»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 


Básník, esejista, prozaik a myslitel Otokar Březina

Jeden z největších zjevů českého básnictví. Ve svém díle hledajícím odpovědi na základní otázky o smyslu života spojil zkušenost vlastního lidského a myšlenkového zrání, podepřeného rozsáhlou konfrontací s dědictvím nejrůznějších kultur.

Otokar Březina

Otokar Březina

1868, Počátky – 1929, Jaroměřice nad Rokytnou

„Vstal v milionech bratří člověk tajemný,
na kouli země vztyčen, čelo mezi hvězdami,
a srdce jeho, plamen rozžatý na žáru Srdce věčného,
do kosmu duchů svítilo.
Neděli svatodušní slaví národové na zemi."

Otokar Březina, 1868 - 1929

Každý z vás se zadíval někdy na lesy na stráních, kde sem tam ční do výše často i dvakrát tak velký strom než ty dole pod ním. Koruna takového starého velikána bývá ve výškách nejvíce námáhána všemi proudy, vanoucími nad lesem a každý náraz, který dole ve skupinách stromů pouze ševelí, otřásá mocně korunou toho, který ční vysoko nad nimi. Takoví jsou básníci v lidstvu. Jejich vidění a cítění přesahuje daleko obzor ostatních lidí, oni mohutně prožívají a jasně vidí i blížící se dění, o kterém ti tam dole nemají ještě ani ponětí.

Staré, dávno minulé věky měly věštce a proroky. Dnešní doba má básníky. Míním ovšem skutečné básníky, jejichž slova hluboce rozechvívají duši člověka a nesou se bez rozdílu národností, jazyků a náboženství nad celým světem. Takovým básníkem jest Otokar Březina. Jeho slova, plná podivné síly, úžasného rytmu, rozezvučela všechny ty lidské duchy ve světě, kteří plni nepokoje a očekávání bdí ještě mezi duchovně spícím, jen za hmotou se ženoucím lidstvem.

Březina není jen moderním básníkem, on je velikým, hrozivým věštcem. Jeho básně jsou sopečným výbuchem lidské touhy po domově ve věčnosti. Jeho duch byl zakotven vysoko ve sférách Božího světla a obrazy, které tam viděl, plné nevýslovné krásy, tlumočil ve svých verších nám, lidem dole na zemi. A protože my, lidé této maličké země, jsme plni shonu po věcech dneška, po hodnotách hmotných, protože se sytíme jen požitky těla a duchovních hodnot používáme jen občas jako dráždidla, abychom hned nato tím hlouběji klesli do temnot hmoty, proto tak málo rozumíme básníkovu volání. Březina je obdivován, je oslavován, ale málo kdo ho čte. Je to ovšem přirozené. Člověk dneška se domnívá, že nemá času na hledání duchovních hodnot. Nehledá je a proto jich také nenalézá.

Nechme však mluvit básníka samotného tentokráte slovy jeho nádherné prózy z „Hudby pramenů" a „Skrytého torza dějin", které jsou tak lehce srozumitelné všem těm, kteří touží po světle výšin:

„Zmatky a protiklady, navzájem se ubíjející v nicotu, prozrazují nám, že nějaká skvrna leží na našem vnitřním zraku, ztratili jsme úběžný bod všech perspektiv krásy; něco se stalo, co se nemělo státi, náš poměr k životu země se porušil. Byla to bolest, která neměla býti vyvolána u temných doupat viny? Byla to láska, která neměla býti odmítnuta, když přicházela pokorně - královna! - a která teď pustila oheň kolem sebe jako knížata na své cestě nepřátelským územím?"

„Všechno mluví k vám, že je ještě jiný pohled na zem a svět, nežli je onen, který známe ze zkušenosti zraků, z knih mistrů, z obrazů malířů. Pohled, o němž hovoří každé opojení slávy, tvůrčí síly, milosti a pokory."

„V nejžhavějším ohnisku boje hospodářského a socilálního jedná se o duchovní věci. O jiný poměr srdce k milionům srdcí, o jiné vidění radosti a krásy. Nový člověk ohlašuje se na zemi. Hospodář, od mezníku k mezníku přehlížející svou nivu, vidí před sebou všechny pevniny a horstva se všemi moři, bohatstvími, bratrskými národy a městy. V hlubinách duchů připravena jest již jeho říše a jiný pořádek věcí."

„K pramenům poznání třeba sestoupiti jako duch; proto na cestě k nim odkládá se šat země jako na cestě k smrti. Poslední hlahol svobody zaznívá v tichu; pracující, smířen, nežádá ničeho, nežli je vyplnění poslání svého."

