»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
 

Tiché utrpení muže, jehož cesta musela vést do osamělosti: Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955)

Žil do slova a do písmene ve dvou od sebe odloučených světech! Jako katolický křesťan věřil v Boha, Tvůrce všech světů. Obdržel kněžské svěcení a jako člen řádu Jesuitů slíbil bezpodmínečnou poslušnost. Jako paleontolog  a antropolog  se však zabýval živočichy minulých zemských period a vývojem člověka. Jeho životní osud byl mu tím předznamenán. Bojoval s velkou energií pro uvažující víru. Křesťanství a přírodověda neměly souběžně probíhat, jak to žel bylo v posledních stoletích, nadále bez vzájemného duchovního kontaktu. Není nic, co tak hořce nutně potřebujeme, jako pravou syntézu. Proto vedl spor o živé spojení křesťanské víry v Tvůrce s myšlenkami vývoje, zastávaného přírodovědou. V rozpravě Teilharda: „Vývoj člověka od předživota (hmoty) k životu, k biosféře, potom však dále: od biosféry k vědomému bytí člověka, k noosféře". Pozorováno z pozemského hlediska musel v tomto boji a utrpení ztroskotat.

     Od svých odborných kolegů vysoce ctěn, sotva našel pravé porozumění u „pravověrných křesťanů", kteří v doslovné víře v „Písmo svaté" nebo ve víře v nedotknutelnost tradice o vývoji člověka nechtěli nic slyšet, nic vidět.

     Nehledě k učeným odborným článkům nesměly být prodávány jeho knihy a objasňující spisy. Tak jemu přiznávanou profesuru nemohl přijmout, protože jeho představení v Řádě se vyslovili proti tomu. Proto byl z rozkazu téměř stále na cestách v cizině, kde svými názory mohl „způsobit" nejmenší škodu - a sice v Číně, na Sibiři, v severní Indii, na Jawě. Ano, byl bez domova, pozemsky i duchovně! Osamělý bojovník, jehož osobní vyznání bylo chápáno  v jeho křesťanském okolí jen nemnohými:

„Zdá se mi, že přišel okamžik, kdy lidé, jestliže si mají někdy porozumět, budou si rozumět v bodě, který se ukáže jako trhlina, rozpor, nebo který ukazuje obrodu mnoha konvencí a předsudků, které na nás nutně vytvářejí mrtvý pancíř. Všichni potřebujeme v tomto okamžiku něco jiného. Ty víš, že tento názor pro mne není ničím protikřesťanským, naopak. Pro mne je voláním po nenahraditelném zjevení většího Krista." (Citát ze životopisu od Friedricha Heera: „Velicí", svazek X/ 2, str. 738.)

 

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one