»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

URČENÍ ČLOVĚKA  (Co nám chtěl Goethe říci)


Tak je i tělo pozemského člověka jen hmotným záhalem, avšak

„ ... v této schráně
také smělost a síla ducha je; …“ (9800)

Kde se ale nachází nyní hmotným pláštěm zahalený lidský duch, v rámci duchovního uspořádání, které sahá od prastvořených duchů až k práškům duchovního?

     Vysvětlení poskytují slova Mefistofelova:

„On by si líp žil o poznání,
jen nemít od tebe nebeské záře zdání;
rozumem zve ji, což mu znamená,
že smí být zvěrstější než zvířena.“  (283)

     Je zde řeč o „nebeské záři zdání“; odlesk jen, žhnoucí jiskra, která se teprve rozdmýcháním může zjasnit. A to je tragika lidského rodu: Skutečnost, že nepoznal svůj vlastní druh! Zeptejte se někoho: „Co je duch?“  Odpovědí bude: „Rozum … intelekt ...“, avšak nikdo neřekne: „To jsem přece já sám!“  Namísto toho, aby hospodařil s touto hřivnou a uvědomil si, jak s ní má naložit, postrádá člověk často dokonce i přirozenost zvířete - protože nechápe sám sebe.

    Zdá se - pozorováno z vyššího stanoviště - že se jiskrám ducha pak vede následovně:

„Jen zřídka výš se roznítí
a rychlým ohněm zasvítí;
dřív než ji poznal, kdo ji má,
většinou smutná zhasíná.“  (5636)

     Neboť tak jako jiskra potřebuje určitou látku, hmotu, aby se mohla vyvinout v plamen, zároveň ale nemůže postrádat dech z výšin, kyslík, protože jinak by ji hmota udusila - tak také duch potřebuje spojení se světlem, aby se mohl ve hmotě posilnit. Překrásně popsal Goethe tento vývoj v následujícím verši:

„Každý z vás nechť vzhůru pluje,
aby v čistší okruh vrost;
věky věků oživuje
vše jen Boží přítomnost.
Neb toť duchů posílení,
éterná kde volnost čirá:
Ve věčnou lásku zahledění
duchy k blahu rozevírá.“  (11918)

     Tento obraz žádá otevírání se z nitra, aby člověk mohl obsáhnout stále více, až konečně potom, v nejlehčím stavu, může prožívat jen Boží lásku. Neustálé prožívání této blaženosti zralého ducha je v „ráji“,  ačkoliv i tam se může setkat jen s přítomností Boží, nikdy ale s ním samotným.

     Nejsou to jen obrazy. Stejný zákon působí i při odpařování vřící vody, když během zvyšování vnitřní teploty se stává živější, lehčí, a překračujíc při tom hranice se rozšiřuje a zvětšuje. Co můžeme pozorovat u hmoty, platí - jen pozměněno v rámci druhu - u ducha: Člověk, který žhnoucí plamen ducha vystupňuje až k hranici dané formy bytí, již připravuje jeho proměnu.

     Jen již několik málo veršů stačí, a můžeme poznat vzdálený cíl. Přistupme nyní k nim.

     Jak je duch, který je přece hmotě cizí, s touto hmotou spojen?

„ … dohadování třeba o duši a těle:
čím to, že k sobě hodí se tak skvěle,
drží se jako by snad trvale měli být svoji ...“  (6893)

     Tato otázka se zdá být otevřená - a přece je odpověď již v těchto řádcích skrytě dána: Duše - duch v jemném zahalení - je mostem, přechodem. Je držena vyzařováním těla - a tím se nakonec objasňuje i podstata smrti. Není-li toto vyzařování zeslabením těla nebo jeho poškozením dostatečně silné, odpoutává se lehčeji utvářená duše a s ní duch od těla: 

„To je dušička, Psyché s křídly, …  (11660)

V pupku jí milo bydleti -
Pozor, sic odtamtud vyletí!  (11668)

     Jak pravdivé! V blízkosti pupku, ve sluneční pleteni ústí často pozorovatelné spojení, „stříbrná šňůra“, která se odděluje jako poslední.  Přesto umírání je jen rozením se do života v jiném světě: 

Hle, pozemské se láme pouto,
již ze staré schrány rván,
a éterické tvary jsou to,
jimiž, zas mlád, je odíván!  (12088) 