Duch tvořícího je však jako věž v ohni boje; není hodiny klidu, není nikdy v bezpečí; nenastal čas odložení zbraní. Útoky světla viditelného jsou tím nejmenším, co ohrožuje jeho cestu; i mrtví a neviditelní mohou povstati proti němu. Ve sféře, kde duch dobývá, všechno může být nebezpečno. Pochybnost je smrtelnou závratí a příliš hrdá jistota je zavření zraků před novým, ještě vyšším zjevením. Každá hodina chce svého vítězství, jako každý okamžik vzletu žádá svého úderu křídel."

„Nebesa jsou stav duše, a brány vyšších světů nejsou od nás odděleny propastí věků ani prostoru; mezi nesčíslnými světy vnitřního vesmíru náš duch prodlévá v onom světě, k němuž došel svou čistotou. Svatodušní dny lidstva klenuly se v azurovém záření svém nad našimi mistry a klenou se i nad námi, když dovedeme se přetvořiti láskou."

„Nechápeme, že láska je jedinou atmosférou, v níž slovo může proniknout až k duši bratří a způsobiti v ní vytrysknutí světla. Všechna slova nenávisti že jsou němá a zastavují jen vývoj."

„Ale místo abychom pochopili nedostatečnost svého světla a hledili je rozšířiti, přestáváme věřiti v účelnost a souvislost minulého a budoucího, ve smysl země a ve smysl života."

„Pro věřícího jeví veškeré osudy tisíců tajemnou souvislost. Nechápeme ji, jako nechápeme nejvyšší spravedlnost. Nechápeme ji, poněvadž ona část dějin, která se rozvíjí v čase a prostoru, je nepatrná vedle té, která se rozvíjí mimo čas a prostor."

„Ale naše žízeň po kráse nedává nám ve stínech druhého života odpočinouti a nespokojeni s kořistí země věříme, že i pak se staneme účastni tohoto stupňovaného úsilí v nových podmínkách věčnosti."

„Velká a láskou zářící slova letěla již mnohkráte nad našimi hlavami a zanechala mlčení smutku a důvěry v duších těch, kteří je dovedli slyšeti. Mlčení smutku, poněvadž viděli, jak daleko máme ještě k čistému, silnému životu a co nás ještě čeká požárů, bolesti a bouří. Mlčení naději, poněvadž věděli, že vítězství patřilo vždy těm, kteří pochopili Nejvyšší Vůli, že v svatých rukou i uschlé ratolesti rozkvetou jako lilie a že pohledy milujících hovoří magickou řečí, jenž vládne duším i událostem."

„Není jiného zasvěcení v mysterium krásy nežli život. Čistotě života odpovídá sláva vize. Ti, kdož se ptají po nejvyšších tajemstvích krásy, ptají se jedinou otázkou, která řeřavěla na rtech všech proroků: Jak žíti?"

„Nezeslábl život na zemi. Prudčeji nežli vždy jindy zdá se hřměti tajemné spřežení sluncí a světů letící tisíciletími. Magičtější, mocnější, sladčeji sebevědomý je pohled žen a úcta k dítěti, dědici a připravovateli nové země vzrůstá..."

„Do temného vření zástupů sestupují stále četnější řady bratrských bytostí a září, jako by jejich těla se vzňala od jejich srdcí v plamenech. Které z těchto vidění bude dosti silné, aby nás jako sen příliš živý probudilo?-"

„Světlo nesmírného dne, cize nádherného, neopřiměřeně intensivního, roste každou vteřinou nad duchovní zemí..."

„Duše naše zdají se zmateny a omámeny polorozvitými pravdami, které jako vůně nebezpečné přílišnou tíží, vyřinuly se najednou z tisíce neviditelných květů, jakoby v druhém světě nadešla doba úžasného, jednou v dlouhých tisíciletích se vracejícího jara."

„Z každého věku minulého vystoupili někteří z velkých mistrů našeho rodu a připojili se v řadu strážných inteligencí, které bdí nad naším dílem, a ačkoliv vyvinuli se již pro vyšší sféru duchovního vesmíru, neopouštějí země, kterou příliš milovali, vždy ochotni vrátiti se v zářné materializaci do samot i toho nejchudšího mezi milujícími a v tichu dosti hlubokém, uchystaném vroucností srdce, promluviti k němu řečí výmluvnější a sladší, nežli hovořívali ke svým žákům v hájích dávných měst, pod hvězdami pravěkých nocí.-"

„Každý trhá z rozkošného ovoce krásy na těch větvích, k nimž dorostl svým duchovním vzrůstem; nad sebou ležící světelné galerie její odpovídající hierarchii duchů. Ale vždy, ve všech svých projevech sleduje krása daleký svůj cíl: spojovati duchy mocným viděním země a skutečnosti bohatší, nežli je každá skutečnost země; jako šalmaj pastýřova sváděti mystická stáda, rozptýlená po horách, do vyšších poloh, na světelnější, vonnější, léčivější trávníky prahor."

