»Zákonitosti a etický světonázor«  

O svrchovaných zákonech oživujících a udržujících hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás"; o dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající dění./ Faustovské hledání jednoty přírodních a ‚duchovních‘ věd./ Stranicko-konfesijní stádnost versus osobní odpovědnost./ O mravním karcinomu v kultu dogmatického křesťanství, které teorií o smírčí oběti ‚posvěcuje‘ brutální vraždu na Golgatě - glorifikuje tak, stejně jako tehdejší nařízení židovské velerady, zásadní přestoupení „Desateraa znevažuje modlitbu „Otče náš", představující jádro Ježíšova učení.
 

VÝVOJ A PŘEKÁŽKA  (Co nám chtěl Goethe říci)

V nezlomných normách projevujících se ve tkaní stvoření nemůže nikdy existovat libovůle. Následujícími slovy Goethe ostře kritizuje slepou víru, která očekává „zázraky“: 

„Zázrak je víry nejmilejší děcko“ (766) 

 - plod představy, na základě které „považuje se vše za možné“! 

„Kdo doufáš v zázrak, posiluj svou víru!“  (5056) 

Ať ji posiluje, protože ještě neví, že Boží zákony jsou dokonalé a dokonalost nestrpí žádné změny. Co se lidem většinou jeví jako zázraky, zůstává vždy v rámci zákonů stvoření, zatím co důvěřivé sebeotevření dopřává přístupu k vyšší síle.

     Jak vzácná je ale taková pokora. Většina se ptá přesně tak jako Faust: 

„Čím tedy jsem, když není možno mi
koruny lidstva vydobýti, ...“ (1803)

„Koruna lidstva“ - je rozvinutím veškerých schopností ducha, pro které v zárodku máme vlohy. Každý, kdo své možnosti k rozvoji ducha dokáže využít, se může této „koruny lidstva“ domoci, přesto se v otázce „Čím tedy jsem?“ zřetelně spoluzachvívá i domýšlivost a pýcha, která si sama uzavírá cestu vzhůru. Faust je proto hluboce zasažen odpovědí „zemního ducha“ (Erdgeist = skřítek): 

„Duchu tomu se podobáš, jejž chápat znáš,
ne mně!“  (512) 

A přece chtějí tato slova dát jen věcně jediné výstižné objasnění a trojnásobně nápomoci ke správnému poznání. První upozornění: ... podobáš se … ne mně!“ souhlasí, protože tato slova pronáší bytost, zformovaná elementární síla. Je zde jen nesprávně nazvána „zemním duchem“. Pro tohoto tvora by bylo vhodnější použít výrazu „bytostný“. - Druhé upozornění: „Duchu (tomu) se podobáš“, zařazuje Fausta do jemu příslušného druhu stvoření, a s upozorněním třetím „... jejž chápat znáš“ je označen přesně onen jediný bod, na kterém - neustále ohraničen svým vlastním druhem - se musí duch nyní nalézat.

     Přesto není toto místo pevně dané, absolutní, závisí na stupni vývoje. Změna je nám kdykoliv umožněna. Pro tuto ohraničenou schopnost chápání používá věda dnešních dnů - jak jsem uvedl již dříve - odborný pojem „informační teorie“.

     Avšak Faust v tom vidí podceňování, dokazuje ale jen omezenost chápání tím, že zemnímu duchu (skřítku) namítá:

„A komu?
Já, obraz božstva!
A ani tobě ne!  (515) 

Je mu vzdálené poznání, že každý tvor, který naplňuje své místo ve stvoření, je ve své službě celku stejně cenný. Faustova domýšlivost potřebuje nadřazenost a podřízenost. A ovšem, protože sám je domýšlivý, může odpovědi také jen tak rozumět, neboť: 

„A každý uzří, co v srdci má sám.“  (179)

     Tak každý - v zrcadle vlastního ducha: svým vlastním pohledem na svět - sám sebe staví na odiv. Jsme - a v tom je vše obsaženo -

„Stvoření s touhou k bohům dopracovat se,
avšak s kletbou vždy jen sobě podobat se.“  (8096) 

     Zde je Faustova domýšlivost uvedena na pravou míru: Nikdy se nemůže ono pouhé „zdání nebeského světla“ srovnávat s božstvím. Stoupajíc stupeň za stupněm, se může k „bohům“ (povšimněte si použití množného čísla!) jen dopracovat, to znamená, stát se zobrazením přímých obrazů - zobrazením „prastvořených“. Abychom se tomuto cíli přiblížili, musíme nejdříve začít s vývojem ve hmotnosti. Pozemské tělo je zde nástrojem, který jako ponorný zvon zprostředkovává lidskému zárodku možnost setrvání v hlubinách hmotnosti. Smrt pak toto zakotvení odstraňuje: 

