»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Asistovaná regrese (O negativních dopadech regresní terapie)

 
Kdysi již prožité

„Regresní terapie jako podrobení se zvenčí přicházejícím povelům za účelem zpětného přenesení do minulosti vyvolává otázku po oprávněnosti, smysluplnosti a konečného užitku takového zásahu.“

Z mnohých anket vyplývá, že téměř čtvrtina příslušníků velkých křesťanských náboženských společností - v rozporu k učení jejich církví - věří na znovuzrození. Mělo by se vlastně správněji hovořit o znovuvtělení (re-inkarnaci)neboť znovuzrození znamená, přesněji vzato, duchovní dění, kdežto zde se jedná o přijetí nového pozemského těla. Protože se tyto pojmy ve všeobecné terminologii většinou nerozlišují, bude zde pro svou obvyklost nadále ponechán výraz „znovuzrození" ve smyslu „znovuvtělení".

Díky vědění o opakovaných pozemských životech se i mnoha lidem západního světa stávají zřejmými souvislosti v jejich bytí a tím i smysl jejich života. Mnoho otázek, které se bez tohoto vědění zdají být nezodpověditelné, nalézá tím logické a smysluplné vysvětlení, tedy také i nerovnost lidí v nadáních a možnostech, jakož i místní a sociální podmínky ve vztahu k narození. Ukazuje se najednou bez výjimky, že jsou přirozeným následkem něčeho již získaného, následkem dosažené zralosti ve vývoji osobnosti. Z ní vyplývají v důsledném postupném řazení ty okolnosti a danosti, které duch k svému dalšímu vývoji potřebuje.

     Toto vědění pochopitelně probouzí u mnohých lidí přání dozvědět se o jejich dřívějších životech něco bližšího. Částečně není jejich víra ve znovuzrození ještě natolik pevná, aby si ji chtěli potvrdit svým vlastním prožíváním, částečně je podněcuje zvědavost spojená s omamnou vůní dobrodružného tajemna při zvedání závoje a odhalování něčeho skrytého. U mnohých se k tomu ještě druží očekávání, že by se mohli blýsknout svou dřívější významností. Jak můžeme nakonec prožitky a zkušenosti z minulých životů využít, když o nich nic nevíme?

     Na mnoha místech se již objevili terapeuti, připraveni nyní tuto „mezeru na trhu" vyplnit. Od té doby, co z nesmělých pokusů vyplynulo, že minulost lze vyzvednout z tenat nevědomí, jsou „zpětná uvádění do minulosti" v kursu. V podstatě se zde jedná o pokračování postupů a způsobů vyvinutých Sigmundem Freudem k probádání nevědomého obsahu zážitků. Zatímco Freud, který nevěděl o již uplynulých pozemských životech, nepokračoval přes hranice časných dětských zážitků, překračují do minulosti uvádějící terapeuti tyto hranice nyní vědomě. Podněcují osoby uváděné zpět do minulosti k probuzení vzpomínek, které se vztahují na časové období před nynějším pozemským životem.

     Jakým způsobem to probíhá, veřejně objasnila americká psycholožka Helen Wambach, která se chlubí provedením více jak dvou tisíců takových sezení ať již jednotlivě nebo skupinově, a to tím, že své, o tom pojednávající knize „Putování duší" (nakladatelství Goldmann), dala podtitul: „Znovuzrození hypnózou".

     Je to tedy povel terapeuta, který jemu podrobenou osobu nutí k tomu, aby vydala napospas co bylo dosud skryté. S ohledem na diskutabilnost a problematičnost této metody ve vztahu jak k jejímu způsobu tak i k výsledku, prohlašují nyní mnozí z psychologů, kteří se zabývají zpětným uváděním do minulosti, že s hypnózou již nepracují. Přitom se ale jedná jen o hru se slovy. Kdyby nebylo zapotřebí ovlivnění jinou osobou, mohl by se pak převést do někdejšího života kdykoliv každý sám, a terapeut by byl zbytečný. Podněcující spolupůsobení další osoby je tedy každopádně nutné.

     Právě toto zvenčí přicházející působení na osobu, která je uváděna zpět do minulosti, ale vyvolává otázku po oprávněnosti, smysluplnosti a užitku takového zásahu.

     Touto otázkou se budeme nyní zabývat.

