zapomenut, aby se dospělo k místu, které otázkou „kde?" určit nelze.

Překladatel v těchto zprávách vidí paralely ke Grálu. Upozorňuje, že zde existují podobné motivy a podobná líčení.

K lepšímu porozumění těmto vizionářským zprávám je zapotřebí malý zpětný pohled na islámské náboženství. Nemá zde jít o proniknutí do jiné náboženské oblasti, nýbrž o to, abychom ukázali stopy k persko-islámskému směru.

Islám patří ke třem světovým náboženstvím. Jako světové náboženství existuje vedle náboženství židovského a křesťanského, na kterých také staví, či z nich vychází. Zakladatel islámského náboženství Mohamed (570 - 630 n.l.) měl křesťanskou matku a židovského otce, takže to nejdříve vypadalo, jako by chtěl jen obě náboženství reformovat a očistit. Země, ve které se narodil, Arábie, uctívala vedle různých jiných bohů již také Alláha, stojícího nad všemi ostatními. Tutu víru v Alláha jako jediného Boha, odkazující již na monoteismus, vřadil do přísných pravidel. Mohammed, zprvu jako nadaný, ale nijak mimořádný člověk, se vyvíjel a v důsledku silných niterných otřesů a vidění se stával stále více ryzím, autentickým prorokem. Cítil, že je nositelem pravého poselství, které mu bylo přineseno Alláhem samotným, nebo jeho anděly, především Gabrielem. Rozličné arabské kmeny sjednotil náboženstvím Islámu, který má vyjadřovat plnou odevzdanost Bohu. Vůle Boží je zjevná v zákonech, které Mohammed vytýčil v Koránu. Korán je pro Islám posvátnou knihou s přísnými rituálními předpisy, modlitbami, půsty. Mohamed podle Koránu (Súra 74,1) obdržel od Alláha přímý úkol, aby varoval lidstvo před hrozícím posledním (konečným) soudem. Súry jsou jednotlivé odstavce nebo verše Koránu.

Mohamed byl přesvědčen, že Boží vůlí je, aby všechny národy byly jedné víry.

Teprve když tato víra bude patřit všem, nebudou žádní křesťané a pohané, ale také již žádní židé. Všichni se stanou Božími služebníky!" (Z knihy „Mohamed", knižní řada Nadace Poselství Grálu)

Mohamed měl splnit velký úkol, a to, sjednotit částečně ještě divoké a svobodné arabské kmeny a vládnoucí rodové domy, jež měly odlišnou víru, a všechny je společně přivést k jednomu všemocnému Bohu Alláhovi.

Ve své duchovně zpřízněné básni přenesl Goethe tento Mohamedův úkol do obrazu šumícího skalního pramene:

Bratře, vem´ své bratry s sebou,

k tvému starému otci,
k věčnému oceánu

Vem´ bratry z roviny,
vem´ bratry z hor s sebou,
k tvému otci!

Pojdťe všichni! -

A tak přivádí své bratry,
své poklady, své děti
 k očekávanému Tvůrci a Zdroji
s jásavou radostí v srdci

(z „Mohamedova zpěvu", J.W.Goethe)

Mohamed pracoval 23 let na dokončení Koránu (= čtení), který obsahoval zároveň také mnoho mravních předpisů. V Islámu neexistovalo žádné kněžstvo či duchovenstvo, byla jen osoba, která předříkávala modlitby - Imám. Ve vztahu k Alláhovi v jeho všemocném majestátu, platila pro věřícího jen plná oddanost.

Po Mohamedově smrti vznikla různá odštěpení. Islám si v horlivosti víry a z důvodu rozmachu politické moci podrobil mnohé národy, které již určité kulturní a náboženské zázemí částečně měli. V Persii se takovým způsobem Islám setkal s učením Zoroastrovým (8. stol. př.n.l.). Toto učení bylo rovněž původně monoteistické ve své víře v jednoho Boha, nazývaného Ahura Mazda. I tato víra obsahovala vědění o tak zvaných „posledních věcech", o soudném dni, ve kterém Saoshyant ustanoví říši míru a spravedlnosti, říši dobrého myšlení, mluvení a jednání, říši moudrého muže.

Arabové se Persie zmocnili ve válkách v letech 640 - 644 n.l. Islám se stal státním náboženstvím. Silnější produchovnění se tak vyvíjelo v mystice sufismu. Sufité se oblékali do bílé vlny (suf = vlna) a cestu k Bohu hledali osobnějším způsobem. Rituální předpisy Islámu neodmítali, ale v částečném oproštění se od materiálního světa intenzivněji usilovali o poznání světa, o poznání stupňů bytí ve výstavbě sfér.