„Teď jsi se zbavil přetěžké své tíže.
Jsi volný, nuže hbitě k tvé sféře blíže!“  (5689) 

K tvé sféře - to nám říká, že od těla se uvolňující duše je neprodleně roztřiďována podle své stejnorodosti. Sjednocovat nestejné je zde tedy možné jen s pomocí pozemského těla. To činí pozemský život tak cenným: nabízí nám podpůrnou možnost, abychom díky takové mnohotvárnosti prožitků dozrávali.

     Využijme tuto možnost a učiňme lenivý duchovní zárodek vzletnějším: 

„A jsme-li lehcí, jde to pak rychle nahoru.“  (2071)

Neboť pohyblivost našeho ducha je podmíněna hutností duševního těla a jeho „výtlakem“ odpovídajícím tíži … Po zákonu pohybu, stejnorodosti a zpětného působení poznáváme ještě zákon tíže. Tyto čtyři základní zákony pronikají celou stavbou stvoření. Budete již nyní rozeznávat vzájemné prolínání tíhy, stejnorodosti a vzájemného působení a budete moci pozorovat, že nakonec vše je pohybem.

     U vědomí těchto daných skutečností se nám smlouva mezi Faustem a Mefistem bude jevit ve zcela novém světle: 

„Zde poslušen chci býti tvého slova,
bez dechu ve všem po vůli ti být;
až na druhé straně shledáme se znova,
mně ty máš stejným oplatit.“  (1656) 

… tak zní Mefistova nabídka Faustovi.  Zdá se být něco jako obchodem, smlouvou - tkví ale v zákonech stvoření. Uskuteční-li Faust s pomocí zla pozemská přání, dospěje po smrti nevyhnutně do toho okolí, ve kterém je donucen prožít na sobě všechno zlo, kterého se dopustil. Smlouva se pak naplní sama sebou, i bez ochoty nebo připravenosti ze strany Fausta. Mefisto líčí Faustovi pouze následky, které jeho žádosti musí způsobit. 

     Jak „závislosti“ - ve smyslu slova! - vznikají, lze postřehnout ze slov „zemního ducha“: 

„Tak času jsem tkadlec, tak hrčí můj stav,
a tkám – tkám božstva živoucí háv.“  (508) 

V různorodosti „bytostných“ existují totiž i takoví, kteří lidské chtění zakotvují jemnými vlákny na místech, kam takové chtění podle druhu svého obsahu směřuje. Na tomto „tkalcovském stavu“ neochvějně pracujíc, splňují přece tím, že tkají vzory osudu odpovídající lidské touze, jen úkol podle božího příkazu.

     Tak se tedy svým klamným chtěním postavil člověk sám do cesty svému duchovnímu vzestupu: 

„Ach, skutky našimi, jak strasti sužující,
běh života je zadrhnut.“  (632) 

Protože tedy uzavřením kruhu lze každé dění vyvážit či zrušit jen stejným druhem, vyplývá ze všeho, co zde není vyřešeno, nutnost opětovného pozemského zrození. Neboť i utrpení - zpětné účinky někdejšího vlastního zlého skutku - zatěžuje pak toho, který v nedostatečném pochopení, chová v sobě pochybnosti o Boží spravedlnosti.

     Nyní je ale důležité vyřešit otázku: Je naše vůle vůbec svobodná? Nevykonáváme jen předem určené děje jako loutky na drátku? Poslechněte si Goethovu ohromující odpověď: 

„Ďáblům a strašidlům je zákon stanoven:
Kdo kudy dovnitř vklouz, zpět smí tudy jen.
To první dáno nám k uvážení svobodnému, při druhém jsme vazaly.“  (1410) 

Zdá se, jako by první řádek byl použit k maskování pravdy. Neboť se zemí spojení duchové (strašidla) a ďáblové nemají žádný zvláštní zákon. Z jejich nízkého hlediska nevidí nic jiného, než právě jejich oblast. Co tedy platí pro tyto temné útvary v hlubinách hmoty, musí z důvodu jednoty zákonů ve stvoření mít platnost i kdekoliv jinde. V následujícím verši je nám pak řečeno vše o svobodě vůle: Neboť právě určitým rozhodnutím se vyčerpává, zužuje svoboda ve smyslu chtěného,  „vklouzáváme“ ve směru tohoto chtěného. Nyní zůstáváme vázáni na následky, dokud nám znovu nedovolí svoboda chtění návrat k východisku - to je uzavření kruhu, spojení začátku a konce.