     Poselství Grálu nabízí i zde cennou pomoc. Neobvykle ostrá slova směřuje již na psychoanalýzou využívaný princip duševního obnažení, a pro užití hypnózy používá dokonce slovo „zločin". Abychom tomuto příkrému pranýřování mohli porozumět, musíme ovšem vycházet ze životního úkolu lidského ducha, který je žel pro většinu lidí stále ještě spojen s mnoha otazníky. Krátce řečeno, lidský duch musí, prožívajíc stupeň za stupněm, poznávat zákony stvoření, ve kterém žije, a které musí proto také respektovat. Z toho vyplývá stále rozšířenější vědomí vzhledem k duchovním možnostem, které, jako konečně zralý, může a má nasadit k užitku a blahu svého současného okolí a světa. Tento, nebo lépe řečeno, tyto pozemské životy, představují při tom základní školu, jejíž učivo musí být zpracováno jako první. Vyučování ale probíhá jinak než v našich školách. Klást otázky musíme my, a to prostřednictvím našeho myšlení, chtění a konání, a samostatně působící zákony stvoření nám dávají pak odpověď, říkají nám prostřednictvím následků toho co jsme chtěly, zda to bylo správné nebo nikoliv. Je to tedy duch, který svou vlastní svobodnou vůlí navrhuje svůj učební program. A právě zde, v tomto pro veškerý vývoj rozhodujícím bodě, zasahuje nyní hypnóza, neboť - tak vysvětluje tuto záležitost Poselství Grálu  v přednášce „Zločin hypnózy":

     „Když tedy používá někdo vůči svému bližnímu hypnózy, spoutává tím jeho ducha! Toto spoutávání je samo o sobě duchovním přečinem, nebo zločinem … Duchu může přinést užitek jedině to, co vykonává z úplně svobodného a neovlivněného chtění, jakého je mu třeba ke skutečnému vzestupu … Každé spoutání ducha, ať již za jakýmkoli účelem, znemožňuje vždy potřebný pokrok … I když se všechno děje s nejlepším úmyslem ve snaze způsobit tím dobro, nic to nezmění na nesmírné škodě, kterou provádění hypnózy způsobí v každém případě."

     Tato slova jsou jasná a naprosto srozumitelná a neumožní žádné mudrování, žádnou výjimku. I když se tomu člověk podrobí dobrovolně, přesto nadále trvají nebezpečí, která jsou s tím pro obě strany spojená. Vždyť vzhledem k jedinečnosti každé osobnosti nedokáže nikdo odhadnout, kam až jednou vytvořená závislost může zasahovat nebo jak se může projevit. Může dalece přesáhnout původně stanovený cíl. Terapeut se tím sám váže nepřehlédnutelným způsobem na hypnotizovaného. Škoda je tedy dvoustranná. Hypnotizovanému není jen ztěžován, přinejmenším částečně, svobodný rozvoj jeho ducha, také jeho obranné síly vůči jemnohmotným vlivům jsou touto vazbou oslabeny. Na druhé straně je zdržován ve vlastním vývoji jako za to odpovědný i ten, který hypnózu provádí, a to do té doby než se oprostí od následků svého jednání.

     Když toto víme, je přímo hrozné, když u Raymonda Moodyho („Život před životem", Rowohlt-Verlag) čteme:

     „Já sám používám hypnózu ve své práci bez obav již dlouhou dobu - a podivuji se stále znovu nad strachem a iracionální nedůvěrou, které musím předem u pacientů odstraňovat."

     Tento strach ovšem zdaleka není důvodem k údivu, je přirozeným odporem ducha vůči takovým praktikám! Z dobrých důvodů proto Poselství Grálu dále uvádí (ve výše uvedené přednášce):

     „Ruce, které používají hypnózy, nejsou povolané. Povolaným může být jen někdo, kdo je dokonale obeznámený s oblastí, do níž patří všechno to, čeho používá. Tím by byla v případě hypnózy jemnohmotná oblast! A kdo ji skutečně zná, a nedomýšlí se to jenom, ten nebude nikdy používat hypnózy, přeje-li svému bližnímu dobro."

     Tím je podáno vysvětlení, že všichni ti, kteří jsou takto činní, naprosto neznají zákony jemnohmotného světa. Jsou sami jen těmi, kteří se učí a získávají stále znovu překvapující zkušenosti. Tak i již zmíněná Helen Wambach nepokrytě přiznává, že neměla žádné znalosti o jemnohmotných zákonech a dokonce je zpochybňovala. Teprve v rámci její praxe se zpětným uváděním do minulosti vypracovala výzkumný program, jehož cílem byla snaha znovuzrození dokázat. Jiní terapeuti zde jednoduše vidí příležitost, která jim umožňuje uspokojovat přání publika, což je zároveň spojené s ekonomickým požitkem. Zvláště zřetelně se tato absence alespoň malého tušení ukázala během televizní debaty, která se zabývala re-inkarnací. Jedna z účastnic líčila zážitky z průběhů osobních uvádění do minulých životů: Stála někde v Orientu před stanem a chtěla dovnitř, náhle pocítila strašlivou bolest a poté se s hypnózy probrala. Její terapeut ji ale ujišťoval, že po dvou či třech dalších sezeních ji bude umožněno, aby se do stanu dostala. Jaké svědectví naprostého neporozumění! Onen vylíčený prožitek se týkal chvíle její násilné smrti. Terapeut se ale domníval, že může probudit vzpomínku na to, co nebylo prožité.

