»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
                                                                  .
Na počátku řecké přírodní filozofie stojí otázka základního principu, který by umožnil pochopit pestrou rozmanitost jevů. Thalétova známá odpověď „materiálním prazákladem všech věcí je voda“ obsahuje, i když to na nás může působit podivně, podle Nitscheho tři filozofické požadavky, které se v pozdějším vývoji staly důležitými; totiž zaprvé, že se takový jednotný základní princip hledat má, zadruhé, že odpověď má být racionální, tj. nesmí být poskytnuta poukazem na nějaký mýtus a konečně zatřetí, že materiální stránka světa zde musí hrát rozhodující roli. Za těmito požadavky stojí přirozeně nevyslovený poznatek, že porozumění může vždy znamenat pouze: v rozmanitosti poznávat souvislosti, tj. jednotné rysy, znaky příbuznosti.

Pokud ovšem takový jednotný prazáklad všech věcí existuje, pak na nás nevyhnutně naléhá další otázka – a to byl následující krok na této myšlenkové cestě –, jak lze z něho objasnit změnu. Obtížnost otázky je obzvláště patrná ve známém Parmenidovu paradoxu: „Jen jsoucno jest; nejsoucno není." Když je však jen jsoucno, nemůže pak také mimo jsoucna být nic, co by toto jsoucno dělilo a mohlo způsobit změny. Muselo by tedy jsoucno být považováno za věčné, neproměnlivě stejné, časově a prostorově neohraničené. Změny, které prožíváme, by mohly být tedy jen zdáním.

Řecké myšlení nemohlo zůstat stát u tohoto paradoxu. Věčná změna jevů byla bezprostřední danností, kterou bylo důležité objasnit. Při pokusu překonat tuto obtíž se různí filosofové vydali různými směry. Jedna cesta vedla k Demokritovu učení o atomu. Vedle jsoucnosti se mohla přeci jen vyskytovat nejsoucnost jako určitá možnost, totiž jako možnost k pohybu a formování, a to znamená: jako prázdný prostor. Jsoucnost je reprodukovatelná a tak člověk dochází k obrazu atomu v prázdném prostoru – k obrazu, jenž se později jako základ přírodovědy stal tak nekonečně plodným. Avšak o této cestě již dále nebude řeč. Nýbrž má být podrobněji vylíčena jiná cesta, která vedla k Platónovým ideím, a která nás přímo přivádí k problému krásy.
Tato cesta začíná v Pythagorově škole.

16.10.2017 19:24:25
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one