     Člověk hovoří o „osudu“. Netuší při tom, že ho přivodil jen on sám: 

„Avšak pádil jsi nezadržitelně
svobodně do sítě bezmoci,
tak rozkmotřil ses násilně
s mravem a zákonem;“  (9923) 

To, co pociťujeme jako „zákon a mravy“, řád stvoření, nás chce jen podporovat.  Každý člověk, který se zaplétá do sítě následků, musí proti tomuto řádu jednat „násilně“ - zneužitím svobody vůle. Neboť „bezmocní“ - zajatci těchto následků - jsme vždy až v důsledku svobodného rozhodnutí.

     Neohraničujme tento pojem příliš úzce. Má-li se cokoliv chtěného nějak projevit, musí to přece vzniknout nejdříve jako myšlenka - a s touto myšlenkou začíná zaplétávání: 

„Dílna, kde myšlenka lidská se tká,
je věru jak dílna tkalcovská:
Sem a tam člunky lítají.
Šlápneš, a na sta pohne se nití.
Tekou tak rychle, že nelze je zříti.
Ráz a sta se jich splétají.“  (1922) 

     Zde je obrazně vylíčena síla myšlenek. Neboť každá myšlenka se vplétá do již existující sítě stejného druhu, až se, touto sítí mnohonásobně zesílená, někde projeví svým účinkem. Tak můžeme mít prostřednictvím této myšlenkové sítě duchovní spoluvinu i na činech, které jsou vykonávány daleko od nás někým jiným a často se o nich nikdy nedozvíme. Proto by měl člověk udržovat myšlenky stále čistými. Velmi rychle z nich totiž povstávají formy, neboť: 

„Hebkými prsty moci zduchovnělé
tvoří a staví tvary zprůsvitnělé; ...“ (10433) 

     Obdobným způsobem jako jsou třeba u magnetofonového pásku uspořádávány železné piliny v závislosti na tónech, můžeme si - v jemnější a dokonalejší podobě - vysvětlovat i formující sílu myšlenek. Zde i tam je dané zachvívání snímáno tím, co na jeho formující vliv reaguje, jen na druhé straně smyslových hranic, jsou u díla nepozorovatelné „hebké prsty“. Neboť hnací síla, která formuje jemnější hmotnost, je sílou duchovní. Náš duch tedy nese za celý, nerozdělitelný hmotný svět odpovědnost.

     Životní síla takových myšlenkových útvarů je rozdílná. To znamená především: 

„Toť kouzlo, idol, neživotný zjev,
potkat se s ním není dobré.“  (4190) 

     Jsou to „fantomy“, zformované útvary z pomíjející síly jejich zploditelů. Jiné je to v případě, kdy je myšlení proniknuto stálým, skutečným cítěním, plnou silou ducha. Zlé chtění pak plodí „démony“ a 

„Démonů, vím, se člověk snadno nezhostí,
duchovních pout přísných nelze zpřetrhati.“  (11491)

     Neboť duch uvádí v pohyb živoucí sílu stvoření a přivádí tyto zlé formy k vlastnímu, nezávislému životu, byť i také - do té doby, než se duch změní a přestane již být pro jejich druh oporou - s jejich zploditelem zůstávají spojeni. To - a nikoliv pozemský protekcionismus - se skrývá za Goethovými slovy:  

„Závislí nakonec jsme přece
na stvůrách, jež jsme udělali.“  (7003)

     Těmito stvůrami je jemnohmotnost, která nás obklopuje, lidstvem tak obohacena, že Goethe zvolal: 

„Teď vzduch tak nasák samým přízrakem,
že potkáme je, ať hneme se, kam hnem.“  (11410) 

      A co se od té doby k tomu ještě přidružilo! Dědictví nízkých vášní mnohatisícileté historie lidstva nyní osciluje, stále plodíc zlo, ke krizím přítomnosti. Nastává tedy čas, pohovořit o Mefistovi.

01.09.2014 15:56:38
Nahoru
O svrchovaných zákonech udržujících "hvězdné nebe nad námi i mravní zákon v nás" a dokonalém řádu stvoření, jehož nerespektování vyvolává zákonité vyrovnávající účinky (v.t. Ve světle Pravdy - Poselství Grálu).
* Čerpáno nejen z archívů jako podnět pro samostatné hledání a vyvozování souvislostí *
© 2009-2017 »Zákonitosti a etický světonázor«
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one