»Zákonitosti a etický světonázor«  

O stěžejních přírodních zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

Werner Heisenberg: Význam krásy v exaktní přírodovědě

 

...  prožitek krásy se tak stává téměř identickým s prožitkem chápané nebo alespoň tušené souvislosti..."

Werner Heisenberg,Překračování hranic“. Sbírka promluv a článků, Mnichov 1977


                               .
Jestliže se zástupce přírodních věd má ujmout slova na slavnosti Akademie krásného umění,
stěží se může odvážit k vyjádření svého názoru na téma umění; vždyť umění je přece vzdálené jeho vlastnímu oboru působnosti. Ale možná se smí chopit problému krásy. Neboť epiteton „krásný“ je zde sice použit k charakteristice různých umění, avšak rozsah krásy široce přesahuje jejich pole působení. Jistě obsahuje i jiné oblasti duchovního života; a
krása přírody se odráží i v kráse přírodních věd.

Možná bude dobré, když se bez jakéhokoliv pokusu o nějakou filozofickou analýzu pojmu „krásný“ nejdříve jednoduše zeptáme, kde se v okruhu exaktních věd můžeme s krásou setkat. Zde možná smím začít osobním prožitkem. Když jsem jako malý chlapec chodil do nejnížší třídy Maxova Gymnázia zde v Mnichově, zajímal jsem se o čísla. Působilo mi radost poznávat jejich vlastnosti, např. vědět, zda patří mezi prvočísla nebo nikoliv, zkoumat zda je lze znázornit třeba jako součet druhých mocnin, nebo konečně dokázat, že musí existovat nekonečně mnoho prvočísel. Protože můj otec považoval za mnohem důležitější mou znalost latiny, než můj zájem o čísla, přinesl mi jednou ze státní knihovny latinsky psané pojednání od matematika Kroneckra, ve kterém byly vlastnosti celých čísel vztahovány ke geometrickému problému dělení kruhu na určitý počet částí. Jak můj otec právě na tuto matematickou studii z poloviny minulého století přišel, nevím. Ale studium Kroneckerova pojednání učinilo na mě hluboký dojem; neboť jsem vnímal zcela bezprostředně jako krásné, že z problematiky dělení kruhu, jehož nejjednodušší případy nám byly známy ze školy, se člověk mohl něco naučit o zcela jiných otázkách elementární teorie čísel. Někde v dáli prokmitla také již otázka, zda celá čísla a geometrické formy skutečně existují, tj. zda existují vně lidského ducha nebo jen byly tímto duchem vytvořeny jako nástroj k pochopení světa. Avšak o těchto záležitostech jsem tenkrát ještě nemohl přemítat. Jen dojem z něčeho velmi krásného byl zcela bezprostřední, nepotřeboval žádné zdůvodnění nebo objasnění.

Avšak co zde bylo krásného?
 

                                                           .
Už v Antice existovaly dvě definice krásy, které vzájemně stály v určitém protikladu. Kontroverze mezi oběma definicemi hrála velkou roli zvláště v renesanci.
Jedna charakterizuje krásu jako soulad částí navzájem a s celkem. Druhá definice, bez jakékoliv návaznosti na části, ji charakterizuje jako prozařování věčné záře „Jediného“ skrze materiální jevy. My se u matematického příkladu budeme muset nejdříve držet první definice. Části, to jsou zde vlastnosti celých čísel, zákony geometrických konstrukcí, a celek, to je zjevně za nimi stojící matematický systém axiómů, ke kterému patří aritmetika a Euklidovská geometrie; tedy ona veliká souvztažnost, jež je garantována bezesporností axiomatického systému. Poznáváme, že jednotlivé části se k sobě hodí, že právě jako části k tomuto celku patří, a celistvost i jednoduchost tohoto axiomatického systému vnímáme bez jakékoliv reflexe jako krásnou. Krása má tedy co do činění s prastarým problémem „jediného“ a „mnohého“, jenž – tehdy v úzké souvislosti s otázkou týkající se „bytí“ a „vývoje“ - stála v centru rané řecké filozofie.

Protože právě na tomto místě leží i kořeny exaktní přírodovědy, bude dobré tyto myšlenkové aktivity oněch raných epoch alespoň v hrubých obrysech načrtnout.