„Jako plameny, tančící nad skrytými poklady země, ukazuje nám krása na místa, kde ještě máme hledati. A její poselství je jako mystické psaní vesmíru, zapečetěné hvězdami, jehož nerozlomí ani éterná ruka nejmocnějšího z duchů, ale které jednou bude přede všemi otevřeno."

Tak k nám mluví Březina ve své skvělé básnické próze. Je to jasná řeč vědoucího, který k nám přišel jako připravovatel cest nového, lepšího příští. Přišel „jako jeden z vojsk andělů, kteří od světa k světu nesou poselství, aby nesčíslní spící z těžkých snů se probudili s úsměvem, aby uviděli jaro, jež volá tisíce jar."

Požehnaný básník. Našel smysl svého života a vše co jej obklopuje. Viděl příchod knížete moci a pokoje, slyšel jak o cestách milosti zpívají hlasy duchů, slyšel signál návratu, očekávaný všemi bytostmi země a pokorně a radostně vítá přicházející dny. Vidí, že tentokrát všichni vůdcové lidstva, vyslaní od trůnu Nejvyššího chtějí nám pomoci k uskutečnění království dokonalosti.

A zpívá svou vítěznou píseň opojení a radostných slz, když on sám se postavil do řad těch bratří, kteří nám pomáhají k probuzení k poslednímu dni.

Cítí v duši ohromnou zodpovědnost za svůj úkol vůči Věčnému, který ho poslal a prosí o sílu a schopnost, aby mohl svůj úkol vykonati. „Hlasu mému dej hudbu lahodnou ženců jak zvonění o polednách a písni mé stříbrné kadence potoků uprostřed polí v čas žízně."

A jen z plného vědomí, že nadchází žeň (očistné dění země), vyplývají mnohé jeho verše, které jsou vroucími, velikými a vznešenými modlitbami.

 

Dej duši mé odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními,

a zahradám mým dosti růží, když nastane doba na vití věnců,

učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební,

aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající.

A odrazí-li se věčné slunce v mém slově, ať v radostnou extasi zardívá bratry

a květy jejich touhy ať obrací k věčnému ohnisku zrání."

 

Modlitby dávají mu posilu a on jde vstříc svítání:

 

Zem krásnou jak nikdy nebyla po celé věky, co její let

v temnotách prostorů víří, snů mých mi ukázal květ:

viděl jsem průvody gigantických jar, v záři jejich pochodní slunce se tměla,

tisíce pozemských jar do vozu svého zapřažených měla."

 

A je mi sladko žíti:

 

Pro blížící se příchod jasného člověka tajuplného,

jenž jediný v milionech bratří, co budou a byli,

nad prostorem vítěz,

promění zemi od pólu k pólu dle svaté tvé vůle

a myšlenkou, která od poslušných sluncí

se učila lehkosti, tanci a písni,

usedne ve tvé tajemné radě mezi knížata kosmu."

 

Ano je tomu tak. Přichází ten, kterého nám zvěstoval a přináší pro zemi tisícileté království míru a dokonalosti. Neboť:

 

Vstal v milionech bratří člověk tajemný,

na kouli země vztyčen, čelo mezi hvězdami,

a srdce jeho, plamen rozžatý na žáru Srdce věčného,

do kosmu duchů svítilo.

Neděli svatodušní slaví národové na zemi."

 

J.K. -ma-

----------------

1899 Vycházejí Stavitelé chrámu

1903 Vychází soubor esejů Hudba pramenů

1913 Zvolen dopisujícím členem České akademie. Roční dovolená na dokončení Skrytých dějin, druhé knihy esejů

1919 Karlova univerzita v Praze uděluje Březinovi čestný doktorát filozofie

1921 Navržen za kandidáta Nobelovy ceny

1923 Zvolen řádným členem České akademie. Nabídnuta profesura filozofie na brněnské univezitě.

1928 Poctěn tzv. Velkou státní cenou. Znovu navržen za kandidáta Nobelovy ceny.

----------------

O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one