     Stárne tedy jen hmotná schrána, duch zůstává stejný - po celý život, neboť vše je jednotou, zde i tam: 

„Zrození a hrob,
(jeden) věčný oceán
(jedno) střídavé tkaní,
(jeden) planoucí život, …“  (504)    (Ein glühend Leben, …)

     V češtině implicitně použitá číslovka „jeden“ (pozn.: v němčině v posledním řádku uvedené „ein“ je třeba chápat jako číslovku, nikoliv jako člen), vyjadřuje vědění o opakovaných narozeních. Ta nám dobrotivě nabízejí možnost, abychom prožívali chyby, kterých jsme se dopustili a uvolnili se ze smyček, do kterých jsme se zapletli - krátce, abychom se 

„ ...k osudu blaženému
s díky přetvořili.“  (12098) 

     Neboť účelem všech pozemských cest přece je, aby se člověk plným rozvinutím duchovního druhu stal jiným než tím, kdo lidsky chybuje. Slyšme, jak to může být naplňováno:   

„ Kdo namáhajíc spěje vždy dále
toho můžeme vysvobodit.“  (11936)

     To zní tak povědomě, že již o smyslu tohoto verše nepřemýšlíme. A přesto nám zde Goethe přibližuje nejvýznamnější zákon stvoření. Tady není řeč o „chceme“ nebo o „smíme“ - ono „můžeme“ znamená nemožnost jiného jednání, protože Boží vůle, řád stvoření, to nikdy nepřipustí.“ Je zde jasně naznačeno neúprosné vyloučení duchovně líných, neboť 

„Láska jen milujícího
vstoupit dovolí“ (11751) 

     Pět slov zahrnuje celé tajemství, obsahuje klíč k blaženosti! Boží láska nesoucí stvoření může brány otevřít jen pro ty, kteří do ní vcházejí cele. Jak je to logické! Neboť láska Boží nás stvořila - znovu ho milovat s plnou touhou, znamená prostě působit v jeho vůli čistotou myšlení a radostným činem.

     Tak můžeme začít již na zemi hledat spojení k vyšší síle: 

„Ohně vy svaté!
Blažen se v žití
ten, na nějž váte
s dobrými cítí.“ (11817) 

Ten, kdo se takovým způsobem zdokonalil, zušlechtil, je po smrti zákonem stejného druhu veden do tomuto duchu již důvěrného okolí, protože svou stejnorodostí tomuto okolí odpovídá: 

„Obklopen ušlechtilým sborem duchů,
sotva všimne si nového,
o žití čerstvém ledva tuchu,
tak podobá se již zástupu svatému“ (12084) 

     Nesmlouvavost těchto zákonů se musí ovšem těm, kteří se proti nim provinili, jevit jako tvrdě trestající: 

„Bez smlouvání, bez kupčení -
jak to spáchal, odpyká si.
Nikdo nepěj o odpuštění!“  (5687)

     Zde se poukazuje na to, že jsme si učinili nesprávný obraz o Boží lásce. Všimněte si přesně slov: člověk má odpykat nejen co spáchal, ale také jak to spáchal - a to týmž způsobem! Neomylné je toto zpětné působení, které každého člověka nutí sklízet v přesném odvážení plody jeho vlastního chtění. Zde se uplatňuje - mnohými postrádána, aniž by cokoli tušili a viděli - vždy absolutní spravedlnost!

     Co jiného bychom chtěli od Boha očekávat než spravedlivé - pouze těm, co se samy provinili, jako trest jevící se - zpětné působení? 

„Soudce, jenž trestat nemůže,
sám posléze k zločincům se druží.“  (4805) 

Takový soudce by svou benevolencí, svým přehlížením zlo jen podporoval. Avšak Boží zákony jsou ústrojím, které nás, ano, celé stvoření, udržuje při životě. V důrazu, který nás prožíváním nesprávného konečně podnítí k pochopení správného, spočívá tedy nakonec pomáhající láska, která nás ochraňuje před škodami. Poznáváte nyní, jak zpětné působení sjednocuje Boží spravedlnost s Láskou? Bůh netrestá; přivádí nás jen svými zákony zpět na cesty života.

01.09.2014 16:01:35
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one