                                                                  .
Na počátku řecké přírodní filozofie stojí otázka základního principu, který by umožnil pochopit pestrou rozmanitost jevů. Thalétova známá odpověď „materiálním prazákladem všech věcí je voda“ obsahuje, i když to na nás může působit podivně, podle Nitscheho tři filozofické požadavky, které se v pozdějším vývoji staly důležitými; totiž zaprvé, že se takový jednotný základní princip hledat má, zadruhé, že odpověď má být racionální, tj. nesmí být poskytnuta poukazem na nějaký mýtus a konečně zatřetí, že materiální stránka světa zde musí hrát rozhodující roli. Za těmito požadavky stojí přirozeně nevyslovený poznatek, že porozumění může vždy znamenat pouze: v rozmanitosti poznávat souvislosti, tj. jednotné rysy, znaky příbuznosti.

Pokud ovšem takový jednotný prazáklad všech věcí existuje, pak na nás nevyhnutně naléhá další otázka – a to byl následující krok na této myšlenkové cestě –, jak lze z něho objasnit změnu. Obtížnost otázky je obzvláště patrná ve známém Parmenidovu paradoxu: „Jen jsoucno jest; nejsoucno není." Když je však jen jsoucno, nemůže pak také mimo jsoucna být nic, co by toto jsoucno dělilo a mohlo způsobit změny. Muselo by tedy jsoucno být považováno za věčné, neproměnlivě stejné, časově a prostorově neohraničené. Změny, které prožíváme, by mohly být tedy jen zdáním.

Řecké myšlení nemohlo zůstat stát u tohoto paradoxu. Věčná změna jevů byla bezprostřední danností, kterou bylo důležité objasnit. Při pokusu překonat tuto obtíž se různí filosofové vydali různými směry. Jedna cesta vedla k Demokritovu učení o atomu. Vedle jsoucnosti se mohla přeci jen vyskytovat nejsoucnost jako určitá možnost, totiž jako možnost k pohybu a formování, a to znamená: jako prázdný prostor. Jsoucnost je reprodukovatelná a tak člověk dochází k obrazu atomu v prázdném prostoru – k obrazu, jenž se později jako základ přírodovědy stal tak nekonečně plodným. Avšak o této cestě již dále nebude řeč. Nýbrž má být podrobněji vylíčena jiná cesta, která vedla k Platónovým ideím, a která nás přímo přivádí k problému krásy.
Tato cesta začíná v Pythagorově škole.

PythagorasZ této školy má pocházet myšlenka, že základním principem, jenž by mohl různorodost jevů objasnit je matematika, matematický řád. O Pythagorovi samotném je známo jen málo. Jeho okruh žáků budil dojem spíše náboženské sekty a s jistotou se na Pythagora dá vztahovat pouze učení o stěhování duší a stanovení určitých nábožensko-mravních příkazů a zákazů. Důležitou roli v této škole však hrálo – a to bylo po pozdější dobu rozhodující – zabývání se hudbou a matematikou. Zde měl Pythagoras uskutečnit onen slavný objev, že rovnoměrně napnuté vibrující struny harmonicky vzájemně souzní tehdy, když jejich délky stojí v jednoduchém racionálním poměru čísel. Matematická struktura, totiž racionální poměr čísel jako zdroj harmonie – to byl jistě jeden z nejzávažnějších objevů, k nimž v historii lidstva vůbec došlo. Harmonické spoluzaznívání dvou strun vydává pěkný souzvuk. Lidské ucho vnímá disonanci skrze neklid způsobený zázněji jako rušivý, ale klid harmonie, konsonanci, jako krásnou. Matematický vztah je tím také zdrojem krásy.

Krása je, tak zní jedna z antických definicí, správný soulad částí navzájem a s celkem. Částmi jsou zde jednotlivé tóny, celkem je harmonický zvuk. Matematický vztah tedy může dvě nejprve nezávislé části spojit do určitého celku a tím vyvolat něco krásného. Právě tento objev byl tím, který v učení Pythagorejců způsobil průlom ke zcela novým formám myšlení a vedl k tomu, že za prazáklad všeho jsoucna již není považována smysly vnímatelná materie – jako voda u Tháleta –, nýbrž ideální formující princip. Tím byla vyslovena základní myšlenka, která později vytvořila fundament všech exaktních přírodních věd.

Aristoteles ve své Metaphysice podává o Pythagorejcích zprávu: „Nejdříve se zabývali matematikou, rozvíjeli ji, a, jsouce v ní odchováni, považovali matematické principy za principy všeho jsoucna. A vidouce v číslech vlastnosti a základy harmonie, protože se jim ostatní jevilo jako napodobení čísel, avšak čísla sama jako něco prvotního v celé přírodě, chopili se číselných elementů jako elementů všech věcí a celý vesmír chápou jako harmonii a číslo.“

Porozumět pestré rozmanitosti jevů lze tedy tak, že v ní poznáváme jednotné formující principy, které mohou být vyjádřeny řečí matematiky. Tím se také ukazuje těsná souvislost mezi rozumově pochopiteleným a krásou. Neboť když je krása poznávána jako shoda částí navzájem a s celkem, a když na druhé straně k porozumění lze dojít teprve skrze tuto formální souvislost, stává se tak prožitek krásy téměř identickým s prožitkem chápané nebo alespoň tušené souvislosti.