Mystika je náboženství neohraničených styčných zážitků." (Gustav Mensching, „Živé slovo", s. 378) Může se ale zvrhnout do extáze, do domnělého sjednocení s Bohem, které ale nikdy není možné.

Korán je islámskými sufisty uznáván v jeho vnitřní substanci, v jeho sedminásobně skrytém smyslu. Navenek se vyjadřuje jednoduchými slovy. Ale jeho opravdové niterné bohatství se neotevírá lidskému rozumu, nýbrž jen lidské duši.

Světlo svíčky je ´vědění o skutečnosti´, její žár je ´skutečnost skutečnosti´ a její dosažení je ´pravda skutečnosti." (cit. Mensching, s. 383)

Persko-islámská mystika roste na úrodné půdě. Jsou pěstována umění, poezie, vědy. Rozvíjí se základní filosofie bytí, rostou zkušenosti s prožíváním reality.

Rozdílnosti obou velkých islámských směrů se dají poznat na základě následujících skutečností:

Na jedné straně, na straně bližší arabské oblasti, existují sunnité. „Sunna" je pro ně tradice či podání prorokova. Sunnité se proto považují za společenství pravé a skutečné tradice. Blaho jednotlivce je závislé na korektním dodržování předepsaných povinností. Pro sunnity je Mohamedem („Pečeť proroků", Koran 33, 40) ukončena jakákoliv další možnost zjevení. Mohamed je poslední prorok.

Šíitové se naproti tomu považují za společenství otevřené. Pro ně ještě Boží zjevení nejsou uzavřená. Žijí v očekávání konečné parusie, to znamená, čekají na zjevení doposud skrytého 12. Imáma, který je světu dosud jen vzdálen. Ve světě působí stále, jeho přítomnost však není vázána na jedno určité místo. (Pozn.: obecně se pod pojmem „parusie" rozumí završení dějin lidstva i celého vesmíru. Lidi, živé i mrtvé, očekává Poslední soud, v němž se rozhodne, zda se budou navěky podílet na Božím království, nebo budou na věky zatraceni.)

Po tomto krátkém přehledu můžeme příspěvku francouzského vědce Henryho Corbina o „zemi skrytého Imáma" porozumět lépe.

Jedná se o zprávy přeložené z perštiny do francouštiny.

Šia, učení o Imámu, vidí v posledním (dvanáctém) Imámu, věčného prostředníka mezi Bohem a člověkem. Bůh je ve svém absolutním majestátu tak vzdálen - Korán potvrzuje veliký odstup mezi Bohem a člověkem - že člověk podle šíitského pojetí prostředníka potřebuje.

Skrytý Imám je skrytý jen pozemským smyslům, zůstává přítomný v srdcích svých žáků a věřících.

Když žáci, adepti nebo poutníci hledají skrytého Imáma ze své zbožné touhy, opouštějí svět „kde", aby dospěli na to místo, které otázkou „kde" není určeno. Nejedná se přitom o žádnou změnu místa, nýbrž o změnu stavu, o přechod ze zevnějšku do nitra a od tamtud znovu do nového zevnějšku. Poznávají, že skutečnost duchovní, kterou zakoušejí, obsahuje v sobě skutečnost vnější.

Duchovní skutečnost je pravá skutečnost, nespočívá již v onom „kde", nýbrž toto „kde" spočívá v ní. Existuje duchovní a tělesné, materiální místo. Pro poutníka, který mohl na krátký čas vstoupit do opravdové říše Imáma, je prožité „kde" v jeho duši. Duše nese tělo a nikoliv naopak.

Tento svět a onen svět nejsou odděleny. Ale poutník přechod nepozná ihned. Uvědomí se ho teprve následně. Tím nemůže jít dvakrát tou samou cestou. Může ji jen popsat. Tyto popisy jsou v persko-islámské literatuře k dispozici.

Henry Corbin jako první přeložil tři zprávy.

První zpráva ze 13. století pojednává o pouti k „Zelenému ostrovu v bílém moři". Tento ostrov leží na západě a patří jednomu ze synů 12. Imáma.

Corbin v ní spatřuje zřetelné návaznosti na středověká líčení a ságy o Grálu.

Zelený ostrov - přičemž zelená je barva naděje a výrazem kvetoucího života - je říše, do které může vstoupit jen povolaný. Ostrov je chráněn vodami moře, a město, jež se na něm nachází, je obklopeno sedmero hradbami. Lidé, kteří zde pobývají jsou věčně mladý. Na vysoké hoře zeleného ostrova je pramen života. Je to, podobně jako na hoře Mont-Salvatu, nedotknutelná oblast. Je to místo (ale přesto nikoliv místo v pozemsky-materiálním smyslu), kde se věrní shledávají u mystického pólu, u „středu otáčení světa", je to tajuplné místo skrytého Imáma, který neviditelně vládne nad časem. Kdo může do této oblasti vstoupit, prožije zasvěcení do tajemství Imámu. Jedná se o mystické rytířstvo, podobné (podle Corbina) rytířům Grálu, o meziříši, která má bezprostřední spojení s vyššími světy.

Další dvě zprávy z 12. a 10. století popisují podobné prožitky. Ve třetí zprávě se na příklad na poušti ztracený poutník nedaleko Mekky náhle ocitne v zelené zemi, v jehož středu se nachází hrad nebo zámek. Je vpuštěn dvěma bíle oděnými mladíky a dochází až k zahradnímu pavilónu. Tam na trůnu sedí pěkný mládenec, nádherně oděný a obklopený podivuhodnou vůní. Nad ním visí meč. Tu se poutníka obrací s otázkou zda ví, kdo je? Poutník neví. Mládenec mu vysvětluje, že je ten, kdo znovu nastolí pořádek (Imám vzkříšení), ten, kdo na konci časů příjde se svým mečem, aby zemi, na které nyní vládné svévole a tyranie, naplnil mírem a spravedlností. Poutník se skloní naplněn úctou hluboko k zemi, ale je mu řečeno, aby se pozvedl. Páže mu podává peněženku, kterou bere do rukou. Opouští zámek, až pojednou zahlédne minaret nějaké mešity. Pak je náhle sám. Ale jako viditelné hmotné znamení svého zážitku drží v ruce peněženku. Tak si tedy může říci, že ho Bůh omilostnil, a že to vše je skutečným prožitím.

V dalším vidění jako symbol toho, že prožité bylo jen jiným stavem reality, obdrží poutníci kapky balzámu, které pronikají rukama. Také chléb a vinný hrozen dostávají stejný symbolický charakter. Další, ale ve skutečnosti již ne trvalé symboly jsou plodící strom života, pramen života, oživující voda, svatá hora, srovnatelná s Mont-Salvatem v literatuře o Grálu, skrytost nebo ústraní, věčné mládí a krása, ochrana před nečistými pohledy. Ovšem nejsilnější symbolikou pro přicházející duchovní působení v těchto zprávách jsou především meč a kopí. Meč a kopí hrají ve všech ságách a básních o Grálu velkou roli.

Všechny zprávy se snaží vylíčit nádherný svět, který je uzavřený pozemským smyslům. Poutníkovi nebo žákovi je viditelný jen díky zvláštní schopnosti vnímání. Pak je jimi tento svět považován za skutečnou realitu a - to zdůrazňuje překladatel Henri Corbin několikrát - nejedná se přitom v žádném případě o nějaký schizofrenní děj. Poutníci jsou většinou věděcky vzděláni. To také zároveň znamená, že jsou vnitřně na to naladěni svým očekáváním a touhou.

Tento skrytý svět, který je prožíván, není historicky zjevný. Je mýtický. Je náznakem dnešnímu člověku ztraceného světadílu. Toto mystické místo nebo ostrov, event. oblast, leží na vyduté ploše deváté sféry stupňů bytí. Je to místo, ve které se skutečný svět opouští.

V přednášce Poselství Grálu od Abd-ru-shina, „Svatý Grál", se říká:
Na nejvyšším vrcholu každé z těchto úrovní se nachází hrad Grálu jako potřebný bod, tvořící přechod, a jako místo umožňující přenos síly."

Vypadá to, jakoby tyto vizionářské zprávy o vzdálené říši, jejiž místo nelze v pozemské skutečnosti určit, se již dotýkaly té sféry, která je přechodem k nejbližšímu stupni stvoření a tak naznačují ono nutné „místo umoźnující přenos síly" hradu Grálu nebo říše Grálu.

Ve srovnání se středověkými francouzskými ságami a básněmi o Grálu, a také ve srovnání s německou básní Wolframa von Eschenbacha, se ve zprávách persko-islámské literatury jedná o čisté vize (zření). Poutníci a pocestní neprocházejí nejprve velmi pozemskými zkušenostmi tak zvaných rytířských hrdinských skutků. Na základě těchto zpráv vzniká dojem, že jejich nadzemská, v jiném prostoru a v jiném čase se odehrávající prožití, jim vyrostla z touhy jejich duše. Vracejí se sice po těchto zážitcích znovu do nynější reality, ale stali se již jinými. Vědí, že duchovní stojí nad hmotným. Jejich naděje, že ztracený ráj opravdového míru a skutečné spravedlnosti příchodem a působením Božího Vyslance (v jejich náboženství zvaného Imám) jednou na zemi nadejde, doznala nové posily. Vzrostla důvěra, že nyní ještě skryté bude zjevné - zjevné všem lidem, kteří si svou touhu udrží čistou.

Edith Jansen - Runge

 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one