     Tím se dostáváme konečně k rozhodující otázce: K čemu jsou tato zpětná uvádění do minulosti vlastně dobrá? Jak prospívá znalost zlomků dřívějšího života tomu, koho se týká? Zmíněná účastnice debaty se v jednom případě probudila následkem prožití tělesné smrtelné bolesti; po jednom z dalším sezení, kdy byla uvedena do jiného minulého světa, se ocitla, jak uvedla, několik dní v hluboké depresi. Raymond Moody líčí případ muže, kterému ještě celé hodiny po uvedení do minulého života bylo špatně, protože byl jakoby „fixován" na někdejší smrt oběšením a ještě jednou ji prožil. Američanka Lea Sanders, která též byla uvedena do dřívějších životů, dochází ve své knize „Barvy tvé aury" (nakladatelství Goldmann) k závěru:

    U tohoto postupu uvádění do minulosti je vědomí často nuceno do velmi šokujících stavů. Proto takovým způsobem nepracuji, neboť jednou musel terapeut dokonce volat lékaře, když jsem se ocitla ve zvláště šokujícím prožívání."

     Jsou to ale právě tyto „šokující" zážitky, které se ze vzpomínek vynořují jako první v řadě. Jsou to ty, jejichž kruh se ještě neuzavřel, neboť jinak bychom je již nepociťovali jako šokující. Tak ale cítíme, že podle zákona zpětného působení k nám přichází ještě něco neutěšeného, že je zde ještě nějaký „účet", který je nutno vyrovnat. To mnohé znepokojuje. Jsou to duchovně ještě otevřené rány, ze kterých se uváděním do minulých životů strhává chránící, léčivý obvaz.

     Také „davová hypnotizérka" Helen Wambach dospěla nakonec k názoru, který zpochybňuje a devalvuje její veškerou práci:

     „Na základě perspektivy získané dvanáctiletou praxi a pozorováním četných hypnotických regresí (uvádění do minulých životů) věřím také ještě dnes, že je rozumnější vyvolávat vzpomínky na uplynulé životy jen u lidí, kteří jsou dostatečně zralí a na to připravení. Předčasné intenzivní zabývaní se prožitky, které byly často traumatické, ztěžuje jen zařazení se do nynějšího života."

    Sotva lze scestnost takových uvádění do minulosti vyjádřit zřetelněji. Když chceme aby jablko dozrálo, musíme ho ponechat na stromě do doby než dosáhne potřebné zralosti, pak nám dokonce samo spadne do klína. Proč si nevšímáme těchto přirozených zákonitostí, které přece můžeme pozorovat všude kolem nás?

     Dokonce i v žertovné slovní hříčce si můžeme uvědomit, že dítě nelze vychovat jen „vytahováním do velikosti" (z německého: groß-ziehen = vychovávat), ale je třeba ho také nechat růst. Vše potřebuje svůj čas. Také zkouška. Ovoce nebo zelenina předčasně přivedené ke zralosti, mohou navenek vypadat výstavně, ale takové plody rychle hnijí a nemají tu správnou chuť. Je to zdánlivý úspěch, který neposkytuje skutečnou hodnotu.

     Když u Raymonda Moodyho čteme:

„Mezi mými pacienty se dosud nevyskytl ani jeden, u něhož by zážitek zprostředkovaný uvedením do minulého života na nějakém místě neměl přirovnatelnou souvislost s nějakým jeho akutním životním problémem." 

pak to ukazuje přece jasně, že vztah mezi těmito různými životy existuje. Přesto Moody považuje otázku, zda se přitom jedná skutečně o dřívější pozemský život, za „nedůležitou". Spíše vidí ve zpětných uvádění do minulých životů jednoduše jen prostředek k odstranění psychických poruch. I když se to někdy může podařit, tak to v žádném případě neospravedlňuje předčasné odhalení významu souvislosti.