                                                         .
Další krok na této cestě byl učiněn Platónem prostřednictvím formulace jeho učení o ideích. Platón staví proti sobě nedokonalé tvary tělesného světa smyslů a ideální matematické formy, např. ne zcela kruhovou dráhu hvězd a dokonale matematicky definovanou kružnici. Materiální věci jsou napodobeninami, stínovými obrazy ideálních skutečných forem; a – tak bychom byli dnes v pokušení pokračovat – tyto ideální formy jsou skutečné, protože a pokud jsou v materiálním dění účinné. Platón zde zcela zřetelně rozlišuje smyslům přístupné tělesné bytí a čistě ideální bytí, jež je uchopitelné nikoliv smysly, ale jen v duchovních dějích. Přičemž toto ideální bytí nepotřebuje lidské myšlení, aby jím bylo vytvořeno. Je naopak vlastním původním bytím, podle něhož se tělesný svět a lidské myšlení teprve napodobováním utváří. Pojímání ideí lidským duchem je, jak již říká označení, více uměleckým nazíráním, polovědomým tušením, než rozumovým poznáním. Je opětovným rozpomenutím se na formy, které byly těmto duším vštípeny již před jejich pozemským bytím. Centrální idee jsou idee krásy a dobra, ve kterých se zračí něco Božského a při jejichž spatření narůstají duši křídla. Na jednom místě v Platónově díle Phaidros je vyslovena myšlenka:
„Duše se vyleká, zachvěje se při spatření krásy, protože cítí, že je v ní vyburcováno něco, co není přineseno zvenčí prostřednictvím smyslů, nýbrž co v ní v nějaké hluboce nevědomé oblasti již vždy uloženo bylo.“

Ale vraťme se opět k rozumovému chápání a tím k přírodním vědám. Pestré rozmanitosti jevů může být porozuměno protože a pokud, jak tvrdí Pythagoras a Platón, jsou zde základem jednotné formující principy, které jsou dostupné matematickému vyjádření. Tím je již vlastně předjímán celý program dnešní exaktní přírodovědy. Ve starověku ale nemohl být ještě uskutečněn, protože chyběla empirická znalost jednotlivostí v přírodních dějích.

Vážení přítomní, vylíčil jsem vám tuto stránku exaktní přírodovědy, protože na ní je nejřetelněji viditelná spřízněnost s krásným uměním, a protože se zde má předejít nedorozumění, že se v přírodních vědách a technice jedná jen o přesná pozorování a racionální, diskursivní myšlení. Racionální uvažování a pečlivá měření sice patří k práci přírodovědného badatele tak jako kladivo a dláto k práci sochaře, avšak v obou případech jsou to jen nástroje, nikoliv obsah práce.

Možná smím docela na závěr ještě jednou připomenout onu druhou definici pojmu „krása“, která pochází od Plótina, a ve které se již nemluví o částech a celku: „Krása je prozařování věčné záře „Jediného“ skrze materiální jevy.“ Existují důležité epochy umění, k nimž se tato definice hodí lépe než prvně jmenovaná, a často po takových epochách zatoužíme. V naší době je těžké hovořit o této stránce krásy a možná je dobrým pravidlem držet se obyčejů doby, ve které člověk žije, a o tom nesnadně sdělitelném pomlčet. Vlastně obě definice ani nejsou příliš daleko od sebe vzdálené. Zůstaňme tedy u té první, více střídmějsí definice krásy, která je jistě naplňována i v přírodovědě, a konstatujme, že je v exaktní přírodovědě právě tak jako v umění nejdůležitějším zdrojem osvícení a srozumitelnosti.

Werner Heisenberg
„Překračování hranic“. Sbírka promluv a článků Wernera Heisenberga, Mnichov 1977

 

________


Oddejte se původnímu, opravdovému smyslu pro krásu a pak nemůžete nikdy zbloudit; neboť smysl pro krásu je spojen s prazákony stvoření a je výrazem ještě skrytého vědění o dokonalosti. Je neomylným ukazatelem cesty pro každého ducha, protože v tomto pozdějším stvoření jedině všechno duchovní má schopnost poznat při dosažení určitého stupně zralosti plně, vědomě skutečnou krásu!

Abd-ru-shin, Poselství Grálu:Krása národů"

 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one