»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 
 
1483 – 1546
Martin Luther - památník v AšiOsvobozující čin Martina Luthera v dějinně rozhodujících létech reformace mezi rokem 1517 a 1521 je nejvýznamnější duchovní událostí od konce apoštolského věku až k počátku 20. století. Daroval nám obnovení ve smyslu původního křesťanství, tj. rozhodné obrácení se k evangeliu.

Za lipské disputace s katolickým teologem Eckem přiznal se Luther k bibli jako k jedinému rozhodujícímu pramenu pro naši víru a tím popřel autoritu papeže a koncilů. Na říšském sněmu ve Wormsu obhajoval poznání získané v horlivém zápase. Tak vybojoval reformátor křesťanům duchovní svobodu, o niž až dosud marně usilovali uvnitř církve za velikých obětí; vzpomeňme jenom Petra Valda, Viclefa, Husa a Savonaroly. Tři zdi romanistů nyní padly:

 
 - Duchovní moc stojí nad světskou
 - Jenom papež má právo vykládat Písmo
 - Jemu jedinému patří také právo svolávat koncil, před jehož rozhodnutími se všichni musí sklonit.

Není nutno oceňovat zde všechny další Lutherovy zásluhy, protože se to již stalo v bohaté míře jinde. Mnohem vzácněji však čteme nebo slyšíme z protestantské strany něco o hranicích, které byly vymezeny i tomuto muži. Reformace nám nejen přinesla velký duchovní užitek, ale také nás něco stála. Adolf von Harnack to byl, kdo na to obzvlášť důrazně poukázal.

Důležité zdá se být zde toto: Luther musel formulovat své učení v ostrém protikladu ke katolicismu; to je nebezpečné a pro Pravdu jíž chtělo přece sloužit, na pováženou. /10/ Tím se totiž ocitl - zde Harnackova kritika potřebuje doplnění - v nechtěném rozporu s Kristovým poselstvím. Abychom se hned zmínili o jádru věci, budiž již nyní řečeno: Lutherovo učení o ospravedlnění hříšníka jedině vírou (sola fide) je grandiozně jednostranné, nekryje se však nikterak s pavlovským učením a chová v sobě i jistá nebezpečí. O tom bude promluveno ještě později v tomto oddíle.

Jiné bolavé místo je Lutherovo stanovisko k bibli. Harnack právem říká: „Na vrcholných bodech svého života byl prost jakéhokoliv zotročení literou. - Ale stůl neuklidil. V případech, kde  j e m u  bylo písmenko důležitější, vyžadoval přece podrobení se tomu, co ´stojí psáno´." /11/  Vzpomeňme jenom na marburský náboženský rozhovor o Večeři Páně. Zwingli byl tehdy ochoten podat Lutherovi bratrsky ruku přes různost výkladů; Luther naproti tomu bratrskou ruku odmítl, takže nemohlo nastat sjednocení obou protestantských vyznání.

Je zajisté srozumitelné a pochopitelné, že se reformátor v mocném boji, který tehdy musel podstoupit proti papeži a koncilu, snažil stále vědoměji a jednostranněji postavit se na základ slov napsaných v bibli. Jak známo brzy přistoupil k tomu pro něho ještě jiný duchovní boj, totiž proti „blouznivcům", kteří šli po vlastních cestách, částečně nebezpečných, např. novokřtěnci a mennonité. Kde se v tomto víru různých, často protichůdných mínění měla nalézt Pravda? Luther popíral neomylnost koncilů a papeže. Nechtěl-li utrpět ztroskotání v bouři uvolněných sil, musel i on umět se uchýlit na bezpečnou skálu. Tou byla pro něho bible, napsané Slovo, apoštolové a proroci jako „jediní neomylní Mistři".

Tak je nutno si vysvětlit, proč mohlo učení o slovní inspiraci biblických spisů Duchem svatým najít vstup do protestantských církví a dlouho neblaze ovlivňovat a brzdit další duchovní vývoj. I když je učení o slovní inspiraci (o doslovném vnuknutí) v prostoru protestantismu již dlouho překonáno, přesto jedna věc žel zůstala, a to víra, že apoštolské svědectví  j e  s t e j n ě  c e n n é  jako poselství Syna Božího samého, jak je můžeme nalézt v evangeliích. Toto stejné hodnocení přináší však s sebou velkou škodu a snadno lze podlehnout nebezpečí spočívající v tom, že se Ježíšova slova vykládají ve smyslu apoštolských dopisů. Tak např. často se Pavlovy myšlenky jako výklad vnášejí do Ježíšova evangelia a dodnes se zaměňuje Kristovo poselství s vyznáváním tohoto poselství.

Kdy dospějeme k jasnému poznání, že Kristova slova mají jedinečný význam, daleko převyšující všechno, co dalšího je ještě v bibli? Připusťme, že některá z těchto slov ztratila ústním podáním něco ze své čisté, pravé záře, dříve než byla písemně zaznamenána. Avšak z celého obsahu evangelií lze ještě dnes jasně poznat původní Kristovo poselství. A tohoto poselství je nutné použít jako měřítka a zkušebního kamene i na svědectví apoštolů. Co tedy z Pravdy a - ve skrovnější míře - jaké omyly obsahují novozákonní dopisy, to poznáváme z Kristova poselství. Nechtějme však obráceně vykládat Kristova slova ve smyslu mnohých apoštolských slov.

 
Jenom když dbáme tohoto rozdílu a uznáváme, že Slovo Syna Božího je bezpodmínečně nutné cenit výše než slova apoštolů, jsme chráněni před tím, abychom přiznali bibli a její pro nás nejdůležitější části, Novému zákonu, pořadí poslední o naší víře rozhodující instance. Ani proroci ani apoštolové nejsou neomylní, nýbrž jedině Kristus, jenž k nám přišel z Lásky Boží, aby nám přinesl čistou, nezkalenou Pravdu. Avšak u několika Ježíšových slov, která nebyla správně předána a která harmonicky nezapadají do Kristova poselství jako celku, provádí nutnou opravu a správný výklad Duch Pravdy, který k nám mluví v celém Kristově poselství.

Uznáváme zajisté: Lutherova reformace, i když jí máme za co děkovat, potřebuje nového promyšlení, přetvoření a dokončení. Co učili Luther, Zwingli nebo Kalvín, je jenom vyznávání Krista a jeho evangelia, nekryje se však s tímto evangeliem samým. Záleží na tom, abychom všechna lidská ustanovení považovali vždy za lidská a našli tak cestu k Pravdě.
Erich Wendland, „Kristovo poselství a jeho dovršení"
kapitola: Nedocenění Kristova poselství
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one