     Každý člověk musí dospět k pochopení prožitím. Uváděním do minulého života je ale ta část života, která je ještě zapotřebí k uzavření kruhu, přeskakována, „karma" se tak ještě nemůže odžít. Víme přece velmi dobře, že se třeba u kriminálního románu nemá předčasně prozrazovat vyřešení případu. Pak je další četba nezajímavá a není již ničím podněcována kombinační schopnost čtenáře, který by u dobrého kriminálního románu měl přece nalézt řešení sám. Proč se tedy něco takového ve stejném smyslu provádí v uspořádání a řádu neporovnatelně významnějším a větším? K tomu je třeba navíc připomenout, že výklad či interpretace významu souvislostí se děje prostřednictvím terapeuta nebo alespoň s jeho pomocí a to podle rozumově určených a naučených pravidel. Tato interpretace tedy může velmi lehce vést k naprosto chybným závěrům. Avšak i v případě přibližné správnosti:  Čím se prospěje žákovi, když se mu napoví odpověď na stanovenou otázku? Protože se to sám nenaučil, nemá z toho žádný trvalý užitek. Je to jen krátkodobý zdánlivý úspěch, nic více.

     Regresní terapie, zpětná přenesení do minulých životů, i když by se k nim přistupovalo v domněle nejlepším úmyslu, jsou jedním z mnoha samolibých a povýšeneckých způsobů chování, se kterými člověk může, jak věří, zlepšovat řád stvoření.

     Pročpak ti, kteří se nechávají uvádět do minulosti, neuvažují napřed o tom, zda-li nemá stávající zastřenost zpětného pohledu na uplynulé nějaký smysl? Je toto stvoření skutečně tak nedokonalé a mezerovité, že by byl člověk oprávněn zasahovat svým jiným chtěním za účelem změny? Platí přece pravý opak! Kamkoliv se podíváme, je vše naplněno nejvyšší moudrostí, každý tvor je vybaven tím, co k tomuto pozemskému životu potřebuje. Musí to tedy přece mít snad nějaký důvod, proč ono kdysi prožité nemá být ještě známé a uvědomované. Máme být uchráněni před tím, co je zpětným přenesením do minulosti svévolně rozrýváno a jitřeno: abychom nemuseli předčasně znovu čelit většinou bolestivým zkušenostem.  Také Dr. Moody nakonec dospěl k následujícímu zjištění:

     „Co v dřívějších životech člověka, který se podrobil regresní terapii, vychází najevo v první řadě, je ani ne tak vnější role … jako spíše jeho niterný, jeho psychologický a spirituální vývoj a vývojový stupeň."

     To přece ukazuje - dokonce takto vědecky podchyceno -, že smysl všech našich pozemských životů spočívá v tomto duchovním vývoji, v dosahování stále vyšší duchovní zralosti.

     Kdo se nechá uvádět do minulého života, dokazuje tím, že této potřebné zralosti ještě nedosáhl, neboť slovy Poselství Grálu: „Lidé vnitřně uzrálí (to) zjistí vždy v pravou hodinu…" (Přednáška: „Je možno radit k okultnímu školení?")

      Zjistí to sami od sebe! Neboť být vnitřně zralý znamená získat a osvojit si potřebný náhled a stát tak nad působícími příčinami. S úsměvem a vděčně poznává pak člověk v tom poskytnuté pomoci - ale dění samotné již nepůsobí bolest.

     Také není naprosto zapotřebí, chtít již nyní po kdysi prožitém pátrat. Vždyť toto prožité je v nás, je - jen vzhledem na jeho původ a vznik ještě nevědomě - vždy přítomné. Vždyť my, takoví jací jsme nyní, jaký je dnes každý jednotlivec, jsme výsledkem všeho dosud prožitého. Ukazuje se to v každém našem jednání, žije to v naší osobnosti, projevuje se to v naši získané odlišnosti od ostatních lidí. Vzhledem k tomuto „já" jde nyní o získávání zkušeností tohoto života. Věnujme se proto plně tomuto úkolu, jež si nás žádá nezkráceně. Dennodenně jde o to, abychom prožívali a zpracovávali nové. Neodstraňujme svévolně závoj, který je starostlivě ještě rozprostřen nad minulostí, žijme přítomností.

     Na základě poznání, že vlastně prováděla něco nesprávného, dospěla také Helen Wambach k následujícímu názoru:

     „Jsem přesvědčená, že je moudřejší žít zde a nyní. Možná je pro nás vzpomínka na minulý život nejprospěšnější až tehdy, když realitu našeho „zde a nyní" a našeho života zvládneme v časové i prostorové přítomnosti."

     Toto pozdní poznání získává zvláštní význam tím, že pochází od terapeutky, která sama mohla v mnoha případech následky svého počínání sledovat a prožívat. Je to souhrn jejich z toho vyplývajících zkušeností. Není snad z toho zřejmé, jaká je moudrost v tom, že prozatím je opona nad někdejším dění spuštěna a proč tomu tak toho času má být i nadále?

Dr. Richard Steinpach

 